Sny palestýnské, divné, cizokrajné,
vy z dětství předly jste v můj celý věk
svou jitřní zář, své šero svatotajné,
svých pouští hrůzu a svých sadů vděk.
Tvůj dalný stín již v dětské snění tkal mi
svou hvězdu kouzelnou, ó Betleme,
tvé, Jordane, mi nitrem chvěly palmy
a chrám tvůj zářil, Jerusaleme!
Duch tvého lidu vtíral mému duchu
svých dum a citů zvláštní ráz i pel,
a hudbou divně mámivou mi v sluchu
slov jeho hlahol k harfy strunám zněl.
Jak vůní cizí, těžce opojivou
mne ochvíval svých bájí předivem,
svou poesií chmurně, žhavě snivou
ve mračných snech i vzletu ohnivém.
Kol Jehova se vznášel plný hněvu,
a hřímal velebný hlas proroků,
na bedrách levitů v trub valných řevu
skvost archy blýskal z krve potoků.
Já moře klasů zřel, jímž Rut se brala,
a na Karmelu líbezného sklon
má fantasie kalich květný tkala,
jenž skvostnější měl šat než Salomon.
Ó modré jezero, kde Šimon lovil,
jak vniklo’s v duši mou, ty výsoto,
kde Mistr bleskem nebeským se ovil,
i ty, hrůz, krve plná Golgoto!
Jak cizí svlačec, k domácímu keři
byv zasazen, kol něho pne se kol,
jím proplétá své květy, zevšad měří
stem bujných úponek až po vrchol:
Tak duch ten palestýnský z dětství denně
svým poutem sterým obejímal nás,
znenáhla po svém bytost naši měně,
snům našim zvolna vtiskuje svůj ráz.
Což plémě židovské můž’ hrdě čelo
nad všechny tupící je rody pnout:
neb všechny je svým duchem obestřelo,
svým prodchlo dechem každý země kout.
Náš Bůh, náš Spasitel, náš původ světa,
náš ráj i peklo, výhled v žití cíl,
náš každý pomysl, jenž k věčnu vzlétá,
má znaku hebrejského aspoň díl.
Tak rost’ jsem s vámi, snové Palestýny;
však mnohdy cizí vzhled váš v příč mi šel,
ty jiných pásem příkré záře, stíny,
dech jinoplemenný, z vás jenž se chvěl.
Jak jinou v žilách krev, jsem cítil v sobě
též jiný ducha ráz, pel citů, dum,
a jinak nežli jih tam v palem zdobě
mé zbarvil představy náš modrý chlum.
Já leckdy jat byl domorodým vzdorem,
chtě všech těch cizích přívěsků se zbýt
a volně po svém, vlastním prostě zorem
zřít na svět, po svém o neznámu snít.
Já Boha svého spodobit jsem chtíval,
ne jak ho Semit v jižních nocích zřel,
než jak mým vlastním tušením se chvíval
a v naše soumraky se obláčel.
Leč marná snaha, vybavit se zcela
z pout, s dítětem již srostlých těsně tak;
než naděješ se, kolem tvého čela
zas krouží jordanských těch ptáků mrak.
Let tisíce již Evropou se střete
a barvíte i naše kalné dny –
zda přijde čas, kdy navždy uniknete
s řas člověčenstva, palestýnské sny?