Sylvestr „U. B.“

Sylvestr „U. B.“ 1873.
(Pohřební průvod – v předu ministrant s lampionem na tyčce; za ním kapucín s křížkem, zpěváci zpívající „Miserere“, pak zřízenci pohřebního spolku se svícemi a čtyři muži nesoucí rakev potaženou černou přikrývkou s letopočtem „1873“. Průvod vystoupí na podium, rakev se složí v popředí, zpěváci a ostatní rozstoupí se po obou stranách a kapucín spustí nad rakví následující řeč pohřební:)
Rozmilí v Kristu! (Okolostojící dají se do usedavého pláče a štkání.) Neplačte, sic se rozpláču taky! Již opět jeden nový, čerstvý hrob otvírá se tu před námi. (Okolostojící zívají.) Nezívejte, sic musím zívat s vámi! Byl to jeden z potentátův této země a jmenoval se Annus millesimus octingentesimus septuagesimus terius. Vším právem se tedy o něm může říc’, že byl venkoncem „trojka“. (Okolostojící kýchnou.) Pozdrav pán bůh, že je to pravda! Nechci ho pomlouvat, ale jisto jest, že pro nás takřka nic dobrého neudělal. Nepřines’ „narovnání“ skřiveným a polámaným v kříži, ani z mrtvých vstání starých, zlatých časů, kdy bylo stříbra jako teď papírů a s dvacetníkem v kapse mohly se vyvádět zázračné fuky a bazamáty; nezreguloval naše české řeky ani naši „valutu“; nezboural dosavad hradby, nedostavěl národní divadlo, nevyprázdnil prachárnu ve Hvězdě, ne- 367 opravil Prašnou bránu, nedal nám milion na český „Künstlerhaus“, aniž čehos podobného atd., etcetera. Za to zavedl daň ze psů (vyjma špiclíky), spáchal „krach“ a velikou finanční mizerii, přivedl mnoho Midasů a Mecenášů na mizinu, nadělal mnoho sirotků (zvláště u baletu) a na konec všech konců vyvedl ještě tu náramnou špatnost, že zdražil pivo o dva krejcary. (Okolostojící počnou komicky rukama lomit a lamentovat; kapucín utře si slze z očí, načež se obrátí a napije se notně z korbílku, jejž mu podají.) Nedost na tom, rozmilí v Kristu – on zdražil dareba i ten šňupavý tabáček, ten černý boží dárek, jehož stojí teď už dva šňupce tři krejcary! (Vytáhne velkou pykslu a s komickými posuňky šňupá; pak podává kolem stojícím klepaje každého přes prsty, kdo si chce vzít šňupec.) Avšak, rozmilí křesťané, nesmíme jej proto naprosto zatrateremtovat, neboť on udělal vzdor tomu všemu také i lecos dobrého. On nás zachoval všecky, jak tu jsme, po celý čas své vlády při zdraví; nedal nám zahynout cholerou, ani jinou podobně krásnou nemocí; dopřál nám času k vyvedení lečehos, co jsme šťastně také – nevyvedli; on vzkřísil zázračným takřka spůsobem náš milovaný odbor hudební, o kterémž se už za to mělo, že chce čekat až k tomu všeobecnému z mrtvých vstání; on nám dal na konec svého života nové výbory, kteří zajisté mnoho dobrého slibují (jen jestli to také splní!); on nás konečně na dráze naší pošoupnul opět o celou jednu štaci blíže k vytouženému cíli, 368 kteréhož že šťastně dosáhnem, všickni pevně doufáme a doufati nepřestanem! A protož volám nade rakví touto z hloubi duše své: Requiescat in pace! (Okolostojící hlasem hlubokým: Amen!) (Za scénou volání: Sláva novému roku! Sláva!)
Nový rok (v růžovém šatě s křidélky, na prsou zlatý letopočet „1874“ a sklenku od vína v ruce). Moudrými aj vítáte mě slovy: „Starý mrtev, nechať žije nový!“ Tak to bývalo, tak bude zas, dokud s věčností nesplyne čas. Nuže, an se chápu vlády vesla, slyšte vladařská i moje hesla, v srdce, v paměť vpište si, co vám tímto na duši já ukládám: Svornost nechať mezi vámi vládne, uvnitř žádné sváry, hádky žádné; ticho v Čechách, pakli prosit smím – chceme-li se prát, však máme s kým! Činnost neunavná, píle včely buď nám dále vzor i příklad skvělý; ne snad zahalečův množit řady, ku předu jen stále ve všem všady! Nadšení – tož s láskou v srdcích vzňatou pro společnou věc i snahu svatou! Nadšení – jež pravé divy tvoří, zápal, jejž nic v světě neumoří, toť ta hesla, s nimiž nový rok mezi vás svůj první činí krok a jimž, co váš nový hosudár, provolává slavně: znik a zdar! (Zvedá sklenku. – Přípitky všeobecné.) 369