Usnula jsem u kolébky
Usnula jsem u kolébky
V přepodivný sen:
Světili jsme v našich Čechách
Velký, krásný den.
Kolkolem se pletly věnce,
Co jen stačil luh,
Chrámy byly zotvírány,
Velebil se Bůh.
97
V tom je slyšet výskot z dáli:
„Naši, naši jdou!“
A po zpěvu jsou to oni
A již tady jsou.
Matce synek, sestře bratr
Padá v objetí,
Proč mně jen můj synek drahý
V náruč neletí?
A již se mu v oči dívám,
Hladím kadeře,
V tom však slastí sen můj zmizí,
Zrak se otevře.
98
Z kolébky ty samé oči
Ke mně hleděly,
Jakoby, co se mi zdálo,
Byly věděly.
I skloním se samou slastí
K svému dítěti,
A líbati neustanu
Reka v poupěti.
99