PRVNÍ A POSLEDNÍ.*)
Tvář kloně ubledlou ve stínu kápí,
v sad svatý nesa plaché kročeje,
mnich mladý do snů ponurých se ztápí,
v nichž pohřbil všechny žití naděje.
V tom zastavil se, ztrnul. Ve zdi chrámu
rek dávný, vytesaný z kamene,
živ zdá se tyčit z žulového rámu
a k němu vzpírat zory plamenné.
I zdá se obrněnou zdvihat ruku
a temně horlí mramorovým rtem:
„Mé podoby se lekáš, bídný vnuku,
a klopíš zrak před mrtvým pradědem?
Já mužným činem, silou ducha, páže
svůj rod jsem povznesl nad hluchý dav,
stál v čele národu, byl vlasti stráže,
své jméno slávy bleskem obetkav.
———
*) Ve „Květech“, 1885, pod chiffrou J. D.
[262]
Já doufal, že jak z mohutného kmene
z mé krve větví nesčíslných tlum
ku hvězdám hrdou korunou se sklene,
v šíř světa rozlije svůj slavný šum,
Žeže odolá všem věkům. Než ó žaly!
dnes pahýl zdoupnalý tu smutno ční
a na něm tetelí se k pádu zralý,
před časem zvadlý lístek poslední.
Kde hrad můj stával, vichr jenom kvílí
nad erbem kleslým v rumu prázdných kob,
a rodu mého poslední se chýlí
v tůň nepaměti, v živých němý hrob.
Mlád, v chabém stesku žití výhost dává
bez činu, plodu hrdin sešlý vnuk,
s ním bídně zhasne rodu mého sláva
a navždy dozní jména mého zvuk.“
Tu přelud zanikl. Do chmurné stěny
rek v míru pověkém se klade zas,
a hledě v mrtvý kámen, obemšený,
mnich šepce: „Vanitatum vanitas!“
263