S KUŽELE BÁJÍ.*)
Jak ze sna vidím na kuželi
bílou kadeř lnu,
z níž chůva dobrá, šedovlasá,
v šeru zimních dnů
když v dětí kruh si k ohni sedla,
nám za vrčícím kolem předla
tolik zlatých snů.
Zas pod křídloma báje letím
v trpaslíků říš
a směju se, že do lastury
zapřáhli si myš,
že ořech – člun – si vlekou k vodě
a muchomůrka v nepohodě
že jim skýtá skrýš.
Zas vnímá duch můj s podivením,
báj co šepce dál,
že drobounký ten lid si zrobil
palác v lůně skal,
že rubín, safír s drahým kovem
tam na klenutí křišťálovém
čarokrásně plál.
———
*) V pamětním listě „Národ sobě“, 1880.
[204]
Ach, stará bájko, duší vlá mi
tvoje divná zvěst,
když hana dechem hrubým kalí
rodu mého čest.
I nad ním obr soused křičí:
Hle, tento národ trpasličí
jak mi směšným jest!
Však ty, ó lide, nedbej hánců,
po svém jen se sprav
a s chutí dále rukou, čelem
pracuj, snášej, stav!
Nechť na plece druh stoupá druhu
a výš a výš se hemží v kruhu
mravenčí ten dav!
Již pilíř nejeden se vzpíná
směle nad zemí – –
Dej Bůh, ať klenba záhy vzplane
krásy zářemi,
a v práh-li obr nohu vstaví,
ať smích mu na rtech pohrdavý
žasem oněmí!
205