Satanský dar.

Satanský dar.
Když Čecha tvořil světa Pán, tu přišel škůdce starý, duch tmy a hříchu, obtěžkán jsa pekelnými dary a na hromadu štědře klad’ směs vášní, neřestí a vad – Leč Tvůrce zvolal: „Vari! Hle, tomu tvoru podá svět jen bodláčí a hloží, jen svízel pozná, bídy hnět, všem bude za podnoží. Los černý vzal si z osudí! Než, za to dlaň má do hrudi jen dobra skvost mu vloží.“ [39] Však Satan zpurně čelem hnul: „To proti smlouvě čelí: Ty’s ponechal mi země půl, bych kul tam svoje střely. Vždy záře sousedem je stín, vždy s jasem cnosti chmůra vin o lidskou hruď se dělí.“ „Smluv nemám s tebou, Satane,“ Bůh řekl přísné líce; „mou vůlí se ti dostane přec dílku z polovice. Mé lásce moudrosť klade mez – Smíš dar mu nechat – ale věz: dar jediný – nic více!“ Tu Satan přemítaje skryl tvář děsnou v tlapy obě a náhle zdvihl, rozjiskřil zrak v ukojené zlobě, pak mezi dary spěšně hráb’ a v jeden zaryl křivý dráp, v dar: „záští k samu sobě.“záští k samu sobě“. Báj tupíte as dětinnou – neb kdože pravdou nechá, že vadu máme jedinou?! 40 Však hubená v tom těcha – neb jisto jest, co ztropil ďas: že z lidí nejvíc po ten čas Čech nenávidí Čecha. Tak lítě nikdy nežehá žár jiný srdci českém, jak proti Čechu vyšlehá zášť ona zhoubným bleskem, ta v dýku mění každý hled, vše kalem třísní, chrlí jed a buší kyje třeskem. Jen hleďte vůkol: Záště zmij co zdatných sil nám ničí, jak z líchy každé hnusnou šij a z každé chýše tyčí, nám v žití sype tisíc běd, i z růží uměn, knihy věd a s práhu svatyň syčí. Až hnus tě časem zachvátí v té věčné kolem zlobě, tvář s bolestí se odvrátí a trpce vzdychneš sobě: Kéž zloduch nám chyb kopu dal a špetku jenom zpět si vzal té naší zášti k sobě! 41