Sylvestr „U. B.“

Sylvestr „U. B“.B.“ 1865.
Malíř(Malíř starý sedí ve své dílně u podstavce a sklání hlavu do dlaně; kol něho kráčí dvanácte pitvorných zjevů, představujících tolikéž měsícův.)
Malíř (vytrhne se ze zadumání). Co to? Byl sen to čili skutečnost? Dvé říší velkých zřel jsem hranice: Ta první, otevřená, nadpis nesla Čas na bráně starošedé, druhá pak, závojem šedých mrakův zastřená, Věčností zvala se. Z té prvé kol mne dvanácte směšných zjevů kráčelo, kráčelo krokem vážným, odměřeným jak na orloji těžká rafije. Co jsem to snil? Jaké to přízraky choré se duše zmocnily a v čas půlnoční obraznost mi škádlejí? Hu! Zima krutá zde v tom podstřeší a lampa sotva ještě plápolá. Obrat to mého nyní života. Sešlé již tělo mrazu nevzdoruje a slabý zrak můj zří jen světla půl. Jak bude dál to? Nový snad již rok teď prahy přítomnosti překročil a na trůn osiřelý dosedldosedl. Jak se mnou bude as? Kde síla má, kde oheň můj i nadšení? Genius nadšení (náhle se objeví). Zde jsem! 352 Přicházím na dvou roků rozhraní s tebou se, kmete drahý, rozžehnat. Let padesáte jsem ti sloužilo a pomáhalo díla vykouzlovat, jímž právem teď se obdivuje svět. V nadhvězdné říše jsem tě vodilo, v ty ráje ducha nad vše krásnější, o nichž se snívá jenom básníkům. Pravdu i krásu jsem ti jevívalo a kouzlo vše božského umění. Pro ně jsem oheň kladlo v tvoji hruďhruď, a kdykoli jsi vstoupil v jeho chrám, zbožností jsem ti duši plnívalo. Teď však již musím jít. Tys sláb a stár a choré tělo tvé již vidím mříti. Nechci tě více k letu popohánět, anť zlomeny tvé duše perutě. Nechci tě déle ohněm rozehřívat, jakýž jen mladým ňadrům přísluší. Buď s bohem již – já jdu – Malíř (vroucně). Ó zůstaň jen! Aneb mi smrti budiž andělem a samo jdouc, mně s sebou jíti vel. Co platen mi ten život bezcenný, kdy nebudu moc’ s tebou zalétati v ty ráje pravého již blaženství? Čím budu trávit leta zdlouhavá, jakýchž mi osud ještě dopřeje? Mám státi snad před svými výtvory zde co slepec před krajinou divokrásnou, co blb, jenž nemůž krásy pojímat a sám se diví svému obdivu? Mám zoufati, že kmet jsem přishrbenýpřishrbený, jenž odsouzen je k zemi hleděti, kde ohyzdný se na něj šklebí hrob? 353 Ne, ne! Bez tebe žíti nemohu a nechci též; neb co mne blažilo let padesáte mého života, musí mi také smrt mou osladit,osladit. Nadšení. Však ruka tvá již slabostí se chvěje a slabý zrak tvůj barvy spřízněné jen s těží dovede již rozeznávat. Malíř. Nechť si i tak – já štětec poodložím neb spálím to, co se mi nezdaří. Však žák-li přijde ke mně zvědavý, bych o tom jej neb onom poučil, bych dovedl, co jemu těžko jesti, neb opravil, v čem jím je pochybeno – pak zjev se mi, ty krásný anděle, a ohněm mládí naplň ňadra má a sílu zraku, sílu ruce dej, by mistra svého opět poznal svět! Nadšení. Nuž budiž! Nechať nový tento rok tě znova oživí a síly dá ti, bys zdárná díla ještě vykonal. Tvůj duch nechť mladistvou se září skví a dál i zalétá v tu krásy říši, jež jiným smrtelníkům uzavřena. Jen starou lásku v sobě zachovej ku pravdě, kráse, k zdrojům umění a plody svými vlast hleď oslavit, jež tebe zrodila a kojí dosavad. Vlasti a národu jen svému služ a cizáctvím se podlým nesnižuj, bys nebyl takým, jakých na sta jest. Kdo dary ducha, božským uměním a čarovnými jeho výtvory cizí chce chrámy, síně naplnit, tenť ve své vlasti žíti nehoden. 354 Jen svůj kdo rod chce slavným učinítučinit a Spartu svoji zdobit napořád, pravým buď umělcem a mužem zván! Takto-li, kmete, vždy se zachováš, pak mne tu máš, kdy na mne zavoláš! (Žehná mu.)