Modlitby k Neznámému (1896)

Svatopluk Čech

Diplomatická verze Ediční verze
SVATOPLUK ČECH:
MODLITBY K NEZNÁMÉMU
V PRAZE. NAKLADATEL F.TOPIČ KNIHKUPEC 1896.
[1] Tiskem J. Otty v Praze.
[2] JAROSLAVU VRCHLICKÉMU.
[3] Vzácný příteli!
Přijmi tuto první řadu mých veršovaných meditací. Ve svém podzimu nemám co bych Ti podal nechci říci cennějšího, ale opravdověji čerpaného z hlubin mé duše.
S. Č.
[5]
Slovo.
Na počátku slovo bylo, slovo prosté, vroucí, živé, jež se z velké duše lilo v duše pravdy žádostivé, rosa nebes v lidstvo zpráhlé, slovo těchy obtíženým, slovo spásy poníženým, slovo lásky neobsáhlé, hlásající země šíru dobra blahou zvěst a míru. Zalétalo prostým retem mezi prosté davy chudé a přec dále znělo světem, div a zázrak tvoříc všude: Slovem tím jak žárem s nebe tisíceré srdce vzňato, [7] boháč rozdával své zlato, obětoval bratřím sebe, udeřen v líc, druhou soku nastavoval s láskou v oku. Nezřel’s jedny v pyšné zdobě z davu otroků se stkvěti, všichni byli rovni sobě, otce nebeského děti, dobrodiním a ne mukou oplácel druh druha vinu, nelámal tu soudce třtinu, neřinčely meče v rukou, však spěl každý v plesném díku pro korunu mučenníků. – Slovo zůstalo; však dobou hasnul žár v něm plápolavý, kalilo se lidskou mdlobou, tratilo svůj smysl pravý. Rtoma sice dále chvělo, ale srdcím byl již cizí božský jeho obsah ryzí: Ne již láskou, vášní znělo v cinkot měšců, pout a mečů, v disputace zahalečů. 8 Za to bylo zlatem psáno v listů běl pod zlatou sponu, velkým hlasem notováno v bouři varhan, tub a zvonů, vykládána do litery jeho písma kostra suchá, do znaménka, do titěry... všechno, vše, krom jeho ducha – – Na počátku slovo bylo a jen pouhé slovo zbylo. 9
Sny palestýnské.
Sny palestýnské, divné, cizokrajné, vy z dětství předly jste v můj celý věk svou jitřní zář, své šero svatotajné, svých pouští hrůzu a svých sadů vděk. Tvůj dalný stín již v dětské snění tkal mi svou hvězdu kouzelnou, ó Betleme, tvé, Jordane, mi nitrem chvěly palmy a chrám tvůj zářil, Jerusaleme! Duch tvého lidu vtíral mému duchu svých dum a citů zvláštní ráz i pel, a hudbou divně mámivou mi v sluchu slov jeho hlahol k harfy strunám zněl. Jak vůní cizí, těžce opojivou mne ochvíval svých bájí předivem, svou poesií chmurně, žhavě snivou ve mračných snech i vzletu ohnivém. 10 Kol Jehova se vznášel plný hněvu, a hřímal velebný hlas proroků, na bedrách levitů v trub valných řevu skvost archy blýskal z krve potoků. Já moře klasů zřel, jímž Rut se brala, a na Karmelu líbezného sklon má fantasie kalich květný tkala, jenž skvostnější měl šat než Salomon. Ó modré jezero, kde Šimon lovil, jak vniklo’s v duši mou, ty výsoto, kde Mistr bleskem nebeským se ovil, i ty, hrůz, krve plná Golgoto! Jak cizí svlačec, k domácímu keři byv zasazen, kol něho pne se kol, jím proplétá své květy, zevšad měří stem bujných úponek až po vrchol: Tak duch ten palestýnský z dětství denně svým poutem sterým obejímal nás, znenáhla po svém bytost naši měně, snům našim zvolna vtiskuje svůj ráz. 11 Což plémě židovské můž’ hrdě čelo nad všechny tupící je rody pnout: neb všechny je svým duchem obestřelo, svým prodchlo dechem každý země kout. Náš Bůh, náš Spasitel, náš původ světa, náš ráj i peklo, výhled v žití cíl, náš každý pomysl, jenž k věčnu vzlétá, má znaku hebrejského aspoň díl. Tak rost’ jsem s vámi, snové Palestýny; však mnohdy cizí vzhled váš v příč mi šel, ty jiných pásem příkré záře, stíny, dech jinoplemenný, z vás jenž se chvěl. Jak jinou v žilách krev, jsem cítil v sobě též jiný ducha ráz, pel citů, dum, a jinak nežli jih tam v palem zdobě mé zbarvil představy náš modrý chlum. Já leckdy jat byl domorodým vzdorem, chtě všech těch cizích přívěsků se zbýt a volně po svém, vlastním prostě zorem zřít na svět, po svém o neznámu snít. 12 Já Boha svého spodobit jsem chtíval, ne jak ho Semit v jižních nocích zřel, než jak mým vlastním tušením se chvíval a v naše soumraky se obláčel. Leč marná snaha, vybavit se zcela z pout, s dítětem již srostlých těsně tak; než naděješ se, kolem tvého čela zas krouží jordanských těch ptáků mrak. Let tisíce již Evropou se střete a barvíte i naše kalné dny – zda přijde čas, kdy navždy uniknete s řas člověčenstva, palestýnské sny? 13
Ranní.
Svit rozletá se v luka, role, háje, proud vybleskuje prchající m’hou, jak v zámku osvětleném lampou báje, kdes v dáli okna rudým zlatem žhou, to slunka odleskem, jež zvolna vstává, jas, oheň, krása, blaho, rozkoš, sláva – Ó, kloním, zářivé, líc před tebou! Jak tebou všechno plesně vstává k žití, jak radostí kraj září daleký a rosa slastná, jíž se květy třpytí, i v moje oči stoupá bezděky; ba usmívat se zdají ve tvém lesku i vrásky báby, jež mou kříží stezku a zdraví: „Pochválen!“ – „Až na věky!“ Buď pochválen! – My chválíme Jej oba: ta žena, která belhá k chrámku tam, kde jí Ho zjeví oltářová zdoba, [14] květ zlatem vetkaný a svící plam, jak ten, kdo Jeho velebě se koří v luk středu zelených, kde pouze hoří ve květu živém rosy drahokam. Buď chválen, veleben! Jak jinak vtělí v řeč lidskou duše přemocný ten cit, jímž proniká ji obzor jitrem skvělý a jasný vzduch, jenž vůní lučin syt, květ blatouchu, jenž zlatem vody pásá, zpěv skřivana, jenž ranní pozdrav jásá vstříc slunci, tečkou mize pod blankyt! Jak vděčnost jevit nepojaté Moci, té Vůli neznámé, jež střehla sen můj bezbranný a po mátohách noci zas dopřála mi spatřit jasný den a znovu ssáti do svěžího nitra tu všechnu krásu májového jitra a těšiti se z pestrých žití změn. Moc? Vůle? – Opět lidská slova hluchá, jež stačí chudosti jen lidských měr, jež z nízkých kruhů hmotnosti a ducha v ten nesahají nezbádaný šer, kde za veškera Kosmu nekonečnem, za hmotou, myšlénkou i samým věčnem Ty trůníš v taji nedostižných sfer. 15 Ty taji věčný sám, jenž jména nemá! Již proto ústům kážu mlčeti. Jen obdiv, radost, vděčnost moje němá buď Neznámému jitřní obětí a pevný úmysl, že Tvému chtění, jež tuším v lepším svého srdce chvění, den tento moje snaha zasvětí. Jen stéblo aspoň zbudit mezi skalím, jen jeden vsadit do úhoru květ, jen jedním aspoň přispět zrnkem malým k té setbě pro žeň šťastnou příštích let, k té setbě všech, jichž snah je touha zřídlem, by kdysi lidstva šťastnějšího sídlem a lepšího se stal Tvůj krásný svět. 16
Bůh.
Nad lidstva hemžením jak nad mravenců rejem, nad řevem orkánu i včely bzukotem, nad tancem jepice jak nad staletí dějem, nad zemí veškerou, vším jejím životem, nad mračen oblastí, nad étherovým šírem, nad planet, vlasatic, všech sluncí třpytným vírem, nad hmotou bez mezí a všakým jejím ruchem, nad každou myšlénkou a vším, co zveme duchem, nad každým tušením, jež myslí zbožnou chví: v neznámu vznášíš se, ty čiré, nekonečné, ty neproměnné, věčné, ty nevybádatelné a nedohádatelné, ty velké, největší všech tajů tajemství. Jak tobě hymnu pět, ó nejvyšší a bezdný? Co lidstva celého je tobě hosanna? Před tebou hromný zpěv, jímž voj tě zdraví hvězdný, jest právě tolikéž co trylek skřivana. [17] Víc nežli hluchý šum pod tvojím trůnem není všech zápal proroků, všech světců chvalopění, víc duma hluboká ti není Augustina, ni snové blouzniví a vzlet Dželáledina, než listu šustění, jenž padá v zimní luh. Když stín tvůj postihnout má mysl vzhůru pílí, hned v závrati se chýlí a každé slova znění tu zní jak znesvěcení, ba, jedva pronésti si troufám lidské: Bůh! Nechť bádající duch si nejvýš vytkne metu, nechť obraznosti žár jej předstihne – tys výš! Nad všechny vidiny, jež v serafickém vzletu kdy zřela pobožnost – tys nekonečně výš! Nad Boha samého, jak po lidsku jej ctíme, v němž vrchol moudrosti a všeho dobra zříme, jenž pravda všecka jest a nejvýš spravedlivý, vše věda, moha vše, vše stvořil.stvořil, všechno živí, nad bytost nejvyšší, jak ctíme ji – tys výš! Tys v tajné oblasti, jíž lidské vše je cizí, kde zlo i dobro mizí, kde pojmy vše se tratí, jež pro člověka platí – tam teprv začátek má tvoje skrytá říš. Co značí lidský spor, zda jedno jsi či mnoho, zda všechno nebo nic – to prázdná slova jen, 18 ty pojmy měřítkem jsou malosvěta toho, nad jehož každý znak tys, Velký, povznesen. Žes Velký, Nejvyšší, i to jen lidská míra, jež tobě neplatí: Hvězd říš tě nejme šírá a přece bytuješ i ve hvězdičce květu, ve tvorů nejmenších (též nekonečném) světu, kam nikdy nevnikne zvěd lidských zřítelnic – Tys nad vše veliký a nepostižně malý, v atomu neskonalý, tys věčností i dobou, a spolu žádné z obou, tys hmota, duch i více, tys veškero a nic. Tys ve všem kolkolem: Tys v lesních zvonců kráse i v slávě ledovců a v hrůze propastí, i v tom, co člověku jen ohyzdností zdá se, však celku krásného je nutnou součástí, neb dobré, krásné jest zde všechno v tobě, tebou: Tys stejně v bolestech, jež tělo, ducha střebou, jak v blahu, rozkoši; ty záříš v oku lásky, pláš v líci hněvivé a zříš i z trudné vrásky; tys vědce důmysl i pěvce nadšení. Jsi tamo, přátelsky kde ruka ruku stiskne, kde čepel vraha blýskne, kde dítko v loži klečí, i tam, kde pustě ječí smích hetér v cimbálů a číší řinčení. 19 Co tobě hlaholy všech varhan, trub a zvonů? Ód, žalmů, antifon co tobě oslavy? Ty z hlasů země všech, všech jásotů a stonů, sám stále chvalozpěv si skládáš hřímavý – z té valné stupnice všech blahých, strastných tonů od prvních děcka slov po těžký chropot skonu, v níž všechny zlozvuky, i kletby, blasfemie,blasfemie pro tebe splývají v proud jedné harmonie, jak s výše vřava měst ve snivý moře šum; sám sarkastický smích mělkého atheisty i důkazu klid jistý ve slovech myslitele, jenž popírá tě směle, tvé slávě slouží jen v tom velkém Tedeum. – – Nic nejsem sebou sám: Jak jiskra v čiré noci kýms jiným vybuzen se v cizím dechu chvím, můj život, bytí mé, nic není v mojí moci, – teď jsem, však nebyl dřív, a budu-li, zda vím? Vím o sobě v ten mžik, však nevěděl jsem ve snu a zítra šílen snad v noc ducha temnou klesnu, mé já, můj původ, skon – vše v jakés cizí dlani, jež očím skryta mým a po níž marné ptaní; nuž, mlčky, s důvěrou jí sebe všecek vzdám, v ten taj, ať jakkoli jej mluva zve neb zvala: Bůh, bozi, Jahve, Allah – vše lidská pouze hláska. Jen věřím, žeť on láska, zdroj lásky všeliké a věčná láska sám. 20 Neb mysle po lidsku – a jiné nemá míry – jen v lásce tušiti můž’ člověk onen taj, kam aspoň tušením, kam aspoň křídlem víry lze ještě dolétnout ve věčných záhad kraj. Jak světa soustava bez slunce, jež mu svítí, říš ducha bez lásky hned v rum a tmu se řítí; jen jedna myšlénka mi smysl žití chrání, že láska nesmírná se tajně ke mně sklání, a že má láska jí můž’ s díkem letět vstříc, té záhadě všech záhad, té příčině a metě všech jsoucností v tom světě a výš, kam nevlá tucha ni anjelského ducha – – V prach! Na kolena již! Ni slova, slova víc! 21
Májová.
Probouzí se země slunka lichocením nevěsta jak sličná, v rouše z čerstvé trávy, z pupenců a jehněd, z listů zcela mladých, hebounkých a svěžích, zelenosti jasné, z porozvitých poupat, z rozvitých již květů, bílých, purpurových, blankytných a zlatých, třpytících se skvostně v jitřní smavé záři – probouzí se země svěží, vonná, krásná za jásotu ptáků, za bzučení hmyzu, za smíchu a zpěvu děvčat podkasaných, v louce vlhké rosou [22] brodících se v hloučku bílou nohou bosou – probouzí se země s plesem ranních zvonů k radostnému svátku májového jitra. ——— FARNÍ ZAHRADA. Záhony květinové, ovocné stromy, zelenina, pěšiny pískem posypané. V pozadí nízká zeď, přes niž viděti široká luka a za těmi les, řeku a pak dalekou krajinu s poli, vesnicemi, stromořadími, ohraničenou na obzoru pásmem modrých hor.
(Farář se svým synovcem studentem procházejí se pěšinou podél oné nízké zdi, při níž na jednom konci stojí v rohu besídka, opletená popínavou rostlinou s velikými modrými květy.)
FARÁŘ: Ach, jaké jitro! Pohleď kolem, Jene! Sníh nový září s hruší zde a višní a záhony tu vláhou napojené všech jarních skvostů nádherou se pyšní. Jak překrásně od černé vlhké půdy se odrážejí zelené ty stonky a lodyhy – zde komonky květ rudý, 23 tam hyacintů bílé, modré zvonky, zde zlato primul, pivoňky nach živý, scill azur, konvalinek čistá bělost, tam pestrých macošek smích čtveračivý – všech jarních barev svěžest, krása, skvělost! A luka viz! Jak smaragdové moře v šíř, dálku strou se – bělo vesnic kmitá z lích pestrých vzadu – nejzáz na obzoře hor vdechnuta je kresba stínovitá. I modro nebes rozkošně je svěží, v něm vzdušné stádo beránků se sněží. A vzduch – toť v prsa nektaru je vlna – JAN: A všecka vůní nejlibějších plna. Již fazole zříš kolem tyče stoupat a ranná růže již je plna poupat – FARÁŘ: K ní bude třeba pevnějšího kůlu – JAN: A včely valem vylétají z úlu, na slunci třpytné, srší od skuliny, jak tryskaly by jiskry s kovadliny. 24 FARÁŘ: Ach, ano, život probouzí se všude. Slyš! V háji žežulka již snivě kuká, svou v polích skřivan, v tůních racek hude – zní symfonie vesny mnohozvuká. I zde – jen zbystři sluch a vnímej tony, v nichž pianissimo tu pěje kolem hmyz rozličný své jarní antifony ve výši, na zemi, nad květným stvolem! JAN: I vzduchu živé květy se tu druží ke spolku viol, tulipánů, růží, svých barev nádherou s ním závodíce. Hle, motýl zde si na květ velký sedá, a křídel skvostných jeví rub a líce, an tu je rozkládá, tu kolmo zvedá. Jak poletavý tento klenot zdobí svým pestrým leskem květu sněžnou třáseň! Tak vzácnou gemmu rytec neurobí – toť barvitosti div, toť sama báseň. FARÁŘ: Leč vedle čmelák též je švihák vzorný – viz černý, žlutý samet jeho šatu! Ač trochu broukavý a nemotorný, přec souzenou mu zmámí labiatu: 25 jen jemu ona na dno odestírá své nektarové číše ametysty – O, z knihy přírody um božský zírá, kam namátkou jen sáhneš v její listy. – Co neseš ke čtení? (Bere od synovce knihu.) Že verše shlédnu?! Ba, „Jarní písně“. – Přečteme si jednu. „Beránkové nebem běží a jich běl se zrcadlí v jasných tůních louky svěží jako sníh tam napadlý a tak lehce a tak jemně myšlénky se snují ve mně, jak ty vločky oblačné krásy země, plesy její v duši mé se obrážejíobrážejí, jak těch mráčků stín se sněží v jarní vláze průzračné. Haluzí s poupaty švihnul Máj kouzelník – za sladké zázraky buď jemu dík! Za zlaté oblaky, za stříbra vlnění po svěží zeleni, za pažit květnatý dík jemu, dík! 26 V háji visí jehněd třásně nad koberce září všech tkané pestře, divukrásně z fial, anemon a lech. Zlatý květ má za lem vlna, každá snítka poupat plna, všechno vůně, třpyt a šum, tisícerých hlasů pěním, bzukotem a ševelením velkolepé žití básně dithyramb zní k nebesům. Haluzí s poupaty švihnul Máj kouzelník – za sladké zázraky buď jemu dík! Za zlaté oblaky, za stříbra vlnění po svěží zeleni, za pažit květnatý dík jemu, dík! A já, člověk, na kraj slunný, vše kde jásá, hledím něm; všechny chví se duše struny, leč jich ohlas nezní rtem. Zřím v tu krásu vlhkým zrakem – Den již hasne; nad soumrakem svitla hvězda večerní – – 27 Slyš! ta píseň, jíž jsem hledal, jíž duch země lidem nedal, do snivého třpytu luny jako rajská loutna zní. Májové lahody nejsladší tlumočník slavík to rokotá za mne svůj dík. Za blaho života, za květů tisíce, snivou báj měsíce praduchu přírody horoucí dík!“ Z těch známých, bez konce jež Musa přede ze zlata květů, stříbra luny bledé. Spíš zemi naší dojdou jarní mízy, než pěvci dotkají tu věčnou přízi. A všichni přírodě své hymny pějí – ó štěstí pro ni nejednou, žeť hlucha. Duch přírody! Co jmen si vymýšlejí! Jen jména pravého se pilně střeží, jež prostě: Bůh. JAN: Na jménu nezáleží. 28 FARÁŘ (zastaviv se, hrozí mu prstem): Aj, zdá se mi, že ovál také tebe zlý duch, jenž srdce mládeže nám střebe. Ten, Boha pravého kdo se v pravdě vzývá, též jménem jinakým ho nenazývá než oním, jehož svaté hlaholení od pokolení znělo k pokolení a z pradávna jež sklání věky všemi skráň věřících ve vroucí úctě k zemi. Ó jméno velebné nad všecka jména, kéž tebou celá zem je naplněna! – Ó věř, já často sníval nad básněmi: Být poetou, jak chtěl bych žárným vzletem vznést ducha perutě kam nejvýš moha a nejvzácnějším poesie květem jen Boha dařit nadšeně, jen Boha, své fantasie nejvábnějším sněním.sněním, vší něhou, kterou vdech’ v mé lyry strunu, vším kouzlem řeči, rythmů libozněním pět chvalozpěv na stupních Jeho trůnu. V den jarní, jaký dnes je, tona zorem ve vnadách nejluznějších díla Jeho pět magnum canticum, v něž valným sborem by slévaly se hlasy tvorstva všeho. „Buď Bohu čest!“ by pělo modré nebe a skřivan v něm by plesal: „Chválím Tebe!“ „Po květech kráčej mých!“ by znělo z trávy a z vod: „My zrcadlem jsme Jeho slávy!“ 29 Z mlh v dáli stoupajících na oblohu: „Dým země obětní se nesem’ k Bohu!“ Pod lískou petrklíč by s anemonou ve vánku šeptaly: „Dech Jeho vane!“ a v sadu růže: „Přijmi oběť vonnou!“ a lilie: „Jen Tobě zářím, Pane!“ Lích mladá setba šuměla by zticha: „Já chystám svatý chléb do Tvého domu!“ A pupen révy: „Já krev do kalicha!“ A včely bzučení: „Já světla k tomu!“ – – Tvůj zrak mi dí, že slyšíš Máchu zníti z mé kantáty mlh, ptactva, vod a kvítí – nuž, nemám zpěvných darů, opět pravím; jen vůle stejné přál bych pěvcům pravým. Však listy čekají tam na odvěty – Ty, šťastnější, se tady vesel s květy! (Odejde do farního domu.) JAN: Ach, býti básníkem! Já chtěl bych zase pět o dvojici hvězd a krásném vlase, jenž stále vzpomínkou se chví a vlní – Ten obraz jen mou duši celou plní. Zrak přivírám a živa stojí nyní zas přede mnou ve smavém vděku celém jak tehdáž v ozářené plesu síni, s tím atlasovým, jemně třpytným bělem rouch, na nichž blankytné se chvěly stuhy – kde skvostnější květ mají jarní luhy? 30 A vějíř v útlé ruce třepetá se pln amoretů, hrajících si s kvítím – Zas něžný zjev mi září v celé kráse a bouři opojnou zas v nitru cítím. Jak závratí v mé zavířilo hlavě, když v očí těch jsem tonul sladké moci – O slunce jarní, nezáříš tak smavě! Těch snivých kouzel nemáš, jarní noci! Ach, Olga – Olga – Jména toho znění je samo pro mne sladká básně sloka a mocněj’ vždy než slavíkovo pění mne blahým steskem prochví do hluboka! Já zřel ji tehdáž poprvé, jen jednou, leč vzpomínek mě provázely roje v ruch města, ve studentskou jizbu bědnou. Tam v podkroví, nad knihy schýlen svoje, jsem tisíckráte zavzdych’ její jméno a hned jak čarodějné po formuli vše vůkol bylo skvostně proměněno: Hned knihy přede mnou se rozplynuly i s brakem světnice a v moři světla houšť vidin rozkošných se ke mně sletla; vše, co jen líbezného může zříti vznět fantasie v ozáření smavém, co krásných vidin poesie sníti, vše vtrhlo ke mně třpytícím se davem, v němž vznášela se její postať něžná, jak nad komonstvem pohádkovým kněžna... Zdaž také ona vzpomněla si časem 31 té noci, toho, kterýž sice němý k ní mluvil oka blouznivého jasem, ji vida jen v tom víru mezi všemi, a jehož dlaň jak v bouři list se chvěla, když v tanci na boku jí prodlít směla – ? Zde opět jsem, kam spělo tužeb křídlo, čiv každý cítí blízké její sídlo. Hned po ránu kdes vyčíhat ji zkusím, líc její aspoň z dáli spatřit musím – SESTRA FARÁŘOVA (stojíc v brance farního dvorku, odděleného od zahrady živým plotem, volá ven do vsi): Aj, slečno Olgo, minout faru chcete? Jen sem, zde vizte požehnání nové mých kuřat – OLGA (vchází na dvůr): Dobré jitro! Jak to klove a barev tu, jak lučina když kvete – (Obě zacházejí v tu část dvoru, kam není ze zahrady viděti pro husté větve višní, obalené květem.) JAN: Ach, spatřil jsem ji opět z nenadání! Tou brankou svitla jako slunko jara a novou krásou v jeho teprv zplání sad zazářil – vše kol – i vetchá fara! 32 Mám vyjít k nim? Ne teď! – Ve víru sladkém má hlava opojným se točí zmatkem... Jen skulinou ve květů sněhu čistém zřím, vlase drahý, míhati se tebe a stuha tebou probleskuje místem – zas modré barvy – krásné barvy nebe – – SESTRA FARÁŘOVA (vchází s Olgou zahradními vrátky): A zde též pěknou podívanou máte, již květem září vše, kam zrak se nese. Tam synovec – ach, vždyť se spolu znáte – ach, ovšem – v zimě – na posledním plese – Má paměť slábne již. JAN: Má úcta, slečno. OLGA: (přívětivě ho zdraví úklonem hlavy.)
SESTRA FARÁŘOVA: Však já se na okamžik musím vzdálit, neb služku samu nechat nebezpečno, když nemá na troud bábovka se spálit. – (K Janovi:) Ty zatím proveď slečnu po květnici a nejhezčí jí vybeř pro kytici! (Odejde.) 33 OLGA: Ach, zde je krásně! A to jitro dnešní! JAN: Máj krásný máme. OLGA: Ač i hojné deště. JAN: Na květu znát, že dosti bude třešní. OLGA (s úsměvem): Jen muži ledoví nám hrozí ještě. (Pomlčka.) OLGA: Na delší dobu tentokrát jste přijel? JAN: Jen týden pobudu. OLGA: Teď na vsi milo; však zdlouhavě by čas vám zimou míjel, kdy v šerých jizbách stesk a venku bílo – 34 JAN: Zde v zimě jako z jara, vždy mi blaze – OLGA: Rád tedy býváte u pana strýce? Leč více zábavy přec máte v Praze – JAN (vroucně): Než v celém světě, zde mi kouzla více! Ó slečno, kdybych – OLGA (zamlouvajíc): Jako duha pravá ten záhon svítí v nachu, modru, zlatě, a zde již věší zeleň popínavá svých květů hvězdy na besídky latě. Hle, jak jsou krásně modré, divukrásně! JAN: Znám azur líbeznější na stokráte – OLGA (v rozpacích znova zamlouvajíc): Zde poseděti milo. (Oba vcházejí do besídky a usedají vedle sebe.) 35 OLGA: Knihu máte? JAN (knihu jí podávaje): To sbírka veršů. OLGA: Ráda čítám básně. (Otevírá knihu na březovém stole besídky a čte potichu na stránce, kde ji právě otevřela. Jan, přichýlen k ní, nahlíží také do knihy.) „Zřel na zem Demiurg, již stvořil právě: svět osluněn mu zářil u nohou v niv ladných půvabu, hor strmých slávě, jichž blýskal sníh pod modrou oblohou; s nich vrhala v dol krásný přes útesy vod roztříštěný křisťálkřišťál skalní sluj do tůně rákosnaté mezi lesy, v níž první člověk shlížel obraz svůj – Zřel na vše tvůrčí duch, zda prosto chyby... Stín v oku přimísil se do záliby a se rtů v přemýšlení povzdech skanul: ,Přec krásnější mi celek v mysli tanul.‘ “tanul.‘ I skloniv se dých’ na zem Jara dechem. Hned kvítím pažit zelený se skvěl, hvězd modrých na sta svitlo háje mechem 36 a z vod se leknín třpytně zabělel, i stromy oděly se v květů sněhy, včel oživeny hlasným bzukotem, a v jejich větvích pěvec jarní něhy vzduch vonný plnil sladkým rokotem – Duch líbezné ty zjevy blaze vnímal, leč přece na dně nitra stín mu dřímal, i pravil si: ,Cos ještě schází tady, by dostih’ výtvor můj snu mého vnady.‘ Tu vyšla Dívka z kvetoucího mlází a rozkoší se ztajil kraje dech; jak slunko smavé z oblaku kdy vzchází, vzhled blažeností zářil zjevů všech: ten soulad čarokrásný útlých tvarů, ta sladká tvář pod vlasů vlněním se září snivých hvězd se zdály jaru snů jeho nejluznějších splněním. Sám tvůrčí duch zřel s blaženými vzruchy na vtělení své nejkrásnější tuchy; však přece znova v myšlénku se nořil, zda nejsladší již kouzlo světa stvořil. Co ještě přidati k té krásné zemi? Čím doplniti na ní jara vděk, jež klaní se své kněžně květy všemi, té perle jeho tvůrčích myšlének? Čím dovršiti divulepé dílo, by na něm v čirém spokojení zřel 37 tu všechnu vnadu, o níž se mu snilo, a tvůrčí dumy všechen čarný pel? – – Tu náhle snivou lící tvořitele kmit úsměv jasný, na vznešeném čele v zář shladila se přemýšlení vráska a z jeho srdce slétla na svět: Láska.“ JAN (políbí rychle Olgu na kadeř, vlnící se jí po skráni, k níž byl za čtení nakloněn).nakloněn.)
OLGA (hluboce uzardělá a zmatena vyskočí): Ah, vy – ! Ah, vy – ! JAN (vstávaje také, prosebně): Ach, odpusťte mi, prosím! Ó kdybyste jen věděla – OLGA: A zcela jste rozcuchal můj účes – JAN: Snažně prosím! 38 OLGA: Že takto vy – Já na vás jinak zřela – JAN: Já urazit vás nechtěl – Netušíte, jak vroucně vám se kořím z duše celé – OLGA: Ó nemluvte tak! JAN: Však vy odpouštíte? (Vztahuje k ní ruku; ona po chvilce podá mu svou, kterou on pevně stiskne.) Ach, jak jsem šťasten opět! Díky vřelé! (Ona vysmekne svou ruku lehce z jeho, oba opět usedají a Olga nahlíží dále do knihy.) FARÁŘ (vraceje se do zahrady, stane u vrátek a pohlíží na oba do besídky, jimi nepozorován.) Sic dřevěná tam trochu vadí mříže a květy kol; přec jasně zrak můj vidí, že ti tam přismekli se k sobě blíže, než radno pro dvojici mladých lidí. Div k jeho skráni nelne její kštice, zrak plá jak nad červánkem večernice nad její lící, která hoří nachem, 39 a nekryjí dost květů modré hvězdy, že ruka ruku chytla smělým vzmachem – Tak začíná ta báseň žití vezdy! Kdo neprožil ji? Kdo jí nevzpomíná? I v mojí šedé hlavě pod tonsurou teď z květnatého dávné vesny klína svit její probleskuje stáří chmurou. O hochu, vím, co chvíle této cítíš, jak nad opojenou ti šumí hlavou,hlavou proud edenu, v nějž s rozkoší se řítíš – ráj ten je chimerou, však rajsky smavou. Jeť mladé lásky kraj, ten zemský eden, ze vděků hmoty nejjemnějších spředen, z tak etherických dechů jen a svitů, že zemská podstata v něm téměř mizí a čisté nadšenosti jeho citů vznět pudu všedního se zdá být cizí, ač pudu jest jen rozkvět nejkrásnější. Ten luzný hřích má téměř tváře ctnosti a glorii si dluží nejjasnější s hlav něhy nebeské a vznešenosti. Tak ovšem pouze v jaru svém se jeví pud onen přemocný, v tom libém kvítí, jímž kvete hruď jen jinoší a děví; neb člověk má jen jednu vesnu v žití, kdy, jako v přírodě zde každým rokem, vše, co v něm nejkrasší, květ vydá skvělý, 40 že sám až opojen zří ducha okem v tu zář, jež zlatí také svět mu celý. Já mluvil nedávno, že chtěl bych vplésti ty všechny jara vděky v hymnus plesný a zpěvnou modlitbou jej k Bohu vznésti – zda vplet’ bych též tu růži lidské vesny? Zřím do jarního kraje spanilého, kde všechno jásá, kvete, zelená se – zda toto vše jen svodem ducha zlého? Ne, stvoření to boží v plné kráse. A hle! Tou krásou vší pud onen chvěje, jenž zázrak života vždy znova tvoří: on v modré kalichy pyl zlatý věje a krovky hmyzu duhy leskem šňoří, jím ptáče touží v hymnu rokotavém, jím sdružen půvabně, tam na vikýři pár holoubků mých v laškování hravémhravém, druh družce čechrá zobcem bílé chmýří, jím onde k sobě lnou dvě mladé skráně – on v srdci přírody té mladé buší, on toho divu zářného jest duší, jímž zažehá luh jarní ruka Páně. Nuž, snad i tebe připojiti mohu, ty mladistvých dvou duší sladké snění, k té hymně tvorstva vznášející k Bohu dík jásavý a věčné chvalopění! 41
Lesní žalm.
Jak milo tady: Zapad’ život za mnou, ruch lidských prací, starostí a muk i s rozkoší a slávy zvěstí klamnou, shon po zisku a věčných bojů hluk, kvas doby naší churavé a dusné, ty všechny fráse dávno sluchu hnusné – Zde sama příroda, dech její zdravý, vděk samoty a lesa tichý sen, kde sem tam sype v soumrak zelenavý své vzdušné dukáty kmit slunka jen, kde jenom větví nesčíslných krov svou šepce starou píseň beze slov. * Jak často jsem si oddechl v ráz každé zbaven tísně, když nad sebou jsem zaslechl šum tiché lesní písně, v níž duše celá okřála a srdcem tužba zavlála, [42] bych přestal s životem se bít, střás’ všechny jeho zmatky a skolébán moh’ stále snít v tom šeptu velké matky. * Dál kráčím stezkou, přes niž kořen všude se plazí jako v chumli těla hadí a jež se místy ztrácí pod kapradí, kde svítí muchomůrek terče rudé; nad nimi větví svislá skupení své mísí jehličí a lupení, směs nesčíslných miloněžných forem a tonů zelených, kde jas a stín sta kouzlí přechodů svým hravým sporem, že s rozkoší v ten vzácný baldachýn zříš, tkaný přírodou, jenž nade hlavou ti skládá šerosvitu báseň pravou. A tu zas jehličné jen štíhlé pně jak stožáry se tyčí velebně a na vše strany rozklánějí níž svých sličně otřásněných větví tíž, jichž zeleň tvoří svěží protivu ku kmenů sivu, hnědu, šedivu, tu hladších, onde drsných, rozprýskaných a mechem, lišejníky obetkaných. Jest milo v šeru toho sloupoví, kde voní tlící stel a pryskyřice 43 a vůkol posvátný klid chrámový jen zřídka ruší čilá veveřice, jež vzhůru po kmenu kol hladké kůry se kmitne letem blesku ve spirále a chvilku skrčena se dívá shůry jak pitvůrka ve staré kathedrále, až s hlesem cvakavým pak mizí zcela. Zas hlubá tišina vše obestřela. Nic nevniká v můj uhýčkaný sluch, než stromů lesních tajuplný ruch, jich šumění, teď hlasnější, zas tišší, ten sterohlasý šepot nade mnou, v němž člověk jakous divnou mluvu slyší, jaks povědomou a přec tajemnou, že bádá bezděky, zda porozumí, co pravěký ten lesa chorál šumí. * To já jsem, synu! Já to pěji rtem lesa, hlasem lupení, svou věčně krásnou epopeji bez počátku a skončení. Tu báseň velkou, jež se spřádá od věčnosti v mém praduchu a v celek božsky krásný skládá květ lilie i ropuchu, hor valný zástup s ledným čelem, i zrnko, jež hmyz odvleče, 44 smích hrdliček i řvaní šelem i tvoje bitvy, člověče! Kdys v objetí mé stulen těsně jsi se mnou cítil žal i ples, mně rozuměl’s a chápal přesně, co žvatlá zdroj a šumí les. Však pohrdnul jsi matky klínem, trav kobercem a větví stínem, a za fantómy v dálku spěl; tam’s utvořil svět vlastní sobě, kde ve zdí spoustách, v dusné kobě jsi nadobro mne zapomněl. Řims řadami a sloupy, vlysy jsi nahradil mé prosté rysy a vypudil můj každý zjev; teď u mne stana bludným krokem, již zíráš v líc mou cizím okem, a nechápeš můj vzhled i zpěv. Rci upřímně: V mém objímání zda šťastnější jsi nebyl kdys než ve světě svých stvůr a zdání, zkad vyhostěn můj každý rys, kde smyšlených jsi potřeb rabem, kde předrážděn duch v těle chabém?! O vrať se v moji náruč, dítě, zde okřeješ až k duše dnu, zas blahou svěžest v ňadrech cítě 45 jak vzbuzen z horečného snu, zas míza má ti vnikne v žíly, zas poznáš pravých žití vnad, blíž svému prazdroji a cíli, zas najdeš blahý duše lad. * Ó píseň svůdná tomu, jehož rtům již ztrpkla číše, z které lokal chtivě, než společenských proudů vír a šum jej práhnout naučil po květné nivě, po míru, samotě! Jenž znaven boji, jež vracejí se tytéž bez ustání, jen v pozměněných slov a hesel kroji, leč v stejném věčně pokřiku a lání, s touž sobectví a ctižádosti zpruhou, a tyrannii jednu mění v druhou. V tom předráždění stálém chorých čivů, v tom štvaní, nad nímž sviští vášně bič, v té vřavě frásí sličných ku podivu, pod nimiž číhá všedních pudů chtíč, rád tamo zatoužíš, kde tvoje dumy jen s boru klidnými se snoubí šumy. Nuž, ty tam v dáli horečnatý shone po slávě, rozkoši a mamonu, rád z tebe prchám pod jehličí vonné, kde v přírodě na chvíli utonu 46 a v sobě samém. Chci tu přemýšleje na chvíli shladit věky lidských prací, všech pokolení nesčíslných děje, svět nový stvořený civilisací, ta všechna díla mnohatisícletá, dob valných všecka myšlení a snění, z nichž jako z korálových navrstvení vznik’ pevný útvar vzdělaného světa, a daleko se vrátím nazpátky v té dlouhé dráhy první začátky. A v les, jak zde, svůj kročej v mysli šinu, leč v hustší, velebný, kde přes bažinu, přes kleslé věkem gigantické kmeny muž ponurý po boku plaché ženy v houšť úpon spletitých si cestu razí. Jsou oba diví, drsní, polonazí a spíš jak lesní zvěř se plíží hbitě a v stínech kolem slídí ostražitě, zda netají kdes dravce mračná chvoj, s nímž o život by svedli hrozný boj. Jak chtivě žízeň v lesním zdroji hasí a ptáka, oběť prostičkého luku, teď v kusy roztrhavše, divě kvasí, prou s včelami se o med v dutém suku a šťastni jsou, že našli v bouřce sluji! Tam v bázni skrčeni se k sobě tulí a v lesní tmu zrak noří ustrnulý, v rej, hukot, praskot klátících se stromů, kde tajný kdos, jejž blízko stále tuší, 47 své jeví hněvy děsnou řečí hromů a duby staleté svým bleskem kruší. A přec byl počátek zde všeho, všeho! Ten prales hluchý, divý pravěku byl nejprvnější školou člověku, zde zárodky všech příštích dějin jeho, té práce plemen, věků nesčetných a nekonečných stupnic osvětných, než sluji v palác renaissance změnil, svist šípu ve hromový rachot děl; než v novodobou společnost se sčlenil a v závratnou výš duchem zaletěl; než i ten blesk, jenž tajemnou kdys bázní jej plníval, své poddal tuhé kázni, zbraň vyrvav mu a zkrotiv jeho vztek, jej poslem učinil svých myšlenek; než ony tuchy tajné, neurčité, jež pociťoval v hloubi pralesa, když v síti černých větví rozložité zřel prokmitati hvězdná nebesa, v ty valné přešly dogmat, ritů shluky, v nichž ztuhly posléz různé věrouky. Teď člověk ve svém vlastním světě žije, jenž dalek přírody, jím samým stvořen, ve stvůrách ruky své a fantasie již nepomní, kde všeho první kořen. Ve tvarech ustálených, zvyklým směrem 48 dál pracuje, za požitkem se honí, um napíná a tvoří štětcem, perem, dál mudruje neb ve chrámech se kloní. Však nejednou přec vědomí se vrací, že styk se s živným ňadrem země ztrácí a srdcem zprahlým touha proletí po matky velké teplém objetí: Tu básník rozmrzelý náhle cítí, žeť cetou umělou slov jeho kvítí, že láskou není láska, o níž pěje, že stínů hra jsou jeho hrdin děje – i sejde s výšin kulturního žití zpět k lidem prostším, bližším přírodě, kde ještě slyšet její tepny bití a s citem zdravým řeč je ve shodě. A malíř pojednou své dílny nechá, v níž paví peří, koberce a vázy, a podstavec svůj v lese vztyčit spěchá, kde svit, jenž padá na březové mlází, mu otevírá nové krásy říše, z níž pravdy, skutečnosti půvab dýše. A filosof od vtipných meditací zpět v prostý život přírody se vrací, na místě soustav, tkaných dobou mnohou, zas pozoruje živý malosvět, boj mravence a mšice u svých nohou a svlačce jinde spirálový vzlet, a v duchu křísí život pračlověka a zkoumá pouť, jíž rozvoj lidstva spěl, 49 a poblouzení jeho mnohověká, zda tak či jinak dál by jíti měl. I člověk rovný mně, když touhu cítí nad světa tajemstvím a života se volně zahloubat, jde tamo sníti, kde obestře ho tvoje samota, ó přírodo! Kde nezní vřava denní ni dogma věr ni protest nevěry, kde jest mu v tichém listů ševelení, jak měl by zvolat plný důvěry: Mluv, lese, ty! Snad šum tvůj poodhalí té clony tajemné cíp aspoň malý. * V prs pramateře země vnořen ssá mízu životní náš kořen a štíhlým kmenem tíhnem’ vzhůru ve zdobě zelenavých řás v zář sluneční a mračen chmuru, zkad svit a vláha kanou v nás ze vzdušné, volné prostory, kde s větrem vedem hovory. Když pociťujem radost žití, šťav plodných plny do všech cev když větve v pupencích se třpytí a na nich jásá ptačí zpěv, tu vděk svůj slastným snítek chvěním a blahým šeptem jevíme – 50 leč koho chválíme svým pěním, kdo všeho původ, nevíme. Nám valných světel hvězdných zřídla, cest jejich cíle neznámy, my nevíme, proč blýskot šídla nad vřesem kmitá pod námi, my nevíme, proč dravec s výše dráp vtíná v myšku ubohou, nám písmo neznámo, jež píše žár blesku černou oblohou, a v bouři zlé když bez pomoci pod bičem vichru sténáme, tu klaníme se hrozné moci, leč její jméno neznáme. My rostem, v nové puky ženem a šupinatý nesem plod a krov svých větví strážně klenem nad útlých kmenů nový rodrod, chlad skytáme a vonnou linem krev pryskyřice ze svých ran, mláď ptačí s hnízdem k srdci vinem, pnem veveřici vzdušný stan, těm, kdož k nám zbloudí z hluku žití, ukolébavku šeptáme – leč po hádance svého bytí a všeho kol se neptáme. 51 Však přece tucha mocná vlaje nám stále nitra záchvěvy, cit přítomnosti toho taje, jenž nikdy tvář svou nezjeví, a bezděky tou šumnou řečí, již vdech’ nám tajemný ret něčí, žalm nekonečný pějeme, jej s námi pěje muší bzukot, hlas pěnice a datla ťukot, šum lesních zdrojů, větru hukot: Dík taji věčnému, že jsme! * Ach, ano, tušení! Ten matný kmit, jenž v hustých mlhách neznáma se chvěje, ta slabá v labyrintu záhad nit, z nichž východu však nikdo nedospěje, kdo dýše zemský vzduch! To tajné vlání, jak smyslům skryté nezemskosti dech, jež přec nám blízka v jevech žití všech – to vane vždy též hrudí mou a skrání. Ač není důkazu ni zrnko v ní, jímž lidský duch své pochybnosti řeší, ač jen jak lesa šumná mluva zní, přec ona tucha sílí mne a těší. Vždy se mi zdává, jakby ruka něčí mne vedla, neviděna, po té zemi, jak broučka nejmenšího vede s péčí; 52 a jakby vládl mými činy všemi, mou každou myšlénkou i mými city kdos ve všem vůkol i v mém nitru skrytý. I pravím si: Vše v důvěře mu vzdej, kdo jest, kam s tebou kráčí, nebádej! V ty taje lidský nepronikne duch a zve-li ten jej Příroda, ten Bůh, ten jinak: vše to prázdná pouze hláska – Jen vím: že jest, a věřím: že jest láska. Ach, ano, věřím, věřím v pevné tuše, že tajemná ta veškerenstva duše, ať kdekoli, ať cokoli to jest, vše vede k dobru, o němž v srdce vryla nám těšivou a láskyplnou zvěst. Ví, proč nám bytí zdroj i metu skryla, ví, proč nám dává nést i zlo a muku, zná skrytý soulad zemských nesouzvuků – Nuž, jí se klidně, důvěřivě vzdej, kam v nitru tvém ti káže, za ní spěj! Teď rozumím, co pějí sosny, buky, pod nimiž kráčím. Dílec přírody jak ony, touhu cítím, s jejich zvuky svým lidským hlasem zapět do shody: Buď, moci neznámá, dík Tobě vřelý! Dík za svět plný krásy, díky zaň! Chci na něm žítžít, jak v nitru hlas Tvůj velívelí, a jiné všechno skládám ve Tvou dlaň, ať čekají mne radosti či boly, 53 ať uchystán mi konec jakýkoli, ať ve Tvé světlo přejdu hrobu tmou či navždy zaniknu pod rakve víkem – Ty sama vše to víš a v ruku Tvou svůj osud kladu oddaně a s díkem. – – Již houšť se projasňuje, řidnou kmeny a slunce nízké volá k návratu, jím lupeny a jehly prozlaceny, a vřesem bloudí odlesk šarlatu. Teď ještě tlupa bříz – buk statný v předu – a širý kraj se opět jeví hledu. A jak se jeví! Po tom polotmavu, jímž halila mě lesní samota, kraj rozlehlý tu svítí po dálavu jak požárem a pln je života: Tam po lánech, jež zralým září žitem, žen šátky rdí se, kosy hrají třpytem, tu pastvinou se pestří brav a skot, dál věže kostelní se blyští hrot nad chalup družinou a vísky jiné jsou za ní rozsety až k dálce siné, kde ještě v horstva mlžném obryse zde onde víska, město bělí se. Tu kdesi blíže stranou západní, mrak chrle, komín převysoko ční; a plachta vozů nejedna se bělá, kde dvojí řadou statné topoly se vinou přes pahorky, údoly, 54 dál planinou pak rovně míří zcela v žár horizontu (sluncem skvoucí samy), jak silnice by vedla přímo v plamy té koule žhoucí, jejíž dolní půl teď mizí pod obzor. A nebes lem tam ve svém zlatě město, lidský úl, par hnědých prozrazuje zákalem a silhouettou mocné strmé věže, jež v blankyt zardělý své hroty řeže. A v pozadí kdes ještě z daleka jen jako slabý stín se jindy tajíc, leč nachem západu teď vynikajíc na skále rozvalina předvěká rys jeví malebný – též svědek žití, ač zapadlého v časů vlnobití. Ty kraji plný ruchu, znoje, prací, zas ve tvůj hluk a boj se snílek vrací. Toť úděl náš. Za chvilkou zapomnění na dílo společné, ten shon a spěch, za chvilkou osamělých dum a snění o svého bytí věčných problemech zpět v život celku musíme – Jak zde v to mraveniště odevšad se valí roj hemživý, v němž každý dělník malý má místo své a za svou prací jde. Zas cítím, že jsem pouhá celku čásť, člen – včela nebo trubec – v lidstva roji, 55 že odkázán jsem na společnou plásť i na svůj podíl v práci, snaze, boji. Již díky za dumavý oddech, lese! Zpět musím v lán, jenž určen člověku. DíkDík, stromy tiché! Noc již schyluje se, a cíl mé pouti ještě v daleku. * Nuž, kráčej, kam tě život zove! Leč v jeho vír a hluk a spěch nech provází tě k práci nové náš silný, svěží, zdravý dech! A v dílně lidstva hlomozivé nech zní ti časem v duši snivé šum našich zelenavých řas, přírody matky rodný hlas. Jest člověk stéblem na peřeji, vždy vlnou zmítán sem a tam, jen zřídka stane v tomto reji, by přemítal: Zkad? proč? a kam? Však bez těch chvilek v sebe vjití by život nestál za přežití – Nuž, nezapomeň! Vrať se k nám, k modlitbě prosté v lesní chrám! 56
Zbořený chrám.
Ve hloubi lesa zřícenina hradu a při ní ssutý chrám. Tam bezděky mě vedou kroky do stínu a chladu zdí, v nichž sen pouze sídlí předvěký. Erb potažený mechu sametem nad pustou branou, stopu mřížoví kde dosud zříš ve zdivu vymletém; věž pochmurná; pak ochoz křížový; cel prázdných sluje – toto vše mi sdílí, že stěžejných dvou mocí středověku zde bylo sídlo postupně: tož síly a mystického blouznění – dřív reků, jichž činy věstí krev na kronik listu, pak tichých panen, zasnoubených Kristu. Teď vcházím do svatyně. Podobna je divukrásné kapli Bezdězu: Jak z krajek kamenných je ozdobna spleť okras, trojlaločných výřezů kol kolem v dutých oknech špičatých, [57] jimž bez výplně skel jen kružba zbyla, zkad někdy světla duhová se lila v šeř pilířů; s jich hlavic listnatých se rozpínají klenby lodi trojí, jichž pruty skřížené se nejvýš pojí v ozdobných svornících, kde vtesán znak. Šnek prošlapaný dosud vede vzhůru na vzdušné kruchty, kteréž kolem kůru i hlavní lodi vedou; archy vrak ční dosud též ve středu presbytáře: již kamenný jen podklad bez oltáře. Jak na Bezdězu onen vetchý skvost, ač otlučen a spuštěn, dosud jímá hruď kouzlem, jež i v chudé trosce dřímá: tak i té zříceniny truchlivost si zachovala po vší zkáze věků pel nejluznějších vidin středověku. Však tam ten, strmě na vysoké hoře, jen příboj snáší vzduchového moře, jež okny prázdnými se do vnitř vlní, a mnohdy jekem vichřice jej plní; zde tyto lesní zase ruiny voj zevšad sevřel, ztekl rostlinný: Rozpuklým stropem břečtan dolů splývá a mezerami kružby okenní klen, habr, jasan, ořeší a jíva až do vnitř pnou své čerstvé lupení, 58 mech s kapradinou vítězství tu slaví a všechno plní soumrak zelenavý. Na kámen omšený, jenž křtitelnici kdys nesl snad, jsem sed’ a ve snění dal zvůli fantasii kouzelnici, by oživila spoušť a mlčení té svatyně, jež dávno bez oltáře, bez kněží, zbožných, pouhá poustka jim, jsouc modlitebnou leda samotáře, jenž nehledá, chtě zbožně sklonit tváře, ni horu Moriah ni Garizim, však přec těch ssutin kleslý oltář křísí, mní slyšet jejich dávno puklý zvon, a svoje vzdechy v šepot duchů mísí, již modlili se jinak nežli on. – – Hle! tamo při zdi kamenná je deska, již stářím zčernalá a mechem krytá, že mizí téměř lemu arabeska i slova starým písmem kolkol vrytá; však obraz rytíře přec unik’ škodě, těch lící mužných tvrdé, hrdé rysy, jež k rukám sepjatým jsou v malé shodě; vše tělo v brnění; meč s boku visí; na nohou klečících kov těžkých plátů a s ostruhami šupinaté škorně – Dí mrtvec ještě: Božstva majestátu jen kořím se, všem lidem čelím vzdorně! – *** 59 Teď chrám se mění zadumaným očím: půl skutečnost, půl sen, kam pohled točím. Dál prostor plní zelenavé šero, však zářnější je teď a z oken tryská v ten vzdušný smaragd jiných barev stero, neb sklo zas v nich a malbami se blýská, jež slunce zvenčí, svítíc korun sítí, svým podvečerním leskem a v plápol nítí, že podoby tam andělů a svatých se zdají plouti v nadpozemském plamu, jak v řízách z plynných, žhoucích drahokamů, v mandorlách bleskem boží slávy vzňatých. A paprsky, jež dovnitř pronikají tím pestrým ohněm, zabarveny jím sem tamo mlžným duhy vidmem hrají na sloupu pod obloukem špičatým i v presbytáři, jenž se zvolna šeří; však náhle zdá se, jakby byla vletla sem svatojanská moucha ode dveří, jak hvězda velká, zardělého světla, a před oltářem stavíc chvějný let, tam věčné lampy nahradila vznět. A jiné světlušky se chvějí v řadě nad stolem oltářním po stranách obou, jenž tam, kde kameny dřív na hromadě jen viděl’s pusté, povstal s dávnou zdobou rouch, pyšnících se zlatem, stříbrem všitým, a sličných lil’jí s leskem hvězdovitým. Leč toto vše má polovzdušný tvar jak za průsvitnou clonou lehkých par. 60 Zřím po náhrobní desce při zdi stranou; leč oživen sám rytíř s lesklou zbrojí tam klečí; slova tichá ke mně vanou, v nichž s modlitbou se samomluva pojí: »Buď„Buď zdráva, kněžno nebes, matko boží, svou řízou hvězdnatou mě v boji chraň, šíj nepřátel mých dej mi za podnoží a povždy k vítězství voď moji zbraň! Vždyť nejdražší, co mého, dávám Bohu, jak slíbil jsem v té těžké hodině, když kůň mi v bitvě pádem zdrtil nohu a Tys mě zachránila jedině, an plášť Tvůj proti kopím v záštitu mne obestřel a koní kopytu – dnes plním slib svůj: schýlí v závoj hlavu má jediná dceř v božích nevěst davu. Dnes pod nůžkami sprchne kadeř světlá kol tváře, jež jak růže jitrem zkvetlá a kterou zastíní snad stesk i žal; leč v poslušenství dceř jsem vychoval a v tiché oddanosti, v boží bázni. Vše dobré spočívá jen v tuhé kázni, jíž jako svorem lidstva řád je spjat a bez níž cnost i mrav by klesly v ssutky – kde zlé, tam nechať sviští dravé důtky, tam sekyrou ať máchá rudý kat! Ó Ježíši! Tvůj nejen věrný ctitel, i hříchů všech jsem byl vždy krutý mstitel: V mém hradě sklepení tam černá vědí, 61 jak umím lámat lotrů šíji vzdornou muk řádným důrazem a lidomornou – dnes právě moji chlapi, hrůzou bledí, pnou zraky k pahorku, kde v kolo vplést jsem buřiče dal na výstražnou zvěst svým poddaným, jak pyká zbujník smělý, jenž vrchnosti své Bohem dané čelí. Však nejen právo své, i Tvoji čest vždy hájím přísně; těžký stíhá trest v mém soudě každou víry pohanu a kouzla, mrzké holdy Satanu – – Ha, černá Dorka! – vidím v duchu ještě, jak velký černý zrak ten, hrůzou třeště zřel na biřice – bílé její tělo jak v mukách všecko na skřipci se chvělo – Pryč, pryč! Co ty se v mysl vtíráš, klatá, zde v chrámě božím? – Vidím strmět kůl, kde hranice kol tebe šlehla vzňatá a černý vlas jak jisker smršť se vzdmul – – O byla krásná, ale tvrdé šíje, a tehda, když jsem v žalář vešel k ní, tu mohla – – Však již dávno tma ji kryje a trest jen trpěla, jak zákon zní, vždyť sama třikrát na trápení tuhém se přiznala, že Satan byl jí druhem... A jestli někdy prchlivosti proud mne strhl přes míru neb slabost jiná, já kál se, usmířily boží soud mše, dary církvi, ruka dobročinná. 62 Kdož zcela bez viny? A v mečů třesku kdož zejména vždy zůstal bez poklesku? Však nyní ve zdech svatých dcera moje svou duší holubičí, anděl tichý, mne bude obletovat v hluku boje a slzou modliteb mé smyje hříchy – vzdech nevěsty své Kristus neoslyší... Mé jmění zdědí posvátný ten dům, kde časem bude vládnout abatyší – Tak zbožnou hymnou dozní slávy šum, jenž s rodem mým se družil po staletí, a modlitba za jeho slávu jinou, tam na nebesích, bude k Bohu spěti z těch posvátných stěn, dokud nepominou.“ Tak rytíř starý, ale v plné síle, se modlil na pravo; leč po levici zas jinoch klečel, jarou hlavu chýle, jíž přilba opínala bujnou kštici; meč také měl; však od ramenou dolů plášť poutnický se vlnil, na něm kříž. Tvář bledá, oči byly mluvčí bolu a hluboký vzdech jevil nitra tíž: „Ó nebes královno, k Tvé noze skládám to srdce ubohé, jež krvácí, chraň zoufalství mě bezdných vírů, žádám, sviť nocí, v níž můj duch se potácí. Má duše beznadějná hříšně reptá, zlý anděl tmy se ke mně naklání 63 a místo modliteb mi v ucho šeptá vzdor bezbožný a děsné rouhání, bych nebi lál, že pro sebe chce mítimíti, co patří mně, co světlem mého žití. Ta lilie, jež pozemský můj sad v ráj mohla změnit, má svou sladkou záři skrýt navždy ve klášterní stín a chlad a v oběť vonnou zvadnout na oltáři! Již nikdy v mrak mé duše zoufalý ty nezasvítí oči modrojasné – až osudný je závoj zahalí, i světlo mého nitra navždy zhasne. Ó nebes královno, Ty, jejíž hruď meč proklál sedmerý, mou stráží buď! Prach pozemský již pro mne břemenem.břemenem, mým tužbám posledním vlasť kyne jiná – Ó veď mne, mocná, svatým ramenem tam za moře, kde hrob je Tvého Syna, ať smyju svoje hříchy Jordanem, ať skončí žal můj pod korouhví svatou smrť bohatýrská v boji s pohanem: Snad potom s růží sladkou, zde mi vzatou, mě spojí věčná nebes glorie pod hvězdným trůnem Tvým, ó Marie!“ V tom hlahol zvonů rozlehl se s výše, zvuk varhan slavný z tajné očím skrýše, a jak roj holubiček mystických dav panen v bílém rouchu řehole 64 se slétl před oltářem v půlkole a v řady stolic s řezbou gotických a na kruchty, jichž arkád šeré nitro tím zbělelo, jak mlžným svitem jitro. A stranou od oltáře, puklá zeď kde před tím vějíř kapradiny nesla, nach baldachýnu rozpíná se teď nad ozdobami zvýšeného křesla. Leč, stojíc před ním, abatyše z příma pne dosud tělo staré; z perel kříž jí blýská na prsou a pevně třímá dlaň scvrklá povztyčené berly tíž, jíž na oblouku ve stříbrném kvítí kol kolem rosa démantová svítí. Ač starobou i tuhou kázní těla jí bezmála sprch všechen žití sled se svrasklých rysů průsvitného běla, přec zářící jaks divně mají vzhled, že zdá se, jakby tváří mrtvou světu již kmital odlesk nadzemského vznětu. Teď ruku vztáhla k útlé podobě, jež klečíc ve bělostném mnišek davu půl k zemi kleslá jako ve mdlobě až na oltářní stupeň kloní hlavu. Ač celá hustě do závojů skryta, jen oblakem se zdá, jenž s nebe spad’, 65 přec tušíš obrysy v něm sladkých vnad, jak jarní mlhou květů zář se kmitá. ABATYŠE: Nuž, moje dcero, smrt a život spolu den tento nese ti. V hrob navždy klesá tvůj život světských radostí a bolů a začneš nový život pro nebesa. Vše, co jsi milovala na té zemi, tvář lidí spřízněných, zvuk milých jmen, roj vzpomínek i s nadějemi všemi, se rozplyň za tebou jak marný sen! Již nevrať se ni stínem toužné dumy do vřavy světa, jež tam venku šumí, ni jeden svlačec jeho lichých snah se nesmí vplížit přes tvé cely prah. I tělo svoje, bídnou červů schránu, máš nadál jen jak trudné pouto nést, jak usouzené zlo, s nímž boj ti vést, než duše uvolněná vzlétne k Pánu. Zlou hmotu přemáhej, vzdor její nič, tvé zbraně: modlitba a půst a bič. Leč za to duše tvá teď v novém žití svůj liliový kalich otvírej ke slunci milosti, jež v Kristu svítí; tam toužebné jen zraky upírej a pilně opatruj svou lampu bdíc, by, až se přiblíží tvůj ženich věčný, 66 jsi přichystána Jemu vyšla vstříc hod svatební s Ním slavit nekonečný tam na nebeském hradě, k němuž brány jsou Spasitele tvého svaté rány. Tam valný oblak skvoucích okřídlenců tě rajskými uvítá cimbály a svatých, světic, božích vyvolenců, všech věrných duší plesné chorály, k nimž v obejmutí zářných božích ramen svůj připojíš zpěv jásající... Amen! SBOR JEPTIŠEK: Vše, co tam skvělo se a pělo v tom hříšném sadě světských dob, co srdcem roztouženým chvělo, vše polož v hrob – ni vzpomínka sem nesmí zbloudit, ni motýl snu se nesmí vloudit z niv světa do klášterních kob. Je marností vše na té zemi a lidský život pouhý pýr – ten za svatými vůkol zděmi vln světských vír, zlých vášní moře, jež tam bouří, leč v malátném se tříští kouři o výspy naší zbožný mír. 67 Z tmy světa chceme lamp svých záři vstříc ženichovi Kristu nést, jak čisté lilie na oltáři jen Bohu kvést, svá těla hříšná trním šlehat, svá srdce v lampy věčné zžehat vždy planoucí pro boží čest. Od světa strastí zrak náš vzlétá, od lichých slastí vzhůru tam, kde štěstí pravé, věčné zkvétá a mizí klam, kde navždy konec všemu hoři a duše s jásotem se noří ve věčné boží slávy plam. STARÝ RYTÍŘ: Ó v oběť přijmi, Bože, dceru mou! MLADÝ RYTÍŘ: Sviť, anděli, mně na pouť žalů tmou! ABATYŠE: Nuž, nejprve se schylme na kolena a vroucně modlem’ se. 68 JEDNA JEPTIŠKA (šeptá družce): Viz abatyši! Je za světici jistě vyvolena. Mníš, citar nebeských že hudbu slyší, když v líc jí hledíš tajemného skvění a zrak, jenž tone v blahém vytržení – Ó Bože! Nezdá se ti také – hleď! – že klečíc, zvolna od půdy se dviže, že v pouhém vzduchu již se vznáší teď nad zemí výše, prosta její tíže?! DRUHÁ JEPTIŠKA: Ó zázraky! Tam nyní pohleď vzhůru, kam pne se její roznícený zor, kde za oltářem v pestrém okně kůru plá v barvách na skle serafínů sbor, jak duha nakupených do půlkola dav klečících to podob křídlatých, hlav skloněných a rukou sepjatých, nad každým třpytící se aureola – Div boží! hle: ta malba oživuje, skla půdu opouští a vzduchem pluje; již nad oltářem v bleskném polověnci se vznášejí ti rajští okřídlenci – a teď i písně jejich vnímá slech, že bázní se i blahem všecka chvěji, 69 leč tichounké, spíš pouhý hlasů dech, jak z dálky, jedva slyšitelně znějí, jak vnímala bys v tichém svitu luny kdes za vodami sladkých louten struny. PÍSEŇ NEBESKÝCH DUCHŮ: Když duše silou víry vroucí pne vzhůru peruť lásky žhoucí, ve zbožném nadšení se chvíc, tu říše nadehvězdných tajů svým zábleskem do zemských krajů se její touze kloní vstříc; tu svaté vytržení smetá mez onoho a toho světa – Alleluja! Tu Bůh se níží v lidské stezky a Jeho slávy skvoucí blesky v zem’ prošlehují oblaky; tu vidění se blíží svatá, moc smyslem lidským nepojatá řád hmoty mění v zázraky; zrak časný vídá věčna jasy, sluch lidský slýchá nebes hlasy – Alleluja! *** 70 Zní stále tišeji zpěv rajských duchů, již jen jak píseň mušek, jejichž reje zříš v podvečerním zlatohnědém vzduchu; vždy slaběj’ též se nad oltářem skvěje té živé duhy vzdušné zklenutí z líc milostných a zářných perutí, vždy blednou víc a víc ty zjevy jasné, jak v daleku vše splývá, mlkne, hasne. I květy oltáře a skvosty svaté teď náhle tuchnou, monstrance se stměla, po stranách obou mizí svícny zlaté, jich svíce mrkají, teď zhasly zcela i s věčnou lampou. Poznenáhlu za to cos jiného se v šerém vzduchu nítí, vždy zřetelněj’ tam vidmo tváře zříti, jež oslnivě plá jak bleskem vzňato – a nad oltářem, serafů kde strofa před chvilkou zněla, smích teď zazněl divý, jímž v suché tváři tenký ret se křiví – Ha, tvář to – Ferneyského filosofa! V to všechno kouzlo vznětů mystických, v ty zbožné vidiny a harmonie tak démonicky vpadl její smích, zrak sršel takým bleskem ironie, že zor se sklopil můj. Když vzhléd’ jsem zas, již zjev té líce v šerém vzduchu zhas’ a místo oltáře jen trosky sled 71 se v presbytáři jeví uprostřed. Ni rytíř neklečí již v lodi stranou, zříš desku jen zas věkem ohlodanou; i křižák mladý zmizel; s abatyší se rozplynul i zbožných panen tlum jak stvůry bílé mlhy. Vůkol rum a prázdno zříceniny, hrobu tišší. V dlaň chýle skráň, z níž prchl dávno sen, ve spustlé svatyni sám dumám jen. Již slunce zhasl paprsk poslední ve slujích oken; soumrak zhoustl v ní a shůry, v klenutí kde průlom zeje, sem hvězdy upírají snivý zrak – ty hvězdy, které zářily již tak v sluj lidí pravěkých, jichž znikly děje; ty hvězdy, k nimž se mágů zor již nes’, jež zřely pýchu Babelu i pád; jež stříbřívaly jónských sloupů les a smutné jejich zlomky stříbří dnes; jež zřely židů chrám v den zkázy plát; jichž dávno skvěl se blankyt zářným sněmem, než svatá hvězda vzešla nad Betlemem; jež chrámy zašlých věr a plemen všech ve slávě zřely i jich ssutin mech a stejně budou příštích věků zřít zas jiné chrámy, nechť si jakékoli v nich ideály bude člověk ctítctít, a přežijou všech zhaslé aureoly – – 72 ty hvězdy, které blýskající mez jsou kapky té, v níž mikrob člověk žije, a za něž mudřec nevniká ni kněz v tmu nezbádanou, jež kol všecko kryje, však na nichž bude zažíhati vezdy svých svatyň lampy lidstvo k modlitbám, až bez chrámů zem celá bude chrám, a vy jen svícemi v něm, snivé hvězdy! 73
Na Řipu.
Zda vskutku, praotče, jsi kdysi stanul na místě tom, kde po letech zas dlím, zda slavný, rozkošný ten obraz tanul kol kolem před radostným okem tvým? Jak rozestřená v dálku do miziva na všechny strany zdobná tkanina ze zlata, zeleni a modra, siva, ta nebem požehnaná krajina, nad nížto s obdivem též zor tvůj vzplanul, ta naše stará, milá otčina! Ó dobře’s volil. V šíři světa dalné bys nebyl našel v takém souladu vod proudy bohaté a nivy valné i horstva velkolepou ohradu. Zde bylo všechno, čeho moh’ si přáti tvých synů pracovitých mírný duch: zde viděl’s žírnou pláň jich rádla ždáti, jich sekyr hustý hvozd, stád bujný luh, a kov ti slibovalo nitro skalné na zdobu žen a mužů šíp i pluh. [74] Ach, ano, v panenském as tebe vděku svých pralesů, trav bujných, volných vod ta okouzlila zem, již řadou věků pak v píli mravenčí tvůj měnil rod, že tam, kde ty jsi uviděl jen káně snad kroužit nad bezmeznou doubravou, teď rolemi se pestří širé pláně s měst, dědin valných zdobou bělavou, vše ruch a život, až kde v předaleku jich zákmit splývá s mlhou modravou. Když’s na jih pohlížel v tu dálku šerou, tu nesnils ještě, že kdys máti měst tam zatřpytí se hrdě věží sterou a po věky tvé vnuky bude vést zlých, šťastných sudeb tisícerou změnou; že kdys tam velebný se vypne chrám nad svatyní tvých bohův opuštěnou a jiný bůh tam trůnit bude sám, že zanítí tam lid tvůj žhoucí věrou boj světla proti mnohověkým tmám. A pak ty dlouhé utrpení doby – ni stín jich nezkalil tvou jasnou skráň – kdy plémě tvé se shroutí do poroby a v ssutkách, požárech ta zpustne pláň, kdy lidu květ se ztratí v cizím šíru 75 a zbylé skloní v jařmo cizí bič, jim vezme půdu, statky, čest i víru, ba, povelí: Řeč svou, sám sebe znič! a havranů jen mrak na rum a hroby sem slétne se – Pryč od té hrůzy, pryč! Zpět k lepé přírodě! Hle! na severu kraj objat horstva šírým řetězem od stínu Krušných hor až tam, kde v šeru kmit’ Sněžky sníh za dvojným Bezdězem. Ten velkolepý zástup sterohlavý, těch kuželů a bání různý tvar, zřel’s jistě zcela tak, jak mne tu zdraví svou divnou krásou v dechu modrých par – jen ssutých věží nespatřil jsi věru, jež divě trčí z jejich ladných čar. Těch ještě neznal’s. Milovaný asi jen patriarcha volné čeledi, jsi netušil, že bude v příští časy pěst panstva vládnout chlapů havědi, že s výše skalní, se strmého hradu pych násilníků deptat bude láj – Měl čas ten půvab svůj – Hle! od západu jak minulosti chmurně krásná báj sem kyne Hasenburk – však za ty krásy co vtrhlo běd v ten, jejž tu spatřil’s, ráj! 76 Tys jistě, když tvých očí blahé třpyty v to horstvo zřely, dumou zamženy, snil o líbezných dolinách, jež skryty tam dřímou, bystřin skokem svlaženy, kde tvoje plémě sídla zrobí sobě u květných luk a jasných pramenů a sady v uzardělých plodů zdobě i z nehostinných vzbudí kamenů a v poctu bohům svojim hor těch štíty v zář bude halit svatých plamenů. Jak jiné dumy loudí do mých hledů teď hor těch divukrásných valný sněm! Vím, pokolení mnohá mojich dědů že pracovala, žila, mřela v něm; vždyť našimi tam dosud hory, řeky, svůj původ jeví jménem každá ves – však ti, kdož rosili tam hojné věky svým potem prsť i kámen, kde jsou dnes? Tvůj rod, ó praotče, tam beze sledů do hrobů navždy zapomněných kles’. A duch se nese dál přes horskou stěnu a smuten letí přes ohromnou pláň, přes nekonečný hřbitov bratských kmenů až tam, kde omývá jej Baltu sláň. Vše pohrobeno, navždy, bez odvety – 77 tu mečem nepřátel, tu rozbrojem, tu vlastním vládcem, jenž pro cizí trety byl zaslepeným vrahů nástrojem, až i v tu horskou hráz, vždy lačen plenu, vnik’ cizí proud svým dravým příbojem,příbojem. Tu zbraní drali se, tu dělnou dlaní, lstí, mocí, zlatem, dítek loupeží, – i zdálo se, že rod tvůj tam se sklání, kam klesli bratři baltských pobřeží – – Leč tu jak duch tvůj byl by vzlétl z Navi a na obranu zahřímal: Ne dál! I zastavil se příboj cizí vřavy pod svatou horou, na níž ty jsi stál. Řip věrný sám tu strmí vzdornou skrání – svým horským vojskem opuštěný král. Ó Tajemství, jež řídíš lidské dráhy, v němž národů též vznik a zdar i pád, ty halíš tmou nám budoucnosti práhy; přec tuchu blahou cítím nitrem vlát, že ty, jež tolik surových a tmavých jsi věkův ochránilo českou hráz ve vzteklém příboji všech bouří dravých, teď z řady živých nevymažeš nás, že kmenu našemu dáš nové vláhy a zachováš nám zem’ tu plnou krás. 78 Ne, marna nebyla, jež v srdcích vřela, ta láska, kterou ty jsi zžehlo tam, jež v utrpeních s námi věrně dlela a jejíž v pustině nám zářil plam, jež byla hvězdou mnohých pokolení, a žitím, ohnivá, též vedla mne, ten cit, jenž způsob svůj a formu mění, však nikdy v duších lidských nezhasne, jak věky věků k roji svému včela, a mravenec ke drobné obci lne. Cit věčný jako stejné krve přízeň! Ba, mním, že národ též jest osobou, v níž částkami jsme, jejíž slasť a trýzeň i naší zachvívají útrobou – tož onen cit jest jako láska k sobě: vždy potrvá, však třeba šlechtit jej, by s lidskostí se snoubil k pravé zdobě, by národů již nespřádala děj jen touha jiným vlást, jen lupu žízeň a slavomamu pošetilý rej. – Když hledím tam v ty hory odrodilé, čím luzněji mne vábí do svých krás, čím známěji mi kynou tvary milé, jichž modral se již hochu v dálce pás, tím hlouběji se bolest v srdce vrývá, 79 že pro nás ztraceny; že předků krov tam hostí cizince a neozývá se jejich stráň již echem českých slov, že tam nás vítá záští zarputilé, kde leckde neosch’ ještě český rov. A přece kdyby náhle jakýms divem nás k výši vznesl nové moci vznik a já zde viděl v ruchu bojechtivém spět k horám těm svých bratří zbrojný šik, by násilím jej znovu opanoval a jak nám soupeř činil po sta let, jej mocí umlčel a v pouta vkoval a cizoty tam všechny znaky smet’ – tu na ně, přísahám při bohu živém, bych zvolal hlasem kárajícím: „Zpět! Ne mocí, nucením! Nechť v úkor práva nám urváno zde mnoho – prost je vin, kdo v roli zděděné zde setrvává, řeč otce svého chráně, věrný syn. Zda činí dobře, minulosti vinu kdo křivdou přítomnosti oplácí? Již pánem jiný lid v hor těchto klínu – zpět od nich již, nechť srdce krvácí. Či maďarské vás pěsti vábí sláva, jež v bratrů hrob nám Tatry obrací?“ – – 80 Však vím, že lid můj kráčí cestou pravou. On cizí jařmo nechce s beder střást, by s plemenného záští pustou vřavou zas jinému je mohl na šij’ klást. Vždyť cítíme již na své skráni vláti dech jitra – velké světa obnovy, kdy nebude se dějem slavným zváti vražd, klamů, loupeží rej surový a kdy též mocný sok náš zhrdne slávou, jíž v triumf řinčí jiných okovy. V ten lepší den, jejž červánek již věstí, dlaň přátelsky se skloní do dlaně, jež vídal’s, Řipe, proti sobě pěstí třást jen, tam k výboji, zde k obraně. Pak budou znát jen slávu ušlechtilou, ne tu, jíž bitev pláň se rumění, ne počet zbraní bude plemen silou, leč výše ducha, vědy, umění a pravda, dobro, z nichž se pravé štěstí i pro národy celé pramení. Vstříc této nové době s myslí vzňatou spěj, lide v kraji tom, buď první zas, jak na Bodamu kdysi žertvou svatou jsi vítal nadšeně dnů nových jas. Spěj k lidstva sbratřeného světlé metě a chystej sobě onu novou zbraň, 81 jíž vavřín kyne v obrozeném světě – však vlastní bytí především si chraň, bys na luhu svém stoje pevnou patou pak mohl volný volným stisknout dlaň. – – Hle! v dáli slunce k západu se chýlí, plá Hasenburk tam jako rudý skvost a zponenáhla hora hoře sdílí všech podvečerních barev čarovnost. Však i v mé duši zjasněné se hraní sen vábivý tím skvoucím přeludem: že v době oné příští jiných zbraní, bez bojů, jež nám byly osudem, jen silou lásky své a pilnou dlaní hor těchto krásných opět dobudem’. Leč buď jak buď! Nechť marné to jen ždání – dík tobě, Řipe, za dumu i sen. Zpět s drahých, zasvěcených tvojich skrání v luh rodný sestupuji zveselen. Tam vzadu šero již; však širou dálí ty ještě, kraji, jeden třpyt se skvíš – O kéž by také ducha světlem vzplály tvé nivy všecky po nejmenší chýš – pak po všech bouří strastných překonání svit nové doby šťasten pozdravíš! 82
V bouři.
Když náhlým vichrem žhavý prach se zvířil, jak oko svítalo za mladých dní! Jak bouře mocný dech mi prsa šířil a celá bytost vzpružila se v ní! Když, jako nyní, jizba má se stměla a pojednou kraj celý divě zplál, pak hroznou ranou okna zařinčela a hlomoz bez konce se valil v dál: tu zrakem blouznivým jsem světla stíhal, v nichž oslnivě nebes dóm se zžíhal, ty kroutící se pronikavé svity jak žhavých mečů cherubínských kmity, svých ostří démant zjevujících tmou; má leb se tyčila a rty se chvěly, jak vpadnouti by v píseň bouře chtěly, jež velkolepá nadchla duši mou, však vhodná jen pro ústa nesmrtelná, do lidských hlásek nepřeložitelná. * [83] Po černých mracích, ve chmuře sivé jdem’ nohou železnou my síly divé; blesk ve svých zracích, hrom na rtu máme, a mocí bezmeznou, nezdolnou, vítěznou vše krok náš láme. Třas v listí rozvátém, když dech náš cítí, pod naším palcátem vše v prach se řítí; kmen praská pod námi, strž s hory burácí a chrámy s paláci hřmí náhlým pádem – Co člověk před námi i s věků řádem? Oj, vari, červe, než jedním šlápnutím tě krok náš zerve, než ve svém hněvu v nic pouhým dechnutím tě sfouknem’, plevu! Ha, jdeme, jdeme my divé síly a v hrůze němé 84 král čelo chýlí. Co pro nás váží dav jeho stráží? Jen brvou hneme a v středu tisíců sluh, vojska, biřiců hned sprchne v plápolu skvost jeho moci, jej smetem s prestolu do věčné noci. Hned v síni jasné žen úsměv slunný, žár v očích hasne, a louten struny zlým dozní skřipem i s bujným vtipem – vše ztichne zděšeně, z ruk padnou číše, když bleskem plamenně své runy na stěně prst hrozný píše. Přes hory, pláně, přes pyšné báně, přes živé skráně, přes domek děcka 85 i chrámu trosku, přes díla všecka ruk lidských, mozků, řád lidstva všeho, ves důvtip jeho, květ uměn zdobný – blesk v hrdých zracích, smích na rtu zlobný, ve tmavých mracích, ve chmuře sivé jdem’ nohou železnou, nezdolnou, vítěznou my síly divé! * Zas nebes tmu žár oslnivý zžehá, zas hřmotem dunivým se chvěje zem’, a vichřicí v mé okno liják šlehá i hráchy ledové tam řinčí sklem; však jiné nyní dumání a snění mi táhne, nežli tehda, šedou hlavou – neb, ach! již čehosi v mém nitru není, co bylo příbuzno s tou venku vřavou. To byla jará, burná mládí síla, jíž kypěla a vřela každá žíla jak cévy jilmu mízou březnovou; 86 jež plna tvůrčí dychtivosti svěží v šíř rozvinout se chtěla bez otěží a zem kol sebe zjařit obnovou. Mně bylo těsno ve ztrnulém tvaru těch řádů všech, jež svíraly mě kol, já toužil, prahnul po hybu a varu, jenž smíchal by tu rázem vrch i dol, ty ztuhlé rysy přítomnosti smet’ a na ssutinách tvořil nový svět. Kde v dusnu mračna bouřlivá se líhla, tam radostně má všecka bytost tíhla, a družně vítaly mých zraků třpyty, když z čety rebellů se prapor zved’: „Nechť ssutky kouří ořů pod kopyty, jen dále ku předu, jen stále v před!“ Ne síla ducha jen, i síla hmotná můj probouzela obdiv nadšený, když k cílům velkým noha její hřmotná přes trosky spěla, krev a plameny. A duch mé písně zanícen se klonil před jarobujným rekem vítězem, jenž, s mečem v pěsti zkrváceným, zvonil přes trupů spoustu škorní železnou, žár nezkrotného vzdoru v hrdém oku pod vavřínem, jejž urval s mohyl soků. Ba, také Bůh můj – neboť každý máme Své zvláštní Nejvyššího vidění, 87 jak z tušení jej vlastní duše tkáme a z hlubin tajných svého cítění, a marno ždát, by duši jiných lidí týž Bůh se jevil, jak Ho duch náš vidí – i Bůh můj tehdáž v plné slávy zjevu šel mrakem bouřným, v očích blesky hněvu, jak mračný Thor byl ve své slávě pravé, jenž máchá hromu, zkázy kladivem, jak Perun, Indra, jak bůh síly dravé, jenž nebem hřmí ve voze ohnivém, jak bůh, jenž plemen stavěkými ději jde hrozný, vojů Pán, bůh Elohim, jak židů Jahve, jenž kdys v Amoreji vše do robátek pod meč vydal jim, jak Bůh, jenž kdysi bojovníky svoje též naší zemí v třesku houfnic ved’, jak Bůh ten, k němuž dosud vojsko dvoje na polích bitvy klečíc vznáší hled, než strašným hromem děl se zachví půda a spoustou mrtvol pokryje se rudá. Leč jinak nyní. Jižtě síla divá a bouř a boj mým není idolem, ni tragedie zkázy hlomozivá mi poesie světa vrcholem. Sic dosud s obdivem tam hledím vzhůru, kde protíná kmit křivolaký chmůru, a před neznámou mocí chýlím hlavu, 88 když uraganem letí v hrůzy havu – však stejně teď mi plna její slávy nad tichým úvozem hrst jarní trávy; jest větší pro mne teď, než v bóry hvizdě, když budí tikot mláďat v ptačím hnízdě; teď větší mně než v hrdém srdci z kovu se jeví v duši bratry milující, a největší v tom božském písma slovu: „Když v jednu bijou, nastav druhou líci!“ A přec – Kam hledíš po přírodě kolem, jest síla zdrojem života i stráží a v boji věčném tvor se s tvorem sráží; se zbrojí rohů, pyšným pod chocholem rek samec rod svůj chrání, čelí soku, v boj hrdinsky svůj paroh jelen vzpírá, vzdor divoký plá v býka zrudlém oku, i kohout statný zjev je bohatýra pod přilby hřebenem a s ostruh zdobou, muž pravým mužem cítí se té chvíle, kdy proti zlobě oči zjiskří zlobou a bojovně se vypne v hrdé síle – Tvůj cit i rozum násilí se příčí – tu – křivda zhyzdila tvou mužnou čest – a mžikem čelo planoucí se vztyčí, zub zaskřípe a maně zatneš pěst! – – Zda proto vzdor a síla muži dány, by zapíral je, snášel násilí 89 a křivdu, ranou neodrážel rány a znal jen něžné city, zženilý?! Čtu, zkoumám písmo tajnou rukou psané v mé duše hlubinách – čtu, zkoumám zas – leč jediný jen odvět vstříc mi plane: „V sil hrubých temno vzešel ducha jas. Pud vodil surový a divá síla též lidstva kročeje po mnohý věk, leč v duší hlubinách zvěst moje snila, ,Mír!‘ šeptajíc a ,Láska!‘ v zloby skřek; jen slabě zněla v nekonečných bojích jak tikot ptačí v bouře hlučný vír, však hlasněj’ časem rtoma poslů mojich v tu vřavu ,Láska!‘ zvonilo a ,Mír!‘,Mír!‘. I chvíle nastala, kdy ta dvě slova v šíř světa pronikla jak nebes zvon, však pokřik zloby přehlušil je znova a věčných válek opět řev a ston. Ba, jménem Toho, který Petra káral, že k meči sáh’, běs vraždy hubil svět, a nenávisti žár těm v srdci háral, jichž: ,Láska přední zákon!‘ hlásal ret. Leč zvonu rajského, jenž zasut zlobou, přec hlasy po tichounku z hlubin zněly tou mnohověkou tmy a zášti dobou, je slýchal věštec, mudřec v tiché celi, a stále mocněj’ zněly, dále v šíru 90 jak jitřní zvonění – v šeř padal svit – a den již Lásky blíží se a Míru, duch lidí jasní se a zjemněn cit. Ne v bratří vraždě jev se muže síla, než v boji s živly dravými se tuž, sval jeho mocný konej míru díla a v jarém napjetí jen dobru služ, služ ducha síla přemáhání sebe, té saně sobectví, jež lidstvo střebe.“ Však doposud meč vládne světu všemu a kdyby drahá srdce zřel se chvít pod jeho železem, tu proti němu muž nesmí vznésti mužné síly štít? Má hledět nečinně, jak zbujník hrubý bez trestu milé bytosti mu hubí? A národ, jemuž hrozí vraha kopí, má zakřiknouti odhodlané syny, když samovolně, s nadšením se vzchopí, dát život svůj za spásu domoviny? Má v moři dravém kol své strhnout hráze a bez obrany poddati se zkáze? Tak ptám se znova tajemného hlasu a slyším vzkaz: „Je teprv šero dne, nepřišlo dosud naplnění času a v dobách násilných, co k žití lne, 91 též násilím se proti zhoubě brání, – vzplá nezdolně pud sebezachování. Já pud ten vložil do všech srdcí živých a když je schvátí v mocný požár vzňatý, tu proti sobě v rukou spravedlivých moc jeho vážím a svůj zákon svatý. Však nejjasněj’ přec tento zákon plane, ten první zákon Lásky – všeho výš, a každý pracuj, ať se skutkem stane má dávno přislíbená Míru říš. Trůn moci surové a násilí již nachýlen je k pádu, prohnilý, a jiná moc se vzmáhá v lidstva duši – Nuž, každý nocí dnem jí cestu klesť a každému, kdo k slyšení má uši, jev, hlásej, vštěpuj novou blahověsť, by v palác pronikla i jizbu chudou, by podmanila každý světa kout: pak ne již meče lidstvem vlásti budou, než rozumu a citu klidný soud.“ – – Kdys v bouři sníval jsem o boje víru, a hle! teď o pokoji spřádám sen, o radě národů, kde družně, v míru spor mnohověký bude rozřešen. Kam zbraní chřest kdys vábil mladou Musu, zřím vraždu jen a krev a hnis a hrůzu. A přec, ač vím, že jen tou divou vřavou 92 as cesta vede k novým řádům světa, přec k nim jen dychtivě nad starou hlavou dum buřňáků mi hejno dosud vzletá – ta zůstala mi z mládí neztlumeně, ta touha bouřlivá po světa změně a ve mdlejším se stejně jiskří hledu: Přes pouta, lež a křivdu starou k předu! – Zas hledím ven, kde vřava tichnout zdá se – Ne, znova blýská, rachot rozlehá se – Ó, nová bouř též lidstva obzor kalí a chorál hromový se blíže valí. * Jdem’ hroznou mocí my šiky nové, zní hluk náš z daleka jak řvání lvové; jdem’ z jitra k noci v před horskou strží, a nic nás neleká, nic nezadrží. Jdem’ v řadě těsné a rostem’ v chůzi, kde jeden klesne, 93 tři vstanou druzi; nechť svítí hroty v bodáků lese, nechť zem’ se třese děl, koňstva hřmoty, v dým ať vše halí se: v před nohu šinem’, nechť rázem hynem’, za námi valí se zas nové davy, kam zrak se obrací, hlav moře burácí jak orkán dravý. Pod jařma tíží let na tisíce my spali bdíce, až pronik’ mříží svit do žaláře, až vánek svíží dech’ v bědné tváře: tu shledali jsme jho nectné v týlu i poznali jsme svou hroznou sílu – Teď Samson světa již sloupy třese, a bude veta po Gázy plese! 94 Všem země patří, jste naši bratři, neb všechny jediný nás otec zplodil, – nuž, z rodné dědiny náš vraťte podíl! Všem stejně světla, všem stejně stínu, všech ruce na pracích a žádná v klínu. Jha tíže hnětla nás dlouhé časy, chcem’ poznat po mracích též světa jasy. Na bránu tluče bouř našich pěstí, otevřte ruče i pro své štěstí, všech ruce volné spoj družným stiskem ruch práce spolné se spolným ziskem! Otevřte prve, než příboj hněvu hráz každou odmete jak orkán plevu, než v proudech krve, 95 ve zkázy hromu směs trupů klesnete pod troskou domu! * Již zašla bouře. Za divými řevy mír lahodný se vrátil přírodě, v němž slyšeti jen ptactva libé zpěvy, jež raduje se nové pohodě. Tím rozkošnější jsou teď slunka třpyty, list každý umyt, květy vláhou zpity, a na dvoře, kde prach se šedal žhavý, zříš sem tam dolík vodou bleskotavý, k ní slétá holoubek, jenž před tím v strachu kdes přikrčen se choulil ve vikýři; teď vesel pije, v hravém křídel vzmachu si zobcem rovná pocuchané chmýří. Chmur hejno v nebi trhá se a třepí, v nich tůně blankytné se valem množí a z barev zářných oblouk velkolepý pne duha překrásná – znak smlouvy boží. Zda přejde též tak ona bouře jiná, jež mraky své již nad obzor nám věží, zda obrodí jen lidstvo, blahočinná, a svět z ní vyjde v nové kráse svěží? Zda nezůstaví strašná její cesta 96 lích setbu rozbitou a zpustlé sady, vsi kouřící a rozvalená města a němých na ulicích mrtvol řady? Ty víš to jen, ó Neznámý, jenž budíš zpod věkového jha ty burné síly a jejich krok, děj lidstva všeho, pudíš bez jeho vědomí za svými cíli! Ty pouze víš, zda přejde vůlí Tvojí, ne vřavou hrubých sil a v krve víru, leč rozumu a srdce tichou zbrojí, pod jasnou duhou bratrského smíru. Mně tušení jen dí, že bouři onu moc nezastaví žádná na té zemi, ni rachot děl, ni hlaholy všech zvonů, ni modlící se kněží s monstrancemi, ni důmysl a důvtip sebe větší, ni vzlet a vroucnost nejkrásnějších řečí. Ne, v blahosklonném darmo usmívání k nim dlaně vaše bratrsky se šinou, když rukavičky měkkou pleť vám chrání před jejich ruky drsností a hlinou; ne, nemluvte k nim, zdobným rouchem kryti, a s hebkou tváří, vzácných krmí syti, že ohavným je hříchem závist nízká, že stačí s vodou chléb za prostým stolem, že tretou skvost je, jenž vám s prstu blýská, a marnost vše, co hyne rezem, molem; 97 ne, nejezděte v karosse tam zlaté jim kázat o Tom, který neměl místa, kam složit hlavy, o pokoře svaté, o kříži, pod nímž sledujeme Krista; ne, neřečněte v mramorových sálech o hrubých pudech lakotného davu, o nesmrtelných, jasných ideálech, jež nesmí zapadnout v tu pustou vřavu – Nic nemluvte, co nečiníte sami, dřív sami za vzor spokojte se s málem, a všichni aby šťastni byli s vámi, buď nejpřednějším vaším ideálem! 98
Pod Marianským obrazem.
Na sivých prsou ohromného buku (jenž nad úvozem lesní cesty ční v jiv, habrů, lísek promíchaném shluku, houšť lupenů svých lesklých kloně k ní) zřím nad klekátkem prostým obraz Panny, a suchých, čerstvých vínků ofěry, jež kryjí zvětralého rámce hrany, jsou svědectvími zbožné důvěry, s níž mnohá duše vzývala tu vřele o těchu v hoři matku Spasitele. Však poutnické ta nemá hrubé rysy, neb Madonny zde odlesk zachycen, jak do ní vdechl slavný mistr kdysi své velké duše nejlibější sen, a mysl rázem unáší mne zpět v jih mezi oranžů a mandlí květ, kde před tou tváří lahodnou jsem stanul a cítil blahé nadšenosti dech, [99] jenž po staletích stejným kouzlem vanul z té něžné hlavy, sladkých očí těch, jak před nimi když mistr, hotov s prací, sám první poklek’ v slastné adorací. Ne svaté matce Kristově se kořil, než ideálu ženství jedině, jejž v nejčistším svém zanícení stvořil v té přikouzlené štětcem vidině, v níž pelem luzných barev zachytil, co v ženě božského kdy zřel a snil. A každému z nás aspoň jednou v žití před okem duše světlý zjev se třpytí té líce nebeské, jež upředena je z nejčistšího kouzla milosti, jímž tento život prozařuje žena, i takého, jejž země nehostí, než krásnější snad jiných světů kraje, jichž plachý odlesk ve snech lásky hraje. Ó, vděku ženství, nejvábnější květe, jejž do věnce svých krás nám život plete, co bez tebe by byla tato zem? Tys dum a citů nejkrásnějších zřídlem, tys nejsladšího povznešení křídlem, tys mužských duší nejsvětlejším snem, dech něhy anjelské vlá kolem tebe – a Madonnou se usmíváš i s nebe. 100 Buď zdráva, ženo, velebena buď za všechno nebeské, co skytáš muži: Ty připínáš na jeho drsnou hruď květ unesený z ráje, lásky růži, ze sladkých linií tvé božské vnady mu hudba nejsladší do nitra zní, ve stínu řasy tvé a důlku brady sen mistrů, pěvců nesmrtelných sní, tvůj útlý prstík duše na varitu mu vzbouzí struny nejslastnějších citů, ne plamenných jen vášní prudké touhy, ne smyslnosti hrubé žárný vznět, než cit i nejčistší, dech něhy pouhý, nad kterýž světějšího nemá svět. A nechťsi číkoli ret pohrdavý: „Vše nízkého jen pudu výkvět!“ praví, jsou lidských bytostí vše kořeny do hmotné hlíny zemské vnořeny a mezi květy, jež z té hroudy naší svůj kalich něžný k jasné výši pnou, ve vroucí záři ženských očí raší z nich nejvzácnější s vůní kouzelnou. I v moje žití hrstka toho kvítí svůj přimísila čarovonný dech a vzpomínkami dosud vábně svítí i v mého listopadu šerých dnech; leč nejkrásnější těchto sadů růži 101 jsem plně k ňadrům nepřitisk’, ó žal! to celé blaho, které skytá muži hruď ženy oddané, jsem nepoznal, tou plnou září ženství blahočinnou jsem neohřál své srdce – vlastní vinou. I jest mi, jakbych čelo zahanbeně měl pochýlit a v prsa udeřit za všechno, čím jsem zhřešil proti ženě, čím znevážil jsem svatý lásky cit; – však mám i trest: neb srdce pozdě želí, že nežil jsem, ach! pravý život, celý. A přec – ač samotno jde moje stáří bez tepla družné lásky v zimní mrak – jsem poznal cele jednu z rajských září, jež do života line ženy zrak, a té je dost, bych vznášel zaníceně k ní navždy zrak a žehnal s díkem ženě – : tu vroucí zář, jež onde na obraze zpod Panny víček milostně a blaze na Jezulátka splývá hlavu malou, jíž ruka hladí jemné kadeře – Ó, tu jsem poznal, celou, neskonalou, tu vroucí lásku dobré mateře! 102
Klekání.
Zas po letech jsem přišel za večera v kraj svého mládí. Za údolím stráň do měkce zahnědlého pološera již splývala; leč nad ní chrámu báň se skvěla dosud v nebesklonu vzňatém jak stará malba na pozadí zlatém. I zámek prostý, školu, hrstku střech svit pozdní opřádal jak zlatý dech. V té záři ztlumené, spíš zářném šeru tak sladce pohasíná letní den, jenž hořel, svítil v barev příkrých steru a hlučel, znojem práce naplněn, kos řinčením a stébel chrupotem, žen pilných zpěvem, vozů skřipotem. Teď v poli klečících jak řady mnichů ze snopů panáci jen snějí v tichu, co zatím ve vsi tam, sňav s beder kosu, muž k odpočinku na práh usedá [103] a s čela stírá denní píle rosu; kouř sivým chocholem se pozvedá nad nízkou střechu, pod níž v kruhu dětí mu žena chystá prostou večeři – Těm v pravdě chvíli odpočinku světí zvon večerní, když jasně udeří v tiš soumraku a šíro do polí své snivé Anděl Páně hlaholí. To v milý oddech perně zasloužený a v myšlénky na skromnou potravu, na klidný sen po boku věrné ženy zní hymna tajemného pozdravu z těch jasných říší nadšeného snění, zkad splývá v duši zář a povznesení. – – V tom na věži se vskutku ozval zvon, svým světě hlaholem dne tichý skon; a mně tu bylo, jakbych slyšel zas kýs dávno neslýchaný, milý hlas, z těch hlasů v srdci navždy poutkvělých, z těch hlasů drahých, navždy oněmělých. Co všechno duší hlas ten rozvlnil! Jak čas by uplynulý rázem zpět se přivalil a nitro naplnil vším blouzněním a sněním oněch let, kdy hoch a jinoch v jaré hlavy sklonu zde naslouchával večernímu zvonu! 104 Ó pamatuji: ani v oněch letechletech, nechť ruce sepjal jsem a sklonil hlavu, já nemodlil se po křesťanském mravu; nechť někdy šepot chvěl se na mých retech, já nezřel při tom slově šepotaném, jak anděl, v ruce sněžnou lilii, skráň v záři nebes kloní k Marii a nese zvěst o divu svrchovaném. A přece, co jsem cítil duší vláti, když naslouchal jsem ve ztišení kolem té hudbě slavné nad strání a dolem, – jak jinak nežli modlitbou to zváti? Toť bylo jako očištění náhlé od zemských šlak, jak povznesení duše v kés horizonty světla neobsáhlé, jak utonutí v tajné božstva tuše. Ó klekání, mně zdávalo se časem, že nejsi kovu neživého hlasem, že z duše krajiny tvá píseň zní, v níž věrně ztlumočena vylévá se slast, tesknost všecka chvíle večerní, vše kouzlo skryté v růžných mlžin kráse, když na západě tonou v moři zlata a nad nimi je první hvězda vzňata, že přírody tu rozechvělý cit si hudbou zvonu musí ulevit – tak právě jako jarem zpilý kraj, 105 když do haluzí mladých bujné spleti, kde voní, raší poupě na poupěti, noc vlahá stříbrem tká svůj sladký taj, své ulevuje rozkoši a tísni ve sladkoteskné slavíkově písni. Ó klekání, co valných pokolení již stejně slýchalo tvé hlaholení! Den jako den po věky znělo’s tak těm, kdož tam na hřbitově malém leží, i těm, jichž rov už rozeznáš jen s těžítěží, i těm, jichž hrobu zmizel každý znak; před námi tisíce již, statisíce vždy za soumraku, když tvůj zapěl zvon, ke spjatým rukám naklonivše líce na chvíli zapomněli všední shon a s modlitbou zrak ducha vznesli v nebe, neb dumavě jej ponořili v sebe. Mním, duchů miliony v hudbě tvojí že k nám se druží šepty snivými, – ó hymna jsi, jež po staletí pojí rod starý s novým, mrtvé s živými, nechť jeden zbožně říkal Anděl Páně, a jiný zvykem jen spjal k ruce ruku neb v dlaň jen sklonil nevěrecké skráně – přec citem svým se ve tvém střetli zvuku. – Zníš, klekání, nad mého mládí nivou a melodie dávno doznělé let krásnějších zpět vodíš v duši snivou. 106 Jak jinak zraky vystřízlivělé teď hledí k nebesům a na svět vůkol, v mé nitro vlastní, na života úkol, co sladkých ohňů v čele vychladlo, co zářných vidin ve tmu zapadlo – a přec, ty svatý zvone klekání, v mém srdci ještě našel’s onu strunu, jež chvívala se po tvém vyzvání kdys nitrem plným blouznivému junu, ač ucho moje ve tvých úderech míň pozemské již sladké hudby slyší a s vánkem večerním již cítím dech té noci jiné, velké, jíž jsem bližší. – Již zvonů hlahol nad krajinou ztich’; jen hruď mi ještě plní ohlas jich. Již umlkly, – a snad že přijdou časy, kdy nerozvlní podvečerní vzduch báň žádná velebnými zvonů hlasy: Vždy dál a jinak spěje lidstva duch, vždy k novým cílům bouří přes ruiny a jiným myšlenkám šat hledá jiný – – Však nechť i všechny svatyně se sřítí, zvon tajemného o neznámu snění, tuch mimozemských, pro něž jména není, vždy na dně srdcí lidských bude zníti. 107
Zpověď.
Pryč s lichým nimbem přibájených cností, pryč metám pozlátkovou glorii, jíž před blyskotek chtivou veřejností ten onen po zvyku mě ovíjí. Ač tvrdit smím, že nežádal jsem o ni, přec vinníkem i ten, kdo nebrání, kdo chvíli jen se v záři klamné sloní a hned tu cetu nerve se skrání, ba – i z dob takých zpozdilých se kaji – z ní marnivě se těší v duše taji. Nimb onen sice nyní vzácným není: kam hledíš společností kol a kol, vše shání se jen po tom lichém skvění a všude plno chlubných aureol. Dost lacino ji zjedná vnější zdání, hluk na foru a čilých přátel sbor, pak jiným rve ji, sám svou každý brání, chtě skvít se světu jak všech cností vzor – že posléz pohrdneš tím za ctí rejem: Líp publikánem být než farizejem! [108] Když slunce žití k západu se chýlí, jak milo slýchat známou průpověď, že drahou dobra jen jsi kráčel k cíli a zásluh laur že zdobí hlavy šeď. Leč položíš-li na dlaň spánek sivý a hloubavě dny zašlé zpytuješ, jak trpce k oné chvále ret se křiví, vin přízraky když z hrobu cituješ – dnes cítím touhu zpovídat se sobě i těm, kdož v nepravé mne zřeli zdobě. Má kniha života! Prv’ bílé listy – sen děcka nevinný jen po nich vlál; však brzy kalí se jich úběl čistý, a skvrny hustěji se tmějí dál, což rdím se studem nad nejednou blanou, jak mnohou chtěl bych v drobné kousky rvát, v žár vmetnout celou knihu rozsápanou a znovu jinak svoje žití psát – Nic platno! Nezbývá než zbytkem síly pár matně popsat stran, jež snad mi zbyly. Jak mnohá chvíle v paměti mé pálí, kdy vášní slep, jen hříčka chtíčů svých, jsem zradil jasné svoje ideály a blátem vším jen za požitkem tíh’, ba hůř’: kdy v mysli otrok hmoty pouhý, 109 jsem slovy lhával čisté duše vzlet a zrakem lhával vznešené jen touhy – Což stydno hledět na ty chvíle zpět a přec, kdož ví, zda čemu nyní klnu, mne zítra nestrhne zpět v kalnou vlnu? Zřím spousty hluchých dnů, let chudých řaduřadu, jak zeje prázdnotou jich smutná poušť! Co bylo slibných zrn v mé duše sadu, moh’ zhalit se ve květů, plodů houšť; leč jako sveřep bujely v něm škodné klid rozmařilý, mdloba lenivá, že mělo vznik jen sem tam poupě plodné pro těžká planých úpon přediva, jež dusily, co mohlo zkvésti pílí, kde plod moh’ zrát, jen hluché strouce býlí. Mám, pravda, také roky tuhých prácí, znám noční lampy s ranním šerem střet – však bezděčná, jen chleba ždajíc, ztrácí část práce té svou cenu; pouhý tret část jiná byla; a kde výš se vzpjala, tu nejednou jí záhy selhal vzmach, zas mdloba malátná jí křídla spjala a ve vyjetých cest ji stáhla prach – Vím, odsoudí mé dílo příští doba, však zde již soudí vlastní obžaloba. 1110 Já viděl dobře lži a bludy věku, já o člověctva obrození snil, leč v pohodlném společnosti vleku jsem po šabloně její všedně žil, s ní sháněl požitek a bydlo tiché, s ní bratrů bídu řešil almužnou, s ní za skutek měl celý fráze liché, jho mrzké snášel šijí nemužnou a v rukou poměrů byl slabá třtina, já jinak myslil, jinak žil – Má vina! Já ve svém šiku bojovník byl chabý, já mlčel tam, kde měl jsem veto hřmít, zřel nečinně, kde utištěn byl slabý, kde měl jsem zdvihnout proti křivdě štít. Boj – pravda – nedůstojný, boj náš denní za tretu, osoby, – z té vřavy ven! – ; však já i tam, kde zvalo přesvědčení, bych za ně bouřím všem se vydal v plen, krok stranou od klopotné srážky šina, jsem pohodlný volil klid – Má vina! Mám dál se v prsa bít? Mám jevit činy, jichž ryje v duši dosud čerstvý sled, neb v paměti již polozhaslé viny, ty, ku kterým se jedva hlásím zpět, vždyť zdá se mi, že kdos je konal cizí, 111 ten člověk zašlých let, jenž jiný byl – však dost i těch, jichž osten nevymizí mi z duše snad, bych do sta roků žil – mám jevit je, bych odplatu vzal za ně ve studu vyznání a světa haně? Ne, nikoli! Což činy jednotlivé? Jen zřídla váží v ňadrech ukrytá, z nichž ony vytryskly – jen pudy křivé a vášně scestné, vůle podrytá. Ty jevím kajicně: tu vůli vratkou, jež netřímala chtíč můj za otěž a líné smyslnosti byla matkou; ten rozpor žití s ideou; tu lež, jež na rtech měla činy velké, zdárné, však nekonala nic neb hříčky marné. Nuž, nejsem vhodným pro své bližní vzorem, a vy, kdož rádi soudci jiných jste, „hle, hříšník!“ hlučně zavolejte sborem a chcete-li, též kámen povzneste – či, před svým soudem vzpomenete Krista, co děl, když schýlen v písku prstem psal: ten, jehož duše poskvrny je čista, by první kámen na hříšnici vzal? Vše jedno – Ano, hříšník jsem! Má vina! Zde, kterouž nad sebou sám lámu, třtina. 112 Bych neslonil se v klamném cností zdání, jen proto slabost svou jsem zjevil vám; leč k soudu nestojím vám, k potrestání – svým soudcem, karatelem jsem já sám. Můj zákon tajné prsty v hruď mi ryjí, hlas přísný šeptá v nitru úkrytech své rozsudky – Kde ten mi nepromíjí, co platno rozhřešení lidí všech? A ten kde schvaluje, mám duši v klidu, nechť přestupníkem byl bych všemu lidu. Sám na těch vážkách kladu chvějnou rukou do těžké misky provinění svých svou každou zradu zásady a s mukou tam vážím každý proti pravdě hřích, dob vzpomínám, sám před sebou se pýře, kdy brodil jsem se neřestmi, slz všech, mou vinou prolitých, chvil, sám kdy hýře jsem přeslech’ bratra nešťastného vzdech, i červíka, jejž vyslyšeti moha jsem neminul, jejž zdrtila má noha... A přece snad je hříchem ještě mnoho, co odpouštím si – nuž, ty nad námi, jenž’s dal mi na zemi jen soudce toho zde v křehkých prsou mých, ó Neznámý, ty víš, proč zakalil jsi moje zory, 113 ty ke zdroji až stíháš vášně proud, víš z předu vždy, jak skončí nitra spory, tys neomylný od věčnosti soud a víš, kam zaletí ta jiskra malá, jež tebou vznikla, lásko neskonalá. 114
Vánoční.
Za překrásné jižní noci v daleku tam, v daleku vzešla hvězda, jejíž záře svítí z věku do věku. S tajným šeptem skláněly se palmy nad práh jeskyně, kde se robě usmívalo v obejmutí matčině; pastýřů jen chudých zástup, schýlen k jeslím, vítal s ní první Jeho pohled, úsvit blaženějších lidstva dní, a vzduch jasný rozplesal se andělskými písněmi: Sláva Bohu na výsostech, pokoj lidem na zemi! * [115] Od té noci šťastné přešlo dva tisíce málem let, ale ona hvězda svatá dosud září v širý svět. Dalekém zde na severu rajským třpytem blaží nás, nechťsi ledové jen palmy kouzlí v okna tuhý mráz, nechťsi bledší hvězdy hledí na kraj bílý pod sněhem – dnes tu všude teplý, jasný, divuplný Betlehem. Z každé chaty září hvězda, tichá hvězda veselí, noc ta aspoň třpytnou cetou každou ručku podělí, celý rod se vítá spolu kolem oteckého stolu, o jiných se radost dělí dnes i člověk osamělý, dnes i žebrák, tulák bídný najde teplý kout a vlídný, srdce vřelejšího tluku a štědřejší lidí ruku. Do měsíčné zimní noci, do stříbra a do běla 116 z oken chrámu na výšině záře svítí veselá, jásavě zní hlahol zvonu s radostnými písněmi: Sláva Bohu na výsostech, pokoj lidem na zemi! * Pokoj lidem na zemi... Ó běda! Darmo zrak jej v širém světě hledá, zevšad kmitají jen lesky zbroje – Kde je dosud, Kriste, říše Tvoje? Chudobný Ty mistře z Nazareta, rybářů jenž’s učil družinu, jméno Tvoje po všech krajích světa v nejdálnější vniklo končinu, Tvoji chválu nesčíslní rtové, chrámů nesčíslných pěje zvon, Spasitelem, Bohem Tebe zove ctitelů Tvých mnohý milion, před oltářem, na němž trůníš, sklání nesčetných se davů koleno – Ale z Tvojich svatých přikázání, z božských slov Tvých kolik splněno? 117 Znějí sice Tvoje věčná slova z jitra k noci na všelikých rtech, knihu, která učení tvé chová, chrání zbožně vnuci po dědech, pralesů i dalných snědým dětem smělý kazatel Tvou nosí zvěst: Znějí Tvoje slova širým světem – ale co z nich dosud skutkem jest? Na počátku slovo bylo, a jen pouhé slovo zbylo. Kdy se Tvoje slova stanou skutky? Kdy se vystěhují ze svatyně zištní kupci, na něž zvedal’s důtky? Farizej kdy zamkne veřej síně, by svou modlitbu moh’ jiným skrýti? Kdy ni v Garizim ni na Morii, ale v pravdě Bůh se bude ctíti? Kdy ten, který nejvíc sklání šiji před Tvým křížem, na sebe jej vloží, vzdá se moci své a svého zboží, aby skutkem následoval Tebe, bědným bratřím obětoval sebe? Kdy ne hlasně říkat: Pane! Pane! ale milovati země syny vskutku předním zákonem se stane 118 a to nejen řečí, také činy? Křesťanem kdy nebude se zváti, almužnu kdo dává s vlídným slovem, než kdo hotov, pro bližní se vzdáti všeho toho, co svým právem zovem’, kdy jen láska bude místo práva, zbraní hlomoz navždy oněmí – a kdy vskutku Bohu v nebi sláva, pokoj bude lidem na zemi? 119 OBSAH. Str. Slovo7 Sny palestýnské10 Ranní14 Bůh17 Májová22 Lesní žalm42 Zbořený chrám57 Na Řipu74 V bouři83 Pod Marianským obrazem99 Klekání103 Zpověď108 Vánoční115
E: av; 2002 [121]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Topič, František; Otto, Jan
(Nakladatel F. Topič knihkupec. Tiskem J. Otty v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 124

Věnování: Vrchlický, Jaroslav
(Jaroslavu Vrchlickému. Vzácný příteli! Přijmi tuto první řadu mých veršovaných meditací. Ve svém podzimu nemám co bych Ti podal nechci říci cennějšího, ale opravdověji čerpaného z hlubin mé duše. S. Č.)