Emancipace krásného pohlaví.

Emil Trnka

Emancipace krásného pohlaví. (Deklamace pro pána.)
S třesoucí se takřka duší na podium vystupuji, strachy, že snad někdo tuší, čeho dnes se odvažuji, zvláště zde i tam v kruhu krásných dam. 40 Jako panenka se rdím, strachuji i zajíkám, neboť dobře cítím to i vím, kterak těžký úkol podnikám – úkol trapný, nevděčný a snad marný, zbytečný, povážím-li, pro koho pouštím se dnes do toho; komu morálku chci kázat, písek do otýpek vázat, hrášek házet na stěnu, z hrobu volat ozvěnu... A přec mužně na se beru obrovskou tu, na mou věru, Herkulovu, Sisyfovu, Danaidek krušnou práci, hlásiti se totiž k slovu o ženské emancipaci! – – „Hrůza! Slyšme! Ven s ním! Dolů!“ slyším něžné hlásky spolu, ne-li právě hlasité, aspoň tajné, ukryté – „Co si troufá blázen ten, mluvit o otázce žen? Jaká smělost! perfidie! zrada! Kde je policie?! –“ Já však dím pln skroušení: „Jenom malé strpení!“ Vím, že zle je v říši krásy, když se muž tu k řeči hlásí, aby tknul se lechtivé věci té i palčivé, v níž mu dávaj’ ženy myslící místo na zločincův lavici; avšak – vězte, drahé dámy, 41 já přec nejsem žádný známý tyran ani usurpator, nýbrž zcela nevinný naivní a dětinný humorista, deklamátor! A co taký mám přec koncesi, o všem dělat řeči jakési! Nuže, chraňte se v své mstivosti všeho rušení mé živnostiživnosti, a když těžká vám ta zkouška, poslouchat mne chvíli s pozorností, s pílí, zacpěte si svoje krásná ouška. Jak já otázku tu pojímám, v tom i srdce zatvrzelé najde věru sklady celé bonhomie, humannosti, humoru i srdečnosti, žádné vášně přiostřelé ani přepjatosti – neb těch já si ani nevšímám. Bych pak ukázal, že v mysli mám staré „alfa, betta, gamma,“gamma“, začnu pěkně od Adama. – První pokus vybočení z kruhu, z pout i vyproštění (lze-li věřit staré báji), stal se od ženy již v ráji, jak až dosud za to kladem’, s arcištváčem hadem. Jak ten pokus dopadnul, je známo, plyne to již z věci samo. Kde se mezi manžely kdo vplétá, tam je po ráji hned veta! Bohem samým soud pak vynešen, 42 v ráji že prý místa není k provádění podobné „emancipace žen“. Od té doby v zimě, v letě otázka ta straší v světě. Jaké další pokusy se dály, aby ženy svého práva na mužích se dovolaly, o tom mnohou zprávu dává nám na příklad v Čechách pan Václav Hájek z Libočan, v historii o VlastěVlastě, o Šárce, kde však patrno též v každé čárce, že to přeukrutně dopadlo vždy smutně, kdykoli se ženy podkasaly, do mužův se chrabře daly, chtíce utopit je – v putně. Zdá se skorem, jakby příroda, prozřetelnost jim neb náhoda v úkolu tom málo přála, vlády žen se v světě bála – což však beze všeho škádlení je jen moje skromné mínění. Neboť jinak pravda to je, že to byly slavné boje, v nichžto mnoho „nadrtíno“, v nichžto tekla krev i víno, šípy válčeno i meči, sváděly se tuhé ře – či – seči, dokud bylo dosti kuráže, ku konci pak pláč i vzdechy, sem tam známky „něžné“ blamáže, po bojích jak Staro- s Mladočechy... Jinak s otázkou tou vede sobě 43 krásné pohlaví teď, v naší době. Vidouc, že ty mužské Antikristy, brutály a terroristy silnou paží ani řečí nepřekoná, nepřesvědčí, brousívá si na ně moderní již zbraně, s pošinutým stanoviskem útok vedouc veřejným jen tiskem. Nejde-li to s balvány, spusťme na ně romány, novelkami, brošurkami, básněmi i epigramy. To by v tom být musil ďas, aby i to sklaplo zas! Avšak muži, praví kati, nechaj’ dámy pěkně psáti, tiskařské trmácet lisy, čtou i výtečné ty spisy, v nichž emancipační choutky skvějí se,se jak nové loutky – při čemž k větší boží chvále svět se klidně točí dále, jak by hlásal ženě: Vyčkej času, jako husa klasu! – Suďme z toho, jak to v mnohé duši, v mnohém něžném srdéčku as buší, když se vidí, že se to tak vleče, líně tak to teče, beze vší urgence,urgence jak ty cařihradské konference. Nechat tak se plaziti to stále, kdy bys, ty můj smutku, doplazil se k výši skutku, vznešený ty ženský ideále?! 44 Avšak strpení jen, krásné dámy, světa běh, jak víte samy, všem nám lidem zdlouhavým se zdá, za míru-li béřem leta svá. Nejde to tak rychle, jak my chceme, ani snadně tak, jak mudrujeme; přec však znamení již všeliká hlásaj’, že ta doba veliká blíží se již chvatným krokem, časův mocným veletokem. Snad že bude vám to trochu málo, avšak mně se o tom už i zdálo, sen to prorocký – jak myslím sám; dovolte, bych vyložil jej vám. Duch můj, neposeda odjakživa, nadšen jiskrou plzeňského piva, než by někdo deset napočet’, udělal vám v před skok o sto let. Jako vyjeven tu ve snu zírám, div že strachy takřka neumírám, jak se všecko v světě změnilo, co vše tu, co před tím nebylo. Především pak všecka proměněna, v zrak mi bije tvorstva zdoba – žena, jížto konečně již tvorstva hlava, tyran muž, byl vrátil všecka práva, takže stará křivda vyrovnána, ona pak teď – emancipována. Genius hle ženský na výsluní v plné slávě své tam pyšně trůní, rovnoprávně po bok postavena, muži spoluvládne ve všem žena; staré nářky, křivdy vzal už ďas, protivy pak všecky smířil čas. V kočáře hle – u všech safientů – 45 „žena-lékař“ jede k pacientu; s akty pod paží aj v plném proudu spěchá „advokátek“ dav tu k soudu; „študentek“ tam v chládku za parna hoví sobě plná kavárna. Za mlaďounkým šperkářem pozdálí fešný lajtnant tamo pálí; vážná matrona pak, hrdý zjev, do úřadu jde co „bureau-chef“. „Listonošky“ jako vrabčíci poskakují všade ulicí, učednice, „keck“ to žábatažábata, škádlí kolem jdoucí kloučata. Na trhu u plných nůší sedí mužští tlustí, suší; „chůva“ statná v čapce sokolí vede děti malé do školy; „kuchta“ s náramnými licousy s dědkem „mlíkařkou“ se hartousí. Něžný manžel, občan Veleba, doma dítě zatím kolébá, nežli jeho choť a děcka máti z valné hromady se vrátí. Soused jeho, občan Copánek, vaří zatím ženě heřmánek, aby bylo v domě bez vády, až co „šorfšic“ přijde z parády. V novinách čtu v plném objemu řečřeč, již měla poslankyně na sněmu; ze soudní pak dovídám se síně, jaký úspěch měla obhajkyně;obhajkyně, vytrhnuvši svojí výmluvností lotra starého – spravedlnosti. Co tak v novinách se probírám, brzo sem, brzo tam nazírám, 46 padne v oko mi též malá zpráva – že to pravda, sázím potichu od hodinek zde to zlaté „žužú“ – jak vždy palčivější prý se stává stará prý již dosti, pohříchu, otázka – emancipace mužů...

Básně v knize Silvestriády: