Kouzelná číše.
V čele vrásky, šije dolů,
oči jako v těžkých m’hách,
sestárli jsme všichni spolu,
babí léto po Čechách.
Žluté listí smutně padá
v šedé vlasy, pustá lada,
nuda u našeho stolu,
ochablosť nám hlídá práh.
Hypochondry samé zříti,
omrzelé k zoufání,
všude na rtech, sytých žití,
mrazí trpké usmání,
stesky jenom trudíme se,
žalobami nudíme se,
každý mentorem chce býti,
samé slyšet kázání.
[7]
Dost již, bratři! Hle, tam září
pohár blahodějných šťav,
které dobrá víla sváří
z divných, čaromocných trav;
dosud kouzlo dávné žije,
jímž se přímí svislé šíje,
jímž se trudná mdloba stáří
plaší z ňader, snímá s hlav.
Číš tam plná vláhy skvoucí
z kouzelného koření:
z dobré vůle, lásky vroucí,
odvahy a nadšení –
Hle, jak svůdnou perlou hraje
rosa zázračného kraje,
z nížto mladosť nehynoucí
do srdcí se pramení.
Jenom chtít a ruka schvátí
vzácnou číši, zrobí div:
Mládí do duší se vrátí,
zjaří každý sval a čiv,
místo žalob, stesků marných
chopíme se prací zdarných,
jarní větřík bude hráti
v plném květu českých niv.
8