Zde volno, rozkošno! Hruď lačně ssaje
vzduch plný svěžesti, hor čistý van,
a zrak se jiskří, blaze objímaje
ten obraz velkolepý se všech stran:
luk jasnou zeleň, lesů šero kolem,
hor nesčíslných vrchol za vrcholem,
i kraj zde šírý s pásmem rolí valných,
měst věže, dědin steré vísky v něm
až zase k modrým stínům vrchů dálných,
a vše to naše, všechno bratří zem.
Zde nejblíže kol břehů Bečvy ladných
v té údolině smavě zelené,
z luk svěžích, ze stromových skupin vnadných
zří v tichém snění domky dřevěné,
jak hnědé klícky s pěkným vyřezáním
lnou k patám rodných hor a slunným stráním,
jichž svatý klid jen zvonce stáda ruší,
hlas fujary a dumná zpěvanka –
ó jak svým prostým vděkem mluví k duši
ta ryze naše horská selanka!
V tom slunce mráček skryl – a sesmutnělo
vše pojednou, chat jasná okénka
i celý kraj – a také v moje čelo
jak stín se krade teskná myšlénka:
mně zdá se, nad půvabem toho kraje
že chmurné křídlo upírovo vlaje;
zlou hostí bídu mnohá tato chýše,
a ducha tmu, v níž zvolna jen se dní,
lid zjařmený tu slouží cizí pýše,
o právu svém, své síle jedva sní.
Mrak přeletěl – a slunka úsměv zlatí
zas horský dol – i můj se jasní duch.
Zřím k západu, kde Hané pláň se tratí
svých klasů mořem v siný dálky pruh;
a ještě dál v tu zamodralou páru
duch zaletá, až k horským hvozdům Žďáru,
a dál, kde země bratrská se kryje
v šíř, daleko až po šumavskou hráz,
k níž marně vlna nepřátelská bije –
Ne! Žijem’, rostem’, – nezdolají nás!
Nechť s pyšných zámků vládnou naším lánem,
nic platno zlato jim a moc a lest:
lid, prostý lid je příštím světa pánem,
ten dokud náš, jich snaha marna jest.
A lid ten procit’, prociťuje všude,
i pod omšeným doškem chaty chudé,
zpět půdy své a volnosti a štěstí
svou prací dobude, krok za krokem,
a nebude chtět ničí jařmo nésti
a nejmíň cizích býti otrokem. –
Hle! víska sní tu v horských lučin klidu –
a náhle velikán vstal přede mnou,
syn vísky té, jenž s dějů svého lidu
strh’ minulosti clonu tajemnou;
syn chudého zde valašského kraje
šel nivou českou, světlo rozsévaje,
a národ poznal, že je národ vskutku,
svou sílu poznal bývalou i pád
a nad zhynulé slávy rum a ssutku
vstal znovu probuzen a znovu mlád.
Teď po století strastných bojů vítá
zdráv, silen příštího již věku práh,
kde zrakům pevně doufajícím svítá
zář štěstí nového po dlouhých tmách;
a nechť i repot slyšíš v našem středu,
stesk toužící na vnitřní kaz i bědu:
Chyb máme dost, – kde národ prostý hany? –
leč vad svých poznání zdroj nových sil,
jen cíl když jeden pojí všechny strany:
by národ žil a v pravdě šťasten byl.
A tato snaha, vím, v tom kraji šírém
bez počtu srdcí vřele proniká,
všech žalob, sporů, pochybností vírem
ta myšlenka vše pojí veliká,
v tom vření jenom čistí se a tuží
a v pravou chvíli vždy zas všechny sdruží;
jí každý po svém, všichni skutkem služme,
jen k činu každý, k práci vesele,
vnitř volným ruchem rámě, mysli vzpružme,
leč vrahu vstříc zeď jedna z ocele! –
Zas v jinou stranu obrací se oko –
jaks váhavě – ač spousta skalných hlav
tam velebně se vznáší převysoko,
až v dálku mizivou hor jeden dav,
kde nad Kriváněm, nad Lomnickým štítem
ční Gerlachovka lysých skrání třpytem;
sníš o hořcích a kleči strmých holí,
o stínu jedlí v jase mořských ok,
o krásném Váhu – a přec srdce bolí,
div nezkalí tvé zraky slzí tok.
Ó vlastenectví, lásko k rodu svému,
to kdyby byla pravá tvoje líc,
ta zběsilost, jež lidu tatranskému
šíj deptá, své mu jařmo vnucujíc,
jež v jiných plemen porobě a zhoubě
skráň tyčí zpupnou v rozbojnické chloubě –
to kdyby bylo vlastenectví vzorem,
pak chtěl bych zahřmít kletbu plamennou:
Pryč s touto ohavou, tím lidstva morem,
pryč s mrzkou samoláskou plemennou!
Však ne, to není pravá láska k rodu.
Tať, bytí vlastního jen věrný štít,
kyj nepozvedá jiných na svobodu
a zná též jiných rodnou lásku ctít.
Jen tato láska, prostá hrubých šlaků
dob surových, zař z osvícených zraků!
Však než té vzdělanosti pravé, jiné
svět rozjasní se září spanilou –
zda tuto drahý brat nám nezahyne
pod násilníka pěstí zběsilou?
Ne! vzhůru čelo! Slyším divné šumy
jak moře hlas – však známým zvukem zní –
a vidím oceán ten zrakem dumy,
jak v soumraky se ztrácí severní,
jak v nedozírno na východ se valí,
jak z jihu blýská – šírý, neskonalý –
toť moře bratrů jest – šum řeči jedné,
vždy srdci blízké v každé proměně – –
ó moře hromohlasné, nepřehledné,
prost péčí všech, tě zdravím nadšeně!
Stín velebný se mihl na Kriváni –
Ó znám jej, znám – toť pěvec Tatry jest,
jenž s jitřním červánkem na věští skráni
tu velkou zapěl Slávy blahověst,
jež probudila milliony spící
a vrahům zazněla jak Vari! hřmící, –
a dokud lidstvo v pravdě osvícené
v sněm národů hluk bitev nezmění,
ten maják v bouři plemen rozlícené
nám bezpečnou je hvězdou spasení.
Ni síla surová nás nezavalí,
jen stát-li bude k bratru pevně brat
a v družbě volné, velkým roven malý,
své každý hájit, vesel pracovat – –
To moře slavské šumí, duní plesně
jak písní o budoucí lidstva vesně...
Vy stíny dva, jež velebně se chvíte
zde nad Radhoštěm v jasném sdružení,
ó přijde čas, kdy blaze uvidíte
svých velkých dum a věšteb splnění!