Frater Krištof, jemuž pod ochranu
dány sklepy, po zátce tam zátku
vytahuje nočním při kahanu –
skoumáť vína k zítřejšímu svátku.
Onť i v noci prospěch řádu pilnou
střeží rukou a tak málo žádá
chvály – skromná duše! – že se vkrádá
po špičkách tam, ruku před svítilnou...
Nejmilejší Lacrimae jsou Christi
posilou mu při noční té práci,
a v těch slzách se duch jeho čistý
jako v moři pobožnosti ztrácí.
Za to nebes požehnání celé
v takém nadplňku se v jeho těle
zmnožuje, že nemá místa v pasu,
a tvář – odlesk slunečního jasu...
Půlnoc je a lampa fraterova
slabým svitem sudy obepřádá.
Slyš! tu v sudech – mocných náhle slova –
podivná se rozzuřila váda.
Div, ó div! tu vína různorodá
prou se hlučně, ve které z nich v Káně
Galilejské proměněna voda
všemohoucí byla rukou Páně.
Drzým šumotem, slyš! lehké zboží
z Champagni tu čest si osobuje;
od jakživa svatební prý množí
veselí a nejvzácnějším sluje.
Od Rýna mu, jizlivé pln záště,
Němec prostředně i bezprostředně
dokazuje, že to nemůž’ předně
vůbec být’ a za druhé i zvláště.
Důvody je mocně překonává
zdravé logiky a Bůh ví čeho,
jemu jen že náleží ta sláva,
jakž prý vůbec všechno všudy jeho.
Maďar od Tokaje – teremtete! –
na to, hově odvěkým svým zvykům,
křičí, div že obruč nerozmete:
„Nullum vinum nisi hungaricum!“
Ba i skromná takto Mělničina
na svůj účet v debattě je činna,
stavíc nároky své, jako vždycky,
hlavně na důvod filologický.
Však don Xeres nadýmá se hrdě,
a slov chlubných rozesílá šiky,
že jsou všichni dohromady, tvrdě,
kacíři neb aspoň schismatiky.
On prý jenom hoden milosti té,
země syn kacířskou krví zpité,
on prý do očí ty blesky mnichům
zasíval, jež zhoubu dštily hříchům...
Tak se hašteřily. Tu však ticho
fráter ruky pokynutím velí,
k rozsudku rty spravednému dělí,
převelebné pohladiv si břicho:
„Bratři milí, z vás se neskvěl žádný
na svatebním v Galileji stole,
vědělť Pán, že kdyby mok váš ladný
byli okusili apoštolé,
že by žádný z nich byl nechtěl dbáti
o to, aby stal se mučenníkem,
ale každý spíše chtěl se státi
v našem řádu fráterem – sklepníkem.“