Sylvestr nešťastníkův.

Sylvestr nešťastníkův.
(Lesní poušť; uprostřed jeviště silný starý strom; pod ním drnové sedátko.)
Mladík (přikvapí svíraje čelo v dlaních). Nač ještě žít? nač mrhat čas i síly pro pouhou kratochvíli ďábla snad, jenž světa pouští štve mne od zrození, nepřeje úlevy ni oddechu, až doštve mne k té tlamě zívající, jež slove hrob – či kolébka – či jak?! Nač žíti zde, kdež chtíč a touhu svoji ni duch ni tělo zplna neukojí a vše, čím sen kdy mládí šálil nás, se v přelud rozeplývá záhy zas. Jáť dosti dobré vůle měl i chuti hnal v život se jak dítě oslněné světélky, skvosty stromku vánočního – však po čemkoliv sáhnul jsem tu – vše se v ruce v pouhou plevu změnilo, a co mi zbývá ze všeho? – jen sen! Však dosti hry té! Nemám proč tu žíti ni pro koho – nač dél se o to příti s neznámý, nelitostným osudem? Svět – život – láska – vše jen přeludem! Již nechci strojem být ni otrokem – radš život vrátím s kletby úrokem. (Tasí dýku – z dálí duní dvanácte ran.) Nový rok (vystoupí ze zástromí, vesele). Hoj, zadržzadrž, nešťastníče šílený, milý-li ti tvůj život milený – 348 či nevíš, že to bolí až až strach a poprask dělá ve všech novinách? Což vylítalo všecko z tobolky.tobolky, že nezbylo ti na truňk rosolky; či vypověděli tě z menáže, žes pozbyl na dobro vší kuráže? Dnes „Sylvestr“ přec, doba kratochvílí, a hanba, kdo se věší dnes neb střílí. Pojď se mnou – do hospody malý krok – tam oslavíme spolu nový rok. Mladík. Mlč, děcko, nerozumíš hádankám, jež slují životem či existencí a nesnadny jsou k rozluštění tak, že mládec zešediví, zetlí strom a nikdo nezví, co se krylo v tom. Nový rok. Nedobrá moudrost to, můj jinochu, jež plna pochybností, vrtochů, i nářků, stesků, klateb na konec a nevymudruje nic zhola přec. Popadnout chutě číši života a s chutí pít, co v ní ti klokotá, nechť voda to či pravé šampaňské, toť vrchol moudrosti je titánské!... Patř na mne – je mi patnáct minut jen a jak již chápu svět i život ten. Mladík. Já snažil též se pochopit i věřit, leč pozbyv lásky zde i naděje, ni víry nejsem schopen již – toť vše! Nový rok. Kdo lásky pozbyl, nechať verše píše, od těch se nenají, však přece dýše; kdo víry pozbyl, ten je hůř v tom již, cíl neznajíce, břímě nesem tíž. Však čáky nepozbývej, dětino, tělo-li zdrávo, srdce nevinno; 349 pokud máš na ruce svých prstův pět, jak, pověz, omrzet tě může svět? Hrát mužeš, kouti, zvedat sklenici i žebře nastavovat čepici!... Mladík. Hrát nechci – pracovat mne netěší a žebrat – sluší lidstva veteši. Nový rok. Nu tedy – spleen ti pouhý v hlavě straší, má družka hravě z ní jej povyplaší; jen okamžik mi bez hnutí zde stůj a z prachu zvedneš rád pak život svůj. (Poodběhne.) Mladík. Ký přelud mámí to mé zraky kalné? Co má to být? Proč váhám s předsevzetím, jež drahný čas mou mysl zajímalo, že neznal jiného jsem pomnění? Buď jak buď však – tu chvíli postojím; nechť zvědavost svou aspoň ukojím. (Nový rok vrátí se s Nadějí.)
Nový rok. Hned uvidíme, zda-li okřeje, až tento host se na něj usměje! Zde družka má i tvá – miss „Naděje“. Kdy taká kráska chce tě doprovázet, nebudeš dál snad život vlkům házet a mne, jenž vládu svoji počínám, v šanc dávat prostořekým novinám. Mluv ty, má sestro nebo švegruše, a zahřímej mu notně do duše! Naděje (přistoupí k mladíkovi a položí mu ruku na rameno; hlasem jemným a vážným.) Nač zoufat hned, kdy chtíč neb touha smělá nevrací se jak bílá holubice z korábu Noemova s ratolestí? 350 Nač život házet tvůrci pod nohy, pokavad nevíš, jaké ceny má ten dar a ne-li líp, jej podržet? Že na chvíli jsem tebe opustila, již ztrácíš odvahu i rozvahu a zuříš proti věčné nebes báni, jež temna tak, jak vnitro mysli tvé a miliony přece světel září a hlásá ti, že nahoře kdos bdí... Již vzmuž se! zahoď zbraň a kladiva se chop, jímž štěstí zde se dobývá. Já kotvou svojí podepru ti bok – ve spolku se mnou vstup již – v nový rok! Nový rok. A já, jenž počínám své panování, udílím tobě svého požehnání i radu dám ti, s níž ti bude „hej!“„hej“! Jen humor svůj si vezdy zachovej a žaly, stesky smíchem sháněj zpět – pak neomrzí tě tak brzy svět! (Mladík veden Nadějí odchází; Nový rokrok, jenž byl vystoupil na drnové sedátko, vztahuje nad ním ruce žehnaje; po řeči své závěreční sestoupí a kvapí se smíchem za nimi.)
351