Jak já pozdravuji.

Emil Trnka

Jak já pozdravuji. (Deklamace pro dámu.)
Nikoho z vás jistě tajno není, v životě že lidském pozdravení důležitou hraje úlohu. Nechť se obracíme k lidem, ku bohu, vždy jest třeba toho pilně dbáti, jak je máme oslovit neb uvítati. Že pak mluvit mi teď přáno jest, tož si vyložit vám dovoluji, jak já vždy a vůbec pozdravuji – že to pravda, věřte na mou čest!... Z rána – někdy hezky k poledni – jak se právě u mne rozední – vstanu, strojím se a k oknu běžím občerstvit se vzduchem ranním, svěžím. Tu pak galantní mne vis-à-vis zdvořile vždy z okna pozdraví. „Dobré jitro, pane sousede, dnes je nebe jaksi škaredé!“ – „,Na mém nebi‘“ – on pak na to hned, „,nejkrásnější slunko vzešlo teď.‘“ Pak se vyfintím a posnídám, načež s chutí do práce se dám. Dopůldne však jedno nemine bez návštěvy aspoň jediné. Brzy kmotra, brzo ňáká teta, bohatá na peníze i leta, brzy ňáký mladý panáček, hodin aranžér a šviháček, jenž mne řečí plnou cukrlátek zvát přichází do merendy v pátek. 25 Takový když přijde seladon ve fraku a cilindr jak zvon, mluví „světově“ a mluví moc – tuť mu s chutí řeknu: Dobrou noc! Jindy lajtnantek jak panenka počne do uší mi šeptati: Ať prý lásky bůh ho zatratí, nejsem-li já hezká dívenka. Onť prý hotov, o tom vésti seč, k nohám mým pak složiti svůj meč, patent svůj i slavné předkův jméno. To když počíná mě nuditi, hledím se ho chytře zbaviti, řkouc mu martiálně: Čao béno! Švarný-li mne jinoch pozdraví, se mnou po česku se pobaví, mluví prostě, bez všech kudrlinek, nepočíná si jak amicínek, tuť s ním ráda chvílku postojím, o rozumných věcech hovor vedu, ba, když odchází již ku posledu, „Na zdar!“ říci se mu nebojím. Študent v druhém poschodí-li kýchne, až mě u srdce vždy píchne, zvolám s velikou mu chutí: Sit saluti! Ondy kdos mě podvodem ošálit chtěl o hubičku, já však rychlým obratem nastrčila mu kočičku, již jsem měla v klínu svém. Ta hned po něm ostře chňapla, do nosu ho notně drápla, načež jsem mu v zasmání přála: Dobré chutnání! 26 Náhoda mě kdysi vedla k tomu, kmet jak ctihodný o cti naší národní mluvil. Já si k němu sedla. Ohnivými řečnil slovy; dokazoval, co je vlast, jaká, milovat ji, slast; co jsou svaté otcův rovy, co je mluva mateřská, co je půda vlastenská, co je rodný v světě kraj, co náš český, krásný ráj; jak má Čech být hrdým na to, že jest ryzí jako zlato, že jest synem matky Slávy, Slovanův všech bratr pravý, jak má proto horovat, jiným též rozněcovat posvátný ten v srdcích plamen – tu jsem zbožně řekla: Amen! Často na to myslívám, samotna když chodívám, jak by přec to dobře bylo, kdyby muži poctivému, vlastenci též horlivému, mne si vzít, se zalíbilo. Kdyby upřímně tak přišel, řka: „Chceš mojí ženou býti? Budem v lásce spolu žíti, v svornosti a štěstí mnohém.“ Co by asi na to slyšel? Nic než prosté: S pánem bohem! – (Nastavuje ruku, svolujíc.) Však již čas, bych ukončila, jiným místa postoupila; 27 poodcházejíc pak stranou, všem, kdož mi tu přízeň dali a mne vlídně poslouchali, volám tímto: Na shledanou!

Básně v knize Silvestriády: