Jitřní písně (1887)

Svatopluk Čech

Diplomatická verze Ediční verze

JITŘNÍ PÍSNĚ OD SVATOPLUKA ČECHA.
(POETICKÝCH BESED ČÍSLO XXXV.)
V PRAZE. NAKLADEL: EDUARD VALEČKA. 1887.
[1] Tiskem dra Ed. Grégra v Praze.
[2] ADOLFU HEYDUKOVI.
[3]
V jitřním šeru.
Ještě noci plášť se černá shůry, jeho třásní země pokryta, ale na východě řídnou chmůry a svit krásné hvězdy prokmitá. Jako jarní anemona rosná na blankytném vzchází záhoně – Zdráva buď, ty hvězdo těchonosná, sličná hlasatelko Jasoně! Dlouhá byla noc, hvězd málo měla, můra na hruď ulehala všem; dosud chmurné snění tíží čela valných davů, mutné ticho zem’. Však již tu tam zvedají se hlavy, skráně cítí svěží ranní dech, oko vítá jitřenku, již zdraví pěvci háje v prvních povzletech. [5] I v mé útrobě se píseň budí, staré ptáče, tiká v moji plec, ale pochybnosť mé čelo trudí, mám-li otevříti ňader klec. Píseň moje pívá z jiných zřídel, jinak dosud nápěv její zněl a čas k tomu vzal jí pružnost křídel, hlasu mladistvého svěží pel. Nebude se třpytit v perlách rosy, nebude mít v zobci jarní květ, ševelit jak zefír na rákosí, o kráse a slastech lásky pět. Bude asi drsnozvuká, divá, temným šnmemšumem větru zavane nebo skřípne, jako čepel rzivá, když ji tasíš z pochvy zedrané. V ňadrech zůstaň, písni! Marná slova: Dobývá se z prsou v ranní svět. Nevábí ji haluz vavřínová, ani denních pochval hluchý květ – vyletá jen, že jí dusno v nitru, vyletá, že musí, musí ven po svém zapěti též pozdrav jitru, spící budit, hlásat blízký den. 6
Kouzelná číše.
V čele vrásky, šije dolů, oči jako v těžkých m’hách, sestárli jsme všichni spolu, babí léto po Čechách. Žluté listí smutně padá v šedé vlasy, pustá lada, nuda u našeho stolu, ochablosť nám hlídá práh. Hypochondry samé zříti, omrzelé k zoufání, všude na rtech, sytých žití, mrazí trpké usmání, stesky jenom trudíme se, žalobami nudíme se, každý mentorem chce býti, samé slyšet kázání. [7] Dost již, bratři! Hle, tam září pohár blahodějných šťav, které dobrá víla sváří z divných, čaromocných trav; dosud kouzlo dávné žije, jímž se přímí svislé šíje, jímž se trudná mdloba stáří plaší z ňader, snímá s hlav. Číš tam plná vláhy skvoucí z kouzelného koření: z dobré vůle, lásky vroucí, odvahy a nadšení – Hle, jak svůdnou perlou hraje rosa zázračného kraje, z nížto mladosť nehynoucí do srdcí se pramení. Jenom chtít a ruka schvátí vzácnou číši, zrobí div: Mládí do duší se vrátí, zjaří každý sval a čiv, místo žalob, stesků marných chopíme se prací zdarných, jarní větřík bude hráti v plném květu českých niv. 8
Nadšení.
Svaté ty nadšení, nebeský plameni, šlehni nám do srdcí, otčinou vzplaň! Bez tebe nevzniká myšlénka veliká, v tobě jen kuje se vítězná zbraň. Sloupem tys ohnivým, oblakem zářivým, vedoucím národy v slíbenou zem; bez tebe pustinou širý svět jedinou, lidstvo se potácí bez cíle v něm. [9] Báječné poklady, žulové ohrady, nesčetných zástupů válečný třesk, odvaha, vtip a lest – bez ceny všechno jest, neplá-li na skráních svatý tvůj blesk. Tebou jen do světa zasvitla osvěta, prapory tyranství strhány v cár; národů mrákotu rozjasnil k životu, rozpadlé sjednotil božský tvůj žár. Kdysi též k Vltavě v krvavé záplavě z kostnické hranice plápol tvůj vlet’, v tábory dědiny, oráče v hrdiny proměnil, cepem jich pokořil svět. 10 Svaté ty nadšení, nebeský plameni, opět nám prošlehni malátnou hruď, na místo těkavých bludiček, mrkavých, vůdcem nám ohnivým ku slávě buď! 11
Dosti nás.
Jsme slabí, malí – Dosti těchto řečí! Jen, kdo tak zoufá, sláb a malý jest. Oč byla Hellas, byla Róma větší, než skrání nesmrtnou se dotkla hvězd? Jak směšné byly našich předků cepy, když celý svět se zdvihl proti nim, a hle! svět celý zdrtil vůdce slepý a Táboru se klonil věčný Řím. Jen v srdce zápal, chrabrost bohatýrů a budem vojsko netušených sil! Sláb jenom ten, kdo ztratil v sebe víru, a malým ten, kdo zná jen malý cíl. [12]
Nevěřme nikomu.
Nevěřme nikomu na světě šírém, nemáme jednoho přítele tam, starý boj za každým skrývá se mírem, soucit a přízeň jsou šalebný klam, nevěřme radě ni chvále ni haně, nevěřme pocelu, stisknutí dlaně, nevěřme ničemu – všechno je mam. Všude nám hrozí zášť lítého vraha, dýku on skrývá i pod vábný kroj, zhubit nás věčná mu, jediná snaha, proti nám svata mu všeliká zbroj: plápolem válečným, osvěty třpytem, v násilí zjevném i v úskoku skrytém bez klidu vede ten odvěký boj. [13] Nevěřte! Baltu k nám peřeje hučí, nevěřte! z jihu zní Adrie hlas, nevěřte! minulé věky nás učí, stále též varuje přítomný čas – Na bratří zklamaných ohromném rovu každým dnem úskočně klamáni znovu či chcete, bláhoví, věřiti zas? Jde-li kdo s pozdravem k našemu domu, zve-li nás úsměvně pod vlastní krov, nevěřme pozdravu, úsměvu tomu, nevěřme nástraze lahodných slov, nevěřme slibům ni přísahám svatým, slavně nechť hlaholí nad stolcem zlatým, ruce nechť královské píší je v kov. Věřme jen sobě, své práci a píli, věřme jen svatému nadšení v nás, věřme jen vítězství slovanské síly, která si podepře krajní tu hráz, věřme, že národ náš, veliká Sláva s korouhví lidskosti za štítem práva dobude korunu velebných krás! 14
Dva zvony.
Dva zvony visí pod Petřínem, dva věrní druzi mnohý čas, nad marianským vzletá týnem tři staletí jich velký hlas, jej opětují stráně kolem, on mocně duní širým dolem a plní Prahu zpěvem svým; však nasloucháš-li bystrým sluchem, zvuk proznívá těch zvonů ruchem: Hus, Hus, Jeroným! Mnich bosák obraz matky boží kdys před vítězným vojskem nes’, a svaté panně na podnoží vzdor lidu kacířského kles’, na popravišti strašným soudem krev odbojníků tekla proudem a znovu v Čechách vládl Řím; meč břitký s ohněm vyplel sémě, jež zasili v prsť naší země Jan Hus, Jeroným! [15] A řád, jenž zažeh’ svaté hněvy, zde vyvolil si byt a chrám, v něm spasný obraz rajské děvy nad oltář vztýčil k modlitbám a za slavíky štíhlé věži ze staré kaple bludných kněží dva zvony vyrval ssutým zdím, dva zvony, s nichžto vyhlazena zlá dvojí líc, dvě kletá jmena: Jan Hus, Jeroným! Tak sám ten arcikacíř dvojí, jenž chystal pravé víře zmar, měl nyní slavit v novém kroji pád bludařství a církve zdar – Než, poprvé když v bytě novém zpěv jejich zazněl zvučným kovem, tu mnichy zděsil pekla šprým – Jak výsměch vzdorný v jejich cely ty zvony nepodajné hřměly: Hus, Hus, Jeroným! Hned snešeny jsou zvony s hůry a vytržena srdce z nich i přelity jsou v nové stvůry, jež vykropil a žehnal mnich, kol vryta do nich zbožná slova, 16 šperk svatých znaků, jmena nová – kříž zvítězil nad čarem zlým: Již nezaznělo s hůry divě, již umlklo na české nivě: Hus, Hus, Jeroným... Leč nikoli! V tom kovu starém přec vytrval i starý zvuk a pod vnuceným cizím tvarem bil tajně dávný srdce tluk. Jej nevytiskla z věrných zvonů moc exorcismu, svatých konů, on pod útlakem pouze zdřím’, a duším věrným v jejich znění vždy duníval jak dálné hřmění: Hus, Hus, Jeroným! A teď jej slyší tisíc uší, těch družných zvonů pravý hlas, jenž z mrtvých srdcí k živým buší jak mučenníků svatých vzkaz: „Jak zvonům nám, i lidelide, tobě sok vyrval jaré srdce v zlobě, znak cizí údům vtiskna mdlým, byl’s přelit v nástroj svého vraha, z úst vyrvána ti jména drahá: Jan Hus, Jeroným. 17 Však nechať tebe přetvořili všem zemím v pohrdu a smích, přec v mošně žebrácké ti zbyly dva skvosty vzácné pŕedkůpředků tvých: Ať svalili tvůj Sion v rumy a zdeptali tvé smělé dumy, tvé bible vmetli v žár a dým: vždy tajně choval’s pravdy žízeň, s níž podstoupili ohně trýzeň Jan Hus, Jeroným. A druhý odkaz, klenot ryzí: to milý hlahol rodných slov; nechť přeléván ve tvary cizí, jím stále zvonil český kov. Ó chraň jej dál jak záři oka před úskokem a zlobou soka, vždyť rosteš, vadneš, hyneš s ním – stůj v boji zaň jak tvrdá skála, jak dvojice ta velká stála: Jan Hus, Jeroným!“ Je trudno kol. – Na nivy naše voj stínů slaví smutný vjezd a mraky šeré halí plaše nám dvojici těch jasných hvězd. Teď prapor světla lichá třáseň, 18 a s ostychem jen volí báseň o řeči rodné sešlý rým – Pryč, péro chabé! – – Náhle ke mně hlas dalných zvonů donik’ temně: Hus, Hus, Jeroným! Ó nebe, rozhluč uraganem těch zvonů rety kovové, ať znovu svatým ohněm vzplanem’ v jich staré písni hromové, ať v čela vrátí hrdé vzdory a zápal zhaslý v chabé zory, ať sílu pažím vdechnou mdlým, ať k novému se vypne vzletu duch český, z něhož bleskli světu Jan Hus, Jeroným! 19
Fráze.
Mně zdá se, když tak mluvou nehledanou své city, dumy vkládám do zpěvu, že leckdo hodí knihu moji stranou a v pohrdavém řekne úsměvu: Oj, brachu, tvoje píseň není nová, jde vyšlapanou všední pěšinou, v děk davu známá, ošumělá slova tká sobě za výbavu lacinou, ji hluchým, planým třeskem doprovází zvon frází. Snad máte pravdu. Z barvy všední, matné však obviňujte jen můj chudý zpěv, jenž halí v roucho vetché, neúchvatné, co plá mi v duši, zač bych cedil krev. A věřte také: Všechno hluché není, co starým heslem zpěv můj prochvívá, [20] co třeba ztupělost neb móda denní jen pohrdlivým smíchem odbývá, co lhostejnost neb záští skryté hází v koš frází. Nechť lásku k vlasti, ku Slovanstvu klade ten onen mezi starosvětský brak, já zbýt se nemohu té lásky mladé a ponesu až k smrti její znak. Co duše vssála prvním dětství jitrem, co prohřívalo celý život můj, to nevyrvu si, srostlé s mojím nitrem, to dále moji píseň posvěcuj, nechť kdokoli to pohrdavě hází v koš frází. Ztrň moje ruka, píše-li ta slova jen pro potlesk, že lid je slyší rád! Má duše stále idol Pravdy chová a nepřilže si cností ani vad. V tom věku, jenž se nahé pravdy děsí, jenž stranou, šeptem k ní se jenom zná a tmářům vděk lži třásně na ni věsí, – vždy budu tam, kde její záře plá, nechť pokrytec ji pohrdavě hází v koš frází. 21 I Svoboda se řadí v moje hesla, ta dávná hvězda bohatýrských dum, jež za dob našich s jasné výše klesla a v žert se stala mnohým národům, že sami udidlo si kladou v zuby a líbají bič svojich tyranů, ba znakem hnusné poroby se chlubí, – té nevěrným se nikdy nestanu, ať kdokoliv ji pohrdavě hází v koš frází. A Lidskost, ta, jež poutem lásky pásá vše člověčenstvo v jeden bratří sbor, všem rovnosť práv i povinností hlásá a blaho všech si píše na prapor, jež podle nitra jenom lidi cení, a práci záslužné jen vzdává čest a všechny vede k světlu, povznešení, – ta bude vezdy září mojich cest, nechť kdokoliv ji pohrdavě hází v koš frází. Již ke mně zima životní se chýlí, již první vločka zaletá v můj vlas, však dosud ony hvězdy krok můj sílí a hřejí srdce jako v dávný čas. 22 Co zlatilo svou září mladé čelo, i šedinám buď samo v ozdobu, a co v mé duši rajským zvonem znělo, chci vroucně šeptat ještě u hrobu, nechť celý svět to pohrdavě vhází v koš frází. 23
Pravé slovo.
Často hledám v mocném ždání, v úsilovném přemítání slovo pravé, břitké, žhavé, jež by strasti vyjevilo, v nichž se duch náš potácí, jež by bouři ulevilo, která v nitru burácí. A tu slovo kmitne v čele, slovo zvonivé a skvělé, hrot má řádný, důraz pádný, jím se trhá chmůra hustá, brání život, chrání čest – Ale nemluví jím ústa, mluví smělá mužná pěst. [24] Marně, marně! Pro nás není v tomto slově vykoupení. Rozum váže chtivé páže: Nestihlo by lebku vraha, proklálo by vlastní hruď – Jenom vroucí, pilná snaha přítomnosti slovem buď! 25
Slovem a kovem.
Když s tribuny polnicí znívá z úst výmluvných nadšená řeč, když do srdcí lidu se vrývá hlas pěvce jak plamenný meč, nechť zápal a naděje smělá tu povznáší tisíců čela, v mém nitru dí mrazivě cos: Ne slovem, leč kovem jen padne vám budoucí los. Když národ, jejž násilí týrá, svůj pozvedá žalobný hlas a surovým křivdám se vzpírá, jež stínem jsou v osvěty jas, soud budoucí tyranu věstí – tu násilník, s ocelí v pěsti, [26] jen úšklebně křiví svůj ret: Ne slovem, leč kovem duch dějin si upraví svět. Zlá myšlenka: Od věků darmo hlas boží z úst proroků zněl a železné, krvavé jarmo duch lásky snít člověku chtěl, jsou neplatna osvěty díla – Jak před věky divoká síla hřmí vítězně v barbarský rej: Ne slovem, jen kovem dál burácí člověctva děj. Mrak zlověstný nebesa halí, jak před bouří dusný je vzduch, již blízko vojsk rachot se valí – jen přikloňte k pažitu sluch! Snad zítra již spousta se snese a národy oněmí v děse, jen krvavá zařinčí zbroj – Ne slovem, jen kovem se rozhodne velký ten boj. 27 A bez moci do divé srážky zřít bude náš ubohý rod, kam schýlí se osudné vážky, zda právu či násilí vhod. Snad pravdu pak bezpráví zdolá a nepřítel potupně zvolá, šij kruše nám železem pat: Ne slovem, jen kovem můj zdržíte smrtící mlat! Však nikoli – Jinou mám víru: Nech křivdě zdar ověnčí zbraň, přec nezajdem’ v záhubném víru, zas vypneme zdeptanou skráň. Žár posvátný ve stálé hrudi nás uchrání, z mrákoty vzbudí a vyvede z ústrků všech – Ne kovem, leč slovem vstal jednou již z mohyly Čech. Tím slovem, jež effeta! dělo z úst horoucích v hrobový klid, jež v kouzelných knihách se skvělo a zázrakem vzbudilo lid – 28 To slovo zas národ můj spasí a vytrhne z propasti běd, jej zachová v jasnější časy, jež v dálce zří proroků hled, kdy slovem, ne kovem, krok lidstva se pošine v před. Až slovo, jež nadšení plodí, to slovo, jímž bojuje duch, jež k dobru a ku světlu vodí vždy do výše člověctva ruch, třesk utiší válečných vzteků a na prapor budoucích věků v zář napíše krásnějších zor: Pryč s kovem! Jen slovem řiď s láskou se národů sbor! 29
Přízrak.
Když hluboká se kloní noc v Katalaunskou pláň, tu mračen dav se honí přes bledou nebes báň a v obrysech té mrakavy zříš mihotavé postavy, zříš mečů, kopí matný lesk a slyšíš hluchý šum a třesk. Ze spousty hrobů valné to ještě v pozdní věk jak ohlas bouře dalné zní dávné bitvy jek, to válčí v říši vzduchové nesčetných hrdin duchové, jež hrozná seč tu sklátila, když s Římem střet’ se Attila. [30] Mrak zacloňuje lunu a v přízi pochmurné zříš divné zbraně Hunů a hlavy nestvůrné; zde orel křídla rozvijí nad mrtvou římskou legií; tam bouří vzduchem Franků voj a mračno Gotů letí v boj. Zbraň vzdušnou stíny páží, štít nesou z oblaků a zuřivě se sráží roj mlžných přízraků – Tak nad bojištěm dávných dob plá z mohyl dosud plamen zlob a v šírém nebes obvodu vře divá bitva národů. Však podál kruté seče ve vzdušném prostranství bez boje, v pochvách meče, dvé zástupů se chví. Jich ruce nebes pomstu zvou a bolem roucha, vlasy rvou, z úst vichřicí jim sténá zpěv, v němž víří žal i stud i hněv: 31 „Nás nepudil v ty lány žár pomsty, slávy chtíč, než jedny Gotů rány a druhé Hunů bič. My nevedli boj hrdinný ve vlastní při, štít otčiny – než za věc krutých vrahů svých kles’ dav tu rabů slovanských. Sem, nástroj cizí zloby, nás hnala cizí pěst a v bezejmenné hroby nám nezní slávy zvěst: jen bol a hanba volá z nich, že pro svých škůdců zisk a pych jsme do nečestné mohyly zde bratři bratry sklátili!“ Za noci tmavé, burné mě nesl teskný duch na křídlech dumy chmurné na Katalaunský luh. Já viděl onen děsný zjev a slyšel onen strastný zpěv, hruď pronikl mi duchů žal a ze rtů těžký vzdech se dral: 32 Již, nebe, moje plémě dost zakusilo běd – ó nedej, by zrak země zas obraz děsný shléd: by lid můj cizím bičem štván zas kráčel na krvavý lán své bratry sklátit do hrobu a sebe v tužší porobu! 33
Modlitba.
Ó Ty, jenž řídíš člověčenstva dráhy, moc dáváš národům, jim neseš zmar a rukou všemohoucí držíš váhy, v nichž kolísá se vojů skon i zdar: až hrozná bouře rozhodnutí třeskne, kde padne los i mému národu, buď tam, kde ocel spravedlivá bleskne za plemen uhnětených svobodu, buď tam, ó Pane, kde proti křivdě právo svaté stane! Až národ plný zpupnosti a zloby, jenž loupí jiným volnosť, vlasť a řeč, a nad valnými zbitých plemen hroby i na druhé svůj tasí kletý meč, až léčkou zisku, postrachem i lestí ku praporům svým připne světa půl, [34] by druhou podrobil své kruté pěsti a pak i pomocníkům pouta skul – Tam nebuď, Pane, tam nechať hněv tvůj bleskem pomsty vzplane! Až druhý lid, jenž sotva z jarma šije sám vypjav, jiné poutá v okovy, je tupí, vraždí, z jejich bídy tyje a k jejich nářkům smích má surový, až národ ten, – jenž cizí silou straší, sám trpaslík, – v boj vyzve onu moc, jež nocí, dnem zlé svědomí mu plaší, jsouc jeho rabům hvězdou v žalu noc – Tam nebuď, Pane, tam nechať metla Tvého trestu vzplane! Až budou ústy chvástavými lháti, že za osvětu, volnosť pádí v seč, i jméno Tvé za clonu křivdy rváti – Ty přehluš hromem pokryteckou řeč! Nechť přestrojí se za rytíře ducha, za vojsko světla proti barbaru: hlas pravdy, práva dojde tvého ucha přes licoměrných zbojců fanfaru – Svým bleskem, Pane, spal třásně liché, lží a klamem tkané! 35 Buď tam, kde škůdcům hrabivým se brání rod ubohý, jenž snášel věky žal, a život, jazyk, svobodu si chrání, ty statky drahé, jež z Tvých rukou vzal, kde o svůj úděl světový se hlásí, o štěstí své a slávu budoucí, buď tam, kde bídným vzchází hvězda spásy – Ó vyslyš vlídně prosbu horoucí: Buď tam, ó Pane, kde slza lidu ztýraného kane! 36
Naše zbraně.
Nechať osud přilby k čelům, v pěsti meče nedal nám, přece nejsme nepřátelům za míč dáni k mrzkým hrám: máme na ně mnohé zbraně, jež nám ukul Tvůrce sám. Za přilby nám skráně dány, tvrdé jako žuly hor, které snesly věků rány, věky stačí na odpor, dokud k nebi české lebi bude týčit mužný vzdor. Marně budou kopím vrazi v pancíř našich prsou rýt, neprolomí, nerozrazí ocelový ňader štít, dokud vřelá srdce, smělá, za ním budou věrně bít. [37] Máme také na obranu v ústech jazyk, živý meč; on má břitkou, skvoucí hranu, jasně zvoní v ducha seč, on se práva dovolává pro mateřskou sladkou řeč. Máme ruce, ty ať tvoří divy v píli horečné, proti hltavému moři staví hráze bezpečné – dělné dlaně naše zbraně, práce heslo válečné. Jen ať každý v řad se staví, kam ho volá bratří hlas, žádná zbroj ať nerezaví, z pochvy skočí v pravý čas – potom z boje české voje odnesou si vavřín zas. 38
Satanský dar.
Když Čecha tvořil světa Pán, tu přišel škůdce starý, duch tmy a hříchu, obtěžkán jsa pekelnými dary a na hromadu štědře klad’ směs vášní, neřestí a vad – Leč Tvůrce zvolal: „Vari! Hle, tomu tvoru podá svět jen bodláčí a hloží, jen svízel pozná, bídy hnět, všem bude za podnoží. Los černý vzal si z osudí! Než, za to dlaň má do hrudi jen dobra skvost mu vloží.“ [39] Však Satan zpurně čelem hnul: „To proti smlouvě čelí: Ty’s ponechal mi země půl, bych kul tam svoje střely. Vždy záře sousedem je stín, vždy s jasem cnosti chmůra vin o lidskou hruď se dělí.“ „Smluv nemám s tebou, Satane,“ Bůh řekl přísné líce; „mou vůlí se ti dostane přec dílku z polovice. Mé lásce moudrosť klade mez – Smíš dar mu nechat – ale věz: dar jediný – nic více!“ Tu Satan přemítaje skryl tvář děsnou v tlapy obě a náhle zdvihl, rozjiskřil zrak v ukojené zlobě, pak mezi dary spěšně hráb’ a v jeden zaryl křivý dráp, v dar: „záští k samu sobě.“záští k samu sobě“. Báj tupíte as dětinnou – neb kdože pravdou nechá, že vadu máme jedinou?! 40 Však hubená v tom těcha – neb jisto jest, co ztropil ďas: že z lidí nejvíc po ten čas Čech nenávidí Čecha. Tak lítě nikdy nežehá žár jiný srdci českém, jak proti Čechu vyšlehá zášť ona zhoubným bleskem, ta v dýku mění každý hled, vše kalem třísní, chrlí jed a buší kyje třeskem. Jen hleďte vůkol: Záště zmij co zdatných sil nám ničí, jak z líchy každé hnusnou šij a z každé chýše tyčí, nám v žití sype tisíc běd, i z růží uměn, knihy věd a s práhu svatyň syčí. Až hnus tě časem zachvátí v té věčné kolem zlobě, tvář s bolestí se odvrátí a trpce vzdychneš sobě: Kéž zloduch nám chyb kopu dal a špetku jenom zpět si vzal té naší zášti k sobě! 41
Bratrství.
Odhoďme ten kalich žluči, z něhož moru dech se chví, nechať kolem jasně zvučí svatý pohár bratrství. Nechtěj nikdo po své hlavě všechny v jeden útvar skout; dokud národ bují zdravě, různo kypí žití proud. Jdeme-li jen k témuž cíli, vznět-li stejný srdcem chví, však se najdem’ v pravou chvíli pod jedinou korouhví. Cit a rozum dejte zbraně, jimiž druhu čelí druh, dravé zášti, vzteklé haně hraďme cestu v český kruh. [42] Kdo chceš hasit bratrů sváry, očisť láskou vlastní hruď, utlum v sobě zlobné žáry, sám vždy snášenlivým buď, odhoď trpký kalich žluči, z něhož moru dech se chví, nechať jasně kolem zvučí svatý pohár bratrství! 43
Pod starým praporem.
Výše ten prapor červenobílý, hrdě ať zase k nebesům vlá, v pažích ať nové procitnou síly, k činům se vypne pravice mdlá, znovu se vzpruží kročej náš vratký, naděje smělá rozjiskří hled – za čest a právo, za drahé statky veselo v před! Slyšte, jak šumí prapor ten starý o mrtvých recích, nad nimiž vlál, kolikrát nesl odpůrci zmary, kolikrát v záři vítězné plál – V krvavých cárech, do prachu kleslý stlíval pak žalně po mnohý čas, ale zas ruce věrné ho vznesly v nebeský jas. [44] Splýval nám, bratři, na mladé spánky, budil v nich roje vznešených dum, zdouval se pyšně jarními vánky, zněl nám jak orlích perutí šum – Ale pak čela klesala, stydla, mdloba nám ruce spoutala všem, prapor náš svěsil mohutná křídla, schýlil se v zem. Pohleď, ó lide, záští jak šlape drahé ty třásně v nepřátel smích, lecjaká noha po žerdi tlape, ruměné krví praotců tvých. Prapor, jejž slzy nadšené světí, má-li jim směšným strašákem slout, má-li zde tlíti hříčka jak dětí, hozená v kout?! Druhdy jsme pod ním v lopotném boji snášeli hojně strastí a běd, mnohdy se chvěli v tísni a znoji, ale přec chutě kráčeli v před. Skloněn je teď, a škůdce si praví, navždy že vypad’ ramenům mdlým, korouhev kleslá v posměch mu žhavý, v potupný šprým. 45 Bratři, zda plápol hněvu a studu mdloby vám chmůru nepudí s čel? Raději nazpět do těžkých trudů, v zápasy, strasti, do deště střel! Svěží zas v pažích najdeme síly, vytryskne znovu nadšení zdroj, – vzhůru zas prapor červenobílý vytyčme v boj! 46
Moravě.
Viz kol! Jak úsměv blahé dívčí dumy hrá po krajině svěží ranní třpyt a jako hustší paprsků těch tlumy voj těžkých klasů svítí, rosou zpit. To vojsko míru v pozlaceném havu, kam sahá zor, pláň halí kolkolem, mák růměný se mísí k jeho davu a modrooká chrpa s koukolem. A nad ním skřivan skryl se do blankytu, však píseň shora rajským zvonkem zní a z dola v odvět, plna sladkých citů, z úst dívčích zvoní píseň národní. To nad vysokou vlnou stébel hravých jak rusalka těch zlatých žitných řek, jak duše krásná niv těch žírných, smavých, hle! žnečka zdvihá svěží tváře vděk. [47] Jak šat jí září! V čele máku řasu mníš viděti, níž hrudí modro chrp, sníh svlačců, zeleň trávy, zlato klasů až k boku plnému, kde blýská srp. Co veselých tu barev, kvítků sterých, co třpytu hraje v lepém oděvu – To v sestárlý náš západ rysů šerých zří mladý východ v jitřním úsměvu. Sem nevnikla ta bledá nuda žití, jež pestrosť našich luhů setřela, zde ještě radosť života se třpytí a září slávská mysl veselá. Ó žnečko švarná, kouzlo jitra celé dlí na tvých lící svěžím červánku, jas jeho klidný leží na tvém čele a na rtu hnízdí píseň skřivánků. Jsi Moravěnka sama, žnečko krásná! Toť nivy tvé je prostý, zdravý vděk, ten spokojený klid, ta záře jasná, ten půvab tichých snův a myšlenek. Dum třáseň duhová ti vlaje skrání – Zda z bájí tajemných je utkaná, 48 z těch pokladů, jež Radhosť sivý chrání ve věrné hrudi křídlem šarkana? Či vzpomínáš, jak stavil Hostýn svatý kdys koňstva tatarského divý hon? Či mlhou zříš trůn Velehradu zlatý a slyšíš zapadlý své slávy zvon? Hle! tvoje čelo směleji se zvedá, výš ňadra dmou se, živěj’ blýští zor a letí k západu, kde mlha šedá tká na obzoru stíny českých hor. Ó sestro naše, družko, hleď jen stále v tu stranu bratrskou, slyš družný hlas: Sny svoje tiché, sladké spřádej dále, však také činů nepromeškej čas! Výš k dílu společnému napni síly a čepel ostřejší si zatkni v pás, uč srp svůj také jiné rubat býlí a zmije bít, jež syčí kolem nás. K nám věrně stůj! Až nad Vltavou vzplane zas hrdoskvoucí slunce z mutných clon, i Velehrad tvůj zlatý z rumu vstane a s výše zahřímá tvé slávy zvon. 49 I v nivě ducha pilněj’ s námi sbírej klas osvěty, nič koukol zašlých dob – – Však bytosti své ryzí nezapírej a nevzdávej se prostých, vlastních zdob. Dál nitě duhové svých bájí snovej, svých písní skřivánčích se nezhosti, své poesie vzácný šperk si chovej, jak duchové skvost bájný v Radhosti. Čech tvrdý muž, ty žena jeho měkká chraň poklady mu tichých, jemných krás a v úvazku tom pevném jistě čeká laur vítězný a příští blaho vás. 50
Tatrám.
Nechť honců Arpadových vnuk svou patu v leb vám ryje, nechť vašim synům jarmo muk na měkké vkládá šije, nechť sladkou řeč jim ze rtů rve a vraždí naše bratry: přec naše jste, vždy naše jste, jste naše jen, ó Tatry! Ty čisté záře Mořských ok, ten Kriváň nebetyčnýnebetyčný, ten bystrý Váhu, Nitry tok, ten lid tak dobrý, sličný, těch bájí starých krásná zvěst, těch písní sladké vděky: vše naše jest, vše naše jest, jest naše věků věky. [51] Nechť, synu Tater, dějů proud nás mutnou vlnou dvojí, nic neroztrhá tisíc pout, jež od věků nás pojí, jsme národ jeden, jedna řeč, táž větev slávské lípy, ni chytrá leč, ni krutý meč nás ve dvé nerozštípí. A kdyby v různo větev tu chtěl bratr vlastní rváti, hned první hlahol jeho rtu zlý blud a rozkol zvrátí – řeč jedna zní ve sváru hluk a jasným zvonem hlásá: Týž retů zvuk, týž srdce tluk vás věčným svazkem pásá. Nad Tatrou křídla rozpjal nám duch věští orlím vzletem, jenž stavěl svorné lásky chrám všem velké Slávy dětem. Nuž za ním předně my a vy, 52 jenž od boha jsme svoji: syn Vltavy i Moravy i Váhu v jednom voji! Těm klínům vzrůstat nedejme, jež násilně nás dělí, a svornou myslí hledejme, co svíže nás a scelí. Vděk hojný přijme český luh od sladké Tater víly, váš měkký duch zas v boje ruch zde najde křepké síly. Nuž, páže k páži, k boku bok, ať zví to šírá země, že bratři jsme, že shledá sok v nás jedno svorné plémě. Ó, věřte, lepší vzejde čas pro českoslávské bratry, až zahřmí zas vše v jeden hlas od Šumavy až v Tatry! 53
Zimní fantasie.
Letím, letím sanicí mlhami a vánicí, ze sna slyším frkot koní, slyším saní skřip a šum a rolničky lehké zvoní kolébavkou do mých dum. Ó jak milo mořem sněhů beze břehů v závod s vichrem do neznáma uháněti v dálku tak! Nechť se sype v líce, čelo chladné bělo, teploučko je v duši klidné, zavírá se tiše zrak. V jasné zvuky dětských hlasů z dávných časů [54] cinkot rolniček se mění, v dívčí šepot, zpěv a smích a páv zlatý z bájných luhů v jasnou duhu před oči nám rozestírá péra lesků báječných. Mořem bílým bez břehu do mlhy a do sněhu vichrem letí povoz ručí, že až prsa úží strach, a rolničky divě hlučí jako v bouři na poplach. Co se stalo? Běda, koně v divém honě zplašili se – ten tam vozka – jiný vhoup’ se na saně, mužík starý s vousem dlouhým, sněhem pouhým, sobolinu na kadeřích, na obšitém kaftaně, metá na mne divné jasy z šedé řasy, divným slovem oře k letu pobádá – Než, jaký div! 55 Místo dvou tři koně běží pod otěží, z podkov jejich jiskry srší, vichrem vlajou sněhy hřiv a nad nimi pestrou duhu v polokruhu klene jařmo malované, na němž visí zlatý zvon, jako v bouři sebou zmítá, sem tam lítá, hudbou hlasnou, divukrásnou provází ten běsný hon. Kam to letím vichřicí po závěji jiskřící? Sen-li před mé oči staví povětrný děj? Či mne svými kouzly baví mužík čaroděj? Neznámý kraj šíro stele sněhy skvělé, v báječném se koupá světle jako v záři severu, skvoucí kolos v jeho středu, zámek z ledu, velkolepých budov týčí 56 nevídanou nádheru. Všechno led je křišťálový: stěny, krovy, obrovité, divné báně, kol nich bání menších tlum, z ledu kříž jim trojramenný nad temeny jako zdoba brillantová pyšně trčí k nebesům. Démant jeden zdá se býti, stříbrem svítí, hoře z perel podobá se tato stavba čarovná – jistě na ledovém trůně v jejím lůně s hermelínem sněžným sedí sama zimy královna! Ký to palác? Jaký kraj? Mlčí divný vozataj. Zdržel oře v divém cvále, skočil na práh ledový, kynul, bych s ním kráčel dále do zářící budovy. Sloupořadí, síně, koby, stropů zdoby, 57 všechno z nejčistšího ledu, všechno samý lesk a třpyt a na křeslech, na podlaze blíž a záze komonstvo zříš pestroskvoucí, pohroužené v divný klid. Sedí, leží bez pohnutí, ňader dmutí jenom svědčí o životě, zachvívá se ve snu ret, tu tam jen se řasa kmitne, ruka chytne jilec meče v pasu drahém, a zas líně padá zpět. Sarmatské zříš tváře tady, rusé brady neb zas kníry dlouhé, temné, slovanský tu předčí kroj; ale mezi ně se mísí jiné rysy, severních i jižních končin různá tvář i šat i zbroj. Tu hle! Tatar v pestrém havu kloní hlavu, tamo Čerkes pod přilbicí, s lesklým kovem pancíře, zde muž z luhů Kalevaly, 58 z jižní dáli tam host snědý pod turbanem, syn tu mrazné Sibiře. Ale v nejskvostnější síni sličná kníní v sobolině, hranostaji odpočívá na trůně, s něhož orel z čisté sloni křídla kloní, za oporu slouže skráni v nejvzácnější koruně. Na mladistvé tváři leží ruměn svěží, krásná ňadra dmou se jemně, víčka sklání spánku tíž – v záři skvostů kněžna dřímá, ve snu jímá žezlo lilii co skvoucí, které zdobí s hvězdou kříž. Oddechla teď ze hluboka, záře oka pod řasou se pozableskla, pevněj berlu jala dlaň, mocněji se prsa dmula, rtoma hnula, leb se vypjal; však již zase tíha spánku lehla naň. 59 Kdo ta kněžna usnulá? kol ta četa ztrnulá? Zda je mrazu pouto jímá? Či to zámek zakletý, princezna kde báje dřímá s komonstvem sen stoletý? Odpovídá vůdce sivý: Zloboh divý zhoubu přisáh’ velitelce šírodálných světa stran, rozplašil rod její různo, bil jej hrůzno nesvorností, zaslepením, deštěm nepřátelských ran. Její dcery mečem zloby klesly v hroby, jiné již již skonávají pod cizáckým čepelem, jiné vlekou u nevoli život holý, bídu, trýzeň, ponížení mají denním údělem. Jenom jedné škůdce starý svými spáry nemoh’ urvat žezlo mocné, prestol rozbít ledový, 60 však zlým kouzlem seslal na ni těžké spaní, sepjal ji snu mrákotného tajemnými okovy. Ona snila o pokladech v indských sadech, o byzantském trůnu dávném, o vavřínu Hellady, za výkřiků srdce rvoucích sester mroucích, zatím co jí vlastní berlu rvaly vrahův úklady. Však jí za to, nechať snila, rostla síla, zmohutněly k činům velkým páže krásné obryně a duch strážný z její hrudi kouzlo pudí, prociťujíc řasou kmitá, chvátí žezlo na klíně. Brzy prchnou všechny clony, zahřmí zvony nad obryní probuzenou slavným hymnem vzkříšení: pak se vypne v síle hrůzné, kráse luzné a led kolem v jarní kvítí, 61 sníh se v rosu promění. Rozprchnou se před ní vrazi, v prach je srazí, bědným sestrám z její síly nové štěstí vypučí a máť Sláva prosta stesku, v jasném lesku obejme zas blahé dítky silnou, strážnou náručí. Ztichl, kolem ani slech, slyšeti jen spáčů dech. Náhle zajásaly shůry z ledovité kupole zvonů skvoucích valné kůry ve hřímavém hlahole. A touž chvílí kněžna spící vznesla líci, otevřela krásné oči, omlžené ještě snem, však již prchá v záři denní stopa snění, oko svítí bohatýrským velké dumy plamenem. Vstává kněžna na prestolu, kráčí dolů, 62 do daleka směle zírá, vznáší žezlo bleskutné a kol kolem shrnuje se v šumném plese příboj davů probuzených k velitelce mohutné. Před velebnou její tváří, slunnou září v nadšení mi vlhnou zraky, tělo skláním bezděky; cítím, že nám vzchází spása, lid můj střásá s páže velkých činů chtivé okov rabství odvěký. Led kol taje, líbá skráni jarní vání, květů vonných celé moře kypí v luzném rašení a v tu vesnu pějí s hůry zvonů kůry, do širého světa hřmíce slavnou hymnu vzkříšení. Zvolna mizí krásný zjev, zvolna tichne zvonů zpěv, kolem známé sněžné pláně s povědomou vesničkou, 63 k domovu mě nesou sáně, zápřež zvoní rolničkou. Ach, vše bylo přelud pouhý marné touhy, nad nímž jenom usmívá se chladný rozum střízlivý, a přec v duši plane dále, kyne stále z šerých mlžin přítomnosti fantom onen zářivý. A jak duch naň toužně zírá, pevná víra naplňuje nitro moje, srdce těchou proniká, že to vidmo přece není pouhé snění, že již zdáli Slávě kyne chvíle ona veliká. Mnohé ještě přejdou boje, strastí roje, a snad budu dávno spáti zapomenut věčný sen – však den jednou vzejde spasný, kdy sen jasný, nejkrásnější mého žití slavně bude vyplněn. 64
Mládeži.
Cos nového se rodí v českém vzduchu, dum svěžích jiskření a vlnobití – Nechť jakkoli se zoveš, mladý ruchu, buď vítán radostně a měj se k žití! Jen vzhůru, vzhůru, podroste ty svěží, nás brachů starých nedbej, der se vzhůru, šiř zeleň kyprou bujně, bez otěží, nechť rozdíráš nám vráskovatou kůru. Co velké, dál se bude k nebi pnouti, co zdravé, bez úhony vyjde z boje, co slabé jest a shnilé, ať se shroutí, ať skytne mrvu pro kořeny tvoje! Však také nejeden z vás pozná chvíli, kdy dalek slunné, o níž sníval, výše leb starou v resignaci tiché schýlí v rum hrdých snů jak ten, jenž toto píše. [65] Leč nyní burně v před! Jak rád bych s vámi, vy juní hrdinové, v zápas pílil, v ten krásný boj, z let uprchlých mně známý, zas bořil, tvořil, jásal, blouznil, šílil! Než, těžko roků přítěže se zbavit a muži usedlému lépe sluší, tvář do mentorských vážných vrásek vpravit a takto moudře mluviti vám k duši: „Ó mládče, když se chystáš k žití pouti, rád vídám tě, an všední míjíš lodě, v nichž na žocích bys klidně mohl plouti ve blízký přístav po bezpečné vodě. Buď hrdým conquistadorem, jenž strojí loď bohatýrskou, aby v mlžné dáli svět dobyl bajných krás; chtěj v bouři, boji plout odvážně za svými ideály. Ať nedostihneš břehu luzných palem a chud se vrátíš na rozbitém vraku, přec na kupčíka nepohledneš s žalem, jenž přivezl si zlato v těžkém vaku. Ať jako Colon za vděk velkých činů jen s pouty třeba odpočineš v hrobě, 66 věk příští klekne naň a mine hlínu, v níž sobec bude tlít ve zlaté zdobě. Pluj hrdě tam, kde září luzná meta! Však nevztyč jenom vlajku slávy marné – pluj bratřím k zisku! Ze všech konců světa jim svážej zboží ducha blahodárné! Ne to, več právě vratká moda věří, co zraky jenom vábí v lichém třpytu, ne škeble peřesté a skvoucí peří, než pravé, ryzí zlato dum a citů! Vždy k velikému jenom vesluj cíli, ne po známých jen drahách, nové hledej, na práce Heraklovy vzpínej síly a stářím bázlivým se mýlit nedej! Buď stále tam, kde pokrok, světe mladý! Pod jeho prapory spěj v letu smělém za hvězdou budoucna – – “ Leč končím rady, neb vidím, že jsem v poušti kazatelem. Ty odvracíš se od mentora, mládí, a já se nehněvám. Z těch nejsem pánů, kdož s katedry by spravovali rádi tvůj každý kročej po životním lánu. 67 Ba, líbíš se mi, když tak pohrdavě ret stahuješ a vzdorně týčíš čelo, chtíc krok svůj řídit po své bujné hlavě a vlastní dráhou k metě bouřit smělo. Já nevěřím, že zdar tam příští kyne, kde mládež pokorně jen křiví záda, krok opatrně ve vodítkách šine a chladné líce v moudré vrásky skládá. Ne! V tobě budoucnost je, mladý světe, vznět nových dum, jimž nerozumí stáří, ve hrudi tvé nám nové jaro kvete – nechť bujaře jen kypí, plesá, září! Byť někdy brklo ve svém bujném chvatu, jen dál ať vichrem bouří mládí žhavé a nadšením si okřídluje patu – jen z toho kvasu vzejde víno zdravé. 68
Dozvuk.
Já vmetnouti chtěl v české kraje hrsť jisker z niterného žáru, však možná, že jsem nabral pouze hrsť popele a chladných škvárů. Snad bez ohlasu, beze stopy tam zapadnou mé všední písně, snad kritik jenom chmurné brvy nad mojí knížkou stáhne přísně: „Och, tendenční to rýmování, bez jiskry, vůně, pelu, ceny, brak zabarvený vkusem davu a denní frází vyfintěný.“ Vše jedno. Nejdu pro pochvalu, ať vyzní na plano mé pění – jen ona šeř, již uvítalo, kéž v plnou ranní zář se změní! Kéž v rose, květech, písni, plesu již brzy vzejde našim duším to slunce, po němž práhnem dlouho, den jasný, jehož blízkosť tuším. [69] OBSAH.
V jitřním šeru5 Kouzelná číše7 Nadšení9 Dosti nás12 Nevěřme nikomu13 Dva zvony15 Fráze20 Pravé slovo24 Slovem a kovem26 Přízrak30 Modlitba34 Naše zbraně 37 Satanský dar39 Bratrství42 Pod starým praporem44 Moravě 47 Tatrám51 Zimní fantasie54 Mládeži65 Dozvuk69
E: av; 2002 [70]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Poetické besedy; Neruda, Jan; Valečka, Eduard; Grégr, Eduard
(Poetických besed číslo XXXV. Redaktor: Jan Neruda. Nakladatel: Eduard Valečka. Tiskem dra. Ed. Grégra v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 72

Věnování: Heyduk, Adolf
(Adolfu Heydukovi.)