Moravě.
Viz kol! Jak úsměv blahé dívčí dumy
hrá po krajině svěží ranní třpyt
a jako hustší paprsků těch tlumy
voj těžkých klasů svítí, rosou zpit.
To vojsko míru v pozlaceném havu,
kam sahá zor, pláň halí kolkolem,
mák růměný se mísí k jeho davu
a modrooká chrpa s koukolem.
A nad ním skřivan skryl se do blankytu,
však píseň shora rajským zvonkem zní
a z dola v odvět, plna sladkých citů,
z úst dívčích zvoní píseň národní.
To nad vysokou vlnou stébel hravých
jak rusalka těch zlatých žitných řek,
jak duše krásná niv těch žírných, smavých,
hle! žnečka zdvihá svěží tváře vděk.
[47]
Jak šat jí září! V čele máku řasu
mníš viděti, níž hrudí modro chrp,
sníh svlačců, zeleň trávy, zlato klasů
až k boku plnému, kde blýská srp.
Co veselých tu barev, kvítků sterých,
co třpytu hraje v lepém oděvu –
To v sestárlý náš západ rysů šerých
zří mladý východ v jitřním úsměvu.
Sem nevnikla ta bledá nuda žití,
jež pestrosť našich luhů setřela,
zde ještě radosť života se třpytí
a září slávská mysl veselá.
Ó žnečko švarná, kouzlo jitra celé
dlí na tvých lící svěžím červánku,
jas jeho klidný leží na tvém čele
a na rtu hnízdí píseň skřivánků.
Jsi Moravěnka sama, žnečko krásná!
Toť nivy tvé je prostý, zdravý vděk,
ten spokojený klid, ta záře jasná,
ten půvab tichých snův a myšlenek.
Dum třáseň duhová ti vlaje skrání –
Zda z bájí tajemných je utkaná,
48
z těch pokladů, jež Radhosť sivý chrání
ve věrné hrudi křídlem šarkana?
Či vzpomínáš, jak stavil Hostýn svatý
kdys koňstva tatarského divý hon?
Či mlhou zříš trůn Velehradu zlatý
a slyšíš zapadlý své slávy zvon?
Hle! tvoje čelo směleji se zvedá,
výš ňadra dmou se, živěj’ blýští zor
a letí k západu, kde mlha šedá
tká na obzoru stíny českých hor.
Ó sestro naše, družko, hleď jen stále
v tu stranu bratrskou, slyš družný hlas:
Sny svoje tiché, sladké spřádej dále,
však také činů nepromeškej čas!
Výš k dílu společnému napni síly
a čepel ostřejší si zatkni v pás,
uč srp svůj také jiné rubat býlí
a zmije bít, jež syčí kolem nás.
K nám věrně stůj! Až nad Vltavou vzplane
zas hrdoskvoucí slunce z mutných clon,
i Velehrad tvůj zlatý z rumu vstane
a s výše zahřímá tvé slávy zvon.
49
I v nivě ducha pilněj’ s námi sbírej
klas osvěty, nič koukol zašlých dob – –
Však bytosti své ryzí nezapírej
a nevzdávej se prostých, vlastních zdob.
Dál nitě duhové svých bájí snovej,
svých písní skřivánčích se nezhosti,
své poesie vzácný šperk si chovej,
jak duchové skvost bájný v Radhosti.
Čech tvrdý muž, ty žena jeho měkká
chraň poklady mu tichých, jemných krás
a v úvazku tom pevném jistě čeká
laur vítězný a příští blaho vás.
50