Ranní.
Svit rozletá se v luka, role, háje,
proud vybleskuje prchající m’hou,
jak v zámku osvětleném lampou báje,
kdes v dáli okna rudým zlatem žhou,
to slunka odleskem, jež zvolna vstává,
jas, oheň, krása, blaho, rozkoš, sláva –
Ó, kloním, zářivé, líc před tebou!
Jak tebou všechno plesně vstává k žití,
jak radostí kraj září daleký
a rosa slastná, jíž se květy třpytí,
i v moje oči stoupá bezděky;
ba usmívat se zdají ve tvém lesku
i vrásky báby, jež mou kříží stezku
a zdraví: „Pochválen!“ – „Až na věky!“
Buď pochválen! – My chválíme Jej oba:
ta žena, která belhá k chrámku tam,
kde jí Ho zjeví oltářová zdoba,
[14]
květ zlatem vetkaný a svící plam,
jak ten, kdo Jeho velebě se koří
v luk středu zelených, kde pouze hoří
ve květu živém rosy drahokam.
Buď chválen, veleben! Jak jinak vtělí
v řeč lidskou duše přemocný ten cit,
jímž proniká ji obzor jitrem skvělý
a jasný vzduch, jenž vůní lučin syt,
květ blatouchu, jenž zlatem vody pásá,
zpěv skřivana, jenž ranní pozdrav jásá
vstříc slunci, tečkou mize pod blankyt!
Jak vděčnost jevit nepojaté Moci,
té Vůli neznámé, jež střehla sen
můj bezbranný a po mátohách noci
zas dopřála mi spatřit jasný den
a znovu ssáti do svěžího nitra
tu všechnu krásu májového jitra
a těšiti se z pestrých žití změn.
Moc? Vůle? – Opět lidská slova hluchá,
jež stačí chudosti jen lidských měr,
jež z nízkých kruhů hmotnosti a ducha
v ten nesahají nezbádaný šer,
kde za veškera Kosmu nekonečnem,
za hmotou, myšlénkou i samým věčnem
Ty trůníš v taji nedostižných sfer.
15
Ty taji věčný sám, jenž jména nemá!
Již proto ústům kážu mlčeti.
Jen obdiv, radost, vděčnost moje němá
buď Neznámému jitřní obětí
a pevný úmysl, že Tvému chtění,
jež tuším v lepším svého srdce chvění,
den tento moje snaha zasvětí.
Jen stéblo aspoň zbudit mezi skalím,
jen jeden vsadit do úhoru květ,
jen jedním aspoň přispět zrnkem malým
k té setbě pro žeň šťastnou příštích let,
k té setbě všech, jichž snah je touha zřídlem,
by kdysi lidstva šťastnějšího sídlem
a lepšího se stal Tvůj krásný svět.
16