Přízrak.
Když hluboká se kloní
noc v Katalaunskou pláň,
tu mračen dav se honí
přes bledou nebes báň
a v obrysech té mrakavy
zříš mihotavé postavy,
zříš mečů, kopí matný lesk
a slyšíš hluchý šum a třesk.
Ze spousty hrobů valné
to ještě v pozdní věk
jak ohlas bouře dalné
zní dávné bitvy jek,
to válčí v říši vzduchové
nesčetných hrdin duchové,
jež hrozná seč tu sklátila,
když s Římem střet’ se Attila.
[30]
Mrak zacloňuje lunu
a v přízi pochmurné
zříš divné zbraně Hunů
a hlavy nestvůrné;
zde orel křídla rozvijí
nad mrtvou římskou legií;
tam bouří vzduchem Franků voj
a mračno Gotů letí v boj.
Zbraň vzdušnou stíny páží,
štít nesou z oblaků
a zuřivě se sráží
roj mlžných přízraků –
Tak nad bojištěm dávných dob
plá z mohyl dosud plamen zlob
a v šírém nebes obvodu
vře divá bitva národů.
Však podál kruté seče
ve vzdušném prostranství
bez boje, v pochvách meče,
dvé zástupů se chví.
Jich ruce nebes pomstu zvou
a bolem roucha, vlasy rvou,
z úst vichřicí jim sténá zpěv,
v němž víří žal i stud i hněv:
31
„Nás nepudil v ty lány
žár pomsty, slávy chtíč,
než jedny Gotů rány
a druhé Hunů bič.
My nevedli boj hrdinný
ve vlastní při, štít otčiny –
než za věc krutých vrahů svých
kles’ dav tu rabů slovanských.
Sem, nástroj cizí zloby,
nás hnala cizí pěst
a v bezejmenné hroby
nám nezní slávy zvěst:
jen bol a hanba volá z nich,
že pro svých škůdců zisk a pych
jsme do nečestné mohyly
zde bratři bratry sklátili!“
Za noci tmavé, burné
mě nesl teskný duch
na křídlech dumy chmurné
na Katalaunský luh.
Já viděl onen děsný zjev
a slyšel onen strastný zpěv,
hruď pronikl mi duchů žal
a ze rtů těžký vzdech se dral:
32
Již, nebe, moje plémě
dost zakusilo běd –
ó nedej, by zrak země
zas obraz děsný shléd:
by lid můj cizím bičem štván
zas kráčel na krvavý lán
své bratry sklátit do hrobu
a sebe v tužší porobu!
33