(DNE 13. PROSINCE 1855.)

Marie Čacká

(DNE 13. PROSINCE 1855.)
Má drahá dceruško, tys mne opustila, A svou dobrou matku tolik zarmoutila! Ty, mé šťastné lásky nejútlejší kvítko, Péče dnů a nocí mých, přemilé dítko! Což jen proto mi tě dobré nebe dalo, Aby již tak záhy opět mi tě vzalo? O, přetěžké jest to srdci uložení – Ruko Boží! ach, za jaké prohřešení? 102 Že jsem ji tak velmi, velmi milovala? Ach, vždyť byla moje, Ty jsi mi ji dala! A byla tak drahá, tolik k milování, Že se srdce třáslo pohlédnutím na ni. A materská láska, o, ta hříchem není! V té vždy míval Pánbůh svoje zalíbení – Ta jest od počátku v srdce ženy vseta, Kdyby v něm uhasla, bylby konec světa. A přec umřela mi! darmo s těžkým želem Klečím nade její chladným, drahým tělem; Darmo horké slzy moje na ni kanou, Její chladná líčka, ach! víc nezaplanou! 103 Zavřely se oček jejích fijalinky, A povadly smutně na tvářích růžinky; Neb dušička více již je nezahřívá, A srdéčko stojí, již je nezalívá. Má drahá Liduško! tvá ubohá máti Musí místo lůžka dnes ti rakev stláti, A zejtra tě s pláčem v chladný hrobek vloží – Ano! – ach ty přísná, svatá vůle Boží! – 104