Sylvestr nešťastníkův.
(Lesní poušť; uprostřed jeviště silný starý strom; pod ním drnové sedátko.)
Mladík (přikvapí svíraje čelo v dlaních).
Nač ještě žít? nač mrhat čas i síly
pro pouhou kratochvíli ďábla snad,
jenž světa pouští štve mne od zrození,
nepřeje úlevy ni oddechu,
až doštve mne k té tlamě zívající,
jež slove hrob – či kolébka – či jak?!
Nač žíti zde, kdež chtíč a touhu svoji
ni duch ni tělo zplna neukojí
a vše, čím sen kdy mládí šálil nás,
se v přelud rozeplývá záhy zas.
Jáť dosti dobré vůle měl i chuti
hnal v život se jak dítě oslněné
světélky, skvosty stromku vánočního –
však po čemkoliv sáhnul jsem tu – vše
se v ruce v pouhou plevu změnilo,
a co mi zbývá ze všeho? – jen sen!
Však dosti hry té! Nemám proč tu žíti
ni pro koho – nač dél se o to příti
s neznámý, nelitostným osudem?
Svět – život – láska – vše jen přeludem!
Již nechci strojem být ni otrokem –
radš život vrátím s kletby úrokem.
(Tasí dýku – z dálí duní dvanácte ran.)
Nový rok (vystoupí ze zástromí, vesele).
Hoj, zadržzadrž, nešťastníče šílený,
milý-li ti tvůj život milený –
348
či nevíš, že to bolí až až strach
a poprask dělá ve všech novinách?
Což vylítalo všecko z tobolky.tobolky,
že nezbylo ti na truňk rosolky;
či vypověděli tě z menáže,
žes pozbyl na dobro vší kuráže?
Dnes „Sylvestr“ přec, doba kratochvílí,
a hanba, kdo se věší dnes neb střílí.
Pojď se mnou – do hospody malý krok –
tam oslavíme spolu nový rok.
Mladík.
Mlč, děcko, nerozumíš hádankám,
jež slují životem či existencí
a nesnadny jsou k rozluštění tak,
že mládec zešediví, zetlí strom
a nikdo nezví, co se krylo v tom.
Nový rok.
Nedobrá moudrost to, můj jinochu,
jež plna pochybností, vrtochů,
i nářků, stesků, klateb na konec
a nevymudruje nic zhola přec.
Popadnout chutě číši života
a s chutí pít, co v ní ti klokotá,
nechť voda to či pravé šampaňské,
toť vrchol moudrosti je titánské!...
Patř na mne – je mi patnáct minut jen
a jak již chápu svět i život ten.
Mladík.
Já snažil též se pochopit i věřit,
leč pozbyv lásky zde i naděje,
ni víry nejsem schopen již – toť vše!
Nový rok.
Kdo lásky pozbyl, nechať verše píše,
od těch se nenají, však přece dýše;
kdo víry pozbyl, ten je hůř v tom již,
cíl neznajíce, břímě nesem tíž.
Však čáky nepozbývej, dětino,
tělo-li zdrávo, srdce nevinno;
349
pokud máš na ruce svých prstův pět,
jak, pověz, omrzet tě může svět?
Hrát mužeš, kouti, zvedat sklenici
i žebře nastavovat čepici!...
Mladík.
Hrát nechci – pracovat mne netěší
a žebrat – sluší lidstva veteši.
Nový rok.
Nu tedy – spleen ti pouhý v hlavě straší,
má družka hravě z ní jej povyplaší;
jen okamžik mi bez hnutí zde stůj
a z prachu zvedneš rád pak život svůj.
(Poodběhne.)
Mladík.
Ký přelud mámí to mé zraky kalné?
Co má to být? Proč váhám s předsevzetím,
jež drahný čas mou mysl zajímalo,
že neznal jiného jsem pomnění?
Buď jak buď však – tu chvíli postojím;
nechť zvědavost svou aspoň ukojím.
(Nový rok vrátí se s Nadějí.)
Nový rok.
Hned uvidíme, zda-li okřeje,
až tento host se na něj usměje!
Zde družka má i tvá – miss „Naděje“.
Kdy taká kráska chce tě doprovázet,
nebudeš dál snad život vlkům házet
a mne, jenž vládu svoji počínám,
v šanc dávat prostořekým novinám.
Mluv ty, má sestro nebo švegruše,
a zahřímej mu notně do duše!
Naděje (přistoupí k mladíkovi a položí mu ruku na rameno; hlasem jemným a vážným.)
Nač zoufat hned, kdy chtíč neb touha smělá
nevrací se jak bílá holubice
z korábu Noemova s ratolestí?
350
Nač život házet tvůrci pod nohy,
pokavad nevíš, jaké ceny má
ten dar a ne-li líp, jej podržet?
Že na chvíli jsem tebe opustila,
již ztrácíš odvahu i rozvahu
a zuříš proti věčné nebes báni,
jež temna tak, jak vnitro mysli tvé
a miliony přece světel září
a hlásá ti, že nahoře kdos bdí...
Již vzmuž se! zahoď zbraň a kladiva
se chop, jímž štěstí zde se dobývá.
Já kotvou svojí podepru ti bok –
ve spolku se mnou vstup již – v nový rok!
Nový rok.
A já, jenž počínám své panování,
udílím tobě svého požehnání
i radu dám ti, s níž ti bude „hej!“„hej“!
Jen humor svůj si vezdy zachovej
a žaly, stesky smíchem sháněj zpět –
pak neomrzí tě tak brzy svět!
(Mladík veden Nadějí odchází; Nový rokrok, jenž byl vystoupil na drnové sedátko, vztahuje nad ním ruce žehnaje; po řeči své závěreční sestoupí a kvapí se smíchem za nimi.)
351