Pod Marianským obrazem.
Na sivých prsou ohromného buku
(jenž nad úvozem lesní cesty ční
v jiv, habrů, lísek promíchaném shluku,
houšť lupenů svých lesklých kloně k ní)
zřím nad klekátkem prostým obraz Panny,
a suchých, čerstvých vínků ofěry,
jež kryjí zvětralého rámce hrany,
jsou svědectvími zbožné důvěry,
s níž mnohá duše vzývala tu vřele
o těchu v hoři matku Spasitele.
Však poutnické ta nemá hrubé rysy,
neb Madonny zde odlesk zachycen,
jak do ní vdechl slavný mistr kdysi
své velké duše nejlibější sen,
a mysl rázem unáší mne zpět
v jih mezi oranžů a mandlí květ,
kde před tou tváří lahodnou jsem stanul
a cítil blahé nadšenosti dech,
[99]
jenž po staletích stejným kouzlem vanul
z té něžné hlavy, sladkých očí těch,
jak před nimi když mistr, hotov s prací,
sám první poklek’ v slastné adorací.
Ne svaté matce Kristově se kořil,
než ideálu ženství jedině,
jejž v nejčistším svém zanícení stvořil
v té přikouzlené štětcem vidině,
v níž pelem luzných barev zachytil,
co v ženě božského kdy zřel a snil.
A každému z nás aspoň jednou v žití
před okem duše světlý zjev se třpytí
té líce nebeské, jež upředena
je z nejčistšího kouzla milosti,
jímž tento život prozařuje žena,
i takého, jejž země nehostí,
než krásnější snad jiných světů kraje,
jichž plachý odlesk ve snech lásky hraje.
Ó, vděku ženství, nejvábnější květe,
jejž do věnce svých krás nám život plete,
co bez tebe by byla tato zem?
Tys dum a citů nejkrásnějších zřídlem,
tys nejsladšího povznešení křídlem,
tys mužských duší nejsvětlejším snem,
dech něhy anjelské vlá kolem tebe –
a Madonnou se usmíváš i s nebe.
100
Buď zdráva, ženo, velebena buď
za všechno nebeské, co skytáš muži:
Ty připínáš na jeho drsnou hruď
květ unesený z ráje, lásky růži,
ze sladkých linií tvé božské vnady
mu hudba nejsladší do nitra zní,
ve stínu řasy tvé a důlku brady
sen mistrů, pěvců nesmrtelných sní,
tvůj útlý prstík duše na varitu
mu vzbouzí struny nejslastnějších citů,
ne plamenných jen vášní prudké touhy,
ne smyslnosti hrubé žárný vznět,
než cit i nejčistší, dech něhy pouhý,
nad kterýž světějšího nemá svět.
A nechťsi číkoli ret pohrdavý:
„Vše nízkého jen pudu výkvět!“ praví,
jsou lidských bytostí vše kořeny
do hmotné hlíny zemské vnořeny
a mezi květy, jež z té hroudy naší
svůj kalich něžný k jasné výši pnou,
ve vroucí záři ženských očí raší
z nich nejvzácnější s vůní kouzelnou.
I v moje žití hrstka toho kvítí
svůj přimísila čarovonný dech
a vzpomínkami dosud vábně svítí
i v mého listopadu šerých dnech;
leč nejkrásnější těchto sadů růži
101
jsem plně k ňadrům nepřitisk’, ó žal!
to celé blaho, které skytá muži
hruď ženy oddané, jsem nepoznal,
tou plnou září ženství blahočinnou
jsem neohřál své srdce – vlastní vinou.
I jest mi, jakbych čelo zahanbeně
měl pochýlit a v prsa udeřit
za všechno, čím jsem zhřešil proti ženě,
čím znevážil jsem svatý lásky cit; –
však mám i trest: neb srdce pozdě želí,
že nežil jsem, ach! pravý život, celý.
A přec – ač samotno jde moje stáří
bez tepla družné lásky v zimní mrak –
jsem poznal cele jednu z rajských září,
jež do života line ženy zrak,
a té je dost, bych vznášel zaníceně
k ní navždy zrak a žehnal s díkem ženě – :
tu vroucí zář, jež onde na obraze
zpod Panny víček milostně a blaze
na Jezulátka splývá hlavu malou,
jíž ruka hladí jemné kadeře –
Ó, tu jsem poznal, celou, neskonalou,
tu vroucí lásku dobré mateře!
102