Zlý démon.
Již tomu řada dlouhých roků,
co s trůnu zazněl vládcův hlas:
„Chci volného Vám přáti toku,
chci blaženější vidět Vás.“
A slovo zůstalo jen slovem
a slibem zůstal krásný slib – –
My dosud v starém proudu plovem
sdílíce němých osud ryb.
Co příčinou je toho zjevu?
ký mráz ten něžný zhubil květ?
Co z daru učinilo plevu,
již bez škody lze vrátit zpět?
Jeť démon to, jenž dráhnou dobu
již vládne naším osudem
a pro jehožto černou zlobu
my nikdy šťastni nebudem.
[196]
U trůnu stojí zlý ten rádce
a provádí svůj pekla um;
jeť ohavný to věru zrádce
a sluje: záští k Slovanům.
Byť požehnání slova zněla
k nám s trůnu v lásky nadšení,
prv nežli k cíli doletěla,
on v zlou je kletbu promění!
Nadarmo úpí lid slovanský,
žeť nesnese již břemen tíž,
nadarmo vzývá soucit panský,
by k němu sklonil sluchu blíž.
Ty nářky jeho démon krutý
vždy bouří hany přehluší
a v hněvu stojí nepohnutý,
jejž ani peklo netuší.
A proto naděj za nadějí
si včasnýv časný hrůbek ulehá
a proto dále nářky znějí
a kletba kol se rozléhá.
Kdo netvora as toho zničí,
jenž v svobody nám brání chrám?
Jsme národ tichý, holubičí
a protož pomoz Pán Bůh sám! – –
197