Zbořený chrám.
Ve hloubi lesa zřícenina hradu
a při ní ssutý chrám. Tam bezděky
mě vedou kroky do stínu a chladu
zdí, v nichž sen pouze sídlí předvěký.
Erb potažený mechu sametem
nad pustou branou, stopu mřížoví
kde dosud zříš ve zdivu vymletém;
věž pochmurná; pak ochoz křížový;
cel prázdných sluje – toto vše mi sdílí,
že stěžejných dvou mocí středověku
zde bylo sídlo postupně: tož síly
a mystického blouznění – dřív reků,
jichž činy věstí krev na kronik listu,
pak tichých panen, zasnoubených Kristu.
Teď vcházím do svatyně. Podobna
je divukrásné kapli Bezdězu:
Jak z krajek kamenných je ozdobna
spleť okras, trojlaločných výřezů
kol kolem v dutých oknech špičatých,
[57]
jimž bez výplně skel jen kružba zbyla,
zkad někdy světla duhová se lila
v šeř pilířů; s jich hlavic listnatých
se rozpínají klenby lodi trojí,
jichž pruty skřížené se nejvýš pojí
v ozdobných svornících, kde vtesán znak.
Šnek prošlapaný dosud vede vzhůru
na vzdušné kruchty, kteréž kolem kůru
i hlavní lodi vedou; archy vrak
ční dosud též ve středu presbytáře:
již kamenný jen podklad bez oltáře.
Jak na Bezdězu onen vetchý skvost,
ač otlučen a spuštěn, dosud jímá
hruď kouzlem, jež i v chudé trosce dřímá:
tak i té zříceniny truchlivost
si zachovala po vší zkáze věků
pel nejluznějších vidin středověku.
Však tam ten, strmě na vysoké hoře,
jen příboj snáší vzduchového moře,
jež okny prázdnými se do vnitř vlní,
a mnohdy jekem vichřice jej plní;
zde tyto lesní zase ruiny
voj zevšad sevřel, ztekl rostlinný:
Rozpuklým stropem břečtan dolů splývá
a mezerami kružby okenní
klen, habr, jasan, ořeší a jíva
až do vnitř pnou své čerstvé lupení,
58
mech s kapradinou vítězství tu slaví
a všechno plní soumrak zelenavý.
Na kámen omšený, jenž křtitelnici
kdys nesl snad, jsem sed’ a ve snění
dal zvůli fantasii kouzelnici,
by oživila spoušť a mlčení
té svatyně, jež dávno bez oltáře,
bez kněží, zbožných, pouhá poustka jim,
jsouc modlitebnou leda samotáře,
jenž nehledá, chtě zbožně sklonit tváře,
ni horu Moriah ni Garizim,
však přec těch ssutin kleslý oltář křísí,
mní slyšet jejich dávno puklý zvon,
a svoje vzdechy v šepot duchů mísí,
již modlili se jinak nežli on. – –
Hle! tamo při zdi kamenná je deska,
již stářím zčernalá a mechem krytá,
že mizí téměř lemu arabeska
i slova starým písmem kolkol vrytá;
však obraz rytíře přec unik’ škodě,
těch lící mužných tvrdé, hrdé rysy,
jež k rukám sepjatým jsou v malé shodě;
vše tělo v brnění; meč s boku visí;
na nohou klečících kov těžkých plátů
a s ostruhami šupinaté škorně –
Dí mrtvec ještě: Božstva majestátu
jen kořím se, všem lidem čelím vzdorně! –
***
59
Teď chrám se mění zadumaným očím:
půl skutečnost, půl sen, kam pohled točím.
Dál prostor plní zelenavé šero,
však zářnější je teď a z oken tryská
v ten vzdušný smaragd jiných barev stero,
neb sklo zas v nich a malbami se blýská,
jež slunce zvenčí, svítíc korun sítí,
svým podvečerním leskem a v plápol nítí,
že podoby tam andělů a svatých
se zdají plouti v nadpozemském plamu,
jak v řízách z plynných, žhoucích drahokamů,
v mandorlách bleskem boží slávy vzňatých.
A paprsky, jež dovnitř pronikají
tím pestrým ohněm, zabarveny jím
sem tamo mlžným duhy vidmem hrají
na sloupu pod obloukem špičatým
i v presbytáři, jenž se zvolna šeří;
však náhle zdá se, jakby byla vletla
sem svatojanská moucha ode dveří,
jak hvězda velká, zardělého světla,
a před oltářem stavíc chvějný let,
tam věčné lampy nahradila vznět.
A jiné světlušky se chvějí v řadě
nad stolem oltářním po stranách obou,
jenž tam, kde kameny dřív na hromadě
jen viděl’s pusté, povstal s dávnou zdobou
rouch, pyšnících se zlatem, stříbrem všitým,
a sličných lil’jí s leskem hvězdovitým.
Leč toto vše má polovzdušný tvar
jak za průsvitnou clonou lehkých par.
60
Zřím po náhrobní desce při zdi stranou;
leč oživen sám rytíř s lesklou zbrojí
tam klečí; slova tichá ke mně vanou,
v nichž s modlitbou se samomluva pojí:
»Buď„Buď zdráva, kněžno nebes, matko boží,
svou řízou hvězdnatou mě v boji chraň,
šíj nepřátel mých dej mi za podnoží
a povždy k vítězství voď moji zbraň!
Vždyť nejdražší, co mého, dávám Bohu,
jak slíbil jsem v té těžké hodině,
když kůň mi v bitvě pádem zdrtil nohu
a Tys mě zachránila jedině,
an plášť Tvůj proti kopím v záštitu
mne obestřel a koní kopytu –
dnes plním slib svůj: schýlí v závoj hlavu
má jediná dceř v božích nevěst davu.
Dnes pod nůžkami sprchne kadeř světlá
kol tváře, jež jak růže jitrem zkvetlá
a kterou zastíní snad stesk i žal;
leč v poslušenství dceř jsem vychoval
a v tiché oddanosti, v boží bázni.
Vše dobré spočívá jen v tuhé kázni,
jíž jako svorem lidstva řád je spjat
a bez níž cnost i mrav by klesly v ssutky –
kde zlé, tam nechať sviští dravé důtky,
tam sekyrou ať máchá rudý kat!
Ó Ježíši! Tvůj nejen věrný ctitel,
i hříchů všech jsem byl vždy krutý mstitel:
V mém hradě sklepení tam černá vědí,
61
jak umím lámat lotrů šíji vzdornou
muk řádným důrazem a lidomornou –
dnes právě moji chlapi, hrůzou bledí,
pnou zraky k pahorku, kde v kolo vplést
jsem buřiče dal na výstražnou zvěst
svým poddaným, jak pyká zbujník smělý,
jenž vrchnosti své Bohem dané čelí.
Však nejen právo své, i Tvoji čest
vždy hájím přísně; těžký stíhá trest
v mém soudě každou víry pohanu
a kouzla, mrzké holdy Satanu – –
Ha, černá Dorka! – vidím v duchu ještě,
jak velký černý zrak ten, hrůzou třeště
zřel na biřice – bílé její tělo
jak v mukách všecko na skřipci se chvělo –
Pryč, pryč! Co ty se v mysl vtíráš, klatá,
zde v chrámě božím? – Vidím strmět kůl,
kde hranice kol tebe šlehla vzňatá
a černý vlas jak jisker smršť se vzdmul – –
O byla krásná, ale tvrdé šíje,
a tehda, když jsem v žalář vešel k ní,
tu mohla – – Však již dávno tma ji kryje
a trest jen trpěla, jak zákon zní,
vždyť sama třikrát na trápení tuhém
se přiznala, že Satan byl jí druhem...
A jestli někdy prchlivosti proud
mne strhl přes míru neb slabost jiná,
já kál se, usmířily boží soud
mše, dary církvi, ruka dobročinná.
62
Kdož zcela bez viny? A v mečů třesku
kdož zejména vždy zůstal bez poklesku?
Však nyní ve zdech svatých dcera moje
svou duší holubičí, anděl tichý,
mne bude obletovat v hluku boje
a slzou modliteb mé smyje hříchy –
vzdech nevěsty své Kristus neoslyší...
Mé jmění zdědí posvátný ten dům,
kde časem bude vládnout abatyší –
Tak zbožnou hymnou dozní slávy šum,
jenž s rodem mým se družil po staletí,
a modlitba za jeho slávu jinou,
tam na nebesích, bude k Bohu spěti
z těch posvátných stěn, dokud nepominou.“
Tak rytíř starý, ale v plné síle,
se modlil na pravo; leč po levici
zas jinoch klečel, jarou hlavu chýle,
jíž přilba opínala bujnou kštici;
meč také měl; však od ramenou dolů
plášť poutnický se vlnil, na něm kříž.
Tvář bledá, oči byly mluvčí bolu
a hluboký vzdech jevil nitra tíž:
„Ó nebes královno, k Tvé noze skládám
to srdce ubohé, jež krvácí,
chraň zoufalství mě bezdných vírů, žádám,
sviť nocí, v níž můj duch se potácí.
Má duše beznadějná hříšně reptá,
zlý anděl tmy se ke mně naklání
63
a místo modliteb mi v ucho šeptá
vzdor bezbožný a děsné rouhání,
bych nebi lál, že pro sebe chce mítimíti,
co patří mně, co světlem mého žití.
Ta lilie, jež pozemský můj sad
v ráj mohla změnit, má svou sladkou záři
skrýt navždy ve klášterní stín a chlad
a v oběť vonnou zvadnout na oltáři!
Již nikdy v mrak mé duše zoufalý
ty nezasvítí oči modrojasné –
až osudný je závoj zahalí,
i světlo mého nitra navždy zhasne.
Ó nebes královno, Ty, jejíž hruď
meč proklál sedmerý, mou stráží buď!
Prach pozemský již pro mne břemenem.břemenem,
mým tužbám posledním vlasť kyne jiná –
Ó veď mne, mocná, svatým ramenem
tam za moře, kde hrob je Tvého Syna,
ať smyju svoje hříchy Jordanem,
ať skončí žal můj pod korouhví svatou
smrť bohatýrská v boji s pohanem:
Snad potom s růží sladkou, zde mi vzatou,
mě spojí věčná nebes glorie
pod hvězdným trůnem Tvým, ó Marie!“
V tom hlahol zvonů rozlehl se s výše,
zvuk varhan slavný z tajné očím skrýše,
a jak roj holubiček mystických
dav panen v bílém rouchu řehole
64
se slétl před oltářem v půlkole
a v řady stolic s řezbou gotických
a na kruchty, jichž arkád šeré nitro
tím zbělelo, jak mlžným svitem jitro.
A stranou od oltáře, puklá zeď
kde před tím vějíř kapradiny nesla,
nach baldachýnu rozpíná se teď
nad ozdobami zvýšeného křesla.
Leč, stojíc před ním, abatyše z příma
pne dosud tělo staré; z perel kříž
jí blýská na prsou a pevně třímá
dlaň scvrklá povztyčené berly tíž,
jíž na oblouku ve stříbrném kvítí
kol kolem rosa démantová svítí.
Ač starobou i tuhou kázní těla
jí bezmála sprch všechen žití sled
se svrasklých rysů průsvitného běla,
přec zářící jaks divně mají vzhled,
že zdá se, jakby tváří mrtvou světu
již kmital odlesk nadzemského vznětu.
Teď ruku vztáhla k útlé podobě,
jež klečíc ve bělostném mnišek davu
půl k zemi kleslá jako ve mdlobě
až na oltářní stupeň kloní hlavu.
Ač celá hustě do závojů skryta,
jen oblakem se zdá, jenž s nebe spad’,
65
přec tušíš obrysy v něm sladkých vnad,
jak jarní mlhou květů zář se kmitá.
ABATYŠE:
Nuž, moje dcero, smrt a život spolu
den tento nese ti. V hrob navždy klesá
tvůj život světských radostí a bolů
a začneš nový život pro nebesa.
Vše, co jsi milovala na té zemi,
tvář lidí spřízněných, zvuk milých jmen,
roj vzpomínek i s nadějemi všemi,
se rozplyň za tebou jak marný sen!
Již nevrať se ni stínem toužné dumy
do vřavy světa, jež tam venku šumí,
ni jeden svlačec jeho lichých snah
se nesmí vplížit přes tvé cely prah.
I tělo svoje, bídnou červů schránu,
máš nadál jen jak trudné pouto nést,
jak usouzené zlo, s nímž boj ti vést,
než duše uvolněná vzlétne k Pánu.
Zlou hmotu přemáhej, vzdor její nič,
tvé zbraně: modlitba a půst a bič.
Leč za to duše tvá teď v novém žití
svůj liliový kalich otvírej
ke slunci milosti, jež v Kristu svítí;
tam toužebné jen zraky upírej
a pilně opatruj svou lampu bdíc,
by, až se přiblíží tvůj ženich věčný,
66
jsi přichystána Jemu vyšla vstříc
hod svatební s Ním slavit nekonečný
tam na nebeském hradě, k němuž brány
jsou Spasitele tvého svaté rány.
Tam valný oblak skvoucích okřídlenců
tě rajskými uvítá cimbály
a svatých, světic, božích vyvolenců,
všech věrných duší plesné chorály,
k nimž v obejmutí zářných božích ramen
svůj připojíš zpěv jásající... Amen!
SBOR JEPTIŠEK:
Vše, co tam skvělo se a pělo
v tom hříšném sadě světských dob,
co srdcem roztouženým chvělo,
vše polož v hrob –
ni vzpomínka sem nesmí zbloudit,
ni motýl snu se nesmí vloudit
z niv světa do klášterních kob.
Je marností vše na té zemi
a lidský život pouhý pýr –
ten za svatými vůkol zděmi
vln světských vír,
zlých vášní moře, jež tam bouří,
leč v malátném se tříští kouři
o výspy naší zbožný mír.
67
Z tmy světa chceme lamp svých záři
vstříc ženichovi Kristu nést,
jak čisté lilie na oltáři
jen Bohu kvést,
svá těla hříšná trním šlehat,
svá srdce v lampy věčné zžehat
vždy planoucí pro boží čest.
Od světa strastí zrak náš vzlétá,
od lichých slastí vzhůru tam,
kde štěstí pravé, věčné zkvétá
a mizí klam,
kde navždy konec všemu hoři
a duše s jásotem se noří
ve věčné boží slávy plam.
STARÝ RYTÍŘ:
Ó v oběť přijmi, Bože, dceru mou!
MLADÝ RYTÍŘ:
Sviť, anděli, mně na pouť žalů tmou!
ABATYŠE:
Nuž, nejprve se schylme na kolena
a vroucně modlem’ se.
68
JEDNA JEPTIŠKA
(šeptá družce):
Viz abatyši!
Je za světici jistě vyvolena.
Mníš, citar nebeských že hudbu slyší,
když v líc jí hledíš tajemného skvění
a zrak, jenž tone v blahém vytržení –
Ó Bože! Nezdá se ti také – hleď! –
že klečíc, zvolna od půdy se dviže,
že v pouhém vzduchu již se vznáší teď
nad zemí výše, prosta její tíže?!
DRUHÁ JEPTIŠKA:
Ó zázraky! Tam nyní pohleď vzhůru,
kam pne se její roznícený zor,
kde za oltářem v pestrém okně kůru
plá v barvách na skle serafínů sbor,
jak duha nakupených do půlkola
dav klečících to podob křídlatých,
hlav skloněných a rukou sepjatých,
nad každým třpytící se aureola –
Div boží! hle: ta malba oživuje,
skla půdu opouští a vzduchem pluje;
již nad oltářem v bleskném polověnci
se vznášejí ti rajští okřídlenci –
a teď i písně jejich vnímá slech,
že bázní se i blahem všecka chvěji,
69
leč tichounké, spíš pouhý hlasů dech,
jak z dálky, jedva slyšitelně znějí,
jak vnímala bys v tichém svitu luny
kdes za vodami sladkých louten struny.
PÍSEŇ NEBESKÝCH DUCHŮ:
Když duše silou víry vroucí
pne vzhůru peruť lásky žhoucí,
ve zbožném nadšení se chvíc,
tu říše nadehvězdných tajů
svým zábleskem do zemských krajů
se její touze kloní vstříc;
tu svaté vytržení smetá
mez onoho a toho světa –
Alleluja!
Tu Bůh se níží v lidské stezky
a Jeho slávy skvoucí blesky
v zem’ prošlehují oblaky;
tu vidění se blíží svatá,
moc smyslem lidským nepojatá
řád hmoty mění v zázraky;
zrak časný vídá věčna jasy,
sluch lidský slýchá nebes hlasy –
Alleluja!
***
70
Zní stále tišeji zpěv rajských duchů,
již jen jak píseň mušek, jejichž reje
zříš v podvečerním zlatohnědém vzduchu;
vždy slaběj’ též se nad oltářem skvěje
té živé duhy vzdušné zklenutí
z líc milostných a zářných perutí,
vždy blednou víc a víc ty zjevy jasné,
jak v daleku vše splývá, mlkne, hasne.
I květy oltáře a skvosty svaté
teď náhle tuchnou, monstrance se stměla,
po stranách obou mizí svícny zlaté,
jich svíce mrkají, teď zhasly zcela
i s věčnou lampou. Poznenáhlu za to
cos jiného se v šerém vzduchu nítí,
vždy zřetelněj’ tam vidmo tváře zříti,
jež oslnivě plá jak bleskem vzňato –
a nad oltářem, serafů kde strofa
před chvilkou zněla, smích teď zazněl divý,
jímž v suché tváři tenký ret se křiví –
Ha, tvář to – Ferneyského filosofa!
V to všechno kouzlo vznětů mystických,
v ty zbožné vidiny a harmonie
tak démonicky vpadl její smích,
zrak sršel takým bleskem ironie,
že zor se sklopil můj. Když vzhléd’ jsem zas,
již zjev té líce v šerém vzduchu zhas’
a místo oltáře jen trosky sled
71
se v presbytáři jeví uprostřed.
Ni rytíř neklečí již v lodi stranou,
zříš desku jen zas věkem ohlodanou;
i křižák mladý zmizel; s abatyší
se rozplynul i zbožných panen tlum
jak stvůry bílé mlhy. Vůkol rum
a prázdno zříceniny, hrobu tišší.
V dlaň chýle skráň, z níž prchl dávno sen,
ve spustlé svatyni sám dumám jen.
Již slunce zhasl paprsk poslední
ve slujích oken; soumrak zhoustl v ní
a shůry, v klenutí kde průlom zeje,
sem hvězdy upírají snivý zrak –
ty hvězdy, které zářily již tak
v sluj lidí pravěkých, jichž znikly děje;
ty hvězdy, k nimž se mágů zor již nes’,
jež zřely pýchu Babelu i pád;
jež stříbřívaly jónských sloupů les
a smutné jejich zlomky stříbří dnes;
jež zřely židů chrám v den zkázy plát;
jichž dávno skvěl se blankyt zářným sněmem,
než svatá hvězda vzešla nad Betlemem;
jež chrámy zašlých věr a plemen všech
ve slávě zřely i jich ssutin mech
a stejně budou příštích věků zřít
zas jiné chrámy, nechť si jakékoli
v nich ideály bude člověk ctítctít,
a přežijou všech zhaslé aureoly – –
72
ty hvězdy, které blýskající mez
jsou kapky té, v níž mikrob člověk žije,
a za něž mudřec nevniká ni kněz
v tmu nezbádanou, jež kol všecko kryje,
však na nichž bude zažíhati vezdy
svých svatyň lampy lidstvo k modlitbám,
až bez chrámů zem celá bude chrám,
a vy jen svícemi v něm, snivé hvězdy!
73