Klekání.
Zas po letech jsem přišel za večera
v kraj svého mládí. Za údolím stráň
do měkce zahnědlého pološera
již splývala; leč nad ní chrámu báň
se skvěla dosud v nebesklonu vzňatém
jak stará malba na pozadí zlatém.
I zámek prostý, školu, hrstku střech
svit pozdní opřádal jak zlatý dech.
V té záři ztlumené, spíš zářném šeru
tak sladce pohasíná letní den,
jenž hořel, svítil v barev příkrých steru
a hlučel, znojem práce naplněn,
kos řinčením a stébel chrupotem,
žen pilných zpěvem, vozů skřipotem.
Teď v poli klečících jak řady mnichů
ze snopů panáci jen snějí v tichu,
co zatím ve vsi tam, sňav s beder kosu,
muž k odpočinku na práh usedá
[103]
a s čela stírá denní píle rosu;
kouř sivým chocholem se pozvedá
nad nízkou střechu, pod níž v kruhu dětí
mu žena chystá prostou večeři –
Těm v pravdě chvíli odpočinku světí
zvon večerní, když jasně udeří
v tiš soumraku a šíro do polí
své snivé Anděl Páně hlaholí.
To v milý oddech perně zasloužený
a v myšlénky na skromnou potravu,
na klidný sen po boku věrné ženy
zní hymna tajemného pozdravu
z těch jasných říší nadšeného snění,
zkad splývá v duši zář a povznesení. – –
V tom na věži se vskutku ozval zvon,
svým světě hlaholem dne tichý skon;
a mně tu bylo, jakbych slyšel zas
kýs dávno neslýchaný, milý hlas,
z těch hlasů v srdci navždy poutkvělých,
z těch hlasů drahých, navždy oněmělých.
Co všechno duší hlas ten rozvlnil!
Jak čas by uplynulý rázem zpět
se přivalil a nitro naplnil
vším blouzněním a sněním oněch let,
kdy hoch a jinoch v jaré hlavy sklonu
zde naslouchával večernímu zvonu!
104
Ó pamatuji: ani v oněch letechletech,
nechť ruce sepjal jsem a sklonil hlavu,
já nemodlil se po křesťanském mravu;
nechť někdy šepot chvěl se na mých retech,
já nezřel při tom slově šepotaném,
jak anděl, v ruce sněžnou lilii,
skráň v záři nebes kloní k Marii
a nese zvěst o divu svrchovaném.
A přece, co jsem cítil duší vláti,
když naslouchal jsem ve ztišení kolem
té hudbě slavné nad strání a dolem, –
jak jinak nežli modlitbou to zváti?
Toť bylo jako očištění náhlé
od zemských šlak, jak povznesení duše
v kés horizonty světla neobsáhlé,
jak utonutí v tajné božstva tuše.
Ó klekání, mně zdávalo se časem,
že nejsi kovu neživého hlasem,
že z duše krajiny tvá píseň zní,
v níž věrně ztlumočena vylévá se
slast, tesknost všecka chvíle večerní,
vše kouzlo skryté v růžných mlžin kráse,
když na západě tonou v moři zlata
a nad nimi je první hvězda vzňata,
že přírody tu rozechvělý cit
si hudbou zvonu musí ulevit –
tak právě jako jarem zpilý kraj,
105
když do haluzí mladých bujné spleti,
kde voní, raší poupě na poupěti,
noc vlahá stříbrem tká svůj sladký taj,
své ulevuje rozkoši a tísni
ve sladkoteskné slavíkově písni.
Ó klekání, co valných pokolení
již stejně slýchalo tvé hlaholení!
Den jako den po věky znělo’s tak
těm, kdož tam na hřbitově malém leží,
i těm, jichž rov už rozeznáš jen s těžítěží,
i těm, jichž hrobu zmizel každý znak;
před námi tisíce již, statisíce
vždy za soumraku, když tvůj zapěl zvon,
ke spjatým rukám naklonivše líce
na chvíli zapomněli všední shon
a s modlitbou zrak ducha vznesli v nebe,
neb dumavě jej ponořili v sebe.
Mním, duchů miliony v hudbě tvojí
že k nám se druží šepty snivými, –
ó hymna jsi, jež po staletí pojí
rod starý s novým, mrtvé s živými,
nechť jeden zbožně říkal Anděl Páně,
a jiný zvykem jen spjal k ruce ruku
neb v dlaň jen sklonil nevěrecké skráně –
přec citem svým se ve tvém střetli zvuku. –
Zníš, klekání, nad mého mládí nivou
a melodie dávno doznělé
let krásnějších zpět vodíš v duši snivou.
106
Jak jinak zraky vystřízlivělé
teď hledí k nebesům a na svět vůkol,
v mé nitro vlastní, na života úkol,
co sladkých ohňů v čele vychladlo,
co zářných vidin ve tmu zapadlo –
a přec, ty svatý zvone klekání,
v mém srdci ještě našel’s onu strunu,
jež chvívala se po tvém vyzvání
kdys nitrem plným blouznivému junu,
ač ucho moje ve tvých úderech
míň pozemské již sladké hudby slyší
a s vánkem večerním již cítím dech
té noci jiné, velké, jíž jsem bližší. –
Již zvonů hlahol nad krajinou ztich’;
jen hruď mi ještě plní ohlas jich.
Již umlkly, – a snad že přijdou časy,
kdy nerozvlní podvečerní vzduch
báň žádná velebnými zvonů hlasy:
Vždy dál a jinak spěje lidstva duch,
vždy k novým cílům bouří přes ruiny
a jiným myšlenkám šat hledá jiný – –
Však nechť i všechny svatyně se sřítí,
zvon tajemného o neznámu snění,
tuch mimozemských, pro něž jména není,
vždy na dně srdcí lidských bude zníti.
107