O rekvisicích vůbec a obzvláště.

Emil Trnka

O rekvisicích vůbec a obzvláště.
S otcův přecházeti na děti bude o tom smutná tradice, kterak řádili tu velmi velice Prušáci kdys slavné paměti; kterak pro svůj „ráj“ nás verbovali, potom kde co našlinašli, s sebou „vzali“, bezedné své žaludky si cpalicpali, zkrátka: kterak zde – rekvirovali. 63 Podivili jsme se převelice, slyšíce to slovo „rekvisice“, dech však při pomněnce v nás se tají, kterak oni si je vykládají, berouce, než dojde na „Amen“, památná i dvířka od kamen. Avšak přejme jim to beze žertu; vždyť je známo o nich par hasard, že i sumu pěti miliard uměj’ poslat dosti rychle k – šípku a že přijde třeba jednou čas, kde to všecko pěkně vrátěj’ zas. Po stupních té krásné exposice dostal jsem se aspoň pěkně tam, kde být vlastně mám, totiž u výkladu: co jsou rekvisice a jaké tu úkoly hrají v „krachovém“ tom údolí. Nenapadne mne snad, moji zlatí, abych Prušáky chtěl omlouvati, ale říc’ to musím směle, že ty rekvisice celé, se změnami většími i menšími, byly tu již dávno před nimi, jen že tomu barbarský dřív věk říkal „rabuněk“ a „drancuněk“. Byl by z toho foliantek malý, kdy bych vypočítal všech krásných věcí těch, co nám odtud zblízka již i zdálí „ctění“ nepřátelé naši odštrachali pode jménem „trofeí“ do svých prázdných museí. Avšak nač se oddat marné trampotě; pročež raděj ohlédněme 64 se i přihlédněme,přihlédněme k rekvisicím v prostém životě. Hned jak člověk se tu ukáže na tom božím světě, buď to v zimě nebo v letě, hned pln prajské kuráže počne s rámusem a křikem „rekvirovat“ okamžikem – nejprv, co se týká „menáže“, to jest cumle z piškotů nebo jinou item sladkotu. Když se ke křtu připravuje, tu hned jméno rekviruje některému známému z kalendáře svatému, k němuž přivzít nelení od táty si příjmení; po křtu – hleďme šelminu, přátelům a známým dává hostinu, k nížto rekviruje jídel, vína, závist až až nad tím ruce spíná, poukázkou na nebe pak vyplácí – zrovna jako páni Prušáci! Později, když vyjde z peřinky, nápad má jen jedinký, rekvirovat pěkné hračky, koně, panáky a ptáčky, kteréž, co mu síly postačí, nelidsky hned zmrzačí, tak že táta za sebe i za mámu má co běhat k Brandeisovi do krámu. Je-li něžňounké to děvčátko, pannu musí dostat za krátko s postýlkou a s úplnou kuchyňkou, aby mohla být hned hospodyňkou,hospodyňkou. 65 Tu pak jiným dává traktaci, hejří s nimi, utrácí zrovna jako páni Prušáci. Začne-li synáček jako pilný žáček chodit pěkně do i za školu, nových „rekvisicí“ třeba; tatínek dá liniálek, knihy, papír, šmitorálek, maminka pak krajíc chleba, na jablíčka ňákou „pikolu.“pikolu“. Někdy ve škole se stávástává, sám pan učitel, dětí cvičitelcvičitel, do rekvirování že se dává na truc Prušáku, zvlášť když u žáků najde – (jaký žal a bol!) „káču“ nebo „kumybol“. Pozděj „zrekviruje“ stát hocha, když mu dvacet akorát, ten pak, je-li k světu trošičku, namluví si ihned holčičku, aby zvěděl, co je lásky citcit, a měl v neděli s kým na „aus“ jít. Tu pak denně sobě zaměří k domu nebo kašně, milenka, útlocitná, jemná panenka, kde naň čeká s ňákou večeří. Tu pak střídá šťastný milovník, panský nyní hodovník, lásky přísahy a holoubátka, řízky, telecí a „pusrlátka“, sám že neví, do čeho as dřív, aby rajštěji byl živ! 66 Rozumí se, k vůli vojáčkovi, svému miláčkovi, rekviruje milá „šamstřice“ paničku i pána velice, takže mnohdy zcela z nenadání nastane jí kufru stěhování... S Evinou když Adamův syn dcerou za sebe se berou, tu pak teprv rodiče i svět zvědí, co je rekvisicí „květ“. Požadavkům o dceřino věno všem když dávno vyhověno, ještě zasnoubenci shání, kde co k porekvirování, odnesou pak, zdá-li se jim potřebou, třeba židli starou pod tebou; seberou ti lžičky, nože i vidličky, sklenky, karafinky, moždíře i mlýnky, padnou na mísy i na tácy zrovna jako páni Prušáci. V manželství, toť známo také dosti, rekvisice bývaj’ denní hosti. Paničky, zvlášť mladé – ó! znají se v tom věru commi il faut! Brzy to chtí, brzy ono, kde co vidí, chtějí mít, všecky uměj’ unisono prosit, lichotit i hřmíthřmít. Malou chuť-li manžel jeví, přejdou z proseb v pláč a hněvy, nadělají muži ubožátku hlavu plnou v krátku, takže – aby pokoj měl, 67 raděj svolí – bohužel! Tím však kaprice jich drahá, odvaha i snaha jen se rozvijí a zmahá. Chce-li manžel do hospody, hned tu vyčítají škody, které z toho vzejít mohou, vytknou příčinu i mnohou, z kteréž prý jim možno není dáti k tomu „vrchnostenské“ povolení; když pak muž se přes to strojí provést vůli svoji, zrekvirují podle známé noty jemu klobouk nebo boty; v noci pak, když sladce spinká, vyprázdní mu dobrá žínka „rekvisitmo“ všecky kapsy, aby neměl na pivo ni „šnapsy“ – kdežto sama lecjaks utrácí pro svou parádu i legraci, zrovna jako páni Prušáci. Jsi-li občan státní, teprv na hlavu si chmátni, pomyslíš-li, co tě do roka stojí blaženost ta s vysoka. Neboť co jsou všecky daně, přirážky i poplatky s všemi extra dodatky na školy i k chrámu Páně – co jsou, ptám se, kapitální příplatky ty komunální na stoky i vodárny, chudobince, kasárny, co jsou – ptám se do třetice – jiného,jiného než rekvisice?!... 68 Měj si tam co, nebo ne, pořád abys mermomocí ve dne v noci prsty měl jen v portmoné. Když pak toho máš už dosti, složiti chceš v hrobě kosti, ještě nezbavíš se nic prožluklých těch rekvisic. Nejprv zrekviruje z tebe ubohou tu duši nebe, potom ostatky tvé ze světa zrekviruje věda, po smrti již nemoc v tobě hledá, pak tě čapne „Entreprise“ neb „Pieta“, na konec pak hrobník tobě, vzor co křesťana a přítele, naposledy ustele v černém, chladném hrobě – ovšem ne dřív, až jsi v pořadě na zádušním úřadě, faráři i kostelníkům i všem jiným podílníkům poslal po dědici s díkem posledních jich – rekvisici... potom teprv na náhrobní kámen dostaneš své: „Requiescat! Amen!“ – – – – – – – – – – – – – – – – – – Také já jsem směle dosti „rekviroval“ svojí deklamačkou od vaší trpělivosti; neníť, poslouchat mne, žádnou hračkou; avšak doufám, že mi odpustíte, jakmile jen uslyšíte slavnou moji přípověď: že vám dám už pokoj teď! 69

Básně v knize Silvestriády: