Lesní žalm.
Jak milo tady: Zapad’ život za mnou,
ruch lidských prací, starostí a muk
i s rozkoší a slávy zvěstí klamnou,
shon po zisku a věčných bojů hluk,
kvas doby naší churavé a dusné,
ty všechny fráse dávno sluchu hnusné –
Zde sama příroda, dech její zdravý,
vděk samoty a lesa tichý sen,
kde sem tam sype v soumrak zelenavý
své vzdušné dukáty kmit slunka jen,
kde jenom větví nesčíslných krov
svou šepce starou píseň beze slov.
*
Jak často jsem si oddechl
v ráz každé zbaven tísně,
když nad sebou jsem zaslechl
šum tiché lesní písně,
v níž duše celá okřála
a srdcem tužba zavlála,
[42]
bych přestal s životem se bít,
střás’ všechny jeho zmatky
a skolébán moh’ stále snít
v tom šeptu velké matky.
*
Dál kráčím stezkou, přes niž kořen všude
se plazí jako v chumli těla hadí
a jež se místy ztrácí pod kapradí,
kde svítí muchomůrek terče rudé;
nad nimi větví svislá skupení
své mísí jehličí a lupení,
směs nesčíslných miloněžných forem
a tonů zelených, kde jas a stín
sta kouzlí přechodů svým hravým sporem,
že s rozkoší v ten vzácný baldachýn
zříš, tkaný přírodou, jenž nade hlavou
ti skládá šerosvitu báseň pravou.
A tu zas jehličné jen štíhlé pně
jak stožáry se tyčí velebně
a na vše strany rozklánějí níž
svých sličně otřásněných větví tíž,
jichž zeleň tvoří svěží protivu
ku kmenů sivu, hnědu, šedivu,
tu hladších, onde drsných, rozprýskaných
a mechem, lišejníky obetkaných.
Jest milo v šeru toho sloupoví,
kde voní tlící stel a pryskyřice
43
a vůkol posvátný klid chrámový
jen zřídka ruší čilá veveřice,
jež vzhůru po kmenu kol hladké kůry
se kmitne letem blesku ve spirále
a chvilku skrčena se dívá shůry
jak pitvůrka ve staré kathedrále,
až s hlesem cvakavým pak mizí zcela.
Zas hlubá tišina vše obestřela.
Nic nevniká v můj uhýčkaný sluch,
než stromů lesních tajuplný ruch,
jich šumění, teď hlasnější, zas tišší,
ten sterohlasý šepot nade mnou,
v němž člověk jakous divnou mluvu slyší,
jaks povědomou a přec tajemnou,
že bádá bezděky, zda porozumí,
co pravěký ten lesa chorál šumí.
*
To já jsem, synu! Já to pěji
rtem lesa, hlasem lupení,
svou věčně krásnou epopeji
bez počátku a skončení.
Tu báseň velkou, jež se spřádá
od věčnosti v mém praduchu
a v celek božsky krásný skládá
květ lilie i ropuchu,
hor valný zástup s ledným čelem,
i zrnko, jež hmyz odvleče,
44
smích hrdliček i řvaní šelem
i tvoje bitvy, člověče!
Kdys v objetí mé stulen těsně
jsi se mnou cítil žal i ples,
mně rozuměl’s a chápal přesně,
co žvatlá zdroj a šumí les.
Však pohrdnul jsi matky klínem,
trav kobercem a větví stínem,
a za fantómy v dálku spěl;
tam’s utvořil svět vlastní sobě,
kde ve zdí spoustách, v dusné kobě
jsi nadobro mne zapomněl.
Řims řadami a sloupy, vlysy
jsi nahradil mé prosté rysy
a vypudil můj každý zjev;
teď u mne stana bludným krokem,
již zíráš v líc mou cizím okem,
a nechápeš můj vzhled i zpěv.
Rci upřímně: V mém objímání
zda šťastnější jsi nebyl kdys
než ve světě svých stvůr a zdání,
zkad vyhostěn můj každý rys,
kde smyšlených jsi potřeb rabem,
kde předrážděn duch v těle chabém?!
O vrať se v moji náruč, dítě,
zde okřeješ až k duše dnu,
zas blahou svěžest v ňadrech cítě
45
jak vzbuzen z horečného snu,
zas míza má ti vnikne v žíly,
zas poznáš pravých žití vnad,
blíž svému prazdroji a cíli,
zas najdeš blahý duše lad.
*
Ó píseň svůdná tomu, jehož rtům
již ztrpkla číše, z které lokal chtivě,
než společenských proudů vír a šum
jej práhnout naučil po květné nivě,
po míru, samotě! Jenž znaven boji,
jež vracejí se tytéž bez ustání,
jen v pozměněných slov a hesel kroji,
leč v stejném věčně pokřiku a lání,
s touž sobectví a ctižádosti zpruhou,
a tyrannii jednu mění v druhou.
V tom předráždění stálém chorých čivů,
v tom štvaní, nad nímž sviští vášně bič,
v té vřavě frásí sličných ku podivu,
pod nimiž číhá všedních pudů chtíč,
rád tamo zatoužíš, kde tvoje dumy
jen s boru klidnými se snoubí šumy.
Nuž, ty tam v dáli horečnatý shone
po slávě, rozkoši a mamonu,
rád z tebe prchám pod jehličí vonné,
kde v přírodě na chvíli utonu
46
a v sobě samém. Chci tu přemýšleje
na chvíli shladit věky lidských prací,
všech pokolení nesčíslných děje,
svět nový stvořený civilisací,
ta všechna díla mnohatisícletá,
dob valných všecka myšlení a snění,
z nichž jako z korálových navrstvení
vznik’ pevný útvar vzdělaného světa,
a daleko se vrátím nazpátky
v té dlouhé dráhy první začátky.
A v les, jak zde, svůj kročej v mysli šinu,
leč v hustší, velebný, kde přes bažinu,
přes kleslé věkem gigantické kmeny
muž ponurý po boku plaché ženy
v houšť úpon spletitých si cestu razí.
Jsou oba diví, drsní, polonazí
a spíš jak lesní zvěř se plíží hbitě
a v stínech kolem slídí ostražitě,
zda netají kdes dravce mračná chvoj,
s nímž o život by svedli hrozný boj.
Jak chtivě žízeň v lesním zdroji hasí
a ptáka, oběť prostičkého luku,
teď v kusy roztrhavše, divě kvasí,
prou s včelami se o med v dutém suku
a šťastni jsou, že našli v bouřce sluji!
Tam v bázni skrčeni se k sobě tulí
a v lesní tmu zrak noří ustrnulý,
v rej, hukot, praskot klátících se stromů,
kde tajný kdos, jejž blízko stále tuší,
47
své jeví hněvy děsnou řečí hromů
a duby staleté svým bleskem kruší.
A přec byl počátek zde všeho, všeho!
Ten prales hluchý, divý pravěku
byl nejprvnější školou člověku,
zde zárodky všech příštích dějin jeho,
té práce plemen, věků nesčetných
a nekonečných stupnic osvětných,
než sluji v palác renaissance změnil,
svist šípu ve hromový rachot děl;
než v novodobou společnost se sčlenil
a v závratnou výš duchem zaletěl;
než i ten blesk, jenž tajemnou kdys bázní
jej plníval, své poddal tuhé kázni,
zbraň vyrvav mu a zkrotiv jeho vztek,
jej poslem učinil svých myšlenek;
než ony tuchy tajné, neurčité,
jež pociťoval v hloubi pralesa,
když v síti černých větví rozložité
zřel prokmitati hvězdná nebesa,
v ty valné přešly dogmat, ritů shluky,
v nichž ztuhly posléz různé věrouky.
Teď člověk ve svém vlastním světě žije,
jenž dalek přírody, jím samým stvořen,
ve stvůrách ruky své a fantasie
již nepomní, kde všeho první kořen.
Ve tvarech ustálených, zvyklým směrem
48
dál pracuje, za požitkem se honí,
um napíná a tvoří štětcem, perem,
dál mudruje neb ve chrámech se kloní.
Však nejednou přec vědomí se vrací,
že styk se s živným ňadrem země ztrácí
a srdcem zprahlým touha proletí
po matky velké teplém objetí:
Tu básník rozmrzelý náhle cítí,
žeť cetou umělou slov jeho kvítí,
že láskou není láska, o níž pěje,
že stínů hra jsou jeho hrdin děje –
i sejde s výšin kulturního žití
zpět k lidem prostším, bližším přírodě,
kde ještě slyšet její tepny bití
a s citem zdravým řeč je ve shodě.
A malíř pojednou své dílny nechá,
v níž paví peří, koberce a vázy,
a podstavec svůj v lese vztyčit spěchá,
kde svit, jenž padá na březové mlází,
mu otevírá nové krásy říše,
z níž pravdy, skutečnosti půvab dýše.
A filosof od vtipných meditací
zpět v prostý život přírody se vrací,
na místě soustav, tkaných dobou mnohou,
zas pozoruje živý malosvět,
boj mravence a mšice u svých nohou
a svlačce jinde spirálový vzlet,
a v duchu křísí život pračlověka
a zkoumá pouť, jíž rozvoj lidstva spěl,
49
a poblouzení jeho mnohověká,
zda tak či jinak dál by jíti měl.
I člověk rovný mně, když touhu cítí
nad světa tajemstvím a života
se volně zahloubat, jde tamo sníti,
kde obestře ho tvoje samota,
ó přírodo! Kde nezní vřava denní
ni dogma věr ni protest nevěry,
kde jest mu v tichém listů ševelení,
jak měl by zvolat plný důvěry:
Mluv, lese, ty! Snad šum tvůj poodhalí
té clony tajemné cíp aspoň malý.
*
V prs pramateře země vnořen
ssá mízu životní náš kořen
a štíhlým kmenem tíhnem’ vzhůru
ve zdobě zelenavých řás
v zář sluneční a mračen chmuru,
zkad svit a vláha kanou v nás
ze vzdušné, volné prostory,
kde s větrem vedem hovory.
Když pociťujem radost žití,
šťav plodných plny do všech cev
když větve v pupencích se třpytí
a na nich jásá ptačí zpěv,
tu vděk svůj slastným snítek chvěním
a blahým šeptem jevíme –
50
leč koho chválíme svým pěním,
kdo všeho původ, nevíme.
Nám valných světel hvězdných zřídla,
cest jejich cíle neznámy,
my nevíme, proč blýskot šídla
nad vřesem kmitá pod námi,
my nevíme, proč dravec s výše
dráp vtíná v myšku ubohou,
nám písmo neznámo, jež píše
žár blesku černou oblohou,
a v bouři zlé když bez pomoci
pod bičem vichru sténáme,
tu klaníme se hrozné moci,
leč její jméno neznáme.
My rostem, v nové puky ženem
a šupinatý nesem plod
a krov svých větví strážně klenem
nad útlých kmenů nový rodrod,
chlad skytáme a vonnou linem
krev pryskyřice ze svých ran,
mláď ptačí s hnízdem k srdci vinem,
pnem veveřici vzdušný stan,
těm, kdož k nám zbloudí z hluku žití,
ukolébavku šeptáme –
leč po hádance svého bytí
a všeho kol se neptáme.
51
Však přece tucha mocná vlaje
nám stále nitra záchvěvy,
cit přítomnosti toho taje,
jenž nikdy tvář svou nezjeví,
a bezděky tou šumnou řečí,
již vdech’ nám tajemný ret něčí,
žalm nekonečný pějeme,
jej s námi pěje muší bzukot,
hlas pěnice a datla ťukot,
šum lesních zdrojů, větru hukot:
Dík taji věčnému, že jsme!
*
Ach, ano, tušení! Ten matný kmit,
jenž v hustých mlhách neznáma se chvěje,
ta slabá v labyrintu záhad nit,
z nichž východu však nikdo nedospěje,
kdo dýše zemský vzduch! To tajné vlání,
jak smyslům skryté nezemskosti dech,
jež přec nám blízka v jevech žití všech –
to vane vždy též hrudí mou a skrání.
Ač není důkazu ni zrnko v ní,
jímž lidský duch své pochybnosti řeší,
ač jen jak lesa šumná mluva zní,
přec ona tucha sílí mne a těší.
Vždy se mi zdává, jakby ruka něčí
mne vedla, neviděna, po té zemi,
jak broučka nejmenšího vede s péčí;
52
a jakby vládl mými činy všemi,
mou každou myšlénkou i mými city
kdos ve všem vůkol i v mém nitru skrytý.
I pravím si: Vše v důvěře mu vzdej,
kdo jest, kam s tebou kráčí, nebádej!
V ty taje lidský nepronikne duch
a zve-li ten jej Příroda, ten Bůh,
ten jinak: vše to prázdná pouze hláska –
Jen vím: že jest, a věřím: že jest láska.
Ach, ano, věřím, věřím v pevné tuše,
že tajemná ta veškerenstva duše,
ať kdekoli, ať cokoli to jest,
vše vede k dobru, o němž v srdce vryla
nám těšivou a láskyplnou zvěst.
Ví, proč nám bytí zdroj i metu skryla,
ví, proč nám dává nést i zlo a muku,
zná skrytý soulad zemských nesouzvuků –
Nuž, jí se klidně, důvěřivě vzdej,
kam v nitru tvém ti káže, za ní spěj!
Teď rozumím, co pějí sosny, buky,
pod nimiž kráčím. Dílec přírody
jak ony, touhu cítím, s jejich zvuky
svým lidským hlasem zapět do shody:
Buď, moci neznámá, dík Tobě vřelý!
Dík za svět plný krásy, díky zaň!
Chci na něm žítžít, jak v nitru hlas Tvůj velívelí,
a jiné všechno skládám ve Tvou dlaň,
ať čekají mne radosti či boly,
53
ať uchystán mi konec jakýkoli,
ať ve Tvé světlo přejdu hrobu tmou
či navždy zaniknu pod rakve víkem –
Ty sama vše to víš a v ruku Tvou
svůj osud kladu oddaně a s díkem. – –
Již houšť se projasňuje, řidnou kmeny
a slunce nízké volá k návratu,
jím lupeny a jehly prozlaceny,
a vřesem bloudí odlesk šarlatu.
Teď ještě tlupa bříz – buk statný v předu –
a širý kraj se opět jeví hledu.
A jak se jeví! Po tom polotmavu,
jímž halila mě lesní samota,
kraj rozlehlý tu svítí po dálavu
jak požárem a pln je života:
Tam po lánech, jež zralým září žitem,
žen šátky rdí se, kosy hrají třpytem,
tu pastvinou se pestří brav a skot,
dál věže kostelní se blyští hrot
nad chalup družinou a vísky jiné
jsou za ní rozsety až k dálce siné,
kde ještě v horstva mlžném obryse
zde onde víska, město bělí se.
Tu kdesi blíže stranou západní,
mrak chrle, komín převysoko ční;
a plachta vozů nejedna se bělá,
kde dvojí řadou statné topoly
se vinou přes pahorky, údoly,
54
dál planinou pak rovně míří zcela
v žár horizontu (sluncem skvoucí samy),
jak silnice by vedla přímo v plamy
té koule žhoucí, jejíž dolní půl
teď mizí pod obzor. A nebes lem
tam ve svém zlatě město, lidský úl,
par hnědých prozrazuje zákalem
a silhouettou mocné strmé věže,
jež v blankyt zardělý své hroty řeže.
A v pozadí kdes ještě z daleka
jen jako slabý stín se jindy tajíc,
leč nachem západu teď vynikajíc
na skále rozvalina předvěká
rys jeví malebný – též svědek žití,
ač zapadlého v časů vlnobití.
Ty kraji plný ruchu, znoje, prací,
zas ve tvůj hluk a boj se snílek vrací.
Toť úděl náš. Za chvilkou zapomnění
na dílo společné, ten shon a spěch,
za chvilkou osamělých dum a snění
o svého bytí věčných problemech
zpět v život celku musíme – Jak zde
v to mraveniště odevšad se valí
roj hemživý, v němž každý dělník malý
má místo své a za svou prací jde.
Zas cítím, že jsem pouhá celku čásť,
člen – včela nebo trubec – v lidstva roji,
55
že odkázán jsem na společnou plásť
i na svůj podíl v práci, snaze, boji.
Již díky za dumavý oddech, lese!
Zpět musím v lán, jenž určen člověku.
DíkDík, stromy tiché! Noc již schyluje se,
a cíl mé pouti ještě v daleku.
*
Nuž, kráčej, kam tě život zove!
Leč v jeho vír a hluk a spěch
nech provází tě k práci nové
náš silný, svěží, zdravý dech!
A v dílně lidstva hlomozivé
nech zní ti časem v duši snivé
šum našich zelenavých řas,
přírody matky rodný hlas.
Jest člověk stéblem na peřeji,
vždy vlnou zmítán sem a tam,
jen zřídka stane v tomto reji,
by přemítal: Zkad? proč? a kam?
Však bez těch chvilek v sebe vjití
by život nestál za přežití –
Nuž, nezapomeň! Vrať se k nám,
k modlitbě prosté v lesní chrám!
56