Na komando.

Emil Trnka

Na komando.
Pěkně vítám, moji zlatí! Chci vám dnes tu dokázati, že, ač nátury jsem české, dovedu přec poslouchati na komando na německé. V myšlenkách se ondy bera po ulici, klopím hlavu, v nížto myšlenka mně sterá věstí dávnou naši slávu. Když tak v dumání se nořím, vřelou touhou tou se mořím: „Kéž by tak ty naše ráje, naše krásné české kraje, jež Bůh milostivý sám Čechům nám dal za podíl, by v nich Čech jen pěl a žil, patřily jen také –“ (silně) „Hapták!“ zazní strašně vedle mne, že jsem celý bez sebe, a že, nevěda, co činím, jak bych pojednou byl jiným, postavím se do posice, vypnu prsa, nadmu plíce, hlavu o celý pak dům vztýčím výše k nebesům. Podle mne pak kráčí dál s plukem svým pan generál. – Sotva leknutí se zbavím, již jsem zase snilkem pravým. Myslím dále: „Kéž by tak 60 bylo vše teď naopak! Kéž by z nouze pošla hojnost, tísni ustoupila volnost, jistota pak byla v ruce! Kéž by ctnosti vzešly z vady, nebyly zde divné rady, obrácená kon –“ „Linkšaut!“ A zas jako zkoprnělý stojím zaleknutý celý. Maně se mi hlava točí, v pozadí an zrak můj zočí, kterak s vojskem v přísném řadu pan major jde na parádu. – Záhy však zas v duši mojí davy myšlenek se rojí. V minulost se dávnou nesu, v doby slávy, blaha, plesu; reky dávné budím v hrobě, činy slavné volám k sobě a vše, jak kdy v pravdě bylo, chci, by zas se objevilo. Již mi obraznost tu slouží, snáší, po čem duch můj touží, již tu vidím dávný čas, svět kdy celý ctíval nás, nepřítel kdy nás se bál, zdaleka již utíkal; kdy netiskla ňadra tíseň, volně zněla česká píseň, kdy se psalo bez obalu, bez procesů, krimi –“ „Kolbenhoch!“ jako blesk mi vžene znova v hrdlo zpět odvážná slova. 61 V oku se mi cosi míhá, ruka se mi maně zdvihá, chtíc, jak shora poručeno, hlaveň zvednout na rameno. – Záhy však je po leknutí a duch zpět se v ráje nutí. Prchly však už krásné zjevy, mysl o nich nic již neví. V skutečnosti duch se brodí, pravdy po nivách mne vodí, naši dobu bez přízraků ukazuje mému zraku. Zřím tu úřady i školy, nápisy i soudní síně, kde se píše v řeči jiné, než jak jazyk mluvit volí. Vidím, jak tu spisů stohy po koutech se povalují, ježto vesměs obsahují tiskovýahtiskových pří protokoly; vidím, jak se z jasna čista katí na mne diurnista; kterak polo v zlosti, v bolu, rukou chytaje se stolu, přípitek chci pronést nový: „Sláva panu mini –“ „Linksšvenktajch!“ kdes tu kaprál komanduje, z myšlení mne vyburcuje. Když se pak zas zpamatuji, v duchu ještě opakuji, což se často prosloví: „Sláva také Bacho –“ „Halt!“ tak mi zhurta zahřmí v uši, 62 že mám v sobě malou duši, na to ale jako hrad zůstanu vám rovně stát. Při tom sotva dýchám strachem, neb se mohu zalknout prachem, jejžto páni kyrysníci spůsobili na silnici. Zotaviv se v krátké době, takto pravím potom k sobě: „Marné všecko namahání, když mne z myšlenek vyhání každou chvíli ňáké: Stůj! Je to věru s námi bída, není kůrka, není střída – Bože, Bože pomi – „Marš!“ Ne, toť na mou milou k zlosti! Už toho mám do sytosti! (Pozdraviv po vojansku, odchází.)

Básně v knize Silvestriády: