ROZLIČNÉ.
[1]
Vesele skřivánek
Vesele skřivánek
Nad osením pěje,
A tam nad potůčkem
Fijalka se směje.
Ona se milostně
K němu dolů shýbá,
A on ji uchopí,
Miluje a líbá.
[3]
Nese ji v objetí,
Dále s ní putuje,
Že již u nás jaro,
Krajinou zvěstuje.
4
Naše česká země milá
Naše česká země milá
To je pravý ráj,
Já bych za ni nezměnila
Žádný světa kraj.
Po hájině slavík pěje,
Růži chová sad,
A s lip květných mile chvěje
Po rovině chlad.
V srdci českém věčně jasno,
Čistá v těle krev,
Kolem pilno, všude hlasno,
Dívky samý zpěv.
5
Kolkol vlasti skalné hory
Hradby dělají,
A cizotě v naše bory
Vanout nedají.
Naše česká země milá
Není-li to ráj;
Já bych za ni nezměnila
Žádný světa kraj.
6
Kdybych byla slavíčkem,
Kdybych byla slavíčkem,
Hájem bych létala,
A tam plné srdéčko
Zpěvem vylévala.
Usedla bych s večera
V jilmu rozložitém,
Kde dvě srdce nevinná
Umírají citem.
7
A pěla bych útěchu
Srdcím rozboleným,
Lkala s láskou nešťastnou
Zpěvem utajeným.
Lásce šťastné pěla bych
Boží požehnání,
Až by se zpěv rozléhal
Údolím a strání.
8
Nad Prahou se snésti
Nad Prahou se snésti
Ráda bych si přála,
A ty drahé duše
Všecky zulíbala.
Pak bych na své lokty
Vzala kteroukoli,
A nesla ji zhůru
Nad hory a doly.
9
Tam u slunce blíže
S drahou bych stanula,
Aby jeho září
Celá zaplanula.
Pak bych s chloubou světu
Na ni ukázala,
A na všecky Češky
Dolů zavolala.
10
Dívky naše české,
Dívky naše české,
Jak jsou ony hezké!
Kdo se na ně jen podívá,
Divy zří nebeské.
Samo oko Páně
Rádo hledí na ně,
Celé houfy andělíčků
Chodí po jich straně.
11
A kdyby ty hezké
Naše dívky české
S celou duší české byly,
Bylyby nebeské!
12
Pořád jen o vlasti
Pořád jen o vlasti
Píseň má zaznívá:
Což divu, když se tak
Lehko o ní zpívá.
Ty pole úrodné
Se svými skřivánky,
A ty hory v dáli
S zlatými červánky.
13
Zpěvavé potůčky
V slouchajícím háji,
Valné řeky s městy,
Tiché vísky v kraji.
Inu v celém světě,
Není snad taková:
Ona sama sebou
Je píseň hotová.
14
Ráda vídám růži,
Ráda vídám růži,
Tu královnu květů,
Jak se leskne krásou
V odiv všemu světu.
Přece ale raděj
V tichý háj zacházím,
A skromnou pomněnku
Za ňádra si sázím.
15
Nejsměšnější z jara dítek
Nejsměšnější z jara dítek
Pro mne tulipán je kvítek:
Jak jen Pánbůh jaro dá,
Pyšně on svou hlavu týčí,
Zdaleka již chlubně křičí:
„Což jsem hezký já!“
Hezká líčka, milý brachu,
S práznou hlavou, bez zápachu,
Víš, jaké as ceny jsou?
Jako mnozí mladí páni,
Prázní – také tulipáni,
Pode mužů podobou.
16
„Poleť semnou,“ šeptal růži
„Poleť semnou,“ šeptal růži
Motýl létavý;
„Poplyň semnou,“ vábil zdola
Potok těkavý.
Nepoletím, nepoplynu,
Zaplakalby sad;
S tebou by mě vítr rozvál,
V něm umořil chlad.
17
Já jsem také smutných
Já jsem také smutných
Chvílí dost poměla,
Ale vždy před vámi
Jsem je zamlčela.
Nebo k čemu srdce
Choré odhalovat,
A jen hluchým uším
Chtít si postěžovat.
18
Za dne jsem se smála,
Poplakala v noci;
Věděl to jen Pánbůh –
Ten může pomoci! –
19
Posmívejte vy se
Posmívejte vy se
Té mé mysli prosté,
Jen svou vzdělaností
Nic se nehonoste.
Vrána přec je vranou
I ve pávím péří:
Komu není dáno,
V krámě nenaměří.
20
Rozličně se dary Boží,
Rozličně se dary Boží,
Divně jeví v člověku:
Smělost krásná muži dána,
Ostych dívce ku vděku.
A co u jednoho cností,
Druhá již tím hřešívá;
Nebo převrácenost žádná
Darem Božím nebývá.
21
A přec musí člověk často
S bolestí tu viděti,
Jak mnohá to dívka neví,
Neb pustila s paměti.
22
Měsíčku, měsíčku,
Měsíčku, měsíčku,
Tys dnes osamělý;
Což ti ty hvězdičky
Všecky povymřely?
Jak ti bude teskno
Samotnu putovat;
Tou prázdnou oblohou
Dalekou pouť konat.
23
Ale dvě hvězdičky
Nebudou ti scházet,
Moje oči v slzách
Budou tě provázet.
24
Holoubátko moje,
Holoubátko moje,
Nevyletuj z dvoru,
Číhá dravý luňák
Ukryt v tmavém boru.
Ale holoubátko
Neposlechlo matku,
Vyletělo přece
Vysoko ze statku.
25
Nevrátilo však se
neposlušné ptáče,
A nebohá matka,
Jak ta pro ně pláče.
26
Když tě motýl celuje,
Když tě motýl celuje,
Nevěř, že tě miluje,
Růže milodechá:
Je to hošík těkavý,
až s tebou se pobaví,
Pro jinou tě nechá.
Líbí se ti křidýlka
Hezoučkého motýlka,
27
Však poznáš jich zradu:
Ony ti ho přinesou,
Ale zase odnesou
Do jiného sadu.
28
JISTÉMU BÁSNÍKU.
Nač jen neustále hekáš,
A nás svými verši lekáš,
Jak bys jižjiž umřít chtěl?
My tvým slovům nevěříme,
Nebo to my dobře víme,
Že lež pouhá tvůj je žel.
Srdce stále v ústech nosíš,
Jeho ranám o lék prosíš,
A mluvíš jen o hrobu:
Nech těch lživých, holých frází:
Pakliže ti přec co schází,
V hlavě hledej chorobu.
29
Smějete se židům
Smějete se židům
A jejich telátku,
Sami se klaníce
Mnohému hovádku
V lesknavém pozlátku.
30
Nad ty vaše plesy liché
Nad ty vaše plesy liché
Milejší mi blaho tiché
Malé domácnosti mé:
Jedna utěšená chvíle
Za druhou tu plyne mile,
Jako vlnky pokojné.
Ač tu jenom vše po prostu
Bez nádhery, beze skvostu –
Jenom skrovný stateček –
Všecko, co zde oko vidí,
Dle mého se srdce řídí,
Vše tu jemu chodí vděk.
31
Jeďte vy si tím životem
S bleskotem a chlubným hřmotem:
Já zas tu pouť celičkou
Půjdu tichou stezičkou.
32
Divotvorné koření
Divotvorné koření
Láska býti musí,
Neb každého promění,
Kdo jen ho okusí.
Ono nejlíp svědčívá
Mladičkému věku,
Tak že pro něj nebývá
Zdravějšího léku.
33
Však z odkvetlých panenek
A starých mládenců
Dělá tento kořínek
Pravých pomatenců. –
34
Ty urážek vašich střely
Ty urážek vašich střely
Darmo k mému srdci čelí,
Ono kryto pevnou zbrojí,
Jako zámek, hradbou trojí.
Pro svou zlost a sprostou pýchu
Jste mi věru jenom k smíchu,
Nikdy však mne neraníte,
S hanbou jen se odstraníte.
35
Jak se ty hvězdičky
Jak se ty hvězdičky
Na tom nebi lesknou,
Jakby těšit chtěly
Tu mou duši tesknou.
Ale vyvy, hvězdičky
Darmo se kmitáte,
Po čem ona touží,
Toho vy nemáte.
36
Ach, toho nemáte,
Nemůžete dáti:
Má-li světlo blažit,
Musí také hřáti.
37
KŘÍŽ V LESE.
Putovalo děvče
Z Prahy silnicí,
V rukou růženeček
S knížkou modlicí.
A šlo od vsi ke vsi
Pilně chvátajíc,
V pravo ani v levo
Na nic nedbajíc.
38
Jen když koho dlouhou
Cestou potkalo:
„Pochválen buď Ježíš“
Zbožně říkalo.
A každý jí hned zas
Řekl: „Na věky!“
Ten pro její krásu,
Tato bezděky.
Konečně se lidem
V lese ztratila,
O, bodejž se byla
Raděj vrátila.
39
Tam ji loupežníci
Lití potkali;
Ach! ti Boha, ani
Krásy nedbali.
Pobožnou poutnici
Krutě zabili,
A do rokle mrtvé
Tělo hodili.
A to je to místo,
Kde ten hřích se stal:
Kříž ten její milý
Postavit jí dal! –
40
K Pánu Bohu.
Pane Bože! jak Tě vzývat,
Jakou tobě píseň zpívat
Mám, Tvé slabé stvoření?
Cherubínů zpěv se třese,
Když se k Tvému trůnu nese
Jmena Tvého k uctění.
Srdce moje puká tísní,
Ústa však se bojí písní
Jmeno Tvoje vyslovit;
Neb co jeho velebnosti
Může tu být hodno dosti,
Málo jen je oslavit?
41
Tobě, Jehož vše je všudevšude,
Co bylo, jest i co bude,
Hrstku v obět položit?
Bez hříšného osmělení,
Bez Tvé slávy uražení
Myslíť snad ji rozmnožit?
Všemoc Tvá jen k ustrnutí
Smrtelného pěvce nutí,
Tajíť mu se v prsou hlas:
On se v svatou bázeň noří,
V prachu tiše se Ti koří:
Pane, Pane, duši spas!
42
ANDĚL PÁNĚ.
Na dalekém obzoru
Zašlo slunce za horu,
Dolina se ztměla,
Stráň se halí soumrakem,
Hory zlatým oblakem
Věncujou si čela.
Ztichnul sad a umlk’ bor,
Pokoj našel každý tvor,
Já ho ještě hledám,
A s tím okem zkaleným
Tam pod borkem vzdáleným
Pozdní dobou sedám.
43
Hleď, tam dole z vesnice
Od své chudé chyžice,
Stareček se míhá,
K pahorku, kde tich a sám
Na hřbitově bílý chrám
Ze šera se zdvíhá.
V dvéřích klíč se otočil,
Do svatyně kmet kročil,
A z té její báně
Zaznívalo krajinou
A v mou duši ztišenou:
„Anděl Páně, Anděl Páně, Anděl Páně!“
44
SVATÝ JAN POD SKALOU.
Velebné, zázračné stráně,
Z nichž ty skály jako báně
Chrámu Páně slavně ční!
Poutník mdlý když do vás vejde,
Blahý úžas hned ho přejde,
Dobré pouti znamení!
Sem též svatý Ivan zašel,
A zde místo ono našel,
O němž v svaté touze snil:
Tu v pokoji Bohu sloužil,
V něm se těšil, jemu toužil,
Jak zlý svět mu ublížil.
45
A podnes do místa toho
Přichází poutníků mnoho,
Srdci svému ulevit:
Já se svým jsem také přišla,
A s tak lehkým odtud vyšla –
Jak tu divu nevěřit?! –
46
Jak mne to táhne tam,
Jak mne to táhne tam,
Vy jasné hvězdyhvězdy, k vám,
Nad hory výš a výš,
K milému nebi blíž.
Tam se můj zvedá zrak,
Tam srdce pne se tak;
Vysoko nad ten svět,
Kéž možno zaletět!
47
Chtěla bych hned umřít,
A tam, tam dále žít,
S blahými přátely,
Co mi zde pomřeli!
48
LUDMILE TICHÉ.
Po mníšeckých lesích
Rozlehly se písně,
Z hrdla holubčího
Z duše plné tísně.
Zněly, zněly sladko,
Jako harfy hrání,
Ale zněly bolno,
Jako o klekání.
49
Poslední když vížka
V soumrak odezněla,
Po mníšeckých lesích
Tichost se prostřela.
Zvony zněly zase,
Ale v hrana zněly,
A nad zpěvnou dívkou
Kněži žalmy pěli.
Ticho opět v lesích,
Jenom věrné ptáče
Nad Lidunky rovem
Smutný slavík pláče.
50
ZDEŇCE A MILADĚ,
sestrám rozeným Němečkovým.
Natrhejte rosmaríny,
Rosmaríny zelené,
Já musím z ní věnec víti
Na dva hroby milené.
Dejte milé ratolístky
Hezky mi se pojiti,
Abych mohla brzy vámi
Rovy drahé strojiti.
51
Uvila jsem věnce vonné,
Slzami je skropila,
A na každý hrobek jeden
S těžkým srdcem složila.
Divíte se mému pláči?
Čí to asi hroby jsou?
Dvé sester v nich odpočívá,
Byvších vlasti ozdobou.
Tenhle z nich je Zdeňky dobré,
Vtěleného anděla,
Podlé ní Milada leží –
Ta již také umřela! – –
52
HONORATĚ.
Na nedávném hrobě
Ještě slzy stojí,
A již zase matka
Dceři pohřeb strojí.
Oči zatlačivši,
V rubáš ji oblíká,
A v hlubokém želu
Ubohá naříká:
53
Dítě, moje dítě,
Honorato milá!
I tys mi odešlaodešla,
Dcero ušlechtilá?
Kdo ty rány sčítá,
Co již jsem jich snesla!
Div že jsem již sama
Do hrobu neklesla!
A dnes zase znovu
Srdce mé krvácí,
Nebo drahý poklad,
Tebe, dcero, ztrácí.
54
Tys byla tak dobrá,
Plna lásky ke mně,
Taks mne pěstovala
Upřímně a jemně!
Údy moje sešlé
Znova zase mládly,
A ve brzkou sílu
Naději si kladly.
A již klesají zas
V nenadálou mdlobu,
Nesouce nejdražší
Dceru svou ke hrobu.
55
Děti moje všecky,
Pojďte sem, o pojďte!
A svou milou sestru
Se mnou doprovoďte.
Pomozte své matce
Těžký osud nésti;
Neopouštějte ji
V takovém neštěstí!
56
Úzkostí má duše trne
Úzkostí má duše trne
O tu naši drahou vlast,
Jak se na ni stále hrne
Těžká nehoda i strast.
Kam pohlédneš, samé hroby
Pochovaných nadějí,
Nejkrásnější její zdoby
Jako trestem scházejí.
57
Pane Bože! v malém čase
Tolik velkých obětí:
Zda-li nahradí je zase
Příznivější století? –
58
Poplakat si srdce může,
Poplakat si srdce může,
Ale nechtěj pukati;
Snad my také jednou růže
Budeme si trhati.
A těm ranám, až později
Bohda přec se zacelí,
Bude potom tím krásněji
Slušet věnec veselý.
59
VESNICKÉ.
[61]
1.
Ráno za chlaďounké rosy
Ráno za chlaďounké rosy
Chopte srpy, berte kosy,
Nastaly nám žně:
Žítko těžkých, zlatých klasů
Čeká již na ženců chasu
V poli toužebně.
Kos a srpů jasné zvuky,
V to vázaček zpěvné hluky,
Což to mile zní!
[63]
Který žnec se horka bojí,
Mezi námi neobstojí,
Ať to napřed ví.
Do stodol až pod pavezou
Těžké snopy volky svezou,
Až o obžínkách
Po koláči, po pletenci
Dostanou tu švarní ženci,
A on suchý hrách.
64
2.
Přes ten potok široký
Přes ten potok široký
Lávka je uzounká,
Však co na plat, když je tam
Dívka má hezounká.
Však ona mi ruku dá,
Převede mě lehce;
Abych snad se utopil,
VímVím, že ona nechce.
65
3.
Viděla ho z daleka
Viděla ho z daleka
Tam u lesa vorat,
Nevěděla, má-li naň
Ubohá zavolat.
Volej, jak chceš, neslyším,
Kdybysi i houkla,
Všaks ty na mne v neděli
Také sotva koukla.
66
4.
Ta má malá chaloupka
Ta má malá chaloupka
Bylaby mé nebe,
Kdyby do ní Pánbůh dal
Mi, Liduško, tebe.
Co mi naplat komůrka
Hezká co kaplička,
Dokud já tě tam nemám,
Svého andělíčka.
67
Slunce hřeje, květe kvítí,
Slunce hřeje, květe kvítí,
Já si budu věnec víti,
Z prostých kvítků veských,
Voňavých a hezkých.
Hola hoši! než uvadne,
Kdo si ho z vás dřív popadne:
Hezoučký Jenečku!
Měj se ku věnečku!
68
Bude svatba, bude,
Bude svatba, bude,
Šijte roucho k sňatku,
AA, družičkydružičky, pojďte
Do našeho statku.
Šily roucho bílé,
Rubáš však ušily,
A družičky přišly,
Družku provodily.
69
Jablíčka už dozrávají,
Jablíčka už dozrávají,
Kdo je bude trhati?
Kdy se budeš, má panenko,
Kdy se budeš vdávati?
Co pak je ti po jablíčkách,
Když pro tebe nezrají?
Já už jsem ti řekla, že mne
Naši tobě nedají.
70
A kdyby i chtěli dáti,
Zase bych já nechtěla;
Raděj bych šla do kláštera
A tam brzy umřela.
71
Když jsi, drahá Andulinko,
Když jsi, drahá Andulinko,
V žitě trávu trhala,
Tu jsi sobě roztomile
A překrásně zpívala.
Šli tamtudy páni z města,
Ti zpívat tě slyšeli,
Myslili, že to skřivánek,
A velmi se divili.
72
Já jsem tajně za pšenicí
Tebe poslouchal,
A těm pánům s tím skřivánkem
Srdečně se smál.
73
Za našimi humny
Za našimi humny
Květe mák,
Až se od té krásy
Mění zrak.
Však já přec o větší
Kráse vím,
Jenom že vám o ní
Nepovím.
74
Kdybych vám dal na ni
Pohlédnout,
Mohlibyste snadno
Oslepnout.
Já sám jen po očku
Na ni zřím:
Abych neoslepnul,
Se bojím.
75
Rychtářovic synek
Rychtářovic synek
Hledá si nevěstu,
Chce-li on bohatou,
Ukažte mu k městu.
My jsme u nás chudy,
Tam mají dukátů,
Ale proti gustu
Není disputátu.
76
MATČINY.
[77]
1.
O, jak blaze tobě,
O, jak blaze tobě,
Květe mojí slasti,
Dokud budou lokty moje
Na lůžko tě klásti.
Dokud moje píseň
Bude tobě zpívat,
A o lásce matky tvojí
Bude se ti snívat.
[79]
Dokud jenom samo
Z tichounkého snění
Bude jemně tě budívat
Matky políbení.
80
2.
O, vy ústka sladkásladká,
O, vy ústka sladkásladká,
Jak vás ráda líbám,
Když ten úsměv milý,
Kol vás hráti vídám.
Ale, vy poupátkapoupátka,
Až se otevřete,
A první slovíčko
Mile z vás vykvete:
81
Jak se na ně těším,
Jako dítě sama,
Až z nich prvníkráte
Budu slyšet: mama!
82
3.
Až rozkvete lípa,
Až rozkvete lípa,
Slavík bude zpívat,
Budu tě, dceruško,
Do háje nosívat.
Sladký chládek bude
Kolem tebe hráti,
A pod hlavu útlou
Lípa květy stláti.
83
Tu v soumraku tichém
Budeš se učívat,
Jako pravá Češka
Od slavíka zpívat.
84
4.
Spi, děťátko, sklop očinky,
Spi, děťátko, sklop očinky,
Ty modravé fijalinky
V spánku tichý stín:
Kolébka tvá lokty moje,
a pokojné lůžko tvoje
Měkký matky klín.
Čílko tvé již obletuje,
Křídélkama ochlazuje
Snů radostných roj:
Bude se ti dobře spáti,
Nebo tvoje dobrá máti
Hlídá tvůj pokoj.
85
Nebude tě nic tu lekat,
Jen maminka tiše čekat,
Až se probudíš,
Aby tebe zulíbala,
Z pokojných snů uvítala,
Spíš, dceruško, spíš?
86
5.
Pojď, synáčku, klekni pěkně
Pojď, synáčku, klekni pěkně
Na kolena k modlení,
Matka tvá tě bude učit
Nejdřív kříže znamení.
Otče náš, pak Zdrávas Marja
Budeš za mnou říkati,
A s rukama sepjatýma
Pánaboha vzývati.
87
I k anděli strážci tebe
Naučím se modliti,
By tě ráčil v noci chránit,
Ve dne dobře voditi.
Pojď, synáčku, klekni pěkně,
Sepni zbožně ručičky,
A srdečně uč se modlit
Od své dobré matičky.
88
6.
Očka drahá, jděte spat,
Očka drahá, jděte spat,
Zulíbaná nastokrát:
Jděte, jděte do kolíbky,
Již čas na řad, milé slípky,
Hajat, hajat!
Slunéčko již zapadlo,
A za horu hajat šlo,
Kvítka již se zavírají
A také se ubírají
Hajat,hajat.
I hrdlička ospalá
Cukrovat již přestala,
89
Hlavu dala za křídélko
A sedla si na bidélko
Hajat, hajat.
Jen háj ticho šepotá,
Kde slavíček klokotá,
A svou družku nejmilejší
Slaďounkou písní konejší
Hajat, hajat.
Už jen tvoje maminka
Nespí tady jedinka,
U kolébky sama sedí
A tě písní uspat hledí:
Hajat, hajat.
90
Zeptá-li se vás kdokdo, dítky,
Zeptá-li se vás kdokdo, dítky,
Které jste vy matky,
Řekněte mu, že té, co má
Dva veliké statky.
Jeden jako odkaz svatý
Ve svém srdci nosí,
Druhý, kterým přede světem
ráda se honosí.
91
Vlast má a vy dítky milé,
To jsou moje statky:
Nerouhej se, hrubý světe,
Chloubě blahé matky!
92
Plakala jsem s dětmi
Plakala jsem s dětmi
U Drahého lože,
Abys se slitoval,
Milostivý Bože!
Zachránil jim otce,
Mně milého chotě,
A nás nevydával
Žalostné sirotě.
93
Pane! Tys nás slyšel;
Ty slzy srdečné
Pohnuly Tě ve Tvé
Milosti pověčné.
Protrhlo se nebe,
A jak déště proudy
Lil se zase život
V opuštěné oudy!
94
Z poupěte hle zavřeného
Z poupěte hle zavřeného
Čeká růži naděje,
Ale běda, že ne každé
Poupě ve květ dospěje.
A to jsou ty moje slzy
Nad kolébkou roněné,
Sladké, hořké, hned blahostí,
Hned zas bázní zplněné.
95
A to jest, co na tom světě
Mou tak jímá útrobu,
S nadějí že bázeň chodí,
Život hned tak u hrobu.
96
Usnula jsem u kolébky
Usnula jsem u kolébky
V přepodivný sen:
Světili jsme v našich Čechách
Velký, krásný den.
Kolkolem se pletly věnce,
Co jen stačil luh,
Chrámy byly zotvírány,
Velebil se Bůh.
97
V tom je slyšet výskot z dáli:
„Naši, naši jdou!“
A po zpěvu jsou to oni
A již tady jsou.
Matce synek, sestře bratr
Padá v objetí,
Proč mně jen můj synek drahý
V náruč neletí?
A již se mu v oči dívám,
Hladím kadeře,
V tom však slastí sen můj zmizí,
Zrak se otevře.
98
Z kolébky ty samé oči
Ke mně hleděly,
Jakoby, co se mi zdálo,
Byly věděly.
I skloním se samou slastí
K svému dítěti,
A líbati neustanu
Reka v poupěti.
99
Chvíle té se nejvíc lekám
Chvíle té se nejvíc lekám
A ji s velkou bázní čekám,
Můj synáčku milený!
Až ti budu vázat šátky,
A ty z domu milé matky
Půjdeš ve kraj vzdálený.
Ach, jak se ti tam povede?
Zdali svět zlý tě nesvede,
A nesetře s paměti,
Oč jsem vždycky nejvíc dbala,
Co jsem ti tak vštěpovala,
Útlému již dítěti!
100
Na čelo ti políbení
Dám a k tvému posilnění
Svatý křížek udělám:
To ulehčí mé starosti,
Že se dočekám radosti,
Až tě zase uhlídám.
101
(DNE 13. PROSINCE 1855.)
Má drahá dceruško, tys mne opustila,
A svou dobrou matku tolik zarmoutila!
Ty, mé šťastné lásky nejútlejší kvítko,
Péče dnů a nocí mých, přemilé dítko!
Což jen proto mi tě dobré nebe dalo,
Aby již tak záhy opět mi tě vzalo?
O, přetěžké jest to srdci uložení –
Ruko Boží! ach, za jaké prohřešení?
102
Že jsem ji tak velmi, velmi milovala?
Ach, vždyť byla moje, Ty jsi mi ji dala!
A byla tak drahá, tolik k milování,
Že se srdce třáslo pohlédnutím na ni.
A materská láska, o, ta hříchem není!
V té vždy míval Pánbůh svoje zalíbení –
Ta jest od počátku v srdce ženy vseta,
Kdyby v něm uhasla, bylby konec světa.
A přec umřela mi! darmo s těžkým želem
Klečím nade její chladným, drahým tělem;
Darmo horké slzy moje na ni kanou,
Její chladná líčka, ach! víc nezaplanou!
103
Zavřely se oček jejích fijalinky,
A povadly smutně na tvářích růžinky;
Neb dušička více již je nezahřívá,
A srdéčko stojí, již je nezalívá.
Má drahá Liduško! tvá ubohá máti
Musí místo lůžka dnes ti rakev stláti,
A zejtra tě s pláčem v chladný hrobek vloží –
Ano! – ach ty přísná, svatá vůle Boží! –
104