Na Řipu.
Zda vskutku, praotče, jsi kdysi stanul
na místě tom, kde po letech zas dlím,
zda slavný, rozkošný ten obraz tanul
kol kolem před radostným okem tvým?
Jak rozestřená v dálku do miziva
na všechny strany zdobná tkanina
ze zlata, zeleni a modra, siva,
ta nebem požehnaná krajina,
nad nížto s obdivem též zor tvůj vzplanul,
ta naše stará, milá otčina!
Ó dobře’s volil. V šíři světa dalné
bys nebyl našel v takém souladu
vod proudy bohaté a nivy valné
i horstva velkolepou ohradu.
Zde bylo všechno, čeho moh’ si přáti
tvých synů pracovitých mírný duch:
zde viděl’s žírnou pláň jich rádla ždáti,
jich sekyr hustý hvozd, stád bujný luh,
a kov ti slibovalo nitro skalné
na zdobu žen a mužů šíp i pluh.
[74]
Ach, ano, v panenském as tebe vděku
svých pralesů, trav bujných, volných vod
ta okouzlila zem, již řadou věků
pak v píli mravenčí tvůj měnil rod,
že tam, kde ty jsi uviděl jen káně
snad kroužit nad bezmeznou doubravou,
teď rolemi se pestří širé pláně
s měst, dědin valných zdobou bělavou,
vše ruch a život, až kde v předaleku
jich zákmit splývá s mlhou modravou.
Když’s na jih pohlížel v tu dálku šerou,
tu nesnils ještě, že kdys máti měst
tam zatřpytí se hrdě věží sterou
a po věky tvé vnuky bude vést
zlých, šťastných sudeb tisícerou změnou;
že kdys tam velebný se vypne chrám
nad svatyní tvých bohův opuštěnou
a jiný bůh tam trůnit bude sám,
že zanítí tam lid tvůj žhoucí věrou
boj světla proti mnohověkým tmám.
A pak ty dlouhé utrpení doby –
ni stín jich nezkalil tvou jasnou skráň –
kdy plémě tvé se shroutí do poroby
a v ssutkách, požárech ta zpustne pláň,
kdy lidu květ se ztratí v cizím šíru
75
a zbylé skloní v jařmo cizí bič,
jim vezme půdu, statky, čest i víru,
ba, povelí: Řeč svou, sám sebe znič!
a havranů jen mrak na rum a hroby
sem slétne se – Pryč od té hrůzy, pryč!
Zpět k lepé přírodě! Hle! na severu
kraj objat horstva šírým řetězem
od stínu Krušných hor až tam, kde v šeru
kmit’ Sněžky sníh za dvojným Bezdězem.
Ten velkolepý zástup sterohlavý,
těch kuželů a bání různý tvar,
zřel’s jistě zcela tak, jak mne tu zdraví
svou divnou krásou v dechu modrých par –
jen ssutých věží nespatřil jsi věru,
jež divě trčí z jejich ladných čar.
Těch ještě neznal’s. Milovaný asi
jen patriarcha volné čeledi,
jsi netušil, že bude v příští časy
pěst panstva vládnout chlapů havědi,
že s výše skalní, se strmého hradu
pych násilníků deptat bude láj –
Měl čas ten půvab svůj – Hle! od západu
jak minulosti chmurně krásná báj
sem kyne Hasenburk – však za ty krásy
co vtrhlo běd v ten, jejž tu spatřil’s, ráj!
76
Tys jistě, když tvých očí blahé třpyty
v to horstvo zřely, dumou zamženy,
snil o líbezných dolinách, jež skryty
tam dřímou, bystřin skokem svlaženy,
kde tvoje plémě sídla zrobí sobě
u květných luk a jasných pramenů
a sady v uzardělých plodů zdobě
i z nehostinných vzbudí kamenů
a v poctu bohům svojim hor těch štíty
v zář bude halit svatých plamenů.
Jak jiné dumy loudí do mých hledů
teď hor těch divukrásných valný sněm!
Vím, pokolení mnohá mojich dědů
že pracovala, žila, mřela v něm;
vždyť našimi tam dosud hory, řeky,
svůj původ jeví jménem každá ves –
však ti, kdož rosili tam hojné věky
svým potem prsť i kámen, kde jsou dnes?
Tvůj rod, ó praotče, tam beze sledů
do hrobů navždy zapomněných kles’.
A duch se nese dál přes horskou stěnu
a smuten letí přes ohromnou pláň,
přes nekonečný hřbitov bratských kmenů
až tam, kde omývá jej Baltu sláň.
Vše pohrobeno, navždy, bez odvety –
77
tu mečem nepřátel, tu rozbrojem,
tu vlastním vládcem, jenž pro cizí trety
byl zaslepeným vrahů nástrojem,
až i v tu horskou hráz, vždy lačen plenu,
vnik’ cizí proud svým dravým příbojem,příbojem.
Tu zbraní drali se, tu dělnou dlaní,
lstí, mocí, zlatem, dítek loupeží, –
i zdálo se, že rod tvůj tam se sklání,
kam klesli bratři baltských pobřeží – –
Leč tu jak duch tvůj byl by vzlétl z Navi
a na obranu zahřímal: Ne dál!
I zastavil se příboj cizí vřavy
pod svatou horou, na níž ty jsi stál.
Řip věrný sám tu strmí vzdornou skrání –
svým horským vojskem opuštěný král.
Ó Tajemství, jež řídíš lidské dráhy,
v němž národů též vznik a zdar i pád,
ty halíš tmou nám budoucnosti práhy;
přec tuchu blahou cítím nitrem vlát,
že ty, jež tolik surových a tmavých
jsi věkův ochránilo českou hráz
ve vzteklém příboji všech bouří dravých,
teď z řady živých nevymažeš nás,
že kmenu našemu dáš nové vláhy
a zachováš nám zem’ tu plnou krás.
78
Ne, marna nebyla, jež v srdcích vřela,
ta láska, kterou ty jsi zžehlo tam,
jež v utrpeních s námi věrně dlela
a jejíž v pustině nám zářil plam,
jež byla hvězdou mnohých pokolení,
a žitím, ohnivá, též vedla mne,
ten cit, jenž způsob svůj a formu mění,
však nikdy v duších lidských nezhasne,
jak věky věků k roji svému včela,
a mravenec ke drobné obci lne.
Cit věčný jako stejné krve přízeň!
Ba, mním, že národ též jest osobou,
v níž částkami jsme, jejíž slasť a trýzeň
i naší zachvívají útrobou –
tož onen cit jest jako láska k sobě:
vždy potrvá, však třeba šlechtit jej,
by s lidskostí se snoubil k pravé zdobě,
by národů již nespřádala děj
jen touha jiným vlást, jen lupu žízeň
a slavomamu pošetilý rej. –
Když hledím tam v ty hory odrodilé,
čím luzněji mne vábí do svých krás,
čím známěji mi kynou tvary milé,
jichž modral se již hochu v dálce pás,
tím hlouběji se bolest v srdce vrývá,
79
že pro nás ztraceny; že předků krov
tam hostí cizince a neozývá
se jejich stráň již echem českých slov,
že tam nás vítá záští zarputilé,
kde leckde neosch’ ještě český rov.
A přece kdyby náhle jakýms divem
nás k výši vznesl nové moci vznik
a já zde viděl v ruchu bojechtivém
spět k horám těm svých bratří zbrojný šik,
by násilím jej znovu opanoval
a jak nám soupeř činil po sta let,
jej mocí umlčel a v pouta vkoval
a cizoty tam všechny znaky smet’ –
tu na ně, přísahám při bohu živém,
bych zvolal hlasem kárajícím: „Zpět!
Ne mocí, nucením! Nechť v úkor práva
nám urváno zde mnoho – prost je vin,
kdo v roli zděděné zde setrvává,
řeč otce svého chráně, věrný syn.
Zda činí dobře, minulosti vinu
kdo křivdou přítomnosti oplácí?
Již pánem jiný lid v hor těchto klínu –
zpět od nich již, nechť srdce krvácí.
Či maďarské vás pěsti vábí sláva,
jež v bratrů hrob nám Tatry obrací?“ – –
80
Však vím, že lid můj kráčí cestou pravou.
On cizí jařmo nechce s beder střást,
by s plemenného záští pustou vřavou
zas jinému je mohl na šij’ klást.
Vždyť cítíme již na své skráni vláti
dech jitra – velké světa obnovy,
kdy nebude se dějem slavným zváti
vražd, klamů, loupeží rej surový
a kdy též mocný sok náš zhrdne slávou,
jíž v triumf řinčí jiných okovy.
V ten lepší den, jejž červánek již věstí,
dlaň přátelsky se skloní do dlaně,
jež vídal’s, Řipe, proti sobě pěstí
třást jen, tam k výboji, zde k obraně.
Pak budou znát jen slávu ušlechtilou,
ne tu, jíž bitev pláň se rumění,
ne počet zbraní bude plemen silou,
leč výše ducha, vědy, umění
a pravda, dobro, z nichž se pravé štěstí
i pro národy celé pramení.
Vstříc této nové době s myslí vzňatou
spěj, lide v kraji tom, buď první zas,
jak na Bodamu kdysi žertvou svatou
jsi vítal nadšeně dnů nových jas.
Spěj k lidstva sbratřeného světlé metě
a chystej sobě onu novou zbraň,
81
jíž vavřín kyne v obrozeném světě –
však vlastní bytí především si chraň,
bys na luhu svém stoje pevnou patou
pak mohl volný volným stisknout dlaň. – –
Hle! v dáli slunce k západu se chýlí,
plá Hasenburk tam jako rudý skvost
a zponenáhla hora hoře sdílí
všech podvečerních barev čarovnost.
Však i v mé duši zjasněné se hraní
sen vábivý tím skvoucím přeludem:
že v době oné příští jiných zbraní,
bez bojů, jež nám byly osudem,
jen silou lásky své a pilnou dlaní
hor těchto krásných opět dobudem’.
Leč buď jak buď! Nechť marné to jen ždání –
dík tobě, Řipe, za dumu i sen.
Zpět s drahých, zasvěcených tvojich skrání
v luh rodný sestupuji zveselen.
Tam vzadu šero již; však širou dálí
ty ještě, kraji, jeden třpyt se skvíš –
O kéž by také ducha světlem vzplály
tvé nivy všecky po nejmenší chýš –
pak po všech bouří strastných překonání
svit nové doby šťasten pozdravíš!
82