U MOŘE.*)
Tiše vzdychá dívka lepá,
k ní brat malý přitulen;
opodál v břeh nízký tepá
smaragd vln a stříbro pěn.
„Sestřičko, pojď dolů k moři,
budeme si v písku hrát –
jak jsou krásné vlny jasné,
jak mám dobré moře rád.“
„„Není dobré, hochu milý!
Moře nevlídný je brach,
nestálý a potměšilý,
plodí hoře, bídu, strach,
lodě tříští, plavce hubí,
chová nestvůr divých rod –
srdce vroucí, k sobě lnoucí
dělí spoustou chladných vod.““
„Ne, ne!“ hoch si moře brání.
„Ty ho sama v lásce máš –
proč den každý k jeho pláni
dlouho, dlouho pohlédáš!
———
*) Ve „Květech“, 1886, pod pseudonymem V. Šíp.
[267]
Krásná, dobrá je ta voda,
ze srdéčka rád ji mám:
hojně v písek pestrých misek
přináší mi k pěkným hrám.“
Dívčí oko v dálce tkvělo...
Z modra vysvit’ plachty běl –
Zaplesala, v dětské čelo
polibků déšť zapršel.
„„Pravdu řek’ jsi. Dobré moře!
Již se k němu dejme v let –
Tobě skytne mušle třpytné
a mně lásky celý svět!““
268