V jitřním šeru.
Ještě noci plášť se černá shůry,
jeho třásní země pokryta,
ale na východě řídnou chmůry
a svit krásné hvězdy prokmitá.
Jako jarní anemona rosná
na blankytném vzchází záhoně –
Zdráva buď, ty hvězdo těchonosná,
sličná hlasatelko Jasoně!
Dlouhá byla noc, hvězd málo měla,
můra na hruď ulehala všem;
dosud chmurné snění tíží čela
valných davů, mutné ticho zem’.
Však již tu tam zvedají se hlavy,
skráně cítí svěží ranní dech,
oko vítá jitřenku, již zdraví
pěvci háje v prvních povzletech.
[5]
I v mé útrobě se píseň budí,
staré ptáče, tiká v moji plec,
ale pochybnosť mé čelo trudí,
mám-li otevříti ňader klec.
Píseň moje pívá z jiných zřídel,
jinak dosud nápěv její zněl
a čas k tomu vzal jí pružnost křídel,
hlasu mladistvého svěží pel.
Nebude se třpytit v perlách rosy,
nebude mít v zobci jarní květ,
ševelit jak zefír na rákosí,
o kráse a slastech lásky pět.
Bude asi drsnozvuká, divá,
temným šnmemšumem větru zavane
nebo skřípne, jako čepel rzivá,
když ji tasíš z pochvy zedrané.
V ňadrech zůstaň, písni! Marná slova:
Dobývá se z prsou v ranní svět.
Nevábí ji haluz vavřínová,
ani denních pochval hluchý květ –
vyletá jen, že jí dusno v nitru,
vyletá, že musí, musí ven
po svém zapěti též pozdrav jitru,
spící budit, hlásat blízký den.
6