O rekvisicích vůbec a obzvláště.
S otcův přecházeti na děti
bude o tom smutná tradice,
kterak řádili tu velmi velice
Prušáci kdys slavné paměti;
kterak pro svůj „ráj“ nás verbovali,
potom kde co našlinašli, s sebou „vzali“,
bezedné své žaludky si cpalicpali,
zkrátka: kterak zde – rekvirovali.
63
Podivili jsme se převelice,
slyšíce to slovo „rekvisice“,
dech však při pomněnce v nás se tají,
kterak oni si je vykládají,
berouce, než dojde na „Amen“,
památná i dvířka od kamen.
Avšak přejme jim to beze žertu;
vždyť je známo o nich par hasard,
že i sumu pěti miliard
uměj’ poslat dosti rychle k – šípku
a že přijde třeba jednou čas,
kde to všecko pěkně vrátěj’ zas.
Po stupních té krásné exposice
dostal jsem se aspoň pěkně tam,
kde být vlastně mám,
totiž u výkladu: co jsou rekvisice
a jaké tu úkoly
hrají v „krachovém“ tom údolí.
Nenapadne mne snad, moji zlatí,
abych Prušáky chtěl omlouvati,
ale říc’ to musím směle,
že ty rekvisice celé,
se změnami většími i menšími,
byly tu již dávno před nimi,
jen že tomu barbarský dřív věk
říkal „rabuněk“ a „drancuněk“.
Byl by z toho foliantek malý,
kdy bych vypočítal všech
krásných věcí těch,
co nám odtud zblízka již i zdálí
„ctění“ nepřátelé naši odštrachali
pode jménem „trofeí“
do svých prázdných museí.
Avšak nač se oddat marné trampotě;
pročež raděj ohlédněme
64
se i přihlédněme,přihlédněme
k rekvisicím v prostém životě.
Hned jak člověk se tu ukáže
na tom božím světě,
buď to v zimě nebo v letě,
hned pln prajské kuráže
počne s rámusem a křikem
„rekvirovat“ okamžikem –
nejprv, co se týká „menáže“,
to jest cumle z piškotů
nebo jinou item sladkotu.
Když se ke křtu připravuje,
tu hned jméno rekviruje
některému známému
z kalendáře svatému,
k němuž přivzít nelení
od táty si příjmení;
po křtu – hleďme šelminu,
přátelům a známým dává hostinu,
k nížto rekviruje jídel, vína,
závist až až nad tím ruce spíná,
poukázkou na nebe pak vyplácí –
zrovna jako páni Prušáci!
Později, když vyjde z peřinky,
nápad má jen jedinký,
rekvirovat pěkné hračky,
koně, panáky a ptáčky,
kteréž, co mu síly postačí,
nelidsky hned zmrzačí,
tak že táta za sebe i za mámu
má co běhat k Brandeisovi do krámu.
Je-li něžňounké to děvčátko,
pannu musí dostat za krátko
s postýlkou a s úplnou kuchyňkou,
aby mohla být hned hospodyňkou,hospodyňkou.
65
Tu pak jiným dává traktaci,
hejří s nimi, utrácí
zrovna jako páni Prušáci.
Začne-li synáček
jako pilný žáček
chodit pěkně do i za školu,
nových „rekvisicí“ třeba;
tatínek dá liniálek,
knihy, papír, šmitorálek,
maminka pak krajíc chleba,
na jablíčka ňákou „pikolu.“pikolu“.
Někdy ve škole se stávástává,
sám pan učitel,
dětí cvičitelcvičitel,
do rekvirování že se dává
na truc Prušáku,
zvlášť když u žáků
najde – (jaký žal a bol!)
„káču“ nebo „kumybol“.
Pozděj „zrekviruje“ stát
hocha, když mu dvacet akorát,
ten pak, je-li k světu trošičku,
namluví si ihned holčičku,
aby zvěděl, co je lásky citcit,
a měl v neděli s kým na „aus“ jít.
Tu pak denně sobě zaměří
k domu nebo kašně, milenka,
útlocitná, jemná panenka,
kde naň čeká s ňákou večeří.
Tu pak střídá šťastný milovník,
panský nyní hodovník,
lásky přísahy a holoubátka,
řízky, telecí a „pusrlátka“,
sám že neví, do čeho as dřív,
aby rajštěji byl živ!
66
Rozumí se, k vůli vojáčkovi,
svému miláčkovi,
rekviruje milá „šamstřice“
paničku i pána velice,
takže mnohdy zcela z nenadání
nastane jí kufru stěhování...
S Evinou když Adamův syn dcerou
za sebe se berou,
tu pak teprv rodiče i svět
zvědí, co je rekvisicí „květ“.
Požadavkům o dceřino věno
všem když dávno vyhověno,
ještě zasnoubenci shání,
kde co k porekvirování,
odnesou pak, zdá-li se jim potřebou,
třeba židli starou pod tebou;
seberou ti lžičky,
nože i vidličky,
sklenky, karafinky,
moždíře i mlýnky,
padnou na mísy i na tácy
zrovna jako páni Prušáci.
V manželství, toť známo také dosti,
rekvisice bývaj’ denní hosti.
Paničky, zvlášť mladé – ó!
znají se v tom věru commi il faut!
Brzy to chtí, brzy ono,
kde co vidí, chtějí mít,
všecky uměj’ unisono
prosit, lichotit i hřmíthřmít.
Malou chuť-li manžel jeví,
přejdou z proseb v pláč a hněvy,
nadělají muži ubožátku
hlavu plnou v krátku,
takže – aby pokoj měl,
67
raděj svolí – bohužel!
Tím však kaprice jich drahá,
odvaha i snaha
jen se rozvijí a zmahá.
Chce-li manžel do hospody,
hned tu vyčítají škody,
které z toho vzejít mohou,
vytknou příčinu i mnohou,
z kteréž prý jim možno není
dáti k tomu „vrchnostenské“ povolení;
když pak muž se přes to strojí
provést vůli svoji,
zrekvirují podle známé noty
jemu klobouk nebo boty;
v noci pak, když sladce spinká,
vyprázdní mu dobrá žínka
„rekvisitmo“ všecky kapsy,
aby neměl na pivo ni „šnapsy“ –
kdežto sama lecjaks utrácí
pro svou parádu i legraci,
zrovna jako páni Prušáci.
Jsi-li občan státní,
teprv na hlavu si chmátni,
pomyslíš-li, co tě do roka
stojí blaženost ta s vysoka.
Neboť co jsou všecky daně,
přirážky i poplatky
s všemi extra dodatky
na školy i k chrámu Páně –
co jsou, ptám se, kapitální
příplatky ty komunální
na stoky i vodárny,
chudobince, kasárny,
co jsou – ptám se do třetice –
jiného,jiného než rekvisice?!...
68
Měj si tam co, nebo ne,
pořád abys mermomocí
ve dne v noci
prsty měl jen v portmoné.
Když pak toho máš už dosti,
složiti chceš v hrobě kosti,
ještě nezbavíš se nic
prožluklých těch rekvisic.
Nejprv zrekviruje z tebe
ubohou tu duši nebe,
potom ostatky tvé ze světa
zrekviruje věda,
po smrti již nemoc v tobě hledá,
pak tě čapne „Entreprise“ neb „Pieta“,
na konec pak hrobník tobě,
vzor co křesťana a přítele,
naposledy ustele
v černém, chladném hrobě –
ovšem ne dřív, až jsi v pořadě
na zádušním úřadě,
faráři i kostelníkům
i všem jiným podílníkům
poslal po dědici
s díkem posledních jich – rekvisici...
potom teprv na náhrobní kámen
dostaneš své: „Requiescat! Amen!“
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
Také já jsem směle dosti
„rekviroval“ svojí deklamačkou
od vaší trpělivosti;
neníť, poslouchat mne, žádnou hračkou;
avšak doufám, že mi odpustíte,
jakmile jen uslyšíte
slavnou moji přípověď:
že vám dám už pokoj teď!
69