Usnula jsem u kolébky

Marie Čacká

Usnula jsem u kolébky Usnula jsem u kolébky
V přepodivný sen: Světili jsme v našich Čechách Velký, krásný den.
Kolkolem se pletly věnce, Co jen stačil luh, Chrámy byly zotvírány, Velebil se Bůh. 97 V tom je slyšet výskot z dáli: „Naši, naši jdou!“ A po zpěvu jsou to oni A již tady jsou. Matce synek, sestře bratr Padá v objetí, Proč mně jen můj synek drahý V náruč neletí? A již se mu v oči dívám, Hladím kadeře, V tom však slastí sen můj zmizí, Zrak se otevře. 98 Z kolébky ty samé oči Ke mně hleděly, Jakoby, co se mi zdálo, Byly věděly. I skloním se samou slastí K svému dítěti, A líbati neustanu Reka v poupěti. 99