O zpěvu a muzikách.

Emil Trnka

O zpěvu a muzikách.
I. I.
Hudba dar že nebeský je, v němž se sladké kouzlo kryje, sestrou že je poesie, srdcí těšitelkou, vášní krotitelkou, duší jemnitelkoujemnitelkou, čarodějkou mocnou, velkou – kdož to neví z vás? Rovněž známo as, že je zpěv sladkojemný, vábný, tklivý, touhyplný, náruživý, rozmarný i čtveračivý, dumný, zbožný taky a bůh sám ví jaký ještě zjev – zvláště klokotá-li v hrdýlku jako andílků spanilých a luzných děv – – to slýcháte i čítáte, moji milí, každou chvíli – toho musím já se stříc’; úlohou mou tedy bude, abych dle své síly chudé pověděl vám něco víc, než co číst i slyšet všude. Prosit musím o shovění jen, nebude-li výklad ten 106 snad tak poetický, jak kdy básník opravdický v struny sáhne svého varyta; hledámť v tom svou hlavní oporu, aby v pestrém rouše humoru pravda čistá byla ukryta. Tolik do úvodu na vespolnou shodu. Jednodušším že je zjevem, počnu, drazí, zpěvem; při čemž ihned říkám, s důrazem i podotýkám, že co zpěvem slove, bývaj’ mnohdy divní hlaholové, na obtíž jen sluchu, jimžto klne každý v duchu, kdo má, jak se sluší, spořádané uši. Nejprve se osmělím a zpěv rozdělím v nelidský a lidský v té as míře, člověk zpívá-li či zvíře (ačkoli se může stát i sám člověk nelidským v tom mnohdykrát;)mnohdykrát); dále v ochotnický čili neumělý a pak ve umělý čili artistický. – V zvířecí že společnosti znamenitých pěvců dosti, jichžto zpěv každému po chuti, přizná každý jistě, uvedu-li na tom místě zpěv jen slavičí a labutí, 107 necekaje ani o bravúře, o koloratuře kanárčí, skřivaní, aniž špetna cosi o virtuositě kosí – jsou však mnozí za to přeubozí pěvci zvířecí, jež aby – – jmenuji jen kočky, kohouty a žáby. Známy všady jsou ty noční koček serenády od pramámy již i pratáty, „sóla“ kohoutí i žabí kantáty a co recensent já řádný konstatuji tady, pokrok že se nejeví v tom žádný – dnes jak včera mňouká, kuňká, kokrhá syn i dcera. O jiném snad zpěvu zvířecím, skopovém neb telecímtelecím, výklady tu činit neb třeba jen se zmínit, byl by věru hřích jeden z největších. Protož bez úlevy na lidské hned přejdu zpěvy. A tu bychom měli především zpěv neumělý. Poněvadž ho mnoho, následuje z toho, že to musím krátce vypravit, nechci-li vás k smrti unavit. Nuže – všickni víte, kterak zpívá dítě, 108 když si hraje; též i chůva stará nebo mladá, když už hajá, dadádadá, kteráž kolébá je, a že těžké jsou to hračkyhračky, sama při tom „tluče špačky“. „Hajej, pupu, koupím cukru!“ nos až přes bradu jí padá. Mládež kterak zpívá v sadě na poli neb na zahradě, to nechť blouznící vypisují básníci; s oborem mým ve shodě je, jak pijáci, „civil“ nebo vojáci, zpívaj’ rozjařeně v hospodě; špatným pivem namazány když se hlasy, tenoři i basy, též i jiné kterékolikterékoli, rozbíhají se na vše strany, krákorají jako vrány, že to bolí, jak by po jednom ti trhal vlasy. Ichuchu – toť zpěv, jenž by Satanův i hněv a vztek zahnal na útěk! Pěkní hlasovéhlasové, též i zpěvové jsou tři dráteníci neb tři králové, když ti spustí venku před světnicí, že bys království jim daroval, 109 aby jen šli o pár domů dál. Krásně zpívaj’ harfenisté v kaváren i třídě jisté, do nichž zřídka kdo si zajde, aby poslech’ píseň o ztracené kajdě. Vše to ale málo tomu by se zdálo, kdo by zaslech’ diletantské zpěvy, jakýmiž si zbožný křesťan leví sem tam kdesi u štatuí nebo na procesí. Jářku: Sed libera nos a malo! Krásný také zpěvu dar (dobrému ač vkusu v zmar) vězí v stařenách i starcích, co se produkují na jarmarcích, majíce tu na papíře věci nepodobné k víře, „malovány“ v hrozné míře – k čemuž podle noty známé zpívávají vždy to samé. Jistých jenom zpěvákův,zpěvákův genius se hudby lekáleká, a to sic těch chudákův, křesťanův i židákův, jižto po domech se potulují a tam prozpěvují nekřesťansky dosti svá recitativa secca, hlasy, že by skalou zatřásly – ku příkladu: hadry, staré sklo a kosti! nebo: koupěj’ podmáslí! Anebo též z jiné toniny: písek! uhlí! drtiny! a pak k posledu 110 „světové“ to: handrlevú! Dost již! z křesťanské k vám útrpnosti. Krátce radš si zamelem o zpěvu teď umělém. Jako avantgardiérky vystrčíme chansoniérky, ty, co hlasem nevyspalým, slabým, za to ale malým, s „přednesem“ však – sukní – dokonalým po světě vyváděj’ svoje „verky“. Však je znáte, třeba zapíráte! (Přednáší parodisticky refrain známého francouzského kupletu, hlasem chraptivým, s příslušnými posuňky chansoniérek à la Philippo.) „Pif, paf, tralala, vive la compagnie, pif, paf, tralala, vive la compagnie!“ K zjevům těm se řadí čtveráci, kupletní tak zvaní zpěváci, buďtež „Tiloři“ neb „Štyráci“ nebo kabrňáci Vídeňáci – však je znáte, třeba zapíráte! Hrozitánští v zpěvu netvoři venkovští jsou kantoři, jichžto „neutrální“ hlas zpívá diškant, soprán, alt, tenor, baryton i bas – ať tím kdo chce v hrob se umoří! Všecka čest proto pěvcům přisluší, 111 kteří uměj’ zpívat k srdcím, do duší, jimžto dáno jest na nejvyšší výši v hudby, zpěvu říši znenáhla se vznést; jenž se dlouhá leta pilně snaží a pak teprv každé ucho blaží – míním operní tím ty i ony solisty a primadony. Nad ty výtečnější síly jsou jen sirény a víly, s těmito pak přátelští kůrové tam andělští, jenž prý zpívaj’ nad vše líp i snáže – (budou mít dle toho nejspíš gáže!) S tím jsem – toť se ví, hotov se zpěvy. Bude těšiti mne velicevelice, zůstanete-li tu spolu na mou kapitolu o muzikantech a muzice. II. II.
Když jsem s andělskými skončil kůry, musím nyní začít opět s hůry, pročež vezmu nejprv hudbu vznešenou, krásnou, vzletnou, nadšenou, líbeznou a těsnoutěšnou, božskou jako harmonie sfér – načež dám pak alifer, vezmu „na vochle“ tu druhou, hořkou, drsnou, tuhou, protivnou a nezáživnou, falešnou a směšnou, 112 při níž volá každý: quel’ horreur! Velebné jsou zvuky, hlaholy, matka příroda jež kdykoli ušim našim skytá na pospasy, na příklad ty zvučné kontrabasy, když se bouře snese v údolí, zvučnější že timpani nikdy nebyly snad slýchány; nebo šum ten divuplný, jejžto v tichu nočním kouzlí vlny, jemné zefyru to šepotáníšepotání, v aeolských harf zachvívání, nebo výdatné to „forte“ shora, jež vyvádí samum, tajfun, bóra. Jaké mohutné to „tutti“, když se stromy lámou jako pruty, vítr fičí, ječí, píská, srčí déšť, hrom rachotí, blesk tříská, země duní, chví se, skály trhají se, vlny pláčou v moři, tvrze na břehu se boří, vše co živo pak tu dole, myslí, čert že sám je v kole, zuby cvaká v uděšení při tom božím dopuštění!... Za krátko však disonance celá hrozná, divá, v lahodný se akkord rozeplývá, krásný,krásný na nebi jak duha skvělá. To, byť sebe víc měl kuráže, sotva který člověk dokáže. Jsou i byli sice velduchové, hudby titánové, kteříž mnoho 113 ve svých skladbách dokázali toho, Beethovnové, Mozartové, Bachové i Haydenové, Gluckové i Mendelssohni i jich četní epigoni, hudbu krásnou tvořiti jenž znali, poklady zde světu zanechali, avšak buďtež křesťané či židé, byli přec jen pouzí lidé. Bylť i jednou David jeden, ne král, nýbrž Felicien, jenžto složil krásnou „Poušť“ – teď je nová skladba zhusta zoufale tak pusta, že svět volá: Pane, jen ne houšť! Jeť i Verdi velkým v hudbě pánem, Wagner dokonce pak velikánem, jak sám aspoň myslí ve své díře syslí – škoda jen, že hudba prvního psána bývá příliš v spěchu, druhý spojence pak hlavního hledá – v žlutém plechu, klempířům všem na útěchu. Jiní komponisté píšou partitury úhledné a čisté, škoda jen, že tam se zaprášej’, kam se k odpočinkům věčným odnášej’. Hrůzu jen, a strach budí u všech přátel hudby pravé, chuti poněkud jen vybíravé, pověstný pan Jakub Offenbach, jenžto svými kankany a špásy hudbu zostudil na dlouhé časy; teď ji dorazit chce jeho sok, 114 „geniální“ Charles Lecocq. Tím jsme octnuli se již v hudby kruhu, tancechtivým jež jde sice k duhu, jiným lidem však je na obtíž. Pravý hudby ctitel dělá strajky, když má hrát ty „infám“ kalamajky: „činarata, bumarata, hopsa hejsa, mtarata!“ samá tempa jenom pro koně! Musa volá plna indignace: jaká hudby mé to profanace! já pak, jenž s ní rád si zavdá, volám: svatá pravda! Abych ušetřil si práce, promluvím už jednou krátce v úvahách těch svojich o virtuosech a o nástrojích; pak si uděláme velké „tace“. Ze všech inštrumentů, jichžto po světě jak safientů, (všecky zvláštní chuti na strany) prvním – královské jsou varhany; při jich zvucích všecko klesá v prach, zvlášť když hraje na ně ňáký Bach. Že ten, kdo k nim měchy šlape, také na vrchol se slávy drápe, není žádný div; vždyť pak bez něho největší kos, nejslavnější v světě virtuós nevyloudí hlásku jaktěživ, byť i do nich strkal sebe více nos. (Paroduje hru na varhany.) Po varhanách jisté do míry přijdou piana a klavíry, 115 jež se brzy světu stanou novou egyptskou již ranou, jaké jsou jich nyní myriady a k nim „svatojanských“ hráčů všady, jižto hudbě odzvánějí hranou. Jistí ducha bohatýři piano sic chválou novou nejtěžším nástrojem zovou, proto snad, že hnou jím sotva čtyři. Co jsou v kartech toušové, v hudbě nástroje jsou smyčcové, ač se v davu druhých tratí, přec jen nejvíc platí lahodní jich zvukové. Praví trpaslíci, směšní tajtrlíci, jak by smet’, proti nim jsou „dřeváci“ všickni foukací: fagot, hoboj, klarinet, flétna huhňavá a pak pisklavá k ní piccola, kteráž je jak čertík do kola. Nejvíc dech namáhá vždy neurvalý plech; také ucho mnoho zkusí, poslouchat-li musí frkot mosazných těch šneků všech. Neméně záhubný hudbě jsou i talíře a bubny, pro něž posud strašlivá to rána, Mozart bez nich že psal „Don Juana“, k němuž pozváni byli pouze páni timpanitimpani. Tento registr 116 platí však jen pro operní orkestr; více nandá plechů vojanská ti banda, takže často zdává se ti silně, jako bys byl v kotlářské kdes dílně, zvlášť když drží tón ofikleida a bombardón. Triangl a lýra ostatní ty blázny nezapírá, ký pak div, že mluvou znaleckou hudba taková se zove tureckou; neznáť sama ani s ušima proroka slitování – zvlášť ta, co se produkuje světu někde venku na výletu, hlásajíc „radostné“ z mrtvých vstání... Jiné nástroje ať nám teprv dají pokoje! Není času ani místa zde, abych vyjmenoval vše, čím kde muzika se dělá – zbláznil bych se třeba z toho zcela! (jsoutě pravé ťopky proti tomu naše plecháče a škopky!) K vůli příkladu však z potopy té jen vyjmu to, co z Evropy známo na cizím je kontigentu pod titulem musikálních inštrumentů: Kytara a mandolina, niněra a tamburina, brumajzl a okarina, flašinetl, harmonion, orkestrion, melodion, carillon a eufonion, zvonečky a skleničky, 117 rendlíky a pukličky, brkačky a merletky, řehtačky a trumpetky, klapačky a dřeváky, slaměnky a zouváky – a tak dále a tak dále k větší Euterpině chvále. Podobné i skoky mezi jednotlivými jsou soky, hudby študiosy neb již hotovými virtuosy. Považme jen v směru jistém, jaký rozdíl mezi pianistou Lisztem a pak těmi samozvanci, v hospodách jenž hrávaj’ k tanci. Tak i v hudbě znáti, že jsou ve všem písaři a advokáti, beáni a laureáti – aneb abych užil fráze nové: „pámbičkové“ a pak „lichpucové!“lichpucové“!... Však již končím, pánové a bratří, neb jsem vytrestal vás dnes již jak se patří!

Básně v knize Silvestriády: