ZIMNÍ NOC.
[219]
Naslouchám samoten, co vítr pěje.
Zhasíná svíce. Hledím na stěnu,
kde mroucí zář, jak lampa čaroděje,
míhavých stínů kreslí proměnu.
Stín vánočního stromu mezi nimi
větvemi kývá, hraje kosmatými.
Tma nyní kol. Skráň do dlaně se hrouží.
Leč kolem čela, cítím, že mi krouží
má poesie chmurná vděků planých
jak motýl noční křídel otřepaných.
Pryč, motýle, s těch zvadlých čela květů!
Proč nepřilétáš v zašlé podobě,
kdy nebes azur, vlny smaragd v letu
jsi sobě sbíral k pyšné ozdobě?
Proč do zpráhlého nenosíš mi nitra
pel růže stolisté a rosu jitra?
Pryč, motýle! Pryč, vánoční ty sne!
Mně nesou žal tvé zpěvy líbezné.
Mně lépe do noty tam venku zvučí
varhany bouře. Nesčíslný shluk
tam píšťal skrytých šumí, sténá, skučí
tajemnou hudbu nezbádaných muk.
[221]
I hledím do noci, kde vichr šílí
a trhá v chomáčky plášť zimy bílý.
Teď vykřikl jsem. Známé drahé hlavy
ve vločkách mih’ se obrys třepetavý.
Toť on! Jen chvíli hrůzou zachvělo
se tělo mé jak dechem věčných ledů,
pak s jasnou vláhou v roztouženém hledu
s pocitem blahým na něm utkvělo.
I hledím vytržen, jak burným sněhem
ta drahá líc se jasněj’ probírá,
pod rubášem, jenž urván větru šlehem
vlá kol a prchá, v dál se prostírá.
Ach, otče můj, tak obličej tvůj drahý
mi září v paměti, z mých dětských let,
kdy věk a hoře ve tvé krásné tahy
nevryly ještě hluboký svůj sled,
kdy čelo hladké k nebesům se pjalo
a jarým leskem oko plápolalo.
Kdy v mužné síle, ideálů pln,
ramenem silným v píli nehynoucí
zrak upíraje k lidstva hvězdě skvoucí
jsi veslo ztápěl do života vln,
ba krásou nadzemskou teď tamo září
tvůj obličej, nebeským světlem vzňat,
závoje žití poslední ti spad’
útržek sporý s lunojasných tváří
a zcela proměněn tvůj dobrý hled
v ten hvězdný třpyt, jenž životem tě ved’.
222
Ach, čeho žádáš na svém bídném synu?
by z cizí země vykopal tvůj prach
a přenesl jej v milou domovinu?
Či přicházíš, bys drahou ruku vztáh’ –
jak před skonem jsi žádal – nad mou skrání
a otcovské jí vdechl požehnání?
Či slovo nějaké, jež’s chtěl mi říci
před skonem svým, jež nevyřknuté vzal
ti ze rtů anděl smrti bledolící,
by’s pro útěchu rád mi zanechal?
O, promluv! promluv! Práhnu po tvém hlase
a po všem tom, co spočívalo v něm,
co nikdy v uchu nezazní mi zase –
O promluv již! Jen pohni drahým rtem!
Otcův hlas.
Co vyznával jsem, v srdci choval vezdy,
co bylo myšlenkou všech mojich dnů,
co vedlo mne, jak záře dalné hvězdy,
mých tužeb korunu, mých perlu snů
den příští vyplní, den velkých činů,
můj plesá duch – a ty mi truchlíš, synu?
Což zapomněl jsi dob, kdy na mé hrudi
jsi skrýval slzu, k mým se vinul rtům,
kdy v tiché světničce, před světem chudi,
jsme střehli poklady svých svatých dum?
Mé srdce mrtvé plesá v hrobním stínu,
že sen se plní – a ty truchlíš, synu?
223
O pojď, pojď v náruč mou! Chci tebe vznésti
zas k výši zářivé nad zemský prach,
zas věnec nadšení ti v kadeř plésti
a v boj ti žehnat, dědici mých snah,
a dějiště ti zjevit velkých činů,
by’s okřál k životu, můj chorý synu!
V tom pozdvihla se náruč otce mého
jak valná závěj sněhu jiskřivého
a pojala mne v lokty. Jak mi blaze!
Ze skrýše teplé sněhu vánicí
hled můj se prochází po mléčné dráze,
jak v zašlý čas, kdy hladkou sanicí,
v objetí jeho, útlý hoch, jsem sníval
a pláště skulinou se k nebi díval.
Přes kraje letíme, jak větru vání.
Teď pod nohou nám ledů valí kry
mohutná řeka. Po bílé tam pláni
nesčetných jisker skotačivé hry.
Leč nastojte, ta niva jiskřící
pojednou vzhůru kouří se a práší,
pak celá bílým oblakem se vznáší
jak pozdvižena prudkou vichřicí.
Však život tajemný ten jeví sníh:
ze spousty jeho beztvárné a hrubé
znenáhla obrys všeliký se klube,
směsice divná tvarů lehounkých,
jak hříva komoňů, jak plášťů cípy,
jak vlasy, vous, jež bouře zimní rve,
224
jak meče, lučiště a toulce s šípy
i pušky, šavle, bubny, korouhve –
jak sever oživlý, jenž vojskem sněhu
podmanit chvátá jihu květ a něhu.
Ba, zřetelně již kolem v jasném vzduchu
bitevní severu se jeví šik,
sněhové pláště v divném vlají ruchu
a ledové se blýští hroty pik,
sníh kolem žerdí v chomáče se chytá,
mráz praporů těch stříbří okraje,
kdes jíní květem na pochvách se kmitá
a časem třásní s ramen zavlaje,
na čapkách bílých z kosmatého sněhu
skvost ledu plane v démantovém žehu.
Jsou smíchány tu různé zbraně, kroje:
třpytivé šupiny, v něž Oleg slavný
kdys odíval své bohatýrské voje,
i Síče bulava a bunčuk dávný,
i prapory, jež Petr k letu pudil,
a bubny, jimiž Děbič Balkán budil. –
Ba, zdá se, jakby Hospodinův dech
byl náhle zavál u nesčetné hroby,
jež vyryly v zem tuto zašlé doby,
a jak by z kůry ztuhlých plání těch
slovanských kostí miliony vzrýval,
zas těla podobou je přiodíval,
hnát v rezavých jim týčil třemenech
a toužením, jež druhdy nevyplnil,
zas mrtvá prsa bouřlivě jim vlnil.
225
Dál k jihu letí; kudy krajem bouří,
mrak nových duchů od země se kouří.
Kdes moře hlav se vyvlnilo z rovu,
jež kdysi Lazar sčítal na Kosovu.
Pak ráje porubané smutný hon:
roj starců, žen i dívek, zevšad sletlý,
i povražděných dítek oblak světlý
jak andílků, již boží věnčí tron.
Teď hory před námi. Tam pode skálou
spícího muže děva oblačná
se dotkla obrovského ručkou malou:
Markova sestra, víla průzračná.
I povstal jonák, protírá si oči,
ze skály vytrh slunojasnou zbraň,
poskočil, výskl, buzdoganem točí,
jej metá k hvězdám, v pevnou chytá dlaň
a mezi letící se vznáší stíny
po sladkém boku víly posestriny.
Hoj, cypřiš, pinie – dech jihu sladký –
lesk divný v dálce temnem proniká,
kde k zemi dřímající Pontus hladký
toužebně skvoucí ňadra přimyká.
Než jaký stín to jasnou plochu kalí?
Ký mrak se z dálky nad vodami valí,
jak racků dlouhokřídlých hustý sbor?
Již letí kol, již rozeznává zor
226
lehounkých lodic nesčíslných mračna,
jež rodí dálka i sám moře klín:
hemživých člunů spousta polprůzračná,
bezčetných zobců mnohotvárný stín,
druh druhem projíždí jak mlhou mlha,
stín člověka po stínu rahna šplhá,
obláčkem vlají plachty různotvárné
a zbraně kmitají se v přízi lan,
nesčetné davy kozačiny švarné
po moři sbírá mrtvý ataman,
hřmí „urá“ bez konce a v plachet mihu
jak listí vichorem se nesou k jihu.
Teď před námi, jak město z bájí říše,
ve stříbře luny štíhlých věží les
jak tisíc prstů bílých nad cypříše
vztaženo slavně hvězdných do nebes.
A brána, zazděná po mnohý věk,
se mžikem rozskočila. V šumném letu
přes plochy střech, kde na koberců květu
zastřených dívčin odpočívá vděk,
jichž bílý kotník, zvonci ověšen,
před chvilkou ještě v jarém tanci zvonil
šedému starci, jehož leb se sklonil
k jich kolenu – teď ze sna vyděšen
skráň lysou vypíná, zrak do tmy poulí
a v zimní vichřici se mrazem choulí.
Velebný chrám se duchům otevírá
a v jeho temeni, čím vanou blíž,
půlměsíc bledne, tisíc hvězd se sbírá
v obrovský, skvoucí, plápolavý kříž.
227
Voj severu teď chrámem šumí, víří
a prudkou vichřicí s pošmourných stěn,
jak pavučinu, křídla netopýří,
praporů vetchých rozmetává plen,
kol na zdi mizí verše prorokovy
a zlatých písem zdoba všeliká,
koranu tamo blednoucími slovy
obličej Kristův jasně proniká,
jenž věky zahalen byl v malty cloně.
Zas postať obrovská na skvoucím troně
se světlem věčné lásky v božském zraku
plá shůry, jakby požehnati chtěl
hustému duchů nesčíslných mraku,
jenž velebným se chrámem rozestřel.
Jak příboj bez konce se hlavy vlní
do šeré svatyně, hruď její plní.
Zasvitla hvězda v temném pozadí,
ve dvě se hvězdy rozskočila mžikem,
a z každé nových řada tajným vznikem
vytryská, vzlétá, chrámem dovádí,
již sto, již tisíc do kola jich hoří,
chrám velebný ve světel ztopen moři
planoucích svící v rukou nesčetnýchnesčetných;
i v kupoli se světel věnec nítí,
od římsy k římse, plamenné co kvítí,
věncoví skáče září třepetných.
Zeď otvírá se, oltář vydává,
jejž kdysi strážnou hrudí obemknula,
když ve chrám spousta Osmanů se ssula, –
228
nesčetných kněží vážná postava
na stupních v oblaku se třpytí dýmném
a velebný chrám šumí duchů hymnem:
Den spásy nadešel! Procitlo plémě,
jež povrženo v plemen zástupu,
jim bylo otrokem a v prachu země
snášelo jarmo, bič a potupu,
jež svíjelo se věků řadu mnohou
pod berlou cizinců, jich těžkou nohou,
jak Rómy barbar za jich krb se bilo,
v arénách k zábavě jim krev svou lilo,
až skleslo tak ve světa pohrdání,
že samo tupilo svých předků rov,
svůj mrav a spůsob, vlastních citů vlání,
řeč rodnou s kouzlem prvních matky slov.
Však nyní rozpomněl se rod ten, vstává
a pociťuje obří v údech síly,
již perutěmi k letu pozahrává
Slovanstva orel bílý!
Ve stesku západ k východu se dívá
a ve zlých snech tam vidí lesklou jež
pik sáhodlouhých, jimiž step se kývá,
a spoustu noh, jež stoupá na otěž,
jak moře kobylek roj drobných koní,
mrak jezdců huňatých, již v let se kloní,
jen chvíle čekají, by náhlým tryskem
půl země v kopyt zahalili prach,
229
zář ducha ztlumili svých kopí blyskem,
zdupali podkovou žeň svatých snah,
Gog Magog písma, Hunů nových mračna
chrám zapálí, jenž snesen věků pílí,
a v popeli tom zhřeje prsa lačná
Slovanstva orel bílý.
Sen zlého svědomí, stín bázně lichý.
Ne k plenu, výboji náš vstává rod:
jhem povrhá jen cizí zvůle, pýchy,
svůj z vodítek vyzouvá juný chod.
Ctí s tebou, západe, tvé hrdé dómy,
jak ty jsi z ňader Hellady a Romy
ssál božských osvěty kdys mléko jasné,
on vzdělanosti tvojí na hrudi
byl odkojen. Však dospěl k síle žasné
a sahá pro los v dějin osudí.
Skráň zdvihá, plnou nových dum a vznětů,
svou kolejí chce spěti k lidstva cíli
a k volnému svou peruť vznáší letu
Slovanstva orel bílý.
Došuměl chorál duchů. V dálce zmírá.
Chrám jasný zanikl, tma kolem čírá.
Jsem samoten. Skráň do dlaně se hrouží.
Však nad temenem, cítím, že mi krouží
ohromnou perutí, pln jaré sílysíly,
Slovanstva orel bílý.
230