Malér je malér!

Emil Trnka

Malér je malér!
Malér holt je malér, a co malér, to je Čech! Největší z malérů všech, malér ohromnější nad všecky stal se mně však, pánové, když jsem mluvil poprvé v životě svém německy. Byl jsem „bahnwochtrem“, jak víte, u té – však mi rozumíte – ne snad u té „Ježíš – Maria“, ale u té, co je také na „ia“. Víte, páni, beze všeho chlubení, Čech jsem už od svého zrození, ve Psí Lhotě jsem se narodil, do Němec jsem jakživ nechodil, na „pecirksamt“ bylo od nás daleko, židák žádný ve vsi – svatá Rebeko! odkud, ptám se – račte poručit – měl jsem německy se naučit? Nejsem přítel zlého pomlouvání, to mne snad už znají páni – leč náš „štacionšéf“ Lauterbach to byl sekant – až až strach! Čecha nemoh’ vystát, proto také úsměšky si tropil všelijaké ze všech nás a přísně požadoval, německy by každý brebencoval. Já – to víte, páni – ani muk! Nedal jsem se k odrodilství svést, třeba bylo Lauterbachů šest, k vůli čemuž zlý on dělal hluk. Nejvíc pálilo ho, rozumíte, 146 že jsem stanice mu všecky jmenoval jen česky – ne německy, (proč – zajisté nahlížíte) a že vyslovil jsem Zálesí, kde on „Cálézl“ vždy říkával, začež zlostí pačesy mé vždy hledával. Jednou – bylo to just v sobotu – stojíme vám v jedné řadě všickni v Zálesí tam pohromadě a on vyplácel nám mzdu za naši robotu. Všickni ruce tu již nastavujem, netrpělivě si přešlapujem, neboť, prosím, páni, pomyslete: každý rád už těch pár grešlí smete, aby je nes’ ženě, kteráž na ně čeká, a když nejdem, zbůhdarma se leká, že jsme s nimi někam zabrousili. Já tu tedy – ty můj bože milý! také držím nastavenou dlaň. Štacionsšéf přijde, má peníze v ruce, nedá mi je však – ne, bože chraň! nýbrž k veliké mé muce, jak už ve zvyku měl mentinou, pokouší mne zas tou svojí němčinou: „Sie, hören sie mal – wie heisst die Station?“ oboří se na mne on. Já tu, abych měl ho s krku radš, víte, proto – poněvadž – chci to říci podle jeho chutě, ale spálil jsem se krutě. Nebyl také žádný div: mluvit „in die dajč“ ponejprv jaktěživ! I vykoktám v notném spěchu: „Zahl –“ v tom však už nemám dechu 147 vysloviti slovo celé; oddychnu si a pak na to „– esel“ dodám teprv směle. Takového šrumu, páni milí, jaktěživi jste snad nezažili! Teď mám za to! Štacionsšéf ve svém vzteku dal mi laufpas na tom fleku; neboťneboť, jak jste uhodli už snad, ráčil na sebe to vztahovat. Od té doby přísahal jsem svatě: moh’ by mi kdo platit zlatě, královsky neb knížecky, nepromluvím slova německy!

Básně v knize Silvestriády: