Pryč s lichým nimbem přibájených cností,
pryč metám pozlátkovou glorii,
jíž před blyskotek chtivou veřejností
ten onen po zvyku mě ovíjí.
Ač tvrdit smím, že nežádal jsem o ni,
přec vinníkem i ten, kdo nebrání,
kdo chvíli jen se v záři klamné sloní
a hned tu cetu nerve se skrání,
ba – i z dob takých zpozdilých se kaji –
z ní marnivě se těší v duše taji.
Nimb onen sice nyní vzácným není:
kam hledíš společností kol a kol,
vše shání se jen po tom lichém skvění
a všude plno chlubných aureol.
Dost lacino ji zjedná vnější zdání,
hluk na foru a čilých přátel sbor,
pak jiným rve ji, sám svou každý brání,
chtě skvít se světu jak všech cností vzor –
že posléz pohrdneš tím za ctí rejem:
Líp publikánem být než farizejem!
Když slunce žití k západu se chýlí,
jak milo slýchat známou průpověď,
že drahou dobra jen jsi kráčel k cíli
a zásluh laur že zdobí hlavy šeď.
Leč položíš-li na dlaň spánek sivý
a hloubavě dny zašlé zpytuješ,
jak trpce k oné chvále ret se křiví,
vin přízraky když z hrobu cituješ –
dnes cítím touhu zpovídat se sobě
i těm, kdož v nepravé mne zřeli zdobě.
Má kniha života! Prv’ bílé listy –
sen děcka nevinný jen po nich vlál;
však brzy kalí se jich úběl čistý,
a skvrny hustěji se tmějí dál,
což rdím se studem nad nejednou blanou,
jak mnohou chtěl bych v drobné kousky rvát,
v žár vmetnout celou knihu rozsápanou
a znovu jinak svoje žití psát –
Nic platno! Nezbývá než zbytkem síly
pár matně popsat stran, jež snad mi zbyly.
Jak mnohá chvíle v paměti mé pálí,
kdy vášní slep, jen hříčka chtíčů svých,
jsem zradil jasné svoje ideály
a blátem vším jen za požitkem tíh’,
ba hůř’: kdy v mysli otrok hmoty pouhý,
jsem slovy lhával čisté duše vzlet
a zrakem lhával vznešené jen touhy –
Což stydno hledět na ty chvíle zpět
a přec, kdož ví, zda čemu nyní klnu,
mne zítra nestrhne zpět v kalnou vlnu?
Zřím spousty hluchých dnů, let chudých řadu,
jak zeje prázdnotou jich smutná poušť!
Co bylo slibných zrn v mé duše sadu,
moh’ zhalit se ve květů, plodů houšť;
leč jako sveřep bujely v něm škodné
klid rozmařilý, mdloba lenivá,
že mělo vznik jen sem tam poupě plodné
pro těžká planých úpon přediva,
jež dusily, co mohlo zkvésti pílí,
kde plod moh’ zrát, jen hluché strouce býlí.
Mám, pravda, také roky tuhých prácí,
znám noční lampy s ranním šerem střet –
však bezděčná, jen chleba ždajíc, ztrácí
část práce té svou cenu; pouhý tret
část jiná byla; a kde výš se vzpjala,
tu nejednou jí záhy selhal vzmach,
zas mdloba malátná jí křídla spjala
a ve vyjetých cest ji stáhla prach –
Vím, odsoudí mé dílo příští doba,
však zde již soudí vlastní obžaloba.
Já viděl dobře lži a bludy věku,
já o člověctva obrození snil,
leč v pohodlném společnosti vleku
jsem po šabloně její všedně žil,
s ní sháněl požitek a bydlo tiché,
s ní bratrů bídu řešil almužnou,
s ní za skutek měl celý fráze liché,
jho mrzké snášel šijí nemužnou
a v rukou poměrů byl slabá třtina,
já jinak myslil, jinak žil – Má vina!
Já ve svém šiku bojovník byl chabý,
já mlčel tam, kde měl jsem veto hřmít,
zřel nečinně, kde utištěn byl slabý,
kde měl jsem zdvihnout proti křivdě štít.
Boj – pravda – nedůstojný, boj náš denní
za tretu, osoby, – z té vřavy ven! – ;
však já i tam, kde zvalo přesvědčení,
bych za ně bouřím všem se vydal v plen,
krok stranou od klopotné srážky šina,
jsem pohodlný volil klid – Má vina!
Mám dál se v prsa bít? Mám jevit činy,
jichž ryje v duši dosud čerstvý sled,
neb v paměti již polozhaslé viny,
ty, ku kterým se jedva hlásím zpět,
vždyť zdá se mi, že kdos je konal cizí,
ten člověk zašlých let, jenž jiný byl –
však dost i těch, jichž osten nevymizí
mi z duše snad, bych do sta roků žil –
mám jevit je, bych odplatu vzal za ně
ve studu vyznání a světa haně?
Ne, nikoli! Což činy jednotlivé?
Jen zřídla váží v ňadrech ukrytá,
z nichž ony vytryskly – jen pudy křivé
a vášně scestné, vůle podrytá.
Ty jevím kajicně: tu vůli vratkou,
jež netřímala chtíč můj za otěž
a líné smyslnosti byla matkou;
ten rozpor žití s ideou; tu lež,
jež na rtech měla činy velké, zdárné,
však nekonala nic neb hříčky marné.
Nuž, nejsem vhodným pro své bližní vzorem,
a vy, kdož rádi soudci jiných jste,
„hle, hříšník!“ hlučně zavolejte sborem
a chcete-li, též kámen povzneste –
či, před svým soudem vzpomenete Krista,
co děl, když schýlen v písku prstem psal:
ten, jehož duše poskvrny je čista,
by první kámen na hříšnici vzal?
Vše jedno – Ano, hříšník jsem! Má vina!
Zde, kterouž nad sebou sám lámu, třtina.
Bych neslonil se v klamném cností zdání,
jen proto slabost svou jsem zjevil vám;
leč k soudu nestojím vám, k potrestání –
svým soudcem, karatelem jsem já sám.
Můj zákon tajné prsty v hruď mi ryjí,
hlas přísný šeptá v nitru úkrytech
své rozsudky – Kde ten mi nepromíjí,
co platno rozhřešení lidí všech?
A ten kde schvaluje, mám duši v klidu,
nechť přestupníkem byl bych všemu lidu.
Sám na těch vážkách kladu chvějnou rukou
do těžké misky provinění svých
svou každou zradu zásady a s mukou
tam vážím každý proti pravdě hřích,
dob vzpomínám, sám před sebou se pýře,
kdy brodil jsem se neřestmi, slz všech,
mou vinou prolitých, chvil, sám kdy hýře
jsem přeslech’ bratra nešťastného vzdech,
i červíka, jejž vyslyšeti moha
jsem neminul, jejž zdrtila má noha...
A přece snad je hříchem ještě mnoho,
co odpouštím si – nuž, ty nad námi,
jenž’s dal mi na zemi jen soudce toho
zde v křehkých prsou mých, ó Neznámý,
ty víš, proč zakalil jsi moje zory,
ty ke zdroji až stíháš vášně proud,
víš z předu vždy, jak skončí nitra spory,
tys neomylný od věčnosti soud
a víš, kam zaletí ta jiskra malá,
jež tebou vznikla, lásko neskonalá.