RODNOU VSÍ.*)
(Z „Vojenských písní“.)
Zas po letech mě války běh
zanesl v okruh známých střech;
než ret můj truchlivě se ptá:
Zda tys’ to, milá vísko má?
Kam obrací se smutný hled,
zří šlepěj hrůz a zkázy sled,
a hnízdo zlatých dětských dum,
má rodná chata – troud a rum.
Jen tuto chatu, rodnou ves
jsem širým světem v srdci nes’ –
mí drazí dávno mrtvi již
a teď i rodná klesla chýš.
———
*) Ve „Květech“, 1884, pod chiffrou J. D.
[241]
Kde na útulný, starý štít
rod vlaštovčí svůj lepil byt
a štěbetal k mým dětským hrám,
tam zčernalý se kloní trám.
Kde z milé jizby matky líc
okénkem zářila mi vstříc,
teď teskně nořím pohled svůj
ve šklebný otvor, pustou sluj.
A prázdno, pusto jako tam
i v srdci vlastním na vždy mám:
vše, co mi draho, mileno,
v tom černém rumu pohřbeno.
Leč na kůň! Dále! Polnic jek
mne hlasně volá v boje vztek,
snad zas tam najdu v dešti střel,
co drahého jsem v žití měl.
242