V Čechách už to není k vydržení!

Emil Trnka

V Čechách už to není k vydržení! Lamentace starého brumbála. (Cenou poctěna.)
To si mluvte, prosím, co chcete, mne to pranic nesplete! Když tu bedlivě tak na to zírám, nestranně vše vážím, rozebírám, zvolat musím hned v tom okamžení: „V Čechách už to není k vydržení!“ Vezměm na příklad jen počasí. – Z rána sluníčko se vytasí se zlatými svými tatrmánky, člověk myslí, bude krásný den, abys byl přec letně oblečen, navlékneš si svoje „porculánky“. Tu to máme! sotva vyjdeš z domu, máš tu strašný liják, rachot hromuhromu, a než schováš se kdes pod balkonem, běž radš domu – převleci se honem, aby lidé z blízka, z dáli porculánkám tvým se nevysmáli. Kde tak špatná stále pohoda, jakž má býti potom úroda? Jakž nemáme umírati hlady, kdyžtě hrom a kroupy bijí všady, z orné půdy pak vždy víc a více stávají se samé železnice, [5] jichžto věčný kouř a smrad hubí každý luh i sad?! Proto také stálá nuzota, ve všem neslýchaná drahota! Kde jsi býval druhdy velikášem, když jsi cinkal v kapse dvaciášem, jsi teď synem chudé matky, máš-li jenom dvě, tři zlatky! V hospodě ni u muziky nesmíš dělat žádné velké křiky, musíš skrývat svoji bídu, nemáš-li tam – známou křídu. Naši páni muzikanti jsou teď nejen furianti, ale také – špekulanti! Sotva zaslech’s jednu písničku, nastrčí ti pod nos mističku, abys, nechtě slouti Harpagonem, ňáký „šoufek“ do ní vsypal honem. Když pak během večeří s miskou párkráte se seznámíš, z galantnosti u dveří odchod svůj jí ještě oznámíš a pak vzdychneš si pln blaha: „Hudbo falešná, jak jsi ty draha!“ – Ne dost na tom, že vše drahé tak, není to též dobré nikterak. Nechci rozpoutat hněv skrytý zpomínáním na ty naše byty, na domácí naše pány, egyptské ty rány – – jenžto nevědí v své pýše s činžemi kam lézt už výše; jenž dovolí nájemníku, by dal spravit každou kliku, 6 byty pěkně vymalovat, by se moh’ pak vystěhovat třeba proto, že pln hříšných „fuků“ nepolíbil „hausmistryni“ ruku – nechci s nimi já se zlobit, po pravdě je vypodobit, přihlídnu radš zatím k výživě, ceknu o jídle jen, o pivě! Kdo nemá své vlastní domácnosti, ten se po hostincích krutě postí, neboť v „abonnement“ chtít ztišit hlad, nikoho přec nenapadne snad! K tomu jako žebráka tě uctívají, musíš snísti, co ti dají! Co se nápojů pak dotýče, tu se teprve neptaj’ na chtíče. Na každé sic firmě „vlastenské“ najdeš „pravé, staré plzeňské“, podíváš-li se však do sklenice, shledáš všelijaké míchanice, v nichžto hlavní faktor, plzeňák, „nehemží“ se nikterak. Chceš-li „obyčejné“ píti, hleď si cedník s sebou vzíti, abys, nechtě cizí škodu, vycedil z něj sousedovu vodu. Jdeš-li do kavárny časem, poradils se teprv s ďasem! Z kávy můžeš snadno znát nejnovější Tschinklův surogát, a co najdeš v čaji, páni kavárníci jenom znají! K tomu můžeš, chtě se dobře mít, „čtverácké“ si kuba zakouřit, opatrně dřív však „obvyklé“ 7 vytáhnouti z něho – haarwickle„haarwickle“. Chceš-li s chutí si přečísti čelní naše denní listy, nesmíš v sobě míti žluče, bys to mohl strávit celkem, co si ve formátu velkém vynadají vzájem „ruče“. Na konec, chtě starostí se zbavit, můžeš všade dobře se též bavit, do divadla můžeš jíti, nový třeba kus tam zříti, sneseš-li bez dešperace všelijaké demonstrace. Aneb zajdeš podle mody večer někam do hospody. Všude vítaným jsi hostem velectěným společnostem, jestliže znáš ten neb onen stůl, notabene: každou jeho půl! Vždyť pak u nás v zimě, v letě nyní humor jen jen kvete! Než-lis sobě ještě pooddech’, ptaj’ se tebe milí páni beze všeho upejpání, jsi-li „Staro-“ nebo „Mladočech“; a než mine chvíle maličká, v hádce hospoda je celičká. Tu pak slyšíš lecos pěkného, co tě rozechvěje celého; sem tam lítaj’ „silné výrazy“, div že paruku ti nesrazí, křik a váda hřmí ti do ušíuší, až tě na pařízek ohluší, takže přijda domu v noční čas zvoláš: „Aby do toho už ďas!“ – 8 Ano, tak to u nás chodí teď, kdož ví, kam to dojde naposled – protož po zralém dím uvážení: „V Čechách už to není k vydržení!“

Básně v knize Silvestriády: