Sylvestr „U. B.“

Sylvestr „U. B“.B.“ 1866.
U. Beseda (v rouše bělomodrém se znakem na prsou vystoupí v radostném rozčilení, v ruce držíc sklenku na šampaňské; za ní) Šašek.
U. Beseda. Jen vesele! Ať pohár rozkoší přetéká dnes a žal ať lenoší! Rozum nechť spí; ty, šašku, vládu měj, a chutě blázni dál i směj se, směj! Šašek. Haha! – Tak plním rozkazů tvých spřež; anť smíchem tímto notně blázním též. U. Beseda. Nech mentorství a hloupě moudrých rad! Můj rozmar dnes je skálopevný hrad, o nějž se každý odpor rozkotá! Chci užit také trochu života, ne stále jen se všední prací nudit. 355 Šašek. Výskáš-li teď, tož budeš pak se trudit. Smích sám si zvoní hrany řehtačkou; čím hlučněj zní, tím blíže před plačkou. U. Beseda. Aj, jakou já bych měla příčinu, veselou zapřít dceru Evinu? Jsemť mlada, hezka, mnoho přátel mám a ctitelův. Šašek. Ba znám jich mnoho, znám! Jsou hubeni a nosí dlouhý vlas; ten štětec má, ten brk a smyčec zas; pěkného lecos časem urobí; jen škoda, že si límce neškrobí a že tak málo jedí – U. Beseda. Hloupý tlach! Hledajíť pokrm v umu, ve vědách! Šašek. Aj, dobré chuti! Trochu soli sem na mistrovský ten koncert s proslovem! Tu krajinku s tou tučnou travičkou napíchnem si pak také vidličkou. To bude hostina! U. BesedaBeseda. O styď se přec! Tyť mluvíš,mluvíš jako pravý hladovec! Mluv, znáš-li přátele též umění, jichž počet takřka není k sečtení? Šašek. Ty znám jak sebe! Chodí za tebou, jen když je ruce, nohy nezebou 356 a chtěj’ se bavit, smát a veselit, jinak prý nebudou se přátelit. Vážného-líVážného-li jim něco předneseš, tuť žlučí jim, ne srdcem otřeseš,otřeseš. Ó, jdi mi s těmi! U. Beseda. Jak jsi přísný dnes! Však neruš trpkým slovem tento ples a směj se zas! Šašek (plačky). Ó běda! přeběda! Ta chudá „Umělecká Beseda“!Beseda“! U. Beseda. Proč chudá, šašku? Šašek. Pro hloupost, věř tomu: že má víc stavitelů nežli domů. U. Beseda. Toť pláč – ne smích! Šašek. Jen omyl maličký; jáť sáhl do nepravé kapsičky. U. Beseda. Ať hudba zní a hovor plyne dál! Šašek. Ten chuďas usnul. U. Beseda. Aj, kdož by již spal? Jeť do svítání ještě času moc a vábna je a čarovna ta noc; 357 pravý to obraz naší mladosti: jen hra a ples a žádné starosti. Šašek. Ty stojí přede dveřmidveřmi. U. Beseda. Nech je tam; Zítra je vyslechnu a uvítám. Šašek. Jeť mnoho jich. U. Beseda. Vše jedno! Šašek. Velké jsou a velkých odkladů též nesnesou. U. Beseda. Má dobrá vůle, síla bujará se o ně všecky jistě postará. Šašek. Tak mluvíš vždy, jen abys mluvila! Letos jsi příliš pilna nebylanebyla. U. Beseda. To, šašku, nekladiž mi za vinu a hledej tam, kde slušno, příčinu. Již spějme dál, tož k lepší zábavě. Šašek. Kde rozum lidský skáče po hlavě! (Shlédne starce na stupních) Co zřím? tu někdo leží! U. Beseda. Nechme jej – vyspává dnešní kvas; v to víru měj! 358 Šašek. Jeť stařec to a polozkřehlý již; snad schvátila jej života zde tíž. A zde ta brána šedá, zastřená – co zlatý její nápis znamená? (Čte:) „Budoucnost.“ (Skloní hlavu zamyšlen.) U. Beseda. Což tě, šašku, zaráží? Ten muž zde u té brány na stráži a hlídá ji, tož pro mne, bláhový, nebť budoucnost je má! Stařec. Aj, kdož to ví! Šašek. Slyš, on ti odpovídá! U. Beseda. Bez ptaní! Nejspíš že mluví bloud ten ze spaní! Stařec. Ó věz, že bdím a mluvím z rozvahy! U. Beseda. Jsemť mlada, starče, plna odvahy a cítím sílu v sobě nevšední. Stařec. Jak mladý den, prv než se rozední; sotva však sluncem na den dospěje, již klesá v hrob, jak světa naděje. Tak jsem i já – jeť tomu takřka včera – vykročil z brány té, tož z noci šera v den života. – Co dítko milostné jsem světu nesl přání radostné 359 a tisíceré tužby, záměry zajímaly můj život veškerý. Chtělť jsem tak mnoho v světě dokázati; tak mnohé pouto bídy přetrhati a poroby, v němž tyran v krutém vzteku svůj národ dobrý svírá od pravěku. Chtělť jsem ve tmářův černý blud a sen vrhnouti skvělou pravdy pochodeň a lidstvu k osvětě i zdaru, blahu, tou světa zmolou volnou razit dráhu. Leč co jsem vykonal? – Než tužby moje dozrály v činy – u života zdroje zde sklesl jsem a z vnitra slyším hlas: „Dost žil jsi již – teď ve hrob klesni zas!“ U. Beseda. Ó starče ubohý! Stařec. Ba, ubohý! Neb žal mne tíží v duši přemnohý a vše, co blažilo mne v jitra zrodu, teď ztrpčuje mi bolest při odchodu! Svět slaví hýřením mé skončení a nedbá dobrého v něm učení, že vše, co zrodil čas, i časem hyne; jak přišel, den i rok i věk že mine. (K U. Besedě.) Ty, jížto pečeť ducha vznešeného vtisknuta na čelo, dbej hlasu mého a s každou času pídí moudře spoř, v ní nové myšlénky a díla tvoř. Čin každý bude balvan žulový, jímž upevníš ty základ chrámový, 360 tož chrámu budoucnosti své! Jen tak můžeš ji svojí nazývati pak a zkvétati i v pozdní ještě době Uměnám k slávě, vlasti ku ozdobě! (Bije půlnoc; stařec sklesne na stupně; brána se rozevře a „Nový rok“ žehná U. B.)