Mně zdá se, když tak mluvou nehledanou
své city, dumy vkládám do zpěvu,
že leckdo hodí knihu moji stranou
a v pohrdavém řekne úsměvu:
Oj, brachu, tvoje píseň není nová,
jde vyšlapanou všední pěšinou,
v děk davu známá, ošumělá slova
tká sobě za výbavu lacinou,
ji hluchým, planým třeskem doprovází
zvon frází.
Snad máte pravdu. Z barvy všední, matné
však obviňujte jen můj chudý zpěv,
jenž halí v roucho vetché, neúchvatné,
co plá mi v duši, zač bych cedil krev.
A věřte také: Všechno hluché není,
co starým heslem zpěv můj prochvívá,
co třeba ztupělost neb móda denní
jen pohrdlivým smíchem odbývá,
co lhostejnost neb záští skryté hází
v koš frází.
Nechť lásku k vlasti, ku Slovanstvu klade
ten onen mezi starosvětský brak,
já zbýt se nemohu té lásky mladé
a ponesu až k smrti její znak.
Co duše vssála prvním dětství jitrem,
co prohřívalo celý život můj,
to nevyrvu si, srostlé s mojím nitrem,
to dále moji píseň posvěcuj,
nechť kdokoli to pohrdavě hází
v koš frází.
Ztrň moje ruka, píše-li ta slova
jen pro potlesk, že lid je slyší rád!
Má duše stále idol Pravdy chová
a nepřilže si cností ani vad.
V tom věku, jenž se nahé pravdy děsí,
jenž stranou, šeptem k ní se jenom zná
a tmářům vděk lži třásně na ni věsí, –
vždy budu tam, kde její záře plá,
nechť pokrytec ji pohrdavě hází
v koš frází.
I Svoboda se řadí v moje hesla,
ta dávná hvězda bohatýrských dum,
jež za dob našich s jasné výše klesla
a v žert se stala mnohým národům,
že sami udidlo si kladou v zuby
a líbají bič svojich tyranů,
ba znakem hnusné poroby se chlubí, –
té nevěrným se nikdy nestanu,
ať kdokoliv ji pohrdavě hází
v koš frází.
A Lidskost, ta, jež poutem lásky pásá
vše člověčenstvo v jeden bratří sbor,
všem rovnosť práv i povinností hlásá
a blaho všech si píše na prapor,
jež podle nitra jenom lidi cení,
a práci záslužné jen vzdává čest
a všechny vede k světlu, povznešení, –
ta bude vezdy září mojich cest,
nechť kdokoliv ji pohrdavě hází
v koš frází.
Již ke mně zima životní se chýlí,
již první vločka zaletá v můj vlas,
však dosud ony hvězdy krok můj sílí
a hřejí srdce jako v dávný čas.
Co zlatilo svou září mladé čelo,
i šedinám buď samo v ozdobu,
a co v mé duši rajským zvonem znělo,
chci vroucně šeptat ještě u hrobu,
nechť celý svět to pohrdavě vhází
v koš frází.