Dvě povídačky.
Jest báje v našem národě,
tož pověst známá všude:
Až v nejkrutší kdys nehodě
vlast naše česká bude,
pak svaté vojsko blanické
že ze spaní se vzchopí
a podle staré „husitské“
zem krví vrahů skropí.
A jiná šprýmovnější jest
pohádka o Vaškovi,
jenž nepřátel nemoha snést
pohledu, skryl se v křoví,
kdež trpělivě bodat dal
se do prsou i boku,
až teprv pak je notně spral,
když mířili mu k oku!...
[174]
Když obě tyto pohádky
dle sebe položíme,
tuť smysl věru překrátký
z nich obou obdržíme:
Jsmeť národ-Vašek, jenž si ran
lecjakých málo všímá
a v prsou svých má skalný stan,
v němž obří síla dřímá.
Až nejkrutší pak bude žal
nám v ňadru přehluboko;
až vrah, jenž často do nás ťal,
nám bude mířit v oko:
pak pukne Blaník – naše hruď,
a Vašek z nás vyskočí,
jenž s nepřáteli – BuhBůh je suď!
pak divně pozatočí!!
175