Sylvestr „en famille“.

Sylvestr „en famille“. Předehra k zábavám sylvestrovým.
Osoby: Pan Putička. Paní Putičková.
(Pan Putička oblečen a přichystán k odchodu až na klobouk, jejž paní Putičková nechce mu vydati.)
Paní. A já pravím tobě naposled, kdy bys nejkrásněj’ mne prosil hned, skroušenýma rukama i rtoma, nic to platno, zůstaneš dnes doma! Pán. Ženo, jaká jsi to dračí sestra, že mne nechceš pustit na Sylvestra. Přísahám ti tuto na palestru, (ukazuje španělku) hodným že zas budu po Sylvestru; nyní pusť mne však již s orkestrem, bych se povyrazil Sylvestrem! Paní. Marné volání tvé, cesta dlouhá! Marna laskomina tvá i touha, nikam nepůjdeš, ti povídám! Bude-li přec po mém, uhlídám! (Praští do cylindru, až to křapne) Pán. Netluč mi tak klobouk ve zmatku, či snad myslíš, že je za fatku? Paní. Nevídáno, starý cylindr, nestojí už dávno za vindr! (Tluče jím o koleno.) 328 Pán. Ostatně též po všem právu patří vlastně na mou hlavu. Paní. Chtěl bys? Bral bys? Láká tě to? Já však kladu svoje „veto“! Chceš-li Sylvestrem se bavit, můžeš ho i doma slavit, já ti – abys znal svou ženu – sama spískám ňákou „scénu“ – Pán. To ty umíš, to ty znáš! Bodejž tebe Mikuláš! Paní. Odbudeme si to skokem – mysli si, žes starým rokem a já – jak už bývaj’ špásy ty – budu ti číst notně „levity“. O látku k nim není nouze, potřebuju vyčíst pouze, co jsi na mně spáchal směle v roku toho lhůtě celé; mám už toho hodnou štipku! Nuže, poslyš – Pán (mrzutě). Jdi mi k šípku! (Usedne do lenošky a skrývá čelo do dlaně.) Paní (měříc ho znaleckým okem). „Stařec nad hrobem se kající“ – dobrou zvolils k tomu posici! (Počne s theatrálním pathosem.) Anděl tvůj svou tváři pozastírá! Dovršena hříchův tvých je míra, s přetěžkým své viny břemenem vleč se k hrobu – (neví dál) Pán (jízlivě jí do toho skočí). Dál jen deklamuj, snad si pozděj’ na rým zpomenem! 329 Paní (jako prve). Hle, jak bídný byl ten život tvůj! V bezcitnosti libuje si kleté, nikoho jsi neoblažil v světě – vlastní ženě za vše přičinění nepřáls nejmenšího potěšení, ani látky nové na šaty, ani klobouk s perem kulatý, ba i o tu rval ses grešličku, když chtěla mít k botce tkaničku. Nikams nevodil ji do zábavy, ve všem byls jí vrah i tyran pravý, s nímž se déle zlobit nebudu! Propadlťs již svému osudu! Hle, jak výčitkami svědomí, tíží hříchů skrytých v soukromí zdrcen jsi a beze slova k tomu! Protož tobě pravím na svou čest, vzdor tomu, že Sylvestr dnes jest, mrtev jen se můžeš dostat z domu! Pán (blýskne očima, jako by ho byla projela myšlénka – tiše, pro sebe). Takový chceš mít pouvoir? Allons donc! C’est bon à savoir! (Dá se do svíjení a bědováníbědování, jako by skutečně již dodělával.) Ustaň! běda! chceš mne rozdrtit, výčitkami svými – usmrtit? Pro bůh! Co se náhle se mnou děje? Snad že ztracen jsem již bez naděje?! (Paní P. zprvu nedůvěřivě naň hledí a posmívá se mu, mnouc si škodolibě ruce.)
Paní. Hehe – dobře – dobře hraje pán. Mistrem v přetvářce by moh’ být zván! 330 (Pán nevšímá si jejího posměchu, naříkaje s rostoucí pravděpodobností.) Pán. Srdce jak by zůstávalo stát; tepna bije, že jí sotva znát – Paní (úštěpačně). Však by bila hnedky rychleji, kdyby – Pán (přeruší ji svým nářkem). V ňadru mi vždy teskněji, jak by stíhaly mne lítice! Tuhnou údy po té straně celé – zrak zhasíná – smrt mi řádí v těle – běda – běda – toť je – (hlasem zmírajícím) mrtvice! (Klesá se stolice bez vlády k zemi.) Paní (jevila za posledních slov rostoucí zděšení i vzkřikne nyní zoufale): Svatá panno! toť trest se shora! Pomoc! pomoc! rychle doktora! (Odkvapí.) Pán (po jejím odchodu se vzchopí a zmocní se klobouku, jejž byla leknutím na zem upustila.) Dobrá! buď to trest i pokání za to sylvestrovské kázání! Hledáním ať lékaře se pobaví – já vím nejlíp, co mne uzdraví! (Známť se nejeden již semestr!) Rychle odtud! Zdráv buď „Sylvestr“! (Vesele odkvapí.) 331