Satanský dar.
Když Čecha tvořil světa Pán,
tu přišel škůdce starý,
duch tmy a hříchu, obtěžkán
jsa pekelnými dary
a na hromadu štědře klad’
směs vášní, neřestí a vad –
Leč Tvůrce zvolal: „Vari!
Hle, tomu tvoru podá svět
jen bodláčí a hloží,
jen svízel pozná, bídy hnět,
všem bude za podnoží.
Los černý vzal si z osudí!
Než, za to dlaň má do hrudi
jen dobra skvost mu vloží.“
[39]
Však Satan zpurně čelem hnul:
„To proti smlouvě čelí:
Ty’s ponechal mi země půl,
bych kul tam svoje střely.
Vždy záře sousedem je stín,
vždy s jasem cnosti chmůra vin
o lidskou hruď se dělí.“
„Smluv nemám s tebou, Satane,“
Bůh řekl přísné líce;
„mou vůlí se ti dostane
přec dílku z polovice.
Mé lásce moudrosť klade mez –
Smíš dar mu nechat – ale věz:
dar jediný – nic více!“
Tu Satan přemítaje skryl
tvář děsnou v tlapy obě
a náhle zdvihl, rozjiskřil
zrak v ukojené zlobě,
pak mezi dary spěšně hráb’
a v jeden zaryl křivý dráp,
v dar: „záští k samu sobě.“záští k samu sobě“.
Báj tupíte as dětinnou –
neb kdože pravdou nechá,
že vadu máme jedinou?!
40
Však hubená v tom těcha –
neb jisto jest, co ztropil ďas:
že z lidí nejvíc po ten čas
Čech nenávidí Čecha.
Tak lítě nikdy nežehá
žár jiný srdci českém,
jak proti Čechu vyšlehá
zášť ona zhoubným bleskem,
ta v dýku mění každý hled,
vše kalem třísní, chrlí jed
a buší kyje třeskem.
Jen hleďte vůkol: Záště zmij
co zdatných sil nám ničí,
jak z líchy každé hnusnou šij
a z každé chýše tyčí,
nám v žití sype tisíc běd,
i z růží uměn, knihy věd
a s práhu svatyň syčí.
Až hnus tě časem zachvátí
v té věčné kolem zlobě,
tvář s bolestí se odvrátí
a trpce vzdychneš sobě:
Kéž zloduch nám chyb kopu dal
a špetku jenom zpět si vzal
té naší zášti k sobě!
41