V bouři.

V bouři.
Když náhlým vichrem žhavý prach se zvířil, jak oko svítalo za mladých dní! Jak bouře mocný dech mi prsa šířil a celá bytost vzpružila se v ní! Když, jako nyní, jizba má se stměla a pojednou kraj celý divě zplál, pak hroznou ranou okna zařinčela a hlomoz bez konce se valil v dál: tu zrakem blouznivým jsem světla stíhal, v nichž oslnivě nebes dóm se zžíhal, ty kroutící se pronikavé svity jak žhavých mečů cherubínských kmity, svých ostří démant zjevujících tmou; má leb se tyčila a rty se chvěly, jak vpadnouti by v píseň bouře chtěly, jež velkolepá nadchla duši mou, však vhodná jen pro ústa nesmrtelná, do lidských hlásek nepřeložitelná. * [83] Po černých mracích, ve chmuře sivé jdem’ nohou železnou my síly divé; blesk ve svých zracích, hrom na rtu máme, a mocí bezmeznou, nezdolnou, vítěznou vše krok náš láme. Třas v listí rozvátém, když dech náš cítí, pod naším palcátem vše v prach se řítí; kmen praská pod námi, strž s hory burácí a chrámy s paláci hřmí náhlým pádem – Co člověk před námi i s věků řádem? Oj, vari, červe, než jedním šlápnutím tě krok náš zerve, než ve svém hněvu v nic pouhým dechnutím tě sfouknem’, plevu! Ha, jdeme, jdeme my divé síly a v hrůze němé 84 král čelo chýlí. Co pro nás váží dav jeho stráží? Jen brvou hneme a v středu tisíců sluh, vojska, biřiců hned sprchne v plápolu skvost jeho moci, jej smetem s prestolu do věčné noci. Hned v síni jasné žen úsměv slunný, žár v očích hasne, a louten struny zlým dozní skřipem i s bujným vtipem – vše ztichne zděšeně, z ruk padnou číše, když bleskem plamenně své runy na stěně prst hrozný píše. Přes hory, pláně, přes pyšné báně, přes živé skráně, přes domek děcka 85 i chrámu trosku, přes díla všecka ruk lidských, mozků, řád lidstva všeho, ves důvtip jeho, květ uměn zdobný – blesk v hrdých zracích, smích na rtu zlobný, ve tmavých mracích, ve chmuře sivé jdem’ nohou železnou, nezdolnou, vítěznou my síly divé! * Zas nebes tmu žár oslnivý zžehá, zas hřmotem dunivým se chvěje zem’, a vichřicí v mé okno liják šlehá i hráchy ledové tam řinčí sklem; však jiné nyní dumání a snění mi táhne, nežli tehda, šedou hlavou – neb, ach! již čehosi v mém nitru není, co bylo příbuzno s tou venku vřavou. To byla jará, burná mládí síla, jíž kypěla a vřela každá žíla jak cévy jilmu mízou březnovou; 86 jež plna tvůrčí dychtivosti svěží v šíř rozvinout se chtěla bez otěží a zem kol sebe zjařit obnovou. Mně bylo těsno ve ztrnulém tvaru těch řádů všech, jež svíraly mě kol, já toužil, prahnul po hybu a varu, jenž smíchal by tu rázem vrch i dol, ty ztuhlé rysy přítomnosti smet’ a na ssutinách tvořil nový svět. Kde v dusnu mračna bouřlivá se líhla, tam radostně má všecka bytost tíhla, a družně vítaly mých zraků třpyty, když z čety rebellů se prapor zved’: „Nechť ssutky kouří ořů pod kopyty, jen dále ku předu, jen stále v před!“ Ne síla ducha jen, i síla hmotná můj probouzela obdiv nadšený, když k cílům velkým noha její hřmotná přes trosky spěla, krev a plameny. A duch mé písně zanícen se klonil před jarobujným rekem vítězem, jenž, s mečem v pěsti zkrváceným, zvonil přes trupů spoustu škorní železnou, žár nezkrotného vzdoru v hrdém oku pod vavřínem, jejž urval s mohyl soků. Ba, také Bůh můj – neboť každý máme Své zvláštní Nejvyššího vidění, 87 jak z tušení jej vlastní duše tkáme a z hlubin tajných svého cítění, a marno ždát, by duši jiných lidí týž Bůh se jevil, jak Ho duch náš vidí – i Bůh můj tehdáž v plné slávy zjevu šel mrakem bouřným, v očích blesky hněvu, jak mračný Thor byl ve své slávě pravé, jenž máchá hromu, zkázy kladivem, jak Perun, Indra, jak bůh síly dravé, jenž nebem hřmí ve voze ohnivém, jak bůh, jenž plemen stavěkými ději jde hrozný, vojů Pán, bůh Elohim, jak židů Jahve, jenž kdys v Amoreji vše do robátek pod meč vydal jim, jak Bůh, jenž kdysi bojovníky svoje též naší zemí v třesku houfnic ved’, jak Bůh ten, k němuž dosud vojsko dvoje na polích bitvy klečíc vznáší hled, než strašným hromem děl se zachví půda a spoustou mrtvol pokryje se rudá. Leč jinak nyní. Jižtě síla divá a bouř a boj mým není idolem, ni tragedie zkázy hlomozivá mi poesie světa vrcholem. Sic dosud s obdivem tam hledím vzhůru, kde protíná kmit křivolaký chmůru, a před neznámou mocí chýlím hlavu, 88 když uraganem letí v hrůzy havu – však stejně teď mi plna její slávy nad tichým úvozem hrst jarní trávy; jest větší pro mne teď, než v bóry hvizdě, když budí tikot mláďat v ptačím hnízdě; teď větší mně než v hrdém srdci z kovu se jeví v duši bratry milující, a největší v tom božském písma slovu: „Když v jednu bijou, nastav druhou líci!“ A přec – Kam hledíš po přírodě kolem, jest síla zdrojem života i stráží a v boji věčném tvor se s tvorem sráží; se zbrojí rohů, pyšným pod chocholem rek samec rod svůj chrání, čelí soku, v boj hrdinsky svůj paroh jelen vzpírá, vzdor divoký plá v býka zrudlém oku, i kohout statný zjev je bohatýra pod přilby hřebenem a s ostruh zdobou, muž pravým mužem cítí se té chvíle, kdy proti zlobě oči zjiskří zlobou a bojovně se vypne v hrdé síle – Tvůj cit i rozum násilí se příčí – tu – křivda zhyzdila tvou mužnou čest – a mžikem čelo planoucí se vztyčí, zub zaskřípe a maně zatneš pěst! – – Zda proto vzdor a síla muži dány, by zapíral je, snášel násilí 89 a křivdu, ranou neodrážel rány a znal jen něžné city, zženilý?! Čtu, zkoumám písmo tajnou rukou psané v mé duše hlubinách – čtu, zkoumám zas – leč jediný jen odvět vstříc mi plane: „V sil hrubých temno vzešel ducha jas. Pud vodil surový a divá síla též lidstva kročeje po mnohý věk, leč v duší hlubinách zvěst moje snila, ,Mír!‘ šeptajíc a ,Láska!‘ v zloby skřek; jen slabě zněla v nekonečných bojích jak tikot ptačí v bouře hlučný vír, však hlasněj’ časem rtoma poslů mojich v tu vřavu ,Láska!‘ zvonilo a ,Mír!‘,Mír!‘. I chvíle nastala, kdy ta dvě slova v šíř světa pronikla jak nebes zvon, však pokřik zloby přehlušil je znova a věčných válek opět řev a ston. Ba, jménem Toho, který Petra káral, že k meči sáh’, běs vraždy hubil svět, a nenávisti žár těm v srdci háral, jichž: ,Láska přední zákon!‘ hlásal ret. Leč zvonu rajského, jenž zasut zlobou, přec hlasy po tichounku z hlubin zněly tou mnohověkou tmy a zášti dobou, je slýchal věštec, mudřec v tiché celi, a stále mocněj’ zněly, dále v šíru 90 jak jitřní zvonění – v šeř padal svit – a den již Lásky blíží se a Míru, duch lidí jasní se a zjemněn cit. Ne v bratří vraždě jev se muže síla, než v boji s živly dravými se tuž, sval jeho mocný konej míru díla a v jarém napjetí jen dobru služ, služ ducha síla přemáhání sebe, té saně sobectví, jež lidstvo střebe.“ Však doposud meč vládne světu všemu a kdyby drahá srdce zřel se chvít pod jeho železem, tu proti němu muž nesmí vznésti mužné síly štít? Má hledět nečinně, jak zbujník hrubý bez trestu milé bytosti mu hubí? A národ, jemuž hrozí vraha kopí, má zakřiknouti odhodlané syny, když samovolně, s nadšením se vzchopí, dát život svůj za spásu domoviny? Má v moři dravém kol své strhnout hráze a bez obrany poddati se zkáze? Tak ptám se znova tajemného hlasu a slyším vzkaz: „Je teprv šero dne, nepřišlo dosud naplnění času a v dobách násilných, co k žití lne, 91 též násilím se proti zhoubě brání, – vzplá nezdolně pud sebezachování. Já pud ten vložil do všech srdcí živých a když je schvátí v mocný požár vzňatý, tu proti sobě v rukou spravedlivých moc jeho vážím a svůj zákon svatý. Však nejjasněj’ přec tento zákon plane, ten první zákon Lásky – všeho výš, a každý pracuj, ať se skutkem stane má dávno přislíbená Míru říš. Trůn moci surové a násilí již nachýlen je k pádu, prohnilý, a jiná moc se vzmáhá v lidstva duši – Nuž, každý nocí dnem jí cestu klesť a každému, kdo k slyšení má uši, jev, hlásej, vštěpuj novou blahověsť, by v palác pronikla i jizbu chudou, by podmanila každý světa kout: pak ne již meče lidstvem vlásti budou, než rozumu a citu klidný soud.“ – – Kdys v bouři sníval jsem o boje víru, a hle! teď o pokoji spřádám sen, o radě národů, kde družně, v míru spor mnohověký bude rozřešen. Kam zbraní chřest kdys vábil mladou Musu, zřím vraždu jen a krev a hnis a hrůzu. A přec, ač vím, že jen tou divou vřavou 92 as cesta vede k novým řádům světa, přec k nim jen dychtivě nad starou hlavou dum buřňáků mi hejno dosud vzletá – ta zůstala mi z mládí neztlumeně, ta touha bouřlivá po světa změně a ve mdlejším se stejně jiskří hledu: Přes pouta, lež a křivdu starou k předu! – Zas hledím ven, kde vřava tichnout zdá se – Ne, znova blýská, rachot rozlehá se – Ó, nová bouř též lidstva obzor kalí a chorál hromový se blíže valí. * Jdem’ hroznou mocí my šiky nové, zní hluk náš z daleka jak řvání lvové; jdem’ z jitra k noci v před horskou strží, a nic nás neleká, nic nezadrží. Jdem’ v řadě těsné a rostem’ v chůzi, kde jeden klesne, 93 tři vstanou druzi; nechť svítí hroty v bodáků lese, nechť zem’ se třese děl, koňstva hřmoty, v dým ať vše halí se: v před nohu šinem’, nechť rázem hynem’, za námi valí se zas nové davy, kam zrak se obrací, hlav moře burácí jak orkán dravý. Pod jařma tíží let na tisíce my spali bdíce, až pronik’ mříží svit do žaláře, až vánek svíží dech’ v bědné tváře: tu shledali jsme jho nectné v týlu i poznali jsme svou hroznou sílu – Teď Samson světa již sloupy třese, a bude veta po Gázy plese! 94 Všem země patří, jste naši bratři, neb všechny jediný nás otec zplodil, – nuž, z rodné dědiny náš vraťte podíl! Všem stejně světla, všem stejně stínu, všech ruce na pracích a žádná v klínu. Jha tíže hnětla nás dlouhé časy, chcem’ poznat po mracích též světa jasy. Na bránu tluče bouř našich pěstí, otevřte ruče i pro své štěstí, všech ruce volné spoj družným stiskem ruch práce spolné se spolným ziskem! Otevřte prve, než příboj hněvu hráz každou odmete jak orkán plevu, než v proudech krve, 95 ve zkázy hromu směs trupů klesnete pod troskou domu! * Již zašla bouře. Za divými řevy mír lahodný se vrátil přírodě, v němž slyšeti jen ptactva libé zpěvy, jež raduje se nové pohodě. Tím rozkošnější jsou teď slunka třpyty, list každý umyt, květy vláhou zpity, a na dvoře, kde prach se šedal žhavý, zříš sem tam dolík vodou bleskotavý, k ní slétá holoubek, jenž před tím v strachu kdes přikrčen se choulil ve vikýři; teď vesel pije, v hravém křídel vzmachu si zobcem rovná pocuchané chmýří. Chmur hejno v nebi trhá se a třepí, v nich tůně blankytné se valem množí a z barev zářných oblouk velkolepý pne duha překrásná – znak smlouvy boží. Zda přejde též tak ona bouře jiná, jež mraky své již nad obzor nám věží, zda obrodí jen lidstvo, blahočinná, a svět z ní vyjde v nové kráse svěží? Zda nezůstaví strašná její cesta 96 lích setbu rozbitou a zpustlé sady, vsi kouřící a rozvalená města a němých na ulicích mrtvol řady? Ty víš to jen, ó Neznámý, jenž budíš zpod věkového jha ty burné síly a jejich krok, děj lidstva všeho, pudíš bez jeho vědomí za svými cíli! Ty pouze víš, zda přejde vůlí Tvojí, ne vřavou hrubých sil a v krve víru, leč rozumu a srdce tichou zbrojí, pod jasnou duhou bratrského smíru. Mně tušení jen dí, že bouři onu moc nezastaví žádná na té zemi, ni rachot děl, ni hlaholy všech zvonů, ni modlící se kněží s monstrancemi, ni důmysl a důvtip sebe větší, ni vzlet a vroucnost nejkrásnějších řečí. Ne, v blahosklonném darmo usmívání k nim dlaně vaše bratrsky se šinou, když rukavičky měkkou pleť vám chrání před jejich ruky drsností a hlinou; ne, nemluvte k nim, zdobným rouchem kryti, a s hebkou tváří, vzácných krmí syti, že ohavným je hříchem závist nízká, že stačí s vodou chléb za prostým stolem, že tretou skvost je, jenž vám s prstu blýská, a marnost vše, co hyne rezem, molem; 97 ne, nejezděte v karosse tam zlaté jim kázat o Tom, který neměl místa, kam složit hlavy, o pokoře svaté, o kříži, pod nímž sledujeme Krista; ne, neřečněte v mramorových sálech o hrubých pudech lakotného davu, o nesmrtelných, jasných ideálech, jež nesmí zapadnout v tu pustou vřavu – Nic nemluvte, co nečiníte sami, dřív sami za vzor spokojte se s málem, a všichni aby šťastni byli s vámi, buď nejpřednějším vaším ideálem! 98