(DNE 13. PROSINCE 1855.)
Má drahá dceruško, tys mne opustila,
A svou dobrou matku tolik zarmoutila!
Ty, mé šťastné lásky nejútlejší kvítko,
Péče dnů a nocí mých, přemilé dítko!
Což jen proto mi tě dobré nebe dalo,
Aby již tak záhy opět mi tě vzalo?
O, přetěžké jest to srdci uložení –
Ruko Boží! ach, za jaké prohřešení?
102
Že jsem ji tak velmi, velmi milovala?
Ach, vždyť byla moje, Ty jsi mi ji dala!
A byla tak drahá, tolik k milování,
Že se srdce třáslo pohlédnutím na ni.
A materská láska, o, ta hříchem není!
V té vždy míval Pánbůh svoje zalíbení –
Ta jest od počátku v srdce ženy vseta,
Kdyby v něm uhasla, bylby konec světa.
A přec umřela mi! darmo s těžkým želem
Klečím nade její chladným, drahým tělem;
Darmo horké slzy moje na ni kanou,
Její chladná líčka, ach! víc nezaplanou!
103
Zavřely se oček jejích fijalinky,
A povadly smutně na tvářích růžinky;
Neb dušička více již je nezahřívá,
A srdéčko stojí, již je nezalívá.
Má drahá Liduško! tvá ubohá máti
Musí místo lůžka dnes ti rakev stláti,
A zejtra tě s pláčem v chladný hrobek vloží –
Ano! – ach ty přísná, svatá vůle Boží! –
104