Nová sbírka veršovaných prací (Evropa, Čerkes, Ve stínu lípy, Žižka, Zimní noc, Handžár, Na hrob Havlasův) (1880)

Svatopluk Čech

Diplomatická verze Ediční verze
NOVÁ SBÍRKA
VERŠOVANÝCH PRACÍ OD SVATOPLUKA ČECHA.
V PRAZE. NÁKLADEM KNIHKUPECTVÍ Dra. GRÉGRA & FERD. DATTLA. 1880.
[I] Tiskem dra. Edv. Grégra v Praze.
[II] STRÝCI SVÉMU JINDŘICHU RAKOVI Z UPŘÍMNÉ VDĚČNOSTI VĚNUJE SPISOVATEL.
[III]
EVROPA.
[1] ZPĚV PRVNÍ.
Již kotva nad vodou. Hurrá! Jen zvykem kdes v lanech zaznělo a ztichlo mžikem. Bez hlasu, kradmo v oceán se hrouží mohutná loď. Jak roucha přízraků pohybem vlastním, šíří se a dlouží dav plachet, vzhůru po stěžních se plouží a míchá se jak spousta oblaků. Na přízi lanové v tajemném ruchu motouzy křepčí – – Zdaž to koráb duchů? Či z plachet „Evropy“ dnes vane mor? Kde šátky vlající, kde hlučné davy, kde tisíceré „s bohem! zdar a zdraví!“zdraví!“, kde člunů kolébavých pestrý sbor, jež druhdy kolem ní rej vedly skočný, jak hejno kuřátek kol statné kvočny? [3] Ach, nese mor, mor děsný ve své hrudi tajemná loď. Ne zhoubu lidských těl, leč nákazu, jež duchů říši trudí, dav bídných druhů, vlasti vyvrhel. Sto čel v ní klesá beznadějnou mukou, jak hlavy vln, jež o žebra jí tlukou. Ó duchu člověctva, kdy dojdeš míru? Kdy svěsíš křídla v blahém pokoji? Kdy nohu vzneseš z krouživého víru, bys odpočinul stálém po boji? Pohledni nazpět ve hlubinu věků, vychladlou sopku žhavých zápasů: co’s děl tu vlastních v divném rozbil vzteku, svých dítek shltal v hrozném pospasu. Do čela sfing jsi tajemství svá zavil a kladivem pak hádanky se zbavil. Vykouzlil’s Olymp usmívavých bohů, ověnčil révou štíhlých sloupů vděk, eólským zvukem okřídlil jsi nohu k božskému tanci v roji charitek. Rci, duchu neklidný, kde bozi smaví? Kde sloupy ztepilé? charitek davy? Barbarskou nohou, v záři plamenné jsi drtil sloky básně kamenné a snil jsi novou. Snil’s o záři trojí v jediném věčném snoubící se znoji, snil’s o serafů krásné bouři sněžné, o světlé panně, vznešené i něžné, s robátkem v loktech, s hadem pod nohou. 4 Kříž ještě neoschl, jejž na Golgatě jsi pod hněvivou vztýčil oblohou, a již s tím křížem na železném šatě jsi v Golgatu své rány dovlekl, bys po boji tam spasen poklekl. Rci, duchu vrtkavý, kde svatý zápal, jenž pro květ Jordanu se meče chápal, jenž na velebném krovu mocných týnů pilířů prales umně vytesal, a ve špičatých oken pestrém stínu, ve vonném dýmu k zemi poklesal a z prachu vzhlížel, drsnou oděn žíní, k hostii sněžné ve stříbrném jíní? Kde pošmourných je mysterií vděk, co s kříže květy krvavými pršel? Kde blesk je tajemný, jenž celý věk s čelenky zlaté drahokamem sršel? Kde bohatýrská zbraň, kde pyšné hrady, kde pestrá klání, bludných pěvců žal, kde pergamény, v něž jsi krví psal své přísné, temné, nedůtklivé řády? Aj, dotknutím svých prstů zvetšelé jsi blány změnil v hrstku popele. S úsměvem zřel’s, jak naposled se blyští věčného světla mroucí plápoly v soumraku ssutin; nad gótickou tříští svět nový stavěl’s, nové idoly. Teď stojíš na troskách a snivé čelo podpírá dlaň. Co křídlem pozachvělo 5 jak bouře dech? Co svitem řasy plní? Co škubá brvami, čím ret se vlní? Či nové zámysly tvým čelem víří a k novým letům peruť tvá se šíří, rýt mečem nový v zeměkouli plán? Jsi opravdu, jak zde ten oceán, tvořící bez oddechu, trosek plný a stále vlastní hltající vlny, ničící věčně každou stvůru svoji u věčném šumu, věčném nepokoji?! Ba, lidstva hloub se chmurou kalí novou. Již nových myšlének tam hmotní svět a tisícerou jehlou krystalovou chaosu hledá rodícího střed. A jako bublina těch kvasů rmutná vyvřela nad hladinu chasa smutná, již nese koráb dálných do končin. Ji v době osudné, pod mečem vrahů, nestvůru divnou, měnících se tahů, porodil města obrovského klín. Dech utajilo lidstvo, vidouc náhle, an divý dav, jak deštěm vyvstalý hub jedovatých zástup z půdy zpráhlé, pod rudou čapkou, bledý, schátralýschátralý, s hlubokým okem zimničného žáru rozbalil prapor krvorudých cárů a hesla divá do nich blátem psal, jež svět si dosud šeptat netroufal. 6 Však chvíli jenom společnosti hled ten požár děsil. Sám pak sebe zdávil, svým vlastním rmutným plápolem se ztrávil a zůstavil jen černých ssutin sled. A mstící společnost, když mezi rumy blouznivých škůdců povalila tlumy, pod kadeř pustou, nad těkavý zrak jim hnusu, pohrdání vtiskla znak. Vlasť vymítla je za niv svojich lemy, tam jícen lodi pohltil je němý, by vyplinul je na daleké břehy k žalnému skonu pod vrátníků žehy. Okénkem lodi, jehož těsný kruh zastírá časem pěny mořské pruh, přes vodu kolísavou psanců hledy k evropským břehům letí naposledy. I zdá se, jak by k doplnění trestu ukrutná vlasť, jež v dál je vyhání, jim tiskla v ňádra na dalekou cestu svůj krásný obraz v čarném usmání a posléz vila závoj nad kadeře, by shlédli vše, co na věky jim béře. Zaplála náhle tlupa břežních hor večerní krásou. Purpurem a zlatem ovila krajina své kypré vnady: v přístavu plachet různotvárný sbor, ruch města za ním, bujné vinohrady, malebné hory, kouřící se vísky, bohatých parků lehké vodotrysky, 7 i racků perutě v povětří zňatém i plachtu člunu, mihnuvší se kol, – vše zaníceno v nach a ve plápol. Tak děva krutá, s bohem davši chladné, nám ještě jednou nelítostným rtem svůj úsměv nejsvůdnější v líci vnadné pod zlatotkaným jeví závojem. Přes vodu kolísavou psanců hled vlasť prchající stíhá naposled. První.
Má žena mladá v tichý ten čas rozplétá snivě bohatý vlas, z křišťálu hloubi zírá jí vstříc slzavým okem truchlivá líc. Ženuško drahá, neboj se jen: svět neopouští půvabných žen; sladké máš oči, bohatý vlas a na rty úsměv přiletí zas. Zpomeneš časem na dálný kraj, na jižní hvězdy, palmový háj, stín věže v moři, rezavou mříž – přeptáš se časem: Mrtev-li již? 8 Druhý.
Nadarmo vlny mezi nás se valí, tvůj obraz milostný mi nezakalí, tvou sladkou podobu, tvé čelo jasné unáším s sebou ve vyhnanství mrak, tvůj zrak, tvůj sladký zrak mi v duši nikdy, nikdy neuhasne. Pod plachty okrajem, na štítu lodě, na hvězdné hladině, v kypícím brodě i z vlny příšerné, jež hlavu sklennou pod bičem bouře vzepne do oblak, tvůj zrak, tvůj sladký zrak mi zářit bude krásou neproměnnou. Nech časem vínek v modlitbách tvých zvadne, sen lásky vyvane a srdce schladne, nech duše tvá mých lící pozabude i jméno klesne v nepaměti mrak, tvůj zrak, tvůj sladký zrak mne věrně dálkou provázeti bude. Až psanec utýrané čelo skloní, zpěv pohřební mu okov pozazvoní, 9 až vynesou jej na rohožce zdrané palmových listů stinný pod oblak, tvůj zrak, tvůj sladký zrak kouzelným květem na mém hrobě vzplane. Třetí.
S bohem, vlasti! Na prahu jsi nahé zdvihla dítě, od té doby na sobě jsem zdravé neměl nitě. V jesle jsi mi stala v zimě, v sedmikrásy z jara, chléb mi drobila jak vrabci – lakotnice stará! Na konec jsi uchystala pytel pro mne režný; kazajku’s teď z něho střihla – díky za dar něžný! Čtvrtý.
Ach, pusté hnízdo, kdo tě chránit bude, až podzimku se snese listí rudé, až ledovýma rtoma mráz tě zlíbá a vítr bouřlivý tě rozkolíbá, 10 až padne sníh: ach, kdo se ujme, ach, kdo se ujme drahých ptáčat mých?! Jen pro ně žil jsem, lopotil se, trudil, do noci bdíval, s dennicí se budil, jen žhavé jejich slze, hladu muky mně palaš vtiskly do mozolné ruky a smolný vích. Ach, kdo se ujme, ach, kdo se ujme drahých ptáčat mých?! Spoutána ruka, z nížto zobávali, dál moře bezcitné své vlny valí. Nadarmo ptám se, kdo je živit bude, ač večeraaž podzimku se snese listí rudé, až padne sníh. Ach, kdo se ujme, ach, kdo se ujme drahých ptáčat mých?! Pátý.
Ha, ha! Jak zdlouhavá ta píseň vod, jak chůvy písnička – mně vhod! mně vhod! – o zámku kouzelném, o zlatorouném bravu, o ctnosti, mravu – tak, tak, již klesá zrak, chci spáti jen a jedno mi, kde složím hlavu. 11 O zlatě prohraném, o lásce děv, o žití zmařeném – oj krásný zpěv! – Jen zapleť ještě v ospalou tu vřavu mi pravdu, slávu – tak, tak, již klesá zrak, chci spáti jen a jedno mi, kde složím hlavu. Šestý.
Buď kleta, země kejklířů a troupů! Šum dále vírem, plese zhýralý! Již slepý Simson tvých se chápe sloupů a na věky tvou slávu rozvalí. Teď’s prosta, společnosti, hlízy klaté a klidně položíš, až zhasne den, bezpečnou hlavu do podušky zlaté – však bude kratičký tvůj hříšný sen. Nás vyhnala jsi. Ale na tvém prahu náš mstitel zůstal v dítka podobě s hasnoucím okem, sestaralých tahůtahů, se zmijí hladu v choré útrobě. Tvůj hedbáv zůstal, zůstaly tvé hadry, tvých perel tisíce a slzí víc, milostné básně za cudnými ňadry, i hanby prodajné uvadlá líc. 12 Zmíravá slova o nadhvězdných luzích a v tučné ruce nabobtnalý měch, strom vánoční a jeho ve haluzích umrzlých dítek nesčíslný vzdech. Tvých řádů vyšeptalých vetché spony, v nichž pavouk sobectví má volnou skrýš, v nichž tlumíš chladně milionů stony, jež svatými se zváti nestydíš. Však vyletí dav utlumených duchů a s římsy klesne Themis přežilá, pak hlavu skloníš v novém světa ruchu a vydáš lup, jejž’s věky střežila. Byl krasší Hellén, v kobercích když měkkých helotských slzí píval šumnou číš, byl statnější pán rabů středověkých – a skončila se navždy obou říš. Krásnější víra, než tvé básně hvězdné, světější právo než tvých soudců ret, platnější než tvé mudrlantství bezdné je sbratřeného lidstva šťastný svět. Ne svatost měšce, ale bratr sytý, ne svatá mez, než kolkol šťastná zem, proud lásky svorné světem porozlitý je vítězným nás evangeliem. 13 Nás darmo hroužíš do vln nedohledných, kolesa budoucnosti stavíš běh: vítězně vrátí se duch psanců bědných, jichž těla vyplila jsi v dalný břeh! Tak mnohým zvukem, divokým i tklivým, ret vyhnanců se pod palubou chvěl. A na ní klidně pod stožárem sivým dlel šedobradý lodi velitel, kněz lodní jako stín po jeho boku v taláru řásném, s jarou září v oku. Kněz.
Ach vizte! Velitel.
Poutníků ty čluny družné! Kněz.
Jich plachty vlající obláčky růžné, jak s ametysty zlatohlav se skví korouhve, kříže; mráčky nachovými vznášejí k nebi kaditelnic dýmy modliteb zbožných vonná poselství. Jak různý zjev! Pod nohou naší v hloubi roj duchů sporem neskonalým vře, zde s červánkem se zbožný zápal snoubí a sladkou písní nad vodami mře. 14 A v zem jak rosa gethsemanská kane klid večerní. Břeh rajskou krásou plane. Velitel.
Mně večer na moři nejsladší druh: když západ nad vodou své barvy míchá, větérek plachtou duje, vlna šplíchá, kol moře volné, věčnosti co kruh. Kněz.
Však nejkrásnější večer, pane drahý, jste sám si uchystal. Váš pozdní věk doznívá jako hlahol zvonů blahý v údolí tichém šťastných zpomínek. Ať krov je zasněžen, ať z luhů světa již ledové jen kvítí v okně zkvétá, vy v teplé jizbě, při večera sklonu mohutné knihy svého života pokojnou rukou otvíráte sponu – tam každý list vám těchu šepotá. A klidně zavřete ji k hlasu Páně: vždyť bůh a vlast na každé její bláně. Po boku vašem anděl chví se bílý, odvívá s čela každý mrak a stín, vás obletuje láska v něžné píli – ach, miluje vás, pane, Hospodin! 15 Velitel.
Má dcera, pravda, do vlasů mých sněhu zaplétá jara čarovonnou něhu. Kněz.
V ní vděk se nebeský s pozemským snoubí. Zná lidi z pohádek, svět mlhou tuší, zrak jasný otvírá až v srdce hloubi – půvabem panna, děcko sladkou duší. Hle, ku hře v šachy přiměla mne právě. Hra smutná! Pestrý šachovnice plán tu sem, tu tam se chýlí kolísavě a skočnou sedlák začíná i pán; královna králi do náruče klesá – než dívka se smíchem jen tleská, plesá, a hrajem’ dál, až vlny prudší val partii celou v klín jí vysypal. Velitel.
Teď s mořem v žertovných se baví hrách, jak báječná kdys děva s býkem – bohem, leč bojím se, že zjinačí ji brach, až hřívu bílou zčeří, pohne rohem. Jsem loutkou v ruce její, slaboch šedý. Žebrala stále, bych jí pohled přál v ty kraje daleké, kde dětské hledy kdys vysílala s břehu v mořskou dál, 16 s věncovím jižních květů, víla malá, se ve visutém lůžku houpávala. Bylť správcem ostrovu jsem v jihu dalném, kam „Evropa“ teď míří v letu žalném. Tam pásmo blažených mi spělo dnů po boku choti. Tam ve stínu palem pod bílou skálou mořským nad přívalem jsem družce ustlal ku věčnému snu. Pak osud v otčinu mne vedl zpět. I vyhledal jsem žití za večera svých otců zámek, snící u jezera, a zabloudil tam pod šeříku květ, kde pestrým oknem pod gótické krovy mdlý padal svit, kde anděl mramorový ukláněl čela hvězdnatého nach a k odpočinku zval mne dědů prach. Než z temné dálky, z hloubi oceánu se nesl ke mně tichý, sladký hlas, a ždal a toužil po domácím lánu, že kratičký mi poklid prchl z řas, že znovu mdlou jsem povytýčil hlavu a poslední se vzchopil na výpravu, bych drahý popel ještě přinesl, jej skropiv slzou, k němu poklesl. Umlkli muži. Jeden slzu stírá a druhý v červánky a vlny zírá. Slyš! Odkudsi, jak z moře hlubiny, z ukrytých vížek tiché dubiny 17 tajemný hlahol večerního zvonu po vlnách letí sborem sladkých tonů, jak duchové kdy nad vodami pějí – Angelus dei! Pod jasným stěžněm družné postavy v čarovný lesk večerní záplavy sklánějí hlavy k míruplné hrudi, v níž struny zvuků nebeských se budí a rtové tichou modlitbou se chvějí – Angelus dei! Aj, třetí podoba tam nyní plá, kol těla hedbáv bělostný jí vlá, hlavinka její, v bílých zdobě růží, s otcovou hlavou šedivou se druží a obou kadeře se zlatem stejně skvějí – Angelus dei! 18 ZPĚV DRUHÝ.
Když před tebou se měkce tulí ku krásné tváři krásná tvář a zrakem blýská, rtíky špulí – nesnadno čísti breviář. Na klíně kniha, vánek listy hraje. Zrak těkavý jich bloudí přes okraje. Aj, sluho boží! do rezavých spon již uzamkni roj žalmů, antifon. V záhyby přísné marně čelo sbíráš, nadarmo s oka hříšný sen si stíráš a v dlaně lysou pohružuješ leb – již konec žalmů, konec modliteb! Jak hrdličky se tamo k sobě tulí dvě dívky v hnízdě zamotaných lan, a hledí kolem v jasně rozplynulý, houpavý, zelenavý ocean, [19] jak vln se stádem laškujícím zmítá, s blankytným nebem splývá jeho kruh, a zamodralý v dálce vodní luh jen racka perutí kdes bíle zkvítá. Zrak po nebi se toulá bezoblačném a klesá snivě ve průsvitný brod, kde z hlubiny se lehkým zdvihá mračnem hemživých rybek nesčíslný rod a nazpět v tajemná se noří bezdna – té vodní noci mlhovina hvězdná. Již nasytil se dívek čilý zor vln jednostejné hry, obláčků honu, nádherných slunce východů i sklonů a toužebně se vzpírá na obzor. Jak rozličný jich půvab! Jedna z děv severní tiché krásy čistý zjev. Jí z oka blankyt usmívá se slunný a měkký oblak světlých prstenů kol tváří vnad, jak bílé kolem luny, se k okrouhlému sklání ramenu. Kol tílka hedbáv bělostný se klade, stříbrných květů na něm lehký dech, jak říza sněhová kol jedle mladé v bohatých k zemi splývá záhybech, a safír tam, tu démant po něm hraje jak bludné jiskry sněhového kraje. Toť obraz milostný, jejž u náhradu bůh poskytl nám synům severu 20 za cizích květů čaroskvoucí vnadu, za mocné kouzlo jižních večerů; toť onen zrak, jak hvězda v jezeru, jenž v duše krásné tajiny se hloubí, v němž plachý stud se s ohněm lásky snoubí; toť kadeř světlá, nad níž jasně hoří koruna našich nejvzácnějších dum; toť královna, již na křídlatém oři vznášíme písní, písní k nebesům! A jiný půvab po družce se stele. Horoucí krůpěj krve cizokmenné tu v kavkazský se přimísila zdroj, jí v oku žhavěj’ plá, výš ňádra klene a pletí dvé vyzývá v krásný boj. Ač vítězí na líci vnadné sníh, pod černým vlasem z brvy tmavoskvělé svou nejkrásnější nocí zírá jih, a tváří červánky i rtíky její ruměncem planou skvostným orchideí. Penízků zlatých navlečený řad havraním vlasem třepetavě blýská a zlatým deštěm z pod kadeře prýská, by skryl se v ňadrech, skrýši oblých vnad, jež přítulně lnou k sobě v muselínu jak za bouře dvé ptáčků v loubí stínu. Ztepilé tělo v pestré ozdobě lehkého roucha vábí, loudí, kyne, že duch se s těží z objetí mu vine, do prachu před ním sladké ve mdlobě 21 s povzdechem klesá vášnivého žáru k milostných nožek neklidnému páru. Oj, rcete mi, kdo zdvihne první kámen na muže modlitby, že brevíř svůj zavírá náhle, opojen a zmámen, že jako světců dávnověkých sluj duch jeho hříšným hemžením se plní opojných vidin, svůdných obrazů, jež kol temene lysého se vlní a nedbají slov přísných, zákazů? Než dívky netuší, proč temné čelo tam nad brevířem v dlaň se podepřelo. Po plachtách, lanoví jich těká zor, a častěji než jindy, nedočkavý se na paluby jednom místě staví, kam někdy psanců vystupuje sbor, by odměřeným douškem vzduchu, záře hruď chabou osvěžil a bledé tváře. Však hustěji než druzí vězeň mladý tam samoten se noří do ohrady, tisíckrát křížem těsný prostor měří a hledí stále v dálku mořských niv truchlivým okem, temnou pod kadeří, schromenou ruku v šátek zavěsiv. Smí delšími okřívat výlety, než chasa druhů, s níž se nerad mísí. Je sláb a raněn, z choroby se křísí – a skráň mu zdobí vavřín poety. 22 Ó žel, proč zbloudil?! Proč že zlaté struny neladil k poctě děv a rytířů, vesnických zvonů, tiché v borech luny neb milkujících v nivě pastýřů? Proč neopěval bitev hluk a stony, děj otčiny, vděk jarních večerů, báj lidu, Baucidy a Filemony – klassickým veršem v lepém rozměru?! Proč zlatou pohrd’ ořízkou a zdobou, proč chválou katedry a dívčí kobou?! Proč života jen bídu, hanbu, muku na Parnas zneuctěný divě vlek’, a v harmonii mísil božských zvuků odporný lůzy polonahé skřek a rudých praporů se věnčil třísní?! Teď ruka poklesla a konec písní. – Teď za večera na palubě stává a hledí zamyšlen, jak v topasy a rubíny si slunko lože stlává; – též jeho zašel den – leč bez krásy! Kde mešká dnes? Již nad vodou se spřádá stín večera. Kde dlí? duch dívčí hádá. Jak dlouhé dny! Jak život lodi nudný! Jen voda, mrak a koráb v dálce bludný. Co činit? Pohlížeti ve hru par, neb za kormidlem v kypný, sněžný var? Házeti drobty v rybek lesklý roj, šachových figur baviti se skoky, neb chytat hopkující řádky, sloky? – 23 Již do dna zábav vyčerpán je zdroj. Poslední hříčkou nevinné té řady je vlasti vyvrženec, pěvec mladý. Procházky jeho v těsném prostoru, pohledy jeho truchlé v dálku moře, dny jeho minulé a příští hoře – jsou předmětem jich tajných hovorů, a mnohý pohled přes ohradu pílí. Zda psanec vnímá je? jim rozumí-li? Dnes dlouho v lodi hlubinách se tají. V lanovém hnízdě dívky šepotají. Angela.
Jak žalostné as tráví hodiny tam dole mezi odsouzenců davy, uprostřed směsi divoké a vřavy! Gonzaga.
Ba, příšerné je členem rodiny. Zda slyšela’s, co při večerním čaji tvůj otec s knězem sobě povídají? Že zuřivá ta chasa sloupů les kácela zdobný, hrdými jenž čely velebné stavby, vlasti chloubu nes’, že propukala ve vandalský ples, když krovy kořící, jež věky zřely, soch bílým deštěm v pádu zapršely. 24 Že kněží sbor ve smrti vlekla muku, v mír svatyň vedla tanec zhýralý, že znesvětila dechem mrzkých zvuků posvátných varhan cudné píšťaly, že s madon čela vínek rvala zlatý a karnevalu ovila je šaty... Angela.
Ó rci, jak zabloudil ten pěvec mladý, duch krásou nadšený, v divochů řady?! Gonzaga.
Teď pyká s nimi za nesčetné viny. Krov otců ztratil, háje domoviny, přátelství, lásku, všechnu žití těchu, a skloní hlavu k poslednímu vzdechu pod krutým žárem cizí oblohy za mříží nelítostnou. Angela.
Ubohý! Však na palubu vynořil se právě. Povstaly dívky, plaše, ostýchavě zpět pohledly. Než kněze skráň se dosud chýlí v nepohnutou dlaň, 25 a prstů skulinou hled jeho žhavý jen u nožky se hravé chvilkou staví. Však jeho duch jak lian jižních plémě kol tílka dívčího se bujně pne, lehkými pouty po havraní témě objímá vilně vnady líbezné, a s temene se k nožkám vine zpět myšlének žhavý purpurový květ. Rve pestrý šat i závoje i spony a vidí ňader vlny, těla sníh, a vidí bez obláčku, beze clony lahodný soubor vděků rozkošných; zří nahou nožku, jak se pod ní vlní již nedočkavě křišťálový brod, a stínem krásy čarovné se plní průzračná vlna safírových vod, po růži plovoucí sníh ručky měří, zrak smavý blýská svislou pod kadeří. V tom z podlubí se ozval zvonku hlas. Rak mořský volá v kardinálském hávu, mok révy kapské, oranž, ananas. Kněz brevíř schvátil, povstal, vypjal hlavu a zašeptal( „Apage, Satanas!“ V dol k večeři se bere vážně, zdlouha... Pryč, světa přelude! vše marnost pouhá. Na lodi pusto. U děla jen strážná obchází postava, kdes v koutku jen vojínů, plavců ruka nerozvážná křepčící kostky vrhá na buben. 26 Večerní růže v plachtoví již zvadly. V šepotu dívky stojí u zábradlí, jež od psance je dělí. V oblacích zrak jeho bloudí. Obrátil se maně a pohlíží k nim truchle, zadumaně. Umlkly dívky, stojí v rozpacích. Gonzaga vzhledla tmavou pod kadeří; rtem pohnula. Smí mluvit s ním? Aj, nikdo na blízku; již vzduch se šeří a plachty v něm se vlní jako dým. I zašeptala rychle: „Pověz, pane, čím pomoci ti můžem’? Vše se stane, co v moci naší slabé. Šachy sem neb romány ti tajně přinesem’ – “ Pavel.
Ó díky! Ničeho mi třeba není. Gonzaga.
Chceš přísných, krutých řádů ulevení? Tam stojí dcera lodi velitele. Velmocná přímluva. Jen žádej směle! Pavel.
Nuž volím jedno jen. Té růže sníh, jenž ve světlých jí září kadeřích. 27 Toužebným okem zahleděl se na ni, jak v rozpacích tu stála, chýlíc k dlani hlavinku krásnou v libém polosvitu ve zlatě kadeří a perel kmitu. Angela váhá chvíli, hledí kol – květ náhle vyrvala ze skrýše jasné, střelhbitě na rty přitiskla jej krásné a podavši jej vězni prchla v dol. Po nebi širokém, nad mořem dalným prokvetla obloha hvězd rojem valným, i leskly se tak divně hvězdičky ty malé a mezi nimi hořel v kráse neskonalé jižní kříž. 28 ZPĚV TŘETÍ.
V „Evropy“ hruď se ostýchavě kradou paprsky dne okrouhlých skulin řadou a slabě psanců ozařují směs. Podlaha vlhká zdvihá se a sklání i stěna lodní v stálém kolísání a v ucho šumí věčný vody ples, jak uzpívat by chtělo svaté moře v sen hluboký vyhnanců těžké hoře. I klidny napohled jsou jejich davy – hovorem všedním potichu se baví. Než časem zpytavě své zraky věsí na čupřinatou hlavu mohutnou, na skráně běl, jež s dumou urputnou jak čelo sfingy vyniká z té směsi. Ba, sochy líc to, rysů kamenných, v níž nedočteš se víry, touhy, lásky, v níž zůstavil jen chladné, hlubé vrásky vyhaslý požár vášní plamenných. [29] Přec tajný oheň plápolá v tom hrobě. Viz, chvílemi se temných očí pár za svislým vlasem nítí v blesk a žár a divoce se koulí v mocné zlobě. Ký záměr ve chvíli té Roland kuje? co mračné obočí mu vymršťuje? a jaký blesk mu chmurnou letí duší? nejeden bádá druh a všichni tuší. Nadarmo Pavel v temném ústraní klid těšivý, samoty půvab hledá. Již host si nezvaný mu k boku sedá a pěknou hlavu skloniv do dlaní šepotá opět, stokráte co šeptal: jak prapor vlál, jak pokryly se kosy kanoucí krůpějí nachové rosy a komoň válečný jak trávu deptal, jak zbraní nepřátel ti, oni padli, jak břízy vyrostly, kde rodný stával dům, a v parku že as břečtan polosvadlý obtáčí soch a vodotrysků rum. Že rád by zabloudil ve svitu lunném v kraj daleký, kde býval šťasten, mlád, a s milenkou unášen lehkým člunem jak druhdy veslo na kolena klad’. Jeť toulavý to dálné Polsky syn. Již konec toulky, konec na vše časy. Jak stal se druhem bohopusté chasy ten romantický, sešlý paladin 30 se škapulířem za ňadry? Či duchem neklidným hledal boj a rozkoly a dobrodružství, bouř – ať kdekoli a jako buřňák veselil se ruchem? Či lhostejno mu bylo, zač se rděla ruměncem krve otců karabela? Teď k rybce v dlani lysou kloně hlavu kmet shrbený se přidružil k nim z davu. „Hle, poeto! Za haléř slávy kus jsem sobě koupil. Druh to z brusu nový. Hle, průsvitný ten živok fialový, jak božsky něžný utvořil jej vkus! Ó Muzo stárnoucí, tam ponoř sítě v tajemnou hloubku, lesklý pod azur, kde snivý Neptun v růžném polosvitě kraluje uprostřed svých plachých stvůr; tam vylovíš si skvoucí perly pravé, báj čarokrásnou obraznosti zdravé. V plen větrům zanech mizivé své stvůry, oblaky mystického kadidla, mdlou lásky sladkost, romantické chmury, z antických škorní vyzuj chodidla; hoď stranou vše, co lidský piplal duch, v přírody vrať se krásný, svěží luh. Vstup nohou smělou v potápěče zvon, ber koralů se lesem, hvězdných květů, kde žasnoucím tě zrakem změří v letu podivných tvarů nesčíslný shon; neb vyhoupni se lehce pod balon 31 a vznes se rázem nebes pod oblaky, bouř pod nohou, nad čelem hvězdný týn a v hrůze svaté nadšenými zraky v propasti hledej zeměkoule stín.“ Nihilista.
Oj, směšno mi to vědatorů plémě! s heřmánkem v torbě, s věncem motýlů, hynoucích trýzní, na klobouku lemě, když z lesního nám káže pahýlu. Příroda spasí vás! V té bibli čtěte. Nuž rcete, vy co zbádali jste v ní? Kde vajíčka co snáší, jak co květe, kolika kyvy loutny struna zní. Nebesa pokryli jste číslic řady, zem rozdělili v názvů myriady. Nuž dobrá: spočetli jste bible slova. Než kde duch posvátný, jejž v sobě chová? Vzal třísku děd, nasadil okulár a rozštípal ji třísek na tisíc, a z každé třísky nových třísek pár, až nezbylo mu v suché dlani nic. Prozkoumal světlo zašlých oběžnic a ví, že řadu let tam svítí nic. Nuž s mudrcem již rcete z přímých plic, že ví to každý z vás, že neví nic. Dál robte stroje nové, šrouby, vesla – jen kněžím nepleťte se do řemesla. 32 Jiný z davu.
Oj, nechte si své básně, vědy, dumy, i vtipy pusté, planých řečí šumy. Jeť nejprvé a nad vše lidstvu třeba jen chleba, chleba! V tom Roland povstal. Rázem tichnou davy. Vše kouzlem upoutal zrak jeho tmavý, planoucí hrozně. Šepot jeho rtů zní ztlumený jak hukot bouře dalné: Dnes kyne čin! Buď jarmo střásti žalné, pochopů zdrtit bídnou kohortu, neb v krvi klesnout přes paluby lemy – slavnější smrť to sklonu za mřížemi! Vše uchystáno – spojencem nám zrada – zbraň poskytne – otevře východy – až dennice nad mořem svitne mladá, pozdraví bohdá vlajku svobody! Zableskly nadějí se zraky steré, odvahou, bázní chvěl se vězňů tlum, zaznělo „hurrá“ do prostory šeré dušeně, hlucho jako vlny šum. Noc nad vodou. Stožárů blednou rysy, s nich plachtoví jak černá chmura visí. Na lodi denní utajil se ruch, jen šumná kol se rozrážela vlna a moře píseň věčná, tajuplná podivnou bájí uspávala sluch. 33 Pod stropem kajuty světélka znět vyšlehá, hyne v křišťálové kouli, skotačí, těká, do sebe se choulí a znovu rozpuká jak zlatý květ. A v prchavém tom stínu, světel reji s dřímotou v oku, na rtu šept a smích Angela s Gonzagou se volně chvějí v lehounké přízi loží visutých. Po sněžných ramenou se rozlil jarý prstenců havraních i rusých tok, a v muselínu měkkém tílka tvary svítají kradmo z drobných sítě ok. Angela prosí: Gonzago má drahá, povídej něco! Stesk mi k srdci sahá. Tu Gonzaga zpomínkou v dálku letí a šeptá báchorku, již zrodil jih, již šepotá si národ hnědé pleti pod chatou z kůry, v hájích palmových. Angela.
Pst, Gonzago! Poslechni, ustaň přec! Gonzaga.
Toť vlna opřela se v lodi plec. Angela.
Jak burácí to z hloubi výš a výš, noh sterých dupot, hlomoz – neslyšíš? 34 Gonzaga.
Snad mužstvo bouře poplašila náhlá! Angela.
Slyš, kroky odevšad! Zmatený hluk, znamení píšťal pronikavá, táhlá, a zbraní, střelby promíchaný zvuk – Gonzaga.
I děla rachot, bouře zlobných křiků – Angela.
Úpění, jásot, otce mého hlas – Gonzaga.
Již vzhůru tam, vytrhnu z roucha dýku – Angela.
Ach, madonno, spas otce mého, spas! Vyletly dívky na palubu vzhůru a zřely v boj a plamen, plachty, dým, jak hrdličky dvě z krovu v bouřnou chmuru, stouleny k sobě, okem zděšeným. Svítilny rudé v plachtách sem a tam porůznu visící, pochodní plam příšernou září, matnou oblévaly 35 bojiště těsné; paluby již půl zástupy vězňů vzteklých pokrývaly a nové rodil ještě lodi důl jak sopky jícen. V šeru houfy jich se zadní vlní. Tváří zjitřených směs divoká se s bledým noří rtem pod rozedrané plachty okrajem, a jiní skoky vrhají se lvími do zbroceného krví prostoru, kde lodi velitel se s branci svými hotoví pozdě, darmo k odporu. Loď zradou ztracena. Ač psanců roje jen různo bambitku a břitkou zbraň do divokého přinášejí boje, však zoufalství jich sílí zrak a dlaň. Již v hrozném věnci povalených těl sám strmí tu „Evropy“ velitel. Hrdinná krása v zimním vděku svém! Nad staré hlavy prášivými sněhy dlaň pevná blýská břitkým čepelem a v oku mladistvé se nítí žehy. Teď chví se, klesá šedý hrdina a přeseň tlupa bouří zločinná. Zoufalý výkřik. Klesá Angela, než nedopadla. Mladý psanec skokem ji pevně uchvátil, podepřel bokem a v hruď mu klesla hlava omdlelá; na bedra Pavel sladkou pojal tíži a pod palubu s plenem svým se níží. 36 Než Gonzagy vzkypěla jižní krev. Dlaň její v ňadra sklonila se letem a s bezpečným se zdvihla amuletem – ozdobnou dýkou. V oku plá jí hněv, již do vřavy se chýlí – sličný zjev! Jak hádě hravé, peřesté kol těla jí vlaje rozpoutaný indský šál a z vlasů havraních do ňadra, čela déšť penízků se zlatých rozsypal. Však náhle Polák, v rudé plana záři, jí v cestu vstoupil s usmívavou tváří. Oj, krásná Valkýro, kam bouříš letem? Kde dýky cíl? Jak ozdobný to skvost: modravý čepel pod stříbrným květem, přec ku hře s věčností té hříčky dost. Nuž, jiný terč-li se vám nenabízí, zde srdce moje, rytířské a ryzí. Při lehkých těchto slov žertovném zvuku Gonzagy vázne krok, uklání ruku a dýka pádem na podlaze zvoní. A s dvorným Polák úsměvem se kloní i rámě nabízí: Aj, krásná slečno, pospěšme stranou: zlá tu hudba zvučí, kol ucha mouchy olověné bzučí a štípnutí jich valně nebezpečno. 37 Přikročil blíž – v tom na srdce si sáhl a potácel se, klesl. V pádu stáhl dlaň její sladkou, již byl lehce jal, na mroucí ret, a hlavu pochoval jejího roucha pestrých do záhybů; i sklonila se nad ním v leknutí, však zaslechla jen: „Vislo!“ šeptnutí, a v bledou patří líci, mrtvou, bez pohybu. Dozuřil boj a krví zbrocený, krvavou plachtu, rozedranou v cár, pozdvihl Roland. „Vzhůru na stožár svobody svaté prapor červený!“ 38 ZPĚV ČTVRTÝ.
Nad mořem svítá. Vlhkým ještě kmitem kdes hvězda mžiká, bledne, umírá; poslední zhynula a pod blankytem kruh oceanu z mlh se probírá. Již světlo kolem, ranní světlo mladé, malátná záře, bledě průzračná; po modru jemném chasa oblačná jak ve snu hloučky plachými se krade a mořské ptáče křídel vznáší lem nad snivé vlny bledým hřebenem bez pohnutí jak motýl květu snící – robátko v ňadrech matky dřímající. V komnatu lodní ranní zář se krade. O dveří opřen mocnou závoru, tam Pavel do dlaně skráň horkou klade a zrakem těká v úzkém prostoru. [39] S povzdechem hledí, v půvabném jak boji o dívku záře s mrakem zápolí, jak zdvihá jitro závoj po závoji s krásného tílka v jaré svévoli, z útulků řasných noční šero pudí, stříbrné květy v půdě sněžné budí a rubín, safír v různý plápol zžíhá, jak den se s nocí dále hašteříhašteří, až posléz, vítěz, s rusých kadeří zářnými prsty lehkou clonu zdvihá a v zanícení líbá čela běl krásnější zočiv plen, než doufat směl. Ba, krásná je ta mladá Nioba, jež nad raněným otcem tamo kvílí. Anděla truchlícího podoba tak nad mohylou sličné témě chýlí. Bělostný mramor smutná její líc, jen víček obruba se lehce pýří, jak ranná chudobka, jež bílé chmýří s ruměncem lehkým vznáší jaru vstřícvstříc, a slzy bohaté, jež tváří kanou, jak rosa jitřní v bílé růži planou. Jak pečlivě tu houni rovná hrubou pod hlavou otci; hladí šediny s horkého čela, choré vidiny, jež blýskají mu z očí, rtoma škubou, nadarmo zažehnává péčí tklivou, polibkem vroucím, řečí konejšivou. 40 O bojích dávných šedá hlava sní, a časem z houně klopotně se sbírá, zrak horečný se volně pootvírá a ze rtů šumí povel bitevní, duch jeho v posled k boji pořádá korábů tlupu, ráhna, plachty, lana. – Naslouchá teskně děva polekaná a hlavu k otci s žalem ukládá. V ty chvíle Pavel pevněj’ svírá zbraň levicí zdravou, přísahu si šeptá, že ve prach zloba soudruhů jej zdeptá, než zasáhne tu něžnou rusou skráň, že dřív té růže běloskvoucí, cudné na prsou jeho každý lístek zrudne! Kde pěvec volnosti? Kde rytíř lidu? Zdaž okamžik mu smazal s paměti plamenná hesla, těžké oběti, národů hanbu, porobu a bídu? Kdy bratří dav se s vrahem v boji mísil, on dceru jeho políbením vzkřísil a líbezného rtu i zraku žal jej nazpět vzhůru na palubu hnal, by zdvihl tyrana, pochopů hlavu, by krví zbroceného vyrval z davu, nedbaje kulí, ruky schromené by klopotně jej do úkrytu vlekl, by v péči synovské u něho klekl a hojil křídlo dravce zlomené. 41 A teď, kdy nad volnými jitřní nebe soudruhy svítá, těžkou závoru on pracně vsouvá mezi ně a sebe, zbraň k zoufalému svírá odporu, jsa hotov stavit je těch na veřejích krůpějí slední krve své i jejich. Ba, zapomněl svých zásad, hesel, druhů! Zapomněl světoborných úkolů a hledí oslněn ve krásnou duhu, prosvítající mračnem rozkolu. I chová mrzké přání jeho duch, by ztepilé ty stěžně, plachet sněmy, obrovský koráb s bydliteli všemi roztříštil rázem bouře náhlý ruch, by hlubinám vše beze stopy svěřil a chvíli jen se nad hrobem tím čeřil vln pobouřených kolísavý kruh, jen těla dvě by prudké vlnobití na zlomku stožáru, v lan vlhké síti, dál unášelo z jícnu záhuby v neznámé výspy bílé obruby, k nádherným pralesům, jichž rajský sen sekyry rázem dotud nezrušen, kde dosud, lidskou nedotýkán rukou, pel květů stoudným plane purpurem, kde nezatřepal křídel azurem pták sněžný doposud nad šípu mukou. Dál s rozkoší sen tento Pavel spřádá a bloudí v duchu zelenavým dómem, jejž nad ním klene tisícerým stromem,stromem 42 směs pralesa, již oko neprobádá, nad hlavou kývá tisíc vějířů, v něž jemné listí ozdobně se skládá, pitvorných opic spouštějí se stáda s lesního chrámu mocných pilířů. Jak Adam kráčí v duchu rájem tím a sladká Eva bloudí, žasne s ním, bok její milostný se k němu tulí a s pola vlas jej halí rozplynulý. Ne hedbáví – srsť jenom hebká, bílá spanilé tělo měkce obestýlá. PryčPryč, cetky stříbra, perel, rubínů, pryčpryč, marnivé ty pýchy kletý kroji: nádherněj’ prales kněžku svou si strojí, kdy ponořena polou ve stínu v plamenné slunce záři hlavu sloní, když v čelo její na květ planoucí jak duhy skvoucí krůpěj kanoucí diamant živý kmitavě se kloní a sterých barev oslnivé hry drobounkým křídlem budí kolibri. Na břehu sedaje, kde jitřní vánek vlas jejich zasnoubí, kde k spánku spánek milostně přilne, což tam zapomene, že v dálce nebe chladnější se klene nad spočítanou hrudou těsné země, v níž mravenčí se hemží lidstva plémě, o sousto zápasí a lup svůj chrání v chechtotu, vádě, repotu a lkání! 43 Procitnul náhle z bláhového snění, zbraň svírá pevněji a bystří sluch. Již korábem se denní budí ruch, řinčení zbraně, hlasy, kroků znění. Již celá prostora se zlatem šňoří a v okna kotouči tvář slunce hoří. – *** Buď vítán, světla věčný pramene, jenž bleskotně se na východě zžíháš, velebnou koulí nad vodu se zdvíháš – dne radostného oko plamenné! Zahořel skvostně oceanu lem, roj vln se zarděl políbením světla, v nich křídla ptáků purpurově zkvetla – svět zaplál nebes jasným pohledem. Brav lehkých mráčků blankytem se pýří, ryb hemžení se budí v peřeji, větérkem svěžím plachty běl se šíří a prsa lidská novou nadějí. Hle! „Evropa“ svátečním šperkem hoří! Plá motouz každý jako zlata skvost v lan přízi ohnivé. Na volném moři dnes volný koráb letí, pouta prost. Již není žalářem. Již nespěje osudnou drahou. Nové koleje si rýti může smaragdovou rolí, kam plachtě libo, sladké u svévoli. 44 Hřímavým jásotem dnes psanců davy s paluby moře osloněné zdraví. Hurrá! Buď zdráva, nebes jasná pochodni! Zdráv, oceane, volnosti ty brate! Jsme svobodni, jak volný pták, jak volný mrak, jenž zrcadlí se ve tvé vlně svaté! Vyhnanců jeden hlouček snivým kruhem obstoupil globus, mapy, bussolu a v sen se noří, hovoří druh s druhem o směru plavby, příštím úkolu. První.
K severu, plachto! K domovu zpět volá mne žínky slzavý hled, – milostné čelo, bohatý vlas v první jak večer zulíbám zas. Druhý.
Toužebně větérkem se plachta vlní, návratu blahou předtuchou se plní a duší mou radostná naděj’ vane, že znovu rozptýlí mých žalů mrak tvůj zrakzrak, tvůj sladký zrak a slza tvá zas na mé čelo skane. 45 Třetí.
Plujte si! Mne jenom složte v pustou výspu moře. Nevábí mne stará bída, psota, hlad a hoře. Čtvrtý.
Ó, rychle, rychle! Dětské hlasy žalné v můj dolétají sluch přes moře valné. Než vítr chladný krovem pozahude, než podzimku se snese listí rudé a padne sníh, ať v náruč zdvihnu slzící hlouček drahých ptáčat svých! Pátý.
Mně jedno, kam se kotvy vryje zub. Ať klesnu pod palmu, ať pod košatý dub. Jen vítr ve větví ať šumí davu jak voda splavu – tak, tak, by klesl zrak, chci spáti jen a jedno mi, kde složím hlavu. 46 Šestý.
Poplujme tamo, kam se druhdy lany Kolumbův pohled nesl upjatý. Tam v pralese rozbijem’ volné stany i zastíní nás prapor hvězdnatý. Ve středu tlupy Gaston v zamyšlení dumavým okem stíhá dralky chvění. Blaženým snem se mění jeho tahy a v duši syté, zpráhlé, zemdlené údolí svítá tiché, zelené, lesnatých výší kouřící se svahy, včel roje zlaté v bílém oblaku kvetoucích třešní, unylé kde hledy blouznivý jinoch, leže na znakuznaku, v míhavý blankyt zdvihal na výzvědy, na prsou starý zpěvník spočíval a vánek jarní listy rozvíval, závějí květů zasypával zpěvy. I vidí znovu Gaston podobu mladistvých družek, rusalčí jich zjevy, prostičkou růží planých ozdobu kol světlých kadeří, již živůtky nachově rudé, pod plachetkou bílou blýskavá očka, tváři roztomilou i svěží rty jak lesní jahůdky. 47 I vidí sad, jejž plnil svými hrami, útulnou jizbu, drahých stříbro hlav, na kůru stojí opět před notami, a pod ním peřestý se vlní dav... Ó, což by přál si, aby lodi běh moh’ řídit jako plavec jižní báje, k ostrovu mládí, věčného kde máje čarovné kvítí smavý věnčí břehbřeh, jak pod věčnou by tamo zelení ssál plným douškem z průhledného zdroje mladosti vláhu v chabá prsa svoje a s údů střásal trud a zemdlení! 48 ZPĚV PÁTÝ.
Ruch bujný na palubě. V čela zpráhlá jak víno mladé stoupá volnost náhlá, z omladlých duchů na povrch se klove záměrů nesčíslných jaro nové. Dav psanců s volností se snoubí mladou, opojen všecek okamžiku vnadou, a zapomíná rázem v loktech jejích, že neznámých se toulá na peřejích kdes pod rovníkem, že ta vlna směrná nesčetné pikle kuje lícoměrná: závojem řásným potměšile halí špičáky ostré podmořského skalí, že s větérkem, jenž lehce plachty zdouvá, snad o plen bouře zítřejší se smlouvá. S výskotem psanci v zrádné hledí toky kypící sněhem pod korábu boky, [49] zářivé oči upírají v dáli a nedbají, že bouře tam se rodí, že břehů pustých číhají tam skály a hejna kříží nepřátelských lodí. Jen stěží Roland vířivou tu chasu upoutal mocí hromového hlasu: Oj vzhůru! Práce krvavá nás čeká. Dobijme houf, jejž do vazby jste jali, proč do pola jen čin jste vykonali? Či duch váš obměklý se krve leká? Či soustrasť k oněm sklonila vám ruku, již v dálných žalářů vás vlekli muku? Gaston.
Nic o krvi! Již dost jí teklo v boji – vražděním neposkvrňme ruky svojí. Zde vstoupit máme ve šlépěje davů, jež na praporech tmavých nosily Kristovu světlou, smíruplnou hlavu? ji krve deštěm znovu rosily? U vínek mladému-liž dáme dílu surové vášně, hrubou moc a sílu? Ó, jiný obraz na mysli mi tane: zřím budoucnosti kraje požehnané, kde pod oblaky květných haluzí bohatých klasů zlaté moře chrustí, kde lidé mírní, lepí, smavoústí kořáním bloudí, štěstí soudruzi. 50 Jich oči jasné bez závisti, vzdechu,vzdechu v přírody hledí krásný, štědrý sad, vždyť všechněm zraje, květe pro potěchu a všechněm skýtá vůně své i chlad, tu nikdo nevolá: To moje, moje! tu nezří chudých závistníků roje v růžovou zdálí boháčovu skrýš, tu žádná ostny neježí se mříž, před nížto děcko slzy hladu lije a za níž jablko ve trávě hnije. Tu všichni svorně o všechno se dělí, jen láska plní tu, co láska velí. Zákonů není. Na pranýři tkví jen jeden mrzký zločin: soběctví. Žaláře zpustly. Soudce talár tmavý odložil s boků, přísné s čela vrásky i kloní v srdce pohled shovívavý, neláme hůl, výčitky šepce lásky. A když se nad tím krajem z večera zatřpytí noci hvězdná nádhera, když tucha divná do srdcí se vplíží a duch se s tajnou nesmírností sblíží, tu budoucích těch lidí skupení přitulí k sobě unavené hlavy a v hovor splynou družný, šepotavý jak háje dumavého lupení, vypoví sobě, co jim vane duší, co za hvězdnatým závojem tím tuší, sny o věčnosti, žití básni jiné – svým každý slovem, jak mu na rty vzplyne. 51 V tu dobu těsnej hruď ke hrudi přilne a na rtech spočinou rty družby sdílné, ba samo zvíře, láskou zkrocené, přitulí družněj’ k lidskému se boku, bez plaché bázně ve dřímavém oku v klín děcku složí růžky zlacené. I ono dechem lásky okřeje, sen splní se, jejž Hindu šeptal snící, že všeho světa živok různolící na božských ňadrech láska zahřeje. Zdaž lid ten budoucí, až rezavý meč pluhu jeho pochod zastaví, poblednuv hrůzou, nepovzdechne sobě: Tím vraždili se lidé v dávné době?! Roland.
Oj, snílku bláhový! Jak libě znějí tvé selanky o příštím lidstva ději! Leč této hudby stébel krátkodechých společnost otrlá se nelekne; ba, chceš-li, brachu, v sametový přepych tvé mravokárné zpěvy oblekne, příjemně pošimrá se jejich ostny, s úsměvem pročte zápal jejich sprostný a k dlouhému je vřadí posléz voji prokletí, vzdechů v zlatém stejnokroji. Ó věř mi, jenom plamenem a kovem svět obrátíš – ne myšlenkou a slovem. 52 Hleď, víra! Okaž člověka, jenž věří – co blesků prošlehlo tou ducha šeří! Přec ve věčnosti závoj velebný pop dále tká své bájky šalebný, z každého cípu tkaniny té svaté v klín žádostivý mléko dojí zlaté, nech frčí satiry kol kolem šípy, nepustí z rukou kouzelné ty cípy. Dál bude hlupec proto týčit hlavu ve směšném pohrdání z lidstva davu, že zdědil v prádle heraldické růže, že lépe jí a lepší nosí šat, že místo práce zívat, hýřit může, ve vlastních lesích kance, lišky štvát a najde hlupce, kteří jeho znaku ponesou slávu na lokajském fraku a klaněti se budou vůkol síní do taktu s pagódami jeho skříní. Ni málo nezachví se písní tvojí železný společnosti řád i lad, v němž hovět můž’ si každý u pokoji a jako skřeček plniti svůj sklad, děkovat bohu, že má plné měchy a nestarat se o svých bratří vzdechy. Vždyť dobře ví to stará společnost, že lží je víra její, právo, cnost, i na rtu jejím Kristův zákon svatý, že lží je celá od hlavy až v paty, však její žezlo pravda nezlomí: tu nevěstku jen smělec ohromí, 53 jenž rukavici železnou jí hodí – jen rudým křtem se znovu lidstvo zrodí! Gaston.
Nuž, buď si hrdinou, kde boj se nítí, v hruď bezbrannou však nechtěj ocel rýti. Roland.
Meč brousil na nás, jím ať katan zhyne! Gaston.
Ký užitek nám z jejich zhouby kyne? Roland.
Zavřeme svědků, žalobníků ústa. Gaston.
A za ně promluví loď tato pustá. Roland.
Pojednou možné zbavíme se zrady. Gaston.
A v moři neznámém pomoci, rady. Roland.
Nač o chudou se s nimi dělit spíži? Gaston.
Než zhrotí je, s mou tvá se ocel skříží! 54 Hlasy.
Hej, vari! Stranou! Sudů král se zjeví. Jiné hlasy.
Buď zdráv nám, vítej, božský duchu révy! Hlasy.
Již konec nudné poradě a vádě! Jiné hlasy.
Den tento vína podroben buď vládě! Roland.
Však prve nepřátel se krví zbrodí. Hlasy.
NeNe, ne! Jen sudu krev se dnes nám hodí! Gaston.
Vzduch bouří páchne – Jiné hlasy.
Ať si bóra hude, pak loď i moře s námi tančit bude! Vystoupil Roland ze soudruhů tlumu, však pod čelem, zlou hýčkajícím dumu, zrak jeho bleskem divokým se vzňal a tento pohled na Gastona slal. 55 Dávného poznal soka, protichůdce, s nímž v nejedné se druhdy měřil půtce, potřásl hlavou, zaťal bílé zuby, v myšlenkách temných sešel v mezilubí. Též Gaston vyšel z hýřícího kruhu a za ním hlouček stejnoduchých druhů; upřeli v dálku vodní teskný zrak, kde zavilo se slunce v temný mrakmrak, a ruče v práci nezvyklou se dali, stáčejí lana, plachty vinou, balí, po stěžních, ráhnech nejeden se souká a hledí v moře rozkypělý var, kol přízí lanovou dech bouře houká a plachty v příšerný se choulí tvar. Tak chystají se k boji s mořským lánem: Gastona mlčky volí kapitánem. Než kolem stožáru dav pozůstalý na bouři nedbá, jíž se obzor kalí. Dav rozstoupil se. A hle! středem tlumu divoký průvod letí v ryku, šumu. Obličej v předu odulý a rudý nad staré skotské uklání se dudy a pod páží, jež kvičící měch stiská, červeným okem z bílé čupřiny bradatý kozel rozpustile blýská jak Faun ve stopách nahé dívčiny. 56 Dvé psanců za ním v lodní píšťaly s posuňkem vilným pronikavě píská, rachotí bubny, chřestí cimbály, směsice víří tisícerých zvuků – v šíleném tanci ruka jímá ruku, co zatím druzí mohutnými svaly sud ověnčený na palubu valí. A na něm jízdmo, s loutnou v náručí jun holobradý, vína žárem zňatý sem tam se kolébá, nejisté paty zarývá do železných obručí, pod věncem flóry rozedrané, zvadlé uklání čela vrásky, líce vpadlé a časem pracně tento kmet i jun vztyčuje hlavu, s čela třese vlasy, půl oka z vlhké probleskuje řasy, prst suchý deptá v loutnu beze strun, vrásčitým čelem luzná duma vlaje, satyra úsměv na rtu zvadlém hraje. Podivná kořisť za sudem se jeví: Kněz, připoutaný k bokům slíčné děvy. S výskotem tlupa nestejný ten pár palubou vleče, váže na stožár. Kněz zasmušile lysou chýlí hlavu a pohled časem důtky, soustrasti z pod brvy metá do hlučného davu, neb mlčky vzírá k nebes oblasti. Gonzaga vedle na mohutném pni jak luzně krásná mrtvola tu visí; 57 stín hluboký jí v libé padá rysy, na víčka mír se klade záhrobní. Ve směsi pusté rozedraný šat objímá tílko pestrém u neladu, na hrudi cudné mrzkou páše zradu, nevěrný strážce sněhobílých vnad, že do pola jen svislé mračno vlasů můž’ utajiti zrazenou tu krásu. Však líbezná ta nahost v líci její nebudí studu barvy čarovné. Či zvadly přes noc květy orchidejí a zhasly očí blesky laškovné? Ba zdá se, smyslové že bledé děvy již nevnímají divé kolem zjevy, když časem krásné oči pootvírá, že noc jen tmavá, bezlunná z nich zírá. Necítí drzých očí pohled chtivý na ňadrech svých, nevnímá drsný hlas: „Neboj se, hrdličko, že někdo z nás vlas jeden tmavý, hedbávný ti zkřiví. Hleď, minuli jsme rovník; na oslavu šprým ustrojíme po lodníků mravu. Chtěj, nechtěj, slavnou chystáme ti svatbu a za ženicha pop ti bude dán, byť proto papež uvalil nás v klatbu. – Buď posvátný již obřad vykonán!“ Ze smějící se tlupy vyšel v před pitvorný stařec s usmívavou lící – 58 s posuňkem vážným ruku žehnající k obřadu nyní žertovnému zved’, kol holé lbi se sporý bělá sníh, na dlani leží brevíř rozedraný, v němž vítr míchá vyšeptalé blány, hlas chraptivý z úst chřestí uvadlých: Co Řehoř rozloučil, žert lehký snoubí ve jménu krále, kterýž mocnou berlí k obloze sahá, na dno vod se hloubí a květy na zem sype, v moře perly. Ve jménu moci, kteráž posílá po hmyzu zlatokřídlém, vánku chvění jinošských květů sladká políbení ve květných panen ňádra rozvilá, jež duhou strojí v čarokrásný lesk ryb šupinaté boky v dobu lásky a v noci jarní slavičími hlásky krajinu v rozkoš potápí a stesk, jež krále hvozdů hlavu nádhernou, pod listím hravým, v drobných stínů dešti, po lani touhou kloní bezměrnou a vášní vzpírá, žárlivostí třeští, že v hloubi lesa soka vyhledává, a parohy s ním v žasném boji stkává, ve jménu moci, která dívčí hruď svým dechem zdouvá v nejkrásnější vlny – jíž na počest ten pohár vznáším plný, s AdamemAdamem, EvoEvo, zasnoubena buď! Buď veleben pud tento bujarý, jímž sladké žití mysterium proudí, 59 jenž písně nesmrtné z úst pěvců loudí, z mramoru tesá božské útvary, i pod madon se svatou vkrádá řasu a plá – Ho ho! Můj brevíř letí k ďasu! Dudák.
Ty tam jsou dudy! Hlas vedle.
Ajhle, sud se plaší! Jiný hlas.
Štíhlého jezdce na palubu metá. Hlas v předu.
Burácí orkán! – Lan se chopte, braši! Jiné hlasy.
Můj plášť! Pomozte, hoši! – Po všem veta! Gonzaga chví se, náruč rozestírá, zbuzena bouře hlukem třeskutým; pod vlasem černým, mocně vzedmutým jiskřivým okem kol do kola zírá, jak šerem podivným se všechno halí, jak mořský obzor, vyvstav pojednou v obrovskou vlnu, hroznou, nezbednou, vzrůstaje letem, na koráb se valí, 60 jak burácí již nestvůry té dech v tančících rahnech, příčlích, provazech a výskající davy rozmetá; ten přes okraj se lodi v bezdno řítí, ten v provazů se chaos zapletá, jak pavouk temný na vlající niti na lanu visí ten, placht na obrubě, do vnitra lodi ostatek se svez’ – jen dívka ztepilá a bledý kněz tu pod stožárem zbyli na palubě. 61 ZPĚV ŠESTÝ.
Gonzaga novým zachvěla se žitím v objetí vichoru, jenž kol a kol jí tílko šlehá prudkým vlnobitím a sklání, prohybá jak lil’je stvol. Oj, divoký to neurvalý jun! Jak burně tepe ňader sponu křehkou, jak zmítá poslední tou mlhou lehkou, v níž dvé tam bílých ukrývá se lun, jak pěny stopou čelo, líce značí, kam ústa v prudkém celování vtlačí, jak rozpustile temným vlasem rve a roucho sápe v prudké vášni své. Však volně, krotce Gonzaga se vzdává té rozpoutané vášni, bez mezí, jak milenému děva vítězi, když v bouřlivém ji plesu objímává. [62] I s knězem vichr po zvůli si hraje: kol holé lbi mu cuchá věnec vlasů, taláru černou pozdvihuje řasu, že smuteční jak prapor vzduchem vlaje. V úžasném loď se zmítá kolísání: tu paluba se pod nohou jim sklání a stožár v dol se chýlí, poklesá jak padající titan pralesa, níž plachta snáší se jak anjel smrti, již obr pádem třeskutým je sdrtí, teď nad propastí visí bezednou a vlny vzedmuté obrovská škeble se kloní nad nimi. – Tu pojednou poznovu stožár vymrštil se vzhůru a na zad poklesá. Korábu příď pronikla zobcem pěn i vody chmůru vysoko nad rozbitou vlny stvůru a zraky jatců v lanovou se síť zapletly opět, shledly nebes líce v závratném pádu na zad klesajíce, až do předu se znovu stěžeň sklátil. Tak tancem s „Evropou“ si chvíli krátil za rahen praskotu a hvizdu lan a racků chechtu bujný ocean. Teď ustál na chvíli. Bouř odtahuje od plachet rozcuchaných ostré drápy, jen z podálí své zraky v oběť stápí a v nový skok vln záda protahuje, 63 jak dravec hrající svůj pouští lov, by mžikem příštím uchvátil jej vnov. I slunko náhle zhostilo se chmůry i přiodělo v libé plápoly vod kolísavých rozmanité stvůrystvůry, údolí, hřbety, sedla, hranoly, tu kraje tekutého spoustu sklennou, jež ustavičnou třepotá se změnou. Gonzaga.
Oj, hleď, jak hora za horou se zdvihá, jak valící se vlna vlnu stíhá! Jak letem rostou v pyšné obryně, hran průsvitných se diademem třpytí a náhle s výše závratné se řítí, podobny burné sněhu lavině. Hle, s jakou nádherou se tam ta blíží, jak úchvatná ji zdobí světel hra, jak v blesky zelené se celá hříží ta nebetyčná smaragdová kra! Kdo sejme pouta, jež mé tělo víží, bych vyletla té krásné vlně vstříc a v její ňádra zářivá a svíží sklonila navždy rozpálenou líc. Jen blíž, o blíž, ty živle svatý, krásný, obemkni čistou náručí mou šíj’, kol bídné rozestři svůj závoj řásný, 64 znak mrzké potupy mi s čela smyj a navždy ve svých hlubinách mne skryj! Jen blíž, o blíž, ty krásná vlno skvoucí, o horo smaragdu, jen sřiť se, sřiť v tu kletou loď, ty plachty morem dchnoucí, v lan těchto ďáblem rozetkanou síť! Stožáru toho pokoř mrzkou pýchu, znič tento koráb zločinu a hříchu! Ach, před časem se skláníš, horo sklenná, a v neškodný se roztřišťuješ sníh, jak slina oceanu jen tvá pěna na ráhnech visí, plachtách ztrhaných, loď hrozná dále v čisté, svaté moře hlubokou brázdu vin a hanby oře. Kněz mlčky k dívce rozechvělé vzhlíží i zdá se mu, že v jejím oku teď bleskové šílenství se temnem kříží. Obzírá vlasu havraního změť, jenž rozptýlil se pusto bouře šlehy, jímž onde jako panenské alp sněhy okrouhlých ramenou zasvítá pleť. Ať stud či nevole jí lehké záře ruměnců vdechly na truchlivé tváře, přec tato líc zde na pni šedivém tak luzně ve slunečním svitu hraje jak meruňka, jež na zdi slunné zraje, toužebným oko plníc obdivem. Krůpěje slzí na řasách se třpytí jak rosa na zpeřeném černém kvítí. 65 Hloub oko kněze dumavého padá, kde nešetrným bouře ramenem na polo odhalená ňader vnada hled jeho nítí náhlým plamenem. A lehký závoj promoklého šatu tak těsně přilnul k lepé postavě, že obráží se od hlavy až v patu ves její vděk v té pestré náplavě, že halí ji co stvůru oblačnou jen lehkou mlhou poloprůzračnou. Čím déle kněz ty něžné rysy stíhá, tím toužebněj’ se oko jeho zžíhá a šíje klesá v těžším vášně jhu, jak v první den, kdy ve šťastnější chvíli duch jeho pestrou rozptyloval mhu kol sněžných údů lahodné té víly. I zapomíná rázem místa, času: provazu kolem těla, bouře hrůz, zlověstných pod palubou zvuků, hlasů, že připjat za vítězný sběři vůz, jenž kolej ryje do vln zpurných klína k neznámým cílům – – všeho zapomíná. Jen slunce polibek na tváři cítí, jenž sladkým plamenem krev jeho nítí, jen dívku sličnou vidí po boku a kolem stáda vln, jež moře klínem plesají v blesku zeleném a siném u věčném kolísání, poskokuposkoku, a v čarokrásné této odyssei sirény žití svůdnou píseň pějí. 66 Dál dívka mluví: Vodo hluchá, zrádná, což z vln tvých krásných nespasí mne žádná?! Či nechceš jasný poskvrniti brod těch ňader bídných hanbyplným znakem, či pohrdáš tím pustým lodi vrakem a vyplineš jej na břeh z čistých vod?! Jak práhnu po tobě, o zhoubo krásná! o posle hvězd, o práhu věčných jar! Přej, ať se duše vítězná a jasná povznese nad šalebný těla tvar, podobna lehké nad horami mlze zůstaví zemi hanbu svou i slze. Květ sbírala jsem včera, šťastné děcko – noc jedna nelítostná vzala všecko. Nuž, zemru. Přichyl ucho, zbožný knězi, slyš moji zpověď na věčností mezi. Kněz.
Dej výhost dumám zoufalosti tmavým! Hle, jak se nová třpytí naděje vod rozjasněných krajem kolísavým – i nám se slunce opět usměje. Již utišil se psanců vztek i hněv, rozvaha chladná do mozků se vrátí, a z varu temného, jenž teď je chvátí, snad vynoří se mnohý světlý zjev. Snad zítra plachta vyhrouží se z moře, by přinesla nám volnost, konec hoře. 67 Snad ukončí se let náš cizím břehem, kde nad palmových mořem vrcholů vyhaslá sopka věčným září sněhem. Tam evropských stín mine rozkolů, tam s beder odložím ten černý háv, vypudím z mysli starý řád a mrav a ty, má lani, ve pralesa noci se ke mně přitulíš, jak dcerka k otci. Gonzaga.
Pryč, pryč! Mé smysly temná chmura halí. Jak prsty tvé mě na ramenou pálí! Tvůj dech mi vane ohněm do čela – Což s oltářů též svatost zmizela? Tak dnešní noci na mé šíji v pychu hořely prsty vítězného hříchu. Oj vari! vari! V hukotu a kouři již spasení mi neseš, vlno, bouři! Úžasný příboj k „Evropě“ se nes’, vše vodou, pěnou kypící se skrylo. Zasténal stožár – lano povolilo – a s vichrem ve propasť se stočil kněz, než dívku Gaston na paluby lemu přitiskl pevně k boku ochrannému. 68 ZPĚV SEDMÝ.
Minula bouře. Usmívá se kruhem zlý ocean, zrak povyjasniv hněvný, a honí pokrytec, jak pastýř zpěvný, vln krotkých stáda safírovým luhem. Ba, mněl by’s věru, že jen šalmaj míru dech jeho svěží probouzeti umí, že nezná zrádných úskalí a vírů a prost až na dno šalebné je dumy; zrak tvůj se těší třepetavým jasem a stíhá rybky vláhou průzračnou, i vidět můž’, hru jejich oblačnou stín žraloka jak rozptyluje časem. Ba, stěží uvěříš, když stihneš okem kol rahen kusých poletavý cár, že řádil takto stěžni na vysokém krásného toho živlu zub i spár. [69] Přec, oceane, dík ti Gaston vzdává za šedý chaos plachet zedraných, jenž na „Evropy“ rahnech pozavlává, za spasný věnec člunů ochranných, jenž, upjat řetězy, bok její vroubí, za stožár ten, jenž hrdě vznáší témě, jak druhdy, titan, pod oblaků plémě vypínal čelo ve pralesa hloubi. Netuší Gaston, pod ním v nitru lodi že nová bouře záhubná se rodí. Užíváť tamo Roland doby vhodné, by zničil živly mírné, nerozhodné, by schvátil veslo lodi ve svou dlaň. Kol něho vrahů opojené tlupy se slétají, jak lační k hodům supi, – vyvrhel psanců hroznou tasí zbraň. V tom šumném víru chladná rozvaha s poslední jiskrou lidskosti se ztápí: vězení lodních vlhká podlaha zajatců krví ubohých se skrápí. Krev prolitá jen výše vzteky nítí, dál přes mrtvoly branný tlum se řítí, frygickou čapkou Roland v čele jich, zbarvenou krví, zdivočile mává a za ramenem jeho pozavlává zlověstný prapor cárů krvavých. 70 Teď o kajuty dvéře proud ten bije. V dubovou plochu sterý vniká hrot, sekyra brázdy hluboké tam ryje, pěsť do ní četná buší o překot. A němý vzdor té hráze skalopevné popouzí dvojnásob ty davy hněvné. Vítězný jásot. Pádná sekyra široký průlom rázem otvírá a z nitra kajuty, průlomu tříští dvě známé oči davu vstříc se blyští. V pozadí z šedé houně hrubých vln obličej bledý vstříc jim okem sklenným pod sněhem vlasů hledí rozprášeným ve skonu hrd, slavného míru pln i zdá se, že ret jeho oněmělý po smrti ještě plachtám, rahnům velí. Nad mrtvolou pak dívka spanilá jak na ochranu náruč rozstýlá. Paprskem jitra hoří její tvář, květ stříbrný na roucha sněhu plane a kolem hlavy kadeř zlatá kane jak nebeského zjevu svatozář. Leč před skupením, stráž té krásy dvojí, s palašem v ruce bledý Pavel stojí. Na chvíli příboj zuřivců se staví a Pavel řečí poklidnou je zdraví: Aj, čeho, bratři, hledáte? Zde vane dech smrti jen a žalu rosa kane. 71 Roland.
Ha, zrádce zbabělý! Zde’s tedy čekal v objetí sladkém zlatovlasé víly v úkrytu bezpečném, kam boj se schýlí, jenž nad hlavou se bázlivou ti vztekal. Aj, chápu nyní, proč tak volná, snadná tvá byla vazba. Dokud lidu ret vynášel k nebesům tvých písní vzlet a volnost kynula jak děva vnadná, nosíval’s v prsou rudý její květ: než kdy trn věnce jejího ti zbodal skráň nadšenou, tu vychladnula leb, tu luzy úděl nevděčný jsi prodal za úsměv pochopů, za panský chleb, na místě růží, jež se krví pýří, jsi vetkl na hruď bílé panské chmýří. Pavel.
Toť mýlka, brachu: Všemi duše svazy k myšlence lnu, jíž voj náš cestu razí. Jak vznešená tam plane přede mnou! Jak luny před sluncem se před ní kalí všech zašlých věků světlé idealy, moc tratí úchvatnou i dojemnou. Hellady zář se před ní temnem halí, plaménkem rudým došlehují Grali nad křišťálovou miskou tajemnou, 72 vše kouzlo umění, ves vědy výboj, snah novověkých hrdošumný příboj, vše bledne, umlká i klesá v prach před myšlenky té velké jitřním vznětem, jež zvolna, hrdě nad mládnoucím světem perutí zdvihá červánkový nach. Té myšlenky, jež po věky se klube z pod soběckého řádu vazby hrubé, jež z knihy posvátné, jak písmem hvězd, mystickou plíseň, mnišské arabesky staletý prach, missálů hrubé desky proniká slov těch nesmrtnými blesky: „Milujte se! Toť přední zákon jest!“ Již vidím ji, jak starý zákon myje s desk lásky slzami a nový ryje. Jak pokrytci, jenž k nebi točí zraky, o hvězdách šeptá nahé chudině, „prv hůl tu zlatou“,zlatou,“ velívelí, „pyšné znaky, pak hvězdy svoje metej mezi ně!“ Jak vrací v dívčí čelo uhýčkané stud za perly, s nichž sester slza kane, jak vrací lidstvu rozchvácenou zem a každou mez, již soběctví tam vrylo, jíž staletou svou loupež obklopilo, velebné řízy smítá okrajem. Již vidím ji, jak ve vítězném zjevu kolesem skvoucím drtí sobců šik, jak přehlušuje bouři jejich hněvu, potupný úsměšek i zlobný ryk. Oj, vidím ji a vítám v touhy vlání 73 příštího věku lepou nevěstu, svůj chudý um, své srdce, laur svých skrání – vše radostně jí metám na cestu a z rukou jejích přijmu v plném díku trnový věnec jejích mučenníků. Však ona kněžka světla, milování své many odívá jen čestnou zbraní a banditovu oškliví si dýku. A nesmáčí, jak zašlá tyranie, svou řízu v nach, jenž ze srdcí se lije. Roland.
Citlivky choré! Svět obrátit chtějí a před každým se vánkem hrůzou chvějí. Za starý chrám chtí nový vytvořit, leč za těžko jim starý pobořit, nad zkázou jeho topor klesá žalem v pilířů lese, věky začernalém; jim líto věží, jež se tamo mračí, jim líto každé řimsy, ozdůbky a s krovů temných provázejí v pláči pád každé šklebící se podůbky. Ve válku jdou, leč krev se prolít bojí. Když klesá svět, což krve krůpěj platí? V tom lidstvo mládne koupajíc se zdroji, v ten purpur každý velký čin se šatí, v něm poesie též svá prsa hřeje. Když dokončí se plodné světa děje, 74 když bezpečno je na bojišti čistém, tu pro nadšení na krvavou step zalétá ráda, vavřínovým listem věnčívá vrahů, povražděných leb, tu prapor krvavý a bubnů plíseň jí z ňader loudí mnohou vzletnou píseň. Pavel.
Ach, poesie! V čas to slovo zní. Toť prapor můj, jenž nikdy nevšední. Ten schází v praporů tvých rudých tlumu. Pobořte vše, co stojí – z černých rumů jejího stolce sterý úlomek třesavou rukou vznese potomek a nový trůn jí nad ssutinou vztýčí. Toť rostlina, již marně hubí kov, jež tisícerým květem pučí v nov, jež z každé skuliny a spáry klíčí a nad pokleslých sloupů temeny rozpíná věnec věčně zelený. Vypleňte ji a poušť se prostře kol, již oživí jen bledé vaše stíny, jíž povleče se k hrobu chod váš líný a ve hnus mutný splynou slasť i bol. Toť svatyně, k níž bůh se sklání v kouři, kol pestrých oken jejích každý voj ať skloní prapory a mimo bouří. Slov jakýchkoli upravte jí kroj, 75 ať cností, krásou, nadšením se zove, ať snem, ať pestrou ducha bublinou, však nad života hluchou bařinou jak růže vodní čarokrásná plove. Zde smrti led i žití jarní krása vám lepým spolčením moc její hlásá, nuž skloňte před velmocnou hlav i zbraní a spějte dál – neb smrt mi přejte za ni! Roland.
Nuž, rytíři, braň hvězdnou svoji dámu! Dál, hoši, dále! Sekyr pádných ráz nadobro svalil prolomenou hráz a Pavel klesl pod nárazem trámu. Roland.
Bez boje padl nejsmutnější z bardů. Popřejte mi, bych s prsou jeho v plen květ bílý vzal, jenž krví porosen se na čapku mou hodí za kokardu. Dál Roland burácí. Však náhle stanul, ucítiv mocný na rameni tlak železných prstů. Poobrátil zrak: hled Gastonův i palaš před ním planul. Bylť krásným Gaston v této chvíli hněvu: na čele žíla zmijí napjata 76 a všechna mužná síla, podstata se shromažďuje v jarém jeho zjevu. A s hlavy jakby střásal v pohrdání předčasnou jeseň probělavých skrání. Ach, pozdě seznal Rolandovo dílo, přivedl pozdě věrnou svoji tlupu; pohledl na krvavých spoustu trupů: dvé hrdliček jen po hrůzách těch zbylo. Tam jedna šílená. Zde druhá klesla kol kolem lítou obstoupena sběří a již se zbraň jí nad hlavinku vznesla, by zbarvila jí nachem sněžné peří. Jak poutem železným teď Gaston jímá vrahovo rámě, do zástupu hřímá: Tak chcete volnost založiti nově?! Šakalů obec na lidskosti rově?! Roland.
Již známo nám, že nejsme po tvém vkusu. Nás neobrousíš na svém jemném brusu. Pletichy strojíš, věčně třeš se k vládě – Nuž, učiněn buď zbraní konec vádě! Zamířil k soku Roland smrtným hrotem, než Gaston prudce za prsa jej schvátil a mrštil ku vchodu jím, že se zvrátil se schodů do podlubí s temným hřmotem. 77 Tam s rykem povstal. Vzhůru opět bouří. Než vstříc mu těla soudruhů již metá v zápasu tuhém Gastonova četa, výstřelů blesky křižují se v kouři, hloub, hlouběji se zoufalý boj sklání po schodech lodních, v temném trupů pádu a Roland podléhá. Jen s hloučkem brání zřízenou dole na spěch barrikádu. V kajutě ticho. Pavel s úsilím raněné zdvihl tělo. Blažen zírá, jak Angela jej rukou obestírá a loktem podporuje spanilým. Tak na palubu vystupují spolu. Lahodno kolem. Safírově plane klín moře jasný slunce ve plápolu a s rozedraných plachet zlato kane, lan příze zmotaná se párou kouří – jen pod palubou dosud zápas bouří. Tam samoten již Roland odpor klade. Však náboj došel. Na podlaze zvoní bambitka marná. Dlaň se v prsa kloní, mok rudý prstů mezerou se krade. „Již vzdej se, Rolande! Nech marných vzdorů!“ Gastonův shora ozývá se hlas. Však Roland těká okem po prostoru a hledá zbraň poslední pro zápas. 78 Ký zjev tam divný v pozadí se zdvihá? Vlas pustý dívčí obletuje skráň a v záři pochodně, již svírá dlaň, penízků třpyt se kolem čela míhá. Do dveří nízkých zoufale se vpírá bok polonahý. Marně slabý sval potřásá dveřmi, železný kruh svírá, neht ryje brázdy v dubový ten val. Přistoupil Roland k dívce šílené. „Sem pochodeň! Ať posvítím si k Hádu! Než skončím boj, zapálím barrikádu.“ Pozdvihla děva čelo schýlené. Noc blouznivá se pod řasami kmitla, zamávla pochodní, dlaň jeho chytla: Ach, pomozpomoz, muži! Mocné tvojí dlani ta branka jistě povolí. Roland.
Co za ní? Gonzaga.
Viz na ni! Nevidíš ten obraz kříže, znak posvátný, jenž zem a nebe víže? To znamení, jímž svatá nebes víra těšivou náruč k lidstvu rozestírá? 79 Jak blýská ze tmavé těch dveří půdy! Jak zbožných slzí démantový skvost, jak mučennické krve plápol rudý, jak sírný dešť, jímž hyne bezbožnost. O, skloň svou hlavu před těmito jasy – svobodu nese nám ten symbol spásy. Co za těmito dveřmi, ptáš se, brachu? Tam konec muk a hanby, černých dum, – to pažení nás od věčnosti dělí – Sboř tuto hráz – a z pozemského prachu duch očištěný vzlétne k nebesům jak nad popelem fénix čistý, skvělý. Pochopil Roland. S chechtem divokým pochodeň schvátil. Dvéře zaskřípěly pod jeho bokem, bedrem širokým. Hlas s vrcholku stěžně.
Ho, země, země! Hlasy z dola.
Slyšte: země! Hlasy všech.
Hurá, buď zdráva! Pavel.
Nové jaro ve mně. 80 Gonzaga (dole).
Královno hvězd! Hlas Rolandův.
Zhyň, rabů plémě! V té chvíli z místa, „Evropa“ kde plula, s výbuchem hrozným chaos bouřící, ohromný chumel pěny kouřící, k nebesům spousta vodní vyplinula, jak sopka podmořská by náhlým šlehem mísila s vodou plamenný svůj prysk, tak chvíli kypícím se vznášel sněhem úžasný nad vlnami vodotrysk. Ten „Evropy“ byl skon. A šumně, sněžně hrob její značily vln prsteny. I kruhy zanikly. A s troskou stěžně vlnami tone prapor červený. 81
ČERKES.
[83] Lesnatými svahy, úvaly kozáci dva volně klusali. Jeden, stařík vrásčitý a sivý, seděl vzpřímen jako horská jedle, druhý skloněn, mladík zádumčivý, jako ve snách kolébal se v sedle. V bohaté se skvěli úpravě. Na paprsku hrály kmitavě tenounké jich šavle, zahnuté, karabiny, stříbrem okuté, nábojů též pouzdra, v těsnou řadu s obou stran na hrudi svalnaté upevněná. Štíhlá puška vzadu houpala se v torbě huňaté. Jeli bez hovoru, bez ruchu. Nahajka1) jen časem ve vzduchu zahvizdla neb čapku sešinutou popravil si jezdec, burku2) vzdutou. [85] Posléz starší zahovořil k druhu: „Bože veliký, jak pusto kol! Lesnatý jen vrchol nad vrchol vypíná se v šírošírém kruhu, slavném, divokém, kam sahá zor, v dálku nejzažší, kde prouha bílá vlnivě se nebem rozestýlá – zdaž to oblak, sněhy dálných hor? Zevšad jakby vyhoštěn byl zvuk, božího jen srdce tušíš tluk. Nad těla tu stromů spráchnivělá, skupená jak trupy po boji, štíhlí vnuci vznášejí svá čela vlajícími mlhy závoji, a chmel planý, réva divoká vzhůru vine smaragdové spony, až pak volně malebnými sklony do vzduchu se spouští s vysoka, a tak tiše drobné lupení kolem kmenů obemšených dřímá a tak libě na lodyze klímá purpurových květů skupení, pestrá zmij’ se na balvanu zhřívá, ze soumraku haluzí se dívá tichá laň tak klidně, bezpečně, – jak by kraj ten nikdy lidské ruce nebyly vzbudily k plesu, muce, jakby snil tak dávno, pověčně. 86 A přec málo uplynulo roků s oněch dob, kdy mráčkem bělavým z lesů těch a roklí, skalních boků četných aúlů3) se vznášel dým. V mýti lesní, na zeleném honě ovcí stáda, dlouhohřívé koně pastýř hlídal s kopím blýskavým; ke studánkám jasným dívky švarné scházely se v bílý, šumný sbor, nad závojem pestrým oči žárné hrávaly jak blýskavice hor, a když vánek svěží, laškující závoj zdvihl s usmívavých lící, viděl’s ústa, granátový květ, sněžné hrdlo, zlatý amulet – o, což rád jsem zdvihal závoj tenký s bílých lící mladé Čerkešenky! V mýtinách té zdřímlé doubravy míhaly se hrdé postavy, na slunci jich přílby, štíty plály, šavle zvonily a burky vlály, na komoni, s větrem o závod, – Šapsuchů a Natuchajců rod! Kolikrát as Čerkes chytrý, smělý v soumraku těch větví ochranném smrtnou ránu chystal nepříteli za vývratí, šedým balvanem, koleno ve kyprý skloniv mech jiskřil očima a tajil dech. 87 Kolikrát se divý bitky hluk odrážel od němých těchto strání, bubnů rachocení, koňů ržání, křik a střelba, polní trubky zvuk; kolikrát se nad ruskou tu skrání čerkeský mih’ čepel modrojasný s vyzlaceným písmem koranu – Chvála bohu! nebyl koran spasný, zlomili jsme vzdory pohanů! – – A přec stýská, stýská se mi časem po dnech minulých. Což hory teď?! Pobavíš se leda s vlastním hlasem, jímž ti skály dají odpověď. Volně jedeš. Puška v čechle4) dřímá, věrný palaš v pochvě rezaví, kozák sivobradý v sedle klímá a jen ze sna o tom vypráví, jak zní šavlice a puška hřímáhřímá, a kozáče s mlékem na bradě sotva naslouchá – – Ba, na mou věru, což ti, brachu, vletlo pod kučeru, že se kloníš, jako v úpadě? Pověz, jaký bol tvá duše hostí? Mně ho žaluj, ne tam do hřívy. Snad že najdu v torbě zkušeností na ránu tvou balšám hojivý.“ Odpověděl mladší v povzdechu: „Vše ti svěřím; nech si útěchu. – 88 Zabloudil jsem jednou při Cemesu v hlubině novorossijských lesů. Překrásný byl, sváteční to den; svit jen kradmo sklouzal pod koruny a jen kopyto mé věrné brůny rušilo hluboký stromů sen. Náhle štěkot psů a lidské hlasy uslyšel jsem. Koně popohnav v mýtině jsem spatřil zlaté klasy, pasoucí se v trávě skot i brav, za nimi pak podél horské paty řadou roztroušené nízké chaty. Nad nimi kouř bělavý se chvěl. Po tyčích a plotech v sivé krovy lilek s břečtanem a lesní chmel připínaly věnec smaragdový. V oknech míhaly se dívky smavé, a kmet vážný kouřil před chatou; hoši rvali kudrny si plavé pod kvetoucí hruší, košatou. Metodějovkou ta sluje ves.5) Znal jsem z doslehudoslechu ji. Tyto chýše zrobili si lidé z cizí říše, z dálných Čech, tam na západě kdes. Minul jsem je. Dále do lesů klusal jsem, až na břeh Cemesu. Uvázav tam koně v olší stínu, burku složiv naň i karabinu, 89 do trávy jsem klesl. Žhavou skráň dlaní podpíraje, hledím z hloubi, jak tam v šeru, ve skulinách loubí zvědavě se míhá nebes báň, a jak slunce ukládá tu spoře zlaté pruhy po bělavé koře snících kmenů. Však tu větví mrakem netušený zjev jsem stihl zrakem. Ach, ten obraz divný, osudný dosud přede mnou, tak přeludný! Vidím je, ty stromy hrdé, mračné, jak se větví hustým pletivem propínají v klenby neprůzračné; vidím je, jak ve snu žarlivém střeží před plamenným nebes okem tichou říčku v stínu přehlubokém. Vidím révu, jak tu skrýši šerou ověšuje zdobou tisícerou, jak své úponky kol kolem metá, od větve ku větvi řetěz splétá, jako zmij’ se točí ve vrchol a malebným věncem klesá v dol. Vidím květiny, jak ve vodě vztyčují své vlahé, štíhlé stonky s modrými a bělavými zvonky v něžné kráse, tiché lahodě, 90 i ten mocný kmen, jenž časů zlobou přes potok byl kdysi povalen, a teď celý břečťanovou zdobou, lupeny a květy zahalen – A hle! na něm lepá, zádumčivá dívka sedí; libé zášeří odívá jí skráně, líčka snivá i květ vodní v prosté kadeři přísvitem tak pohádkovým zcela, víčka skloněna tak vábným snem a rtů květem perlička se bělá v úsměvu tak libě kouzelném, že zjev její v divné této kráse rusalkám jen z báje podobá se. Ležel jsem tam, bratře, bez pohnutí, jako v bázni, abych nevzrušil dechem člověckým tu kněžku vil, aby neprchla snů na peruti. A když zmizela, v ten prázdný kmen dlouho jsem se díval okouzlen; v sedélku pak cestou, při měsíci provázel mne obraz dívky snící. Od té doby v českou dědinu vydupal můj koník pěšinu; po stínu znal chatu Javorovu, a dceř jeho po laskavém slovu. Když jsem poprvé na nízkém práhu před ní stanul, žebraje, by vláhu 91 poskytla mi na rty vyprahlé, zarděla se, přiklonila víčka – snad se ulekla má holubička černé burky, líce osmahlé. Ale starý Javor vlídným slovem přivítal mne, snažně poradil, abych vyčkal pod hostinným krovem, až by večer hory ochladil, a již sedím za dubovým stolem, knír si kroutím, rozhlížím se kolem, jak tu všechno v ladu, na svém místě, jak se vše tu blyští, třpytí čistě, jak tam s hodin větrného sídla,sídla kukačka uklání pestrá křídla, jak tam za knihami v pozadí soška jakás přílbou do vysoka pyšně trčí, hrozná, jednooká... a to prosté, chudé nářadí, ba, to vše, co kolem stojí, leží, jak má vzezření tak milé, svěží, půvabem se leskne přetajemným – spanilé jak ruky sledem jemným! Hledím před sebe, jak ruce malé kladou na ubrusu sněžnou běl arbuzy6) a hrozny zamodralé, pěkné jahody, med lesních včel, a jak hostitel můj s plnou slávou burďuk7) nese, pyšně nabobtnalý kachetinskou proslavenou šťávou, m’hou jak růžovou se číše kalí, 92 a jak usmívá se rajský mok z křišťálu stem rubínových ok; naslouchám, jak stařík přívětivý vypráví mi o své rodině, o svém žití, dalné otčině, jak ji velebí, jak chválí její nivy, a sám povídám o zašlé době, žití kozáckém, čerkeské zlobě, o příběhu v horách všelikém. Každý svým hovořil jazykem, a přec dobře jsme si rozuměli – srdce tála – hlavy zašuměly! Zazvonily pěnivé tři číše hostitelům, hostu na zdraví; a když vyjížděl jsem, s nebes výše obzíral již měsíc doubravy. Mnohé potom chvíle s Javorem přátelským jsem trávil hovorem. On mi svěřoval své tužby, stesky. Často vetché, starožitné desky velké jakés knihy otvírával, žlutými se listy probírával a mně vyprávěl, že v této knize napsáno, jak před mnohými lety česká zem’ se nad krajiny cizé pyšnila jak růže nade květy; svým jak leskem svět plnila celý, synům štědrá, hrozná nepříteli, 93 slavná bohatstvím a silou, umem, v míru vlídná, děsná ve vzdoru, vrahy zaháněla dalným šumem rozbalených k bitvě praporů – Tak tu v knize – říkal, zavíraje s trpkým vzdechem sponku rezavou – předci žili; vnuk jen listů kraje palcem třepí, vláhou slzavou kazí to, co nebylo mu vzato – hle! to jediné jest kniha tato. Dosud čeří vánek zlaté klasy na praotců roli bohaté, ale vnuku neodvívá s řasy slze žalu, bídy proklaté, a Čech nyní žebrák cizí nivou za krovem se toulá, chleba skývou... Ba, slov jeho žal byl trpčí, větší – dopola jen chápal jsem ty řeči. Vždyť můj sluch i vid, ba duše celá s jeho dcerou ve přístěnku dlela. Vidíš onen strom? Hle, réva krásná z počátku jej lehce ovila zelenými lokty, volná, jasná; při kmenu se skromně živila. Ale záhy zmohutnělým pněm těsněji ho, těsněj’ obvíjela, až s ním srostla, spojila se zcela, přehluboko zaryla se v něm. 94 Teď on s révou jeden život žije, k její zdobě vesnou zakvetá, jejími se hrozny v podzim kryje, lupení své s jejím propletá, a kdy zruší ostří svazek ten, s révou sejde, na smrť poraněn. HleďHleď, tak láska jemně, z nenáhla unylou mi duši obsáhla, těsněji vždy kolem ní se pjala, až se družkou nezbytnou jí stala. Což jsem duší roztouženou vnímal něžný půvab štíhlé podoby, divný sen, jenž na čele jí dřímal, nezvyklé, přec milé spůsoby! Jiná jest, než kozácké ty děvy – štědrá na slze i na úsměvy, hovoří tak pěkně, rusky z části, píše, čítá z knih, jak umné ďáče,8) a když pěje nápěvy své vlasti, oko vlhne, srdce v těle skáče – Uletlo mi navždy sladké ptáče! Z počátku jsem doufal v lásky štěstí. Její úsměv, pohled laskavý, zamávnuté v dálku pozdravy, zdálo se, že tichou přízeň věstí; škádlívá mne – nevědomky svodná – svěřuje se mi jak sestra rodná. 95 Povídej mi – říká – o Čerkesích, o modrých tam horách, černých lesích! Povídej, co staří kozáci nad ohněm si vypravují strážným! Hovořím jí s obličejem vážným o bóře, jak v podzim burácí nov’rossijským dolem, o horalech, jak nám v lítém vzdorovali boji, o brnění jejich, o kinžalech,9) o žen jejich mravu, pestrém kroji, o Maruši hříšné, jak jí hostem na komůrce býval žhavý Změj, jiskřivým až chýš zapálil chvostem... Ona sedí, krásný obličej bílou rukou snivě podepírá, a zrak její – hvězda v zášeří – zastíněný svislou kadeří, každé slovo ode rtů mi sbírá. Koni mému sladkých šeptá jmen, květ mu vplétá, operlený rosou, do hřívy, ba časem ve třemen svižně vynáší se nožkou bosou, v sedle kolébá se s vábným pychem, „Urá! urá!“ s jasným volá smíchem. Jednou k stanici mne provázela. Stín již ležel v mořském chobotu a hor nad ním temena se rděla; racek v bílých křídel třepotu 96 nad vlnou se vznášel. Zraky její k moři upřené se slzou skvějí. „Kam tak hledíš,“ ptám se, „v roztoužení?“ – „Na čele tam z dálné končiny cítím vánek – pozdrav otčiny!“ – „Nač jí želet? Což tu krásno není!“ – „Ovšem, krásno! Otčina má chladná bledším přepjata je blankytem, nejsou údolí tam věčně vnadná, ani hory v sněhu věčitém, aniž racek nad vodou se bělá, nevěnčí tam réva stromů čela, ba, ni květina tak žárným zrakem nevyzírá z temné houštiny – a přec letěla bych s každým mrakem, s každým ptákem na klín otčiny –“ Však již dosti zpomínání toho, chvíle blahé – nebylo jich mnoho! Odcizila mi ji náhlá změna, nevítá mne, nelichotí koni, chladně jako ve snách se mi kloní, v koutku sedá sama, zamyšlena. Marně ptám se, co jí líce smutí, vrtí hlavou, k úsměvu se nutí. Neptává se, neposlouchá ani; časem jen, kdy v družném hovoru otci povídávám o vzdoru Šamilově, slávě ruských zbraní, když mu líčím zašlý v horách děj, – 97 jako bleskem na bělounké dlani milostný se zdvihá obličej v temném uzardění, snivě krásen, ručka v ňadra vlnivá se vtiská a zrak divně pod řasami blýská jako kinžal, z pochvy povytasen. Ba, již zřídka v chatrči mne čeká. V les prý zašla, po horách snad těká. Sedáváme s otcem v tísni němé a druh druhu péči v oku čteme. Vracel jsem se jednou, veda koně. Tu jsem spatřil po vršiny skloně s kadeří ji větrem rozvátou chvátající stezkou klikatou. Znáš tu báji o mladistvé ženě, k nížto plívník nocí přilétal, jak jí obličej v tajemné změně nevídaným vděkem rozkvetal, že až lidé, vidouce tu krásu, žehnali se křížem v němém žasu: nuž’, ta báje proletla mi hlavou, když jsem pohledl jí tenkráte v krásné líce pod kadeří hravou šarlatovým ohněm rozžaté, v oči, kteréž se jak slunce skvěly, a přec mne ni světa neviděly. Zachytil jsem pevně její ruku. „Odkud chvátáš ? Co’s tak rozčilena? 98 Odkud v chování tvém náhlá změna? Svěř mi tajemnou tu slast či muku, již tak pevně zamyká tvá hruď! Důvěřuj mi – přítelkyní buď!“ – na ruce jí rty mé zahořely – „Vždyť já nad svět miluju tě celý.“ Vymkla se mi, zastřela si líce, pozdvihla je plny bledé krásy, slzy lesklé povlekly jí řasy a rty zachvěly se šeptajíce: „Dobrý kozáče, dík za vše měj! Po mém tajemství však nepátrej, nech je spáti v srdci přeubohém – zapomeň již na mne – s bohem, s bohem!“ Odkvapila. Pět jsem smutných dnů hlavu klonil jako v těžkém snu, po čardaku10) chodě bez účele. Náhle Javor objevil se v něm, zlou jsem zprávu na vrásčitém čele, horší v oku četl ztrhaném. Zdálo se, že okamžik mu sbělil prokvetavý vlas. Hle, co mi sdělil: Uviděl prý dcerku za svítání, vzhůru jdoucí po mlhavé stráni a pak marně celý den jí čekal, poptával se, po vršinách těkal; dlouhá, strašná noc se v hory skryla – Ludmila však s hor se nevrátila. 99 Na koně jsme vsedli. Křížem lesy projeli jsme v šírém okolí, přes balvany, vývrať, přes útesy drápali se v sněžné vrcholy, drahé jméno volali jsme stráním – ohlas nám je vracel temným lkáním. V němých úvalech den zaplál mnohý – neozářil stopu drahé nohy. Zda ten něžný půvab vlků zuby rozsápaly bílé, špičaté, neb-li medvěd, záletník ten hrubý, v náruči jej zdrtil huňaté, v jezeře-li horském sladce dříme – nikdy, nikdy snad se nedovíme. A co dále? Zajdi v českou ves; uvidíš tam chatu bídnou, pustou. Stěny, štít i střechu mříží hustou oplétá jí révy, chmelu směs, ba, až do jizby se oknem dere. A tam v hloubi zelenavě šeré, jížto pavouk rozpřádá své sítě, hlava sporým stříbrem věnčená, nad prastarou knihou skloněná, nehnutostí mrtvou zarazí tě. Vzhledne-li, duch z mohyly to hledí; promluvíš-li, neždej odpovědi. – – Má pak duše s žalostí je spjata, netěší mne druhů žert ni smích: réva družná od prsou mi vzata a červ upomínky hlodá v nich.“ 100 Bez hovoru dál kozáci jedou. Slunéčko již zhaslo za vrcholem a zář’ růžová se s plavou, hnědou vystřídala po úbočích kolem. Tma již čírá na úvalu dně, s obou stran pak husté vršky lesa výš a výš’ až hvězdná po nebesa černají se divě, posupně. Pusto kol. Jen časem na úskalí pod kopytem jiskra zasvítí aneb šakala se ozve v dáli úpěnlivé, táhlé zavytí. Náhle za balvanem v listů směsi zablesklo se, rána houkla v lesy; kůň se vzepjal; těsně kolem čela junákovi kule zafičela. Ozvalo se ruské prokletí, karabina houkla v zápětí a již starý kozák uzdou trhá, s koně letí, k balvanu se vrhá, s obnaženou šavlí nad čelem. Již i druhý lesklým čepelem mává nad hlavou a za ním pádí. V temnu půtka zuřivá se svádí: šavle zvoní v rázném setkání, křik tam, hřmot a zubů skřípání. Náhle ticho. Kozáků dvé vleče cosi shůry v těžkém oddechu a teď starší, nad kořistí kleče, 101 rozkřesává světlo v pospěchu: zamihly se přilba, mračné brvy, koulící se oči, rudé krví, pod zahnutým nosem, černým knírem sněhobílých zubů záblesky... Zvolal kozák v udivení čírém: „Nastojte! – Toť ďábel čerkeský!“ Uvázali koně; v stezky lemu oheň rozdělali, sedli k němu. Polo s pýchou, polo zvědavě drahnou chvíli na zajatce hledí: ten se pracně zdvihl, volně sedí se špičatou přilbou na hlavě, od níž splývá kolem bledých tváří pobleskujíc v rudé ohně záři k hrdlu, šíji rouška ochranná ze železných kroužků utkaná. V železnou též košili se halí ramenou a hrudi mocné svaly a kde oderval ji půtky ruch, květnatý se pestří archaluch.11) Vzadu ruce lýčím sepjaté z pod burky se jeví huňaté, potřísněné krví. Marně blýští šupiny se nohou ocelové: neboť pod kolenem z rány nové rudý mok se řadami jich prýští. Prázdná pochva na ozdobném pasu smutně visí. 102 Šavle opodál travou v modravém se blýská jasu. Hodil ji tam vítěz na kinžál, z jehož rukojeti v rudém svitu zírá drahokam, jak oko zmije; sáhovou též pušku viděti tu, vedle nich pak na okrouhlém štítu věncem nápis prastarý se vijevije.12) Přímo sedí Čerkes. V jeho líci marně hledáš stopu bolesti, v palčivé tam ráně hlodající; sklíčenost ni bázeň nevěstí. Jako z mramoru jsou rysy krásné: z černého jen oka vzdor i vztek divě blýská, záští neúhasné, a kol rtů, z nichž zuby svítí jasné, pohrdlivý hraje úšklebek. Drahnou chvíli takto proti sobě kozáci a Čerkes mlčky dleli. Posléz stařík v úžasu a zlobě čerkesky se ozval k nepříteli: „Oj, kdes – ďáble huňatý – se vzal v lůně těchto bohopustých skal, kde již léta vlk jen s orlem žijí, a kde Čerkesů jen kosti hnijí?! Nebojíš se, bloude, pranýře, oprátky a sněhů Sibiře?“ 103 Čerkes mlčel. Roj myšlenek v čele vrásky hojné, hluboké mu ryl; pak je zdvihl hrdé, pojasnělé a tak starci zvučně hovořil: Budiž„Budiž, ďaure! Otevru ti knihu svého života. Tvé skráně sníh pokrývá a mnohá šavle v mihu rudým písmem zapsala se v nich. Svědek jsi hrdinských našich činů! Víš, jak často meč jsme tasili za islam a volnost, za otčinu a co krve krásné nasili do hor těchto – mučenické setby – a jak často kule své a kletby za vámi jsme posílali s hor, když jste choulili jak v bouři stádo znamenané lebky pod prapor. O což myšlení mé dlívá rádo u těch bojů slavných, krvavých! Přesila nesčetných vašich pluků a děl vašich věčně houkavých posléz naši odzbrojila ruku. Podlehli jsme, však se nepoddali. Národ můj své šíje nesklonil v jařmo ďaurů. Raděj v tyto skály slzu rozloučení uronil a tam daleko za mořem siným k souvěrcům se schýlil pohostinným. 104 Však já pravil k sobě: Neopustím hory ty, jež otců stíní prach, a, by zpupný, nevěřící vrah bez trestu jej prznil, nedopustím. V zemi té, z níž vyštvali nás v bídu, nedopřeju cizí chátře klidu, pomstě zasvětím svůj kinžal skvělý – živá kanla13) za svůj národ celý! Přeslechl jsem druhů prosby, hanu – přísahu jsem složil na koranu. Viděl jsem, jak líně připluly lodi Turků v hustém, pestrém davu a kol černých ráhen ve přístavu různotvárné plachty svinuly; viděl jsem, jak lehkých člunů roje snášely jim na klín houpavý od pobřeží známé postavy, malebnou směs domácího kroje; jak se po lanových žebřících vydrápaly na paluby pusté mužů ozbrojených davy husté, vetchých starců, dětí plačících, jak se stísnily tam v chomáč pestrý postavy děv útlých, bujných žen, otec můj a matka, bratří, sestry, – celý aúl náš, náš celý kmen! Ještě slední bílou podobu na břehu jsem spatřil. Zdálo se mi, jak bych viděl černé víček lemy haliti se v perel ozdobu 105 nad závojem bílým, jakby malá ručka k horám políbení slala... Však i ona vstoupá – spustly břehy. Plachty rozpjaly se, vítr čily, nad vodou se kotvy zatřpytily a vln pobouřených stříkly sněhy za kormidlem. Lodi vypluly. Sedě na temeni skály mračné nad mořem, ve výši nedozračné, naposled jsem, v sochu ztrnulý, uviděl svých bratří pestré davy, druhy dětství, zápasů a slávy, vše, co z mladosti jsem v lásce měl, a zpěv rodný z hrdel tisícerých hromem dunící po vlnách šerých naposled mi k uchu zaletěl! Volně pluly lodi zátokou. Večer byl. Tu moře z nenadání pokrylo se vlnou vysokou a mrak vyvstal na nebeské báni. Bouře hrozná vody rozeštvala: zatmělo se nad ní – hromu řev – časem nebesa se ohněm zňala, posvítila strašný na výjev. Při blesku, jenž klikatě se míhalmíhal, pohledem jsem úzkostlivým stíhal jednu loď, – v ní bílou podobu. Viděl jsem, jak na sta bílých ramen trčelo z ní k nebi, jak jí plamen 106 stěžeň zchvátil, jak jí v útrobuútrobu, otevřenou skály ostrým bokem, moře vedralo se zlobným tokem, a jak poklesla a všechno skryl příšerným svým křídlem Asrail.14) Tehdáž na skále, k níž vlny hřměly, za rodiče, bratry, aúl celý, za bílou tu podobu, ty davy druhů dětství, zápasů a slávy, za vše, co jsem z mládí v lásce měl, hlasem velikým jsem v bouři pěl slova tajemná té velké sury,15) jejíž každá svatá písmena deset andělů přivívá s hůry, aby vzali v jasná ramena duši nesmrtnou a v rajská sídla bílým davem rozestřeli křídla. Domodliv se, kinžal vytasený přitiskl jsem k rozžhaveným rtům a pak opakoval beze změny přísahu jsem pomsty k nebesům. Dlouho skrýval jsem se na útesu. Teprvé, když kouř se poslední v dálce ztratil nad vrcholky lesů a v hor spoustě nezbylo ni hlesu po Rusích, – klid mrtvý ležel v ní –, sestoupil jsem s výše. Neobměrnou 107 prostorou, kde v bezdna, do oblak les jen stoupal, – ba, kam orla zrak sáhal bystrého, jenž tečkou černou pod modrými kroužil pod výsostmi, – sám jsem zůstal s pradědů svých kostmi. Drahný čas jsem takto sám a sám těkal po horách. Tam u studánek zarostlých, kde závoj dívčinám nezdvihal již rozpustilý vánek, na stezkách, jež zanikaly travou, na hrobech, jichž turban dřevěný svlačec ověsil svých zvonků slávou, v aúlech, jež polosbořeny dřímaly sen mrtvý v lesa stínu v zeleném rubáši chmelu, révy, na ploských kde střechách místo děvy, tlukoucí na pestrou tamburinu, těkavý jen motýl poletoval, rozstíraje křídel azur, nach – přísahu jsem svatou opětoval a nůž brousil o zapadlý práh. Po čase mé dýky krutou žízeň uhasila Allahova přízeň. Sjížděli se hosté v lůno skal – důstojně jsem ďaury uvítal! Zaskřípala kdesi od lesa arby16) nemotorná kolesa. 108 Řeci dva si hoví v jejím dně, posunují líně, bezpečně třásní pestrou ovinuté fesy a jak supi vyzírají v lesy němé, mrtvé. Dvě to první káně spustily se na kraj zemřelý – jeden z nich se nahodil mi k ráně a druh klesl břitkou ocelí. Koní klus mne v jinou zvábil stranu. Hle, tam Armén v čapce baňaté z jemně vlnivého astrachanu, v čoše17) temné, stříbrem sepjaté, jejíž dlouhé, černé rukávy od loktů mu visí po třemeny, volně jede vedle krásné ženy, laškuje s ní, družně rozpráví. Nevěstu si k Nov’rossijsku vede. Věru krásná jest! HleHle, z nyvě bledébledé, lásky kouzlem ovanuté tváře jak se blýská očí velikých dlouhou řasou přitlumená záře! A co perlí, tretek všelikých zavěšeno v zlaté čelence kolébá se! Jako mlha bílá tenký, řásný závoj obestýlá havraní jí vlasů prstence. Jak se vábně na sedélku houpá a jak ve třemenech s obou stran 109 okazují roucha světlá, skoupá svůdně kradmo růžný safián, útlých nožek vyzdobené skrýše jako trepky z trpasličí říše! Nespasil ji půvab přeskvělý, šťastné lásky sladké cukrování: oddal jsem je pod lesnatou strání zkrvácenou šavle ocelí, v jezeře pak horském rozespalá vlna lůžko svatební jim stlala. Oj, což uvrhl jsem ztuhlých těl v pusté sluje! Marně Hebrej starý třesavou mi rukou nabízel z tlumoků svých nejvzácnější dary: čepele, v jichž divném zákalu míhaly se jako v siné mlze verše zlaté, perlí mléčné slzeslze, skříně drahokamů, koralů, Persie a Hindustanu divy za svůj život bídný, plahočivý! Kolikrát jsem k ruským srdcím razil krvavou si cestu kinžalem, a co lichých modliteb jsem zmrazil popům vašim na rtu zsinalém. A kde čapka kozácká se mihla – kule má ji dozajista stihla! Nikoli! přec jednou kolem čela na plano kozáku zafičela. 110 Na to boj jsme svedli zoufalý na výšině srázné, lící v líce, šavlemi jak blesky mávajíce na se doráželi, couvali, až pak na lem bezdny nedohledné v strašlivém jsme klesli objetí, dvojitá jak těla šelmy jedné, v oku plamen, na rtu prokletí, krví vlastní, odpůrcovou rudí. Přál mi Allah! Do mohutné hrudi koleno své soupeři jsem vtiskl, břitký kinžal v levici mé blýskl, – pravicí již nemohl jsem vlásti, – navždy zrak mu zlobný zavřela ocel má – trup sletl do propasti – však mé smysly mdloba zastřela. Když jsem procitl, mír svatý kol. Bez hnutí, jak ve snách jsem se díval, jak mi nad hlavou svým zvoncem kýval azurovým zelenavý stvol, jak tam blankyt zářil převysoko, jak tu kolem krunýř těžký, velký želva vlékla, travin za stebélky vyhlíželo květů rudé oko, a jak had se svíjel v lepé kruhy a hrál šíjí ve všech barvách duhy. Zřel jsem na vše, jakbych volným duchem již se vznášel nad tím zemským ruchem. 111 Náhle opodál se z květné řásy vynořila děva zvláštní krásy v cizím kroji. Na milostném čele slunce zlatý paprsek se chvěl, v líci, na rtu, po celičkém těle panenství jí zářil čistý pel. Myslil jsem, že Risvan, strážce ráje, vstříc mi poslal jednu z rajských děv, by mi vyměnila zemské kraje za mech vonný nebeského háje a rtů sladkých věčný za úsměv. Spatřila mne – couvla v leknutí – oči zavřel jsem. Pak cosi ke mně sklonilo se, jakby anděl jemně nade mnou povíval perutí. A když opět pohledl jsem vzhůru, ponořil se zrak můj do azuru očí dvou, jež slítování plny na mne hledí, bloudí kolkolem a rtů drobné, rubínové vlny neznámým se chvějí hlaholem. „Čerkes“Čerkes,“ šeptám a prst na rty kladu – jak by anděl spáchati moh’ zradu!! Povstala, mou přilbu z trávy zdvihla, jako motýl křovisky se mihla. Vrátila se s vodou – krev mi smyla, uhasila žízeň plamennou, vlastní rouškou jemně obtočila pravici mou tuhou, schromenou. 112 Pak můj těžký podpírala krok k jeskyni, již před mnohými lety samotář si vyryl v hory bok, vystlala ji travou, mechem, květy, pečlivě pak burku rozestřela – a čas drahný nad mým ložem dlela. A když vstala, z oka třpytné vláhy vyčetl jsem, že se vrátí záhy. Vrátila se. Z jitra každý den keř se zachvěl, clonící mou skrýši, hebounkými prsty rozestřen a jak obraz nadoblačných říší v rámci jeho větví, květem bílých, obličej se jevil rysů milých. Nosila mi pokrm; vedla řeči neznámé, přec plné útěchy a zrak modrojasný v sladké péči upírala na mne s povzdechy. Záhy jsem těm vzdechům rusovlásky, blankytným těm očím rozuměl a sen zašlý o rozkoších lásky nad hlavou mi křídlem zašuměl. Allah ví, co bouřilo mé nitro, když se z rána přívětivá líc nade mnou, jak samo krásné jitro, ukláněla, pozdrav šeptajíc, a v tom líci něžném,něžném když jsem vídal, jak se purpur s padlým sněhem střídal. 113 Allah ví, že nepohnul jsem ani rukou poraněnou – z bázně pouhé, abych v zdravé neucítil dlani, že je syta nečinnosti dlouhé. Ale jednou nepokojné spaní sprostilo ji vazby. A když ruku napřáhl jsem v bouřném srdce tluku, napjaly se pevně svaly, žíly a v nich staré ucítil jsem síly. Zdráv jsem povstal. Opásav se zbrojí do hor jsem se vydal. Den byl mračný. Kolem skály zasmušile stojí a jich čela oblak neprůzračný smuteční jak závoj řásně halí. Nebe zakaleno; hřímá v dáli. Bloudím, hledám aúl povědomý. Stezky již jsem nenašel, ni stopy nohou čerkeských. Jen chebdí klopí široký tu list. Jak pusté lomy sbořený tam aúl v divé houšti ani srnu k sobě nepropouští. Na mohyle turban dřevěný zvrácen hnije. Kolem bílé kosti rozvlékaly zuby nočních hostí. Ba, již mech a svlačců prsteny obalily mnohou lebku dědů, že je sotva značna tvému hledu. Hoj, tak ničí krutá příroda velkého tu stopy národa, až se ztratí na vždy, beze sledu, 114 až kraj ten, jak pustá mohyla, bez popsané desky, bez znamení pod trninu, vývrať, pod kamení pohřbí vše, co tuto robila naše ruka, naše boly, štěstí, naše jména vrhne do nezvěsti, o Čerkesích stoleté ni duby nezašeptnou. – Zaskřípal jsem zuby. Noc mi skryla smutné divadlo. Bouř se přivalila, krajem duní, jako tehdáž, kdy mi v mořské tůni vše, co měl jsem, navždy zapadlo. A zas velikou jsem zpíval suru, ale nyní s hůry nade mnou jejích veršů mocí tajemnou nesechvěl se roj andělských kůrů. Zdálo se mi, jakby každým slovem stín se zdvihal nad zapadlým rovem, jakby duchové mých předků všech z hrobů svých tam v horách, úvalech ke mně nocí bouřlivou se chvěli, za mnou houšť a šíř a výš se střeli – nepřehledný, nesčíslný sbor – jakby letící ta spousta duchů, jakby vodopády, vršky hor, celá příroda v úžasném ruchu hřímala mi v ucho strašný zpěv, volající: krev a krev a krev! 115 Letěl jsem, jak démon, nocí temnou, bystrým letem smrtonosných střel a ten krvelačný přízrak se mnou přes rokle a srázy burácel. Svit mne spatřil na jeskyně prahu. Sedím klidně. Ruky na dosahu okazuje pochva zedraná lesklý ocel, zpola vydobytý; z rukojeti metá rudé svity drahokam jak oko satana. Přišla děva. Nesla chleb a vodu; těšila se náhlé proměně, uzdravení mému. Na odchodu stanula přede mnou zmateně a co hádal, tušíval jsem vezdy, věštily mi očí krásné hvězdy. Poprvé jsem ovinul jí ruku kolem šíje; první srdce děví zabušilo na mém v libém tluku. Přivila se ke mně něhou révy. V bílé čelo polibek jsem vtiskl, tajně kinžal v pravici mé blýskl, jednou ranou bezpečně a jistě zahýřil si v nejkrásnějším místě – v ňadru jejím – klesla mrtva k zemi – a já o vlas jasný – –“ V půli řeči Čerkes zaúpěl. Blíž něho klečí 116 mladý kozák, děsně bledý, němý, patře divoce, jak úzká rýha čepele, jejž nad zajatcem zdvihá, rudými se plní krůpějemi. Starší kozák, nad Čerkesem skloniv šedou hlavu, čelo zakaboniv, hlasem, plným trpké pohany, druhu zašeptal: „Byl bezbranný!“ Ale Čerkes mroucí zahovořil: „Díky za ránu, jíž jsem si přál! V hruď mou kinžal poctivý se vnořil – Rus mne v šerou nepovleče dál spoutaného, dětem na posměch – hory přijmou poslední můj vzdech! Slyšte prosbu: V mnohé čestné seči proti vám jsem stával tváří v tvář, za sled mnohý po kuli a meči zakoupil svým skráním slávy zář. Pohřeb čestný bojovníku přejte: v rodné půdě hrob mi vykopejte, ruce rozvažte, ať ležím v něm, hrdina jak volný; stranou k Mece obraťte mou hlavu, na mé plece složte štít i pušku s kinžalem, budiž účastna též mého lůžka šavle obnažená, věrná družka, zlatého ať bleskem nápisu, – svatým veršem hrozí Eblisu.18) 117 Pak hrob nízký vyrovnejte zemí, – ať tu zaroste, ať navždy němý v noci ďaura zvěstí nepoleká, že tu Čerkes na den soudu čeká!“ Růžemi když jitra hory vzplály, kozáci mu pod vysokou strání šavlemi hrob chladný vykopali, pohřbili jej čestně – podle přání – a dál k Nov’rossijsku klusali lesnatými svahy, úvaly. 118
VE STÍNU LÍPY.
[119] Jak vlny osením, po tobě hrají mé vzpomínky a touhy, rodný kraji! Když za večera, v dusných města zdích, kol čela starostí se věsí příze, jak často náhle písmeny v mé knize se měnívají v roje kvítků tvých! Jak často, v podušku když sirou klesá pod nízký strop má hlava zemdlená, mně zdává se, že větev zelená zas nade mnou se sklání tvého lesa, že nade mnou zas hudba jeho dumná svůj vede nápěv – mlkne – z vršků dalných blíž opět šumí, vod jak příboj valných – tajemná hvozdu báje, nevýzkumná. I snívám, zkolébán té písně vděkem, jak druhdy pod břízami, v mechu měkkém. Mně nevolno je v mravenčím tom ruchu, v té hluché vřavě požitků a muk. Mě neláká v ten šumný turnaj duchů diváků potlesk, trub a kotlů zvuk. [121] Pryč, písni má! Zde mdloby tíha sklání tvá křídla povypjatá k zemi zpět. Snad osvěží je vánků lesních vlání, snad rozepnou se lehce v nový let, až perlami v nich ranní rosa vzplane a kadeř ovinou ti růže plané. Buď zdrávo, údolí mé tiché, skromné! Můj ráji dávno ztracený, buď zdráv! Jak hejno křepelek tu vzlétá pro mne z každičké brázdy upomínek dav. Ty jabloně nad mořem zlatých klasů mi šeptají o blahu zašlých časů, ta blízká stezka, vinoucí se v bor, mne vábí k místu, kde tak často vítal mladého samotáře jedlí sbor a z nízkých větví poustevnu mu splítal. Tam jiná cesta pod horou se vine – teď mizí kdes – a z dálky znovu kyne – O, nekývej! Vždyť onen dvorec bílý, kam bývala’s mi dlouhou, ach! tak dlouhou, již nevábí mne okem sladké víly, a první láska – báchorkou mi pouhou. Z oblaků vížka třpytivá se vine jak z minulosti šerých závojů, zřím broskví špalír, žaluzie stinné, a duch můj řadou známých pokojů s pocitem blaha teskného se chvěje; leč darmo hledá milé obličeje 122 a známý nábytek – nic nezří tam, co družilo se k dětským snům a hrám, ni skříně, o jichž tajemství jsem sníval, ni Číňana, jenž na nich čelem kýval. Vše jiné kol a cizích lidí pata sen mého mládí šlape přeblahý, jenž v každé pídi této podlahy hrá jako slunce arabeska zlatá. Ven z těchto míst! Zde ducha mého tísní stesk nevýslovný – jinam zaleť, písni! Jak vábně hledí onde na stráni štít šedý z révy malebného kroje a kyne věncem opentlené chvoje! Košatá lípa před ním rozklání stín větví kolébavých na stůl prostý – dnes nedělními obklopen je hosty. Šedivou hlavu soused bohabojný tu na dlaň ukládá. Zdroj potu hojný, letního slunce vzbuzen plápolem, pod mocným prstem ruky zmozolené osmáhlé tváře mnohým výmolem se perlí k bradě, hladce oholené. Však přece vesta, plna libých kvítků, upjata k hrdlu, kabát důkladný v záhybech těžkých uklání se k lýtku a „nebes klíč“, jenž dobývá se z šosu, vám svědectvím, že muž ten bezvadný před zemskou vláhou rajskou čerpal rosu. 123 Po boku jeho krejčík pohyblivý, politik obce, sporým vrtí tělem; pod bradou suchou vous mu vlaje divý jak pocuchaná přástva pod kuželem. A kabát zelený, jejž mistr nosí, s životem krátkým, předlouhými šosy, kobylky luční podoben jsa hávu, výmluvně hlásá tvůrce svého slávu. Obstárlý kantor následuje v řadě. Ten k tabatěrce zřetel všeliký obrací na pohled, tu víčko hladě, – v němž vyobrazen Mozart veliký, jak napolo již objat spánkem věčným své skladby kouzlo vnímá naposledy, – tu noře prsty v obsah její hnědý, tu s klepnutím ji zavíraje vděčným. Však péro vzletnější ať raděj líčí teď bohatýrskou hlavu v divné čapce, s níž visí zdoba kosmatého střapce, ten bílý knír, jenž bojovně se týčí na svrasklé tváři, k obočí až vzhůru, jež k očí bleskům sivou sklání chmuru, tu starou dýmku, jejíž valný dým skráň lysou halí věncem oblačným, tu nohu dřevěnou a berli k tomu, tu celou postať, sešlou v bitev hromu! 124 Pan pojezdný svůj rozložitý břich v ten spolek nižších blahosklonně mísí. Od brady laloch růžový mu visí, nos rudý trůní v lících plamenných. Jak hrbolatý vrch, když oko dne zhasíná za ním, nádherně se nítí, že rubínem se sterý balvan třpytí na sklonech jeho v záři purpurné, a fialový stín jej obetkává –: tak na pohled je nosu jeho sláva. I zdá se, ve rtů plných úsměvu že tisíc vilných diblíků se míhá, že satyr s dechem utajeným číhá v bělavé řasy každém záchvěvu. Hle! právě lehounkou s ním končí půtku vládkyně krčmy, ctihodná to vdova, leč satyr se smíchem zlou přijal důtku a než se nadá, obejme ji znova. A mlynář u něho, muž v plné síle, náleží hochů oněch do rodu, s mohutným vousem, pyšnou hřívou v týle, jichž ruka za osvětu, svobodu, a jiné krásky, nedosti tam známé, nám po venkově břitký oštěp láme. Jak do prstenu kámen lahodný, tak na konec ve kruh ten ctihodný myslivce mladého má píseň šine. Jak ladně k tělu svižnému se vine 125 ta štíhlá puška, malebný ten šat, v němž lesa barvy rozkošně se snoubí – šeď jeho kmenů, zeleň jeho loubí! Za šňůrou zelenou, jíž klobouk spjat, s níž zlatý žalud padá do kadeří, jak hrdě pestré vypíná se peří! U nohou jeho v písek žhavý sklání okraje svislých pysků Flóra snivá a za ním volně koroptev se kývá na hnědé brašny zdobném vyšívání. Ta svislá střecha klobouku ať mýlí zrak nezkušený! Vímť já dobře, vím, po jaké kořisti syn lesa střílí z té stinné skrýše okem plamenným. Však důstojna je věru všimnutí ta dcerka paní hospodské – ba právě! Teď šátek hedbávný na rusé hlavě jí odpoutalo vánku zadutí, že jako pláštík purpurový báje se volně vzduchem rozstýlá a vlaje nad jasným vlasem, šíjí labutí a mladá Hebe nevěrný cíp loví, jej vrací v ňader sladké vězení a v rozpacích se směje; červánkový dech studu líčko lehce rumění. Tak pintu staví před houslistu stranou, na víčku oblém pestře malovanou. Však divno mi, že pohled její slunný šumaři chmury na čele jen zmnožil. On mlčky housle na lavici složil 126 a kostnatými prsty přejel struny, že zasténaly, jako divým bolem. Po stole chvíli rázný prstů tep ruch duše věstil – plaše pohled’ kolem a do vyzáblých rukou sklání leb. Toť výčet povinný mých prostých reků. Nuž větvemi teď, lípo, zakývej a družný jejich hovor, chudých vděků, svým tichým, sladkým dechem provívej! I.
Řeč první soused, hladě vlasy šedé, s kužele paměti své volně přede: Když pohlížím v tu letní krásu kol, na zlaté snopy, v polích narovnané, jež bohdá zítra svezem’ do stodol, minulý příběh na mysli mně tane. Z vás nikomu as není zcela novým; než v lidských řečech vše se divněj’ tváří, než lesní stromy při měsíční záři: jak věc se sběhla, teď vám věrně povím. Pět roků tomu. Právě jako dnes kraj celý smál se v žatvy zlatém šatě. Jak našinci se dává srdce v ples, když těká okem po tom šumném zlatě, 127 když před ním zevšad usmívá se, klaní plnými klasy boží požehnání! Vím, že v tom světě božím širokém bez počtu vábných rozkoší se skrývá, o nichž nám prosťákům se jedva snívá, že Adamovo celé nesem’ hoře, an pot nám řine s čela potokem v tu černou brázdu, jež nás živí spoře: však, milí páni, když z té tvrdé země nám zlatým zrním vzejde každé sémě, a každá krůpěj prolitého potu se třpytí rosou na bohatém klase, – tu zapomínám všechnu na lopotu a jako král ty drobné stébel voje obhlížím s pýchou. Rád pak vlažím zase svým potem horkým rodnou tuto půdu, z níž děd i praděd živili se v trudu, v níž s jejich popelem i můj se smíchá! Nad palác je mi světnička ta tichá, ten milý kout, s obrazy svatých v kole, s žehnaným chlebem na prostičkém stole, kde z večera mne pilná žena vítá a z očí dcer mi nové jaro svítá. Ač jsou ty naše radosti snad chudé jak mezi klasy onde na poli chrp očka modrá, máku líce rudé, přec duch můj, věru, za ně nevolí ten panský los, byť rozkoší jen šuměl, a cizí kraj, byť zlato rostit uměl! 128 (Již vězte však, že rek ten zpěvu mého rád předivo své řeči rozvláčí a kolem cívky rozumu je svého rád navinuje, volně zatáčí, že lecos v šedivé si mate hlavě, – nuž, prosím, páni, suďte shovívavě!) Nuž – ano – tedy – právě jako dnes úrodou zlatou kraj se pyšnil celý. Za hájem dovázal jsem před nedělí a chasu posed’ obžinkový běs. Co při tom činit? Těš se nebo zlob, povříslem svážou tě po dávném právě. Již poslední si ověnčili snop koukolem, chrpou, mákem v plné slávě a v jeho stínu, namanuv se v čas, toulavý šumař k houslím bradu kloní – již jako větrem kol se párky honí. Kam hledíš krajem, všude zlatý klas vláčejí zuby hrabic – srpů blýskot – vrzání vozů, hudba, tanec, výskot! V tom skvostný povoz silnicí se blíží a staví teď. Na pole mého mez pán jakýs nohu se stupátka níží a hledí vážně na mé chasy ples. Šat jeho nápadný má střih i tvar, a v houšti kadeří a vousů tmavých, předčasným bělem hustě prokvětavých, 129 tvář zatmělá, již rozryl času spár, dalekých končin prudší věstí žár. Víc k podivu mne její výraz nutí a cizincovo konání. Jak duch tam zakletý dlel bez pohnutí a hleděl mlčky v obžinkový ruch, dřív jakby upjatě v něm hledal, bádal, pak jakby myšlenek síť nad ním spřádal, pak jakby ssál ten obraz v duši chtivě, a posléz vážně, smutně, zádumčivě. Zvědavě kráčím k podivnému hosti. On vznesl ke mně zraky zadumané. „To pole Bártovo?“ děl. – „„Moje, pane, já s Bártovou je koupil usedlostí.““ Tvář svěsil s dumou ve sklopeném zraku. Snad – myslím si – pán s mapou, zákonem, z té družiny, co železnému draku s křídloma páry, vozů ohonem, přes hory, doly krajem cestu razí a pánům formanům jen živnost kazí. „A pravda-li, že pochovali Bártu?“ „„Tři léta již ho černá země kryje.“kryje.““ „A Bártová?“ – zrak jeho lpí mi na rtu –. „„Ta u mne, pane, na výminku žije.““ 130 Zrak jeho zasvit’, rozjasnil se skorem. Že pěšky půjde – znám-li stezku borem? Svůj průvod pánu nabídl jsem pak a záhy větví zastínil nás mrak. Po chvilce stanul. Naslouchá – tak zdá se. Zrak jeho sklopen, skráně plny dum. Sluch bystřím též. Však slyším pouze šum, šept vrcholků, v nichž vánek kolébá se, bzučení v mechu, listí veselé – a ticho jinak jako v kostele. Než on tu stojí, v mech se mlčky dívá, jak naslouchal by hlasům s vysoka, neb hudbě jakés divné – hlavou kývá, dlaň k srdci vine, vzdychá z hluboka. Ba, hádankou čím dále byl mi víc. Hle, zbytečným jsem vůdcem v šeru háje, co stezek tam a skrýší – všechny zná je. Zná jeho tajemství všech rub a líc: ví o balvanu, pod jasany skrytém, ví o stoletém dubu rozložitém, ví o místě, jež krásné chová ryzce, ví o potůčku, jenž se tají v blízce, zná samovrahův smutný pustý hrob, kde větev jedle pošmourná se sklání a jako krev se kopec jahod chrání, pomíjen lidmi, ptáčků jenobjenom zob... Zná lidi ve vsi živé, dávno tlící, jak byl by rodákem. A přece jen 131 češtinu bídnou mluví, divně znící, vždy brkotá, z paměti slovce loví – hůř’ nežli okresní náš hejtman nový. K mým otázkám vždy mlčí zamyšlen. Tu na mysl mi přišel Bártův syn. Dán do škol, z prvu po vědách se honil, však pozděj’ duši k ničemnostem sklonil, čím dále horších dopouštěl se vin a hlouběj’ klesal do hříchů a dluhů – že s hněvem Bárta povolal jej k pluhu. Leč Václav s hrůzou, pohrdáním hleděl na život ve vsi hluchý, lopotný a poslušenství otci vypověděl. I vzlét’, kam chtíč ho vábil nezkrotný – v široký svět, kde tolik štěstí květů mu kynulo, by uchvátil je v letu. Po čase z Ameriky matce psal – list putoval vám tehdáž z ruky v ruku – jak lehce s Evropou se rozžehnal, o plavbě na korábě, mořském hluku, o žití za mořem, že líp tam rýti hrud zlatých lán, než doma orat, síti, o mravu tamějším a zákonu, o stromech, vyšších téměř našich věží, jež lidí deset opnout může stěží, o hruškách zvící našich melonů, o Číňanu, jenž pere mu a vaří – nu, zkrátka: čtení jako v kalendáři. 132 Aj, vida! Není zle v tom světě novém! jsme říkali. Jen Bárta mlčel zcela – onť syna nikdy nedotkl se slovem. Po letech Bártová sousedkám řadou list nový k nahlédnutí přinášela, že Václav bohat jest a žínku pojal mladou, i podobiznou snachy pyšnila se. Však byla divné krásy! Pod závojem, jenž v lehkých záhybech po temném vlase pol průzračný, jak mlha sněhobílá, jí kanul v čelo, líc tak vábně milá a velké oko s takým žáru znojem nám kynuly, že každý divák něm v ten obraz hleděl s čirým obdivem. Dva listy ještě došly staré matky i peníze v nich – více ani řádky. Nadarmo psala, ždala za odvět, sám starý Bárta stránku připsal plnou – list každý nerozbalen letěl zpět – syn zmizel, zanik’, jakby spláchnut vlnou. Ach, bože! – přemýšlel jsem – zdaž to nyní s pokleslou šíjí, v prvním vlasů jíní po letech dvaceti svou vrací dráhu syn pobloudilý k otcovskému práhu?! V tom rozhrnul pán větví clonu stinnou, jež s obou stran se spjala nad pěšinou, a stanul, podepřev se o kmen šedý. 133 Dol tento rodný s tichou dědinou objaly z nenadání naše hledy. I byl v tu chvíli krásou jedinou – mně nikdy v také nezjevil se vnadě! Plamenný kotouč slunce na západě ohnivé šípy svoje po něm metal, že znímaly se v plápol stromů čela a mech na nízkých střechách zlatem zkvétal. Zámečku okna plamenem se skvěla a kolem báně kostela roj ptáčků v kruh míhal se jak věnec ohniváčků. Pod mlýnem rybník v rákosí se blýská a nad ním každý lístek topolů se v třepetavém kmitá plápolu. V dým večera se tichá halí víska a z polí polosžatých, z luk a borů vše k sobě vábí. Plným za vozem při hlučných písních, šumném rozhovoru dav ženců chvátá stinným úvozem; kytice klasů dítek zástup vláčí tam po mezi; za stádem pastýř kráčí v kosmaté houně těžkém příkrovu – vše navrací se, spěchá k domovu. Na věži kostelní v tom zazněl zvon. A rázem ve vsi, na polích se tají zvuk srpů, výskot, šumný ruch i shon. Již proudy slavnými se rozlévají po snivých stráních, zmlklém údolu posvátné zvuky v mocném hlaholu. 134 Tu náhle cizinec, obnaživ hlavu, rozpřáhl ruce, na kolena kles’, a zaryl divě prsty v lesní trávu a vtiskl obličej u vonný vřes. I mněl jsem, že se pomátly mu smysly, jak počínal si: líbal zemi, štkal, a volat chtěl, však hlahol nesouvislý se z prsou jeho pouze dobýval. Když posléz obličej od země zdvih’, tu hrály perly v lících zbrázděných, a tam, kde tváře své byl tiskl na ni, též tráva leskla se jak rosou ranní. I pravil ke mně pak: „Jsem Bártův syn! Kdys opustil jsem této vísky klín, a za přeludem štěstí jsem se honil. Čas mnohý v klamných paprscích jsem slonil skráň bujnou, hrdou – pak ji objal stín. Překrásné oko, jež mi lásku lhalo, jak dýka skvoucí hruď mi probodalo, ochladli druzi, minul štěstí klam a v mrazu cizoty jsem zůstal sám. Tu poznal jsem, že chudá rodná ves, otcovská střecha vetchá, šindelová, jasnější blaho, sladší kryje ples, než celý svět ho v loktech šírých chová. 135 Tu poznal jsem, podušky zlatý lem a hedbáví že žalost neodnímá; jen na tom drahém srdci mateřském i neštěstí a vina sladce dřímá.“ Tak vzdychal, volal; já pak neodhalil v té chvíli trpké neštěstí mu všecko, že matčin zrak i duch se stářím zkalil, že nespatří a nepozná své děcko. Jdem’ ke vsi. O, jak zdravil šedou střechu v úponkách révy, v zelenavém mechu, ty steré známé milé předměty, jež dvorcem, chatou byly rozsety! A hle! tam na lavičce podle stěny, berličkou ruce majíc podepřeny uprostřed slunečnic a slezu květů stařenka sedí, odumřelá světu. A je tak malá, schoulená a sivá – víc páry stín, než lidská bytost živá. Den hasnoucí jí zlatí tváře vrásky a zraků na vždy uzamčená víčka – tak sedává tu z lidí cizích lásky bez duše příbuzné, bez přítelíčka. Však nyní před ní klesá drahý syn, skráň chorou ukládá na její klín, na její roucho lkavé tiskne rety a rosí okem bledé jeho květy. 136 Tu třesavé hle! ruce vine ona kol kadeří, jež první sníh mu schvátil, i protrhla se šerá ducha clona: „Můj Václav!“ šepce, „Václav můj se vrátil.“ Což vypravovat dále? Krátce choval ji v loktech syn, co klénot opatroval, pak pohrobil ji v lůno rodné půdy a sám k ní zemdlené pak složil údy. Hrob jediný, jak víte, oba jímá a lehka dojista mu černá zem: vždyť na tom drahém srdci mateřském i neštěstí a vina sladce dřímá! II.
Po chvíli mlčení teď řeči nitě vyzáblý krejčík uchopil se hbitě: A přece dím, že v cizím jenom kraji poznání vzácná jablka nám zrají. Kdo za pecí se dočkal šedé hlavy, jen polovičním zůstal člověkem; jemnější mrav a názor žití pravý lze ve světě jen získat dalekém. 137 Květ mnohý doba v novot ostrém vání s haluzí krejčoviny odnesla; však nejvíc, páni, želím cestování – té krásné vonné růže řemesla! Jak vesele se tovaryš bral z domu s ranečkem lehkým, lehkou myslí k tomu! Jak nad ním obláček po nebes báni, putoval volně luhem, doubravou; kam pohledl, svět šírý v usmívání vstříc rozpínal mu náruč modravou. Tak putovat – rty časem sklonit žhavé na džbánu lem, jejž bílá dlaň ti skytá, a s díky vzhlednout ve dvě hvězdy tmavé, nad nimiž mák se v černou kadeř vplítá, pak ulehnout si v trávu pod jabloní, jež stinnou větev s vonným poupětem na víčka lehce přivřená ti kloní, a čekati, až v písku rozjetém s plechovou zdobou, pestrým řešetem vůz formanův se přikolébá líně a pohostí tě v šíré plachty stíně, na večer posléz branou zčernalou v cizího města pestrou, šumnou vřavu se pohřížiti, k tovaryšů davu bez péče sklonit hlavu ospalou na kupů odstřižků, za družných řečí – – nad cesty takové zda rozkoš větší? Když vzpomínám na mladá svoje léta – co zemí viděl jsem, kus jaký světa! 138 Byl ve Vídni jsem – Tam jen život pravý! Kostelů mračno, lázně, divadla, že Praha celá v paláců těch davy co krůpěj do moře by zapadla, a deset chrámů svatovítských stěží by štěpánské jen po šíj’ sáhlo věži. Mnich uherský mne blíže Tokaje náprstkem vína prastarého hostil – sám svatý Štěpán révy k němu rostil – na šírém světě také nezraje! Toť byla vůně jako z nebes květů a prška perel nádherného vznětu, kypící oheň, pupurovépurpurové blesky – a každá krůpěj v ceně granát český. Ba, v Benátkách až byl jsem, páni, v díle. O, což bych mohl vyprávěti vám o svatém Marku, slavné Campanile! To město plyne na moři jak prám, jsouc k Italie břehům připoutáno řetězy tlustšími než lodní lano. Tak dláždění si spoří vláda obce; v ulicích čluny, gondolemi zvané, dvojzubé na sáh vypínají zobce jak černé noty, dvakrát čárkované. Uprostřed města dávné slávy zjev, ohromný palác dožů k nebi strmí, kde křídlatý svatého Marka lev na zbožné obce útraty se krmí. 139 A vzdechů most – leč týdne sotva dosti na vypsání všech města pamětností. Než jeden příběh snad vás pobaví. Byl tehdá hoch jsem švarné postavy, líc broskve nach, na bradě lehké chmýří, a s očima, z nichž lásky bůže míří nechybným šípem v dívčí útrobu, – nu, slovem: krasavec. (Tu s paty k hlavě kruh posluchačů jeho podobu pohledem plachým přelet’ ostýchavě).ostýchavě.) Když při okně jsem sedal na stole s těkavou jehlou, křížem štíhlé nohy, tu stíhával mne sladký pohled mnohý z hedbávných záclon pyšné gondole. Však pohled můj, nedbaje skvostných člunů, dvou jenom záclon hlídal řasný běl, jenž v okně za lagunou propouštěl tvář časem sladkou, jako oblak lunu. Ba, slunka jarního byl bratrem spíš ten svěží obličej, pln záře smavé, v němž pod lehkým jen křídlem řasy tmavé, skloněným snivě, stinnou měli skrýš a v důlku brady, důlkách smavých lící bůžkové lásky, něžně laškující. Za krátko seznal jsem, že oko její též na mně dlívá plno záliby, 140 že drobné prsty častěj’ odslánějí bělostných záclon skoupé záhyby, a brzy mluvou zraků blahou, bolnou jsme vyznali si lásku obapolnou. Však princeznu mou čaroděje zlého hlídaly mračné, bdělé pohledy; byl strýc to přísný vzrůstu obrovského, pochmurný titan, morous škaredý. Jak rozvalená mračna v horském kraji, v nichž stále bouřka hrozebná se tají, obočí husté v krabatou mu tvář,tvář posupně visí; – než se zasní komu, jizlivých blesků osvítí je zář a z úst mu rachot zaburácí hromu. Než na nejvyšší vrchol všeho pychu to v očích mých jej věru povzneslo: že s takou tváří muž ten bez ostychu – cukrářství tropil sladké řemeslo. Bělostné čapky naškrobené řasy mu objímaly pusté černé vlasy; nad hlavou časem sběračky se mih’ nevinný znak a plátna čistý sníh kol údů obrovských se vlnil k patě – divoký dravec v nevinnosti šatě! Nebylo pochybnosti, – hrozný strýc uhodl srdcí našich tajnou shodu a všechen zřetel soustředil v tom bodu; jak přízrak těkavý se jeho líc 141 kol mého andílka vždy v okně tměla a hněvné oči po mně obracela. Když pomeranč pak mocnou proklál ranou, s úšklebkem hledě, jak se nože hranou krůpěje perlí šťávy zardělé, a při tom na mne zrakem pozasvítil, tu bylo mi, jak ve vlastní bych cítil útrobě ostří toho čepele. Než lásky zápal neustoupil zlobě. O brance zadní, nad lagunou snivou, jsem zvěděl posléz’, v příhodné kam době gondoli možno řídit mlčenlivou. Den schůze líně, jakby vzdorovitě při marné práci k večeru se krad’ – každičkou chvíli přetrhl jsem nitě neb knoflík přišil do prostředu zad. Zřím oknem však, že škaredému strýci též nejapnou dnes dívka pomocnicí. Dort chystají tam ajhle! převeliký, že člověk z nouze usedl by v něm, v podobě divné jakés basiliky se sloupem mnohým, římsou, obloukem. Již nad cukrovou, okrouhlou mu stěnou třesavá sličné stavitelky dlaň bojácně lepou umísťuje báň, figurkou, květem hojně ozdobenou. Však pod prstem jí s květy, poupaty nejeden bůžek smavý, křídlatý, 142 jenž měl se vznášet nad lahodným sídlem, poklesá k zemi s porouchaným křídlem. Teď krov již hrdý nanad římsou se klene – a k obdivu zve dílo dokončené. Strýc vyšel z domu, – rychle, rychle k činu! K princezně zakleté tichounce plynu, již v cukru, oranžů a cibéb říši mne klečícího v náruč povznáší a sladký žár, jímž rtové její dýší, je lahůdek všech soubor nejdražší... V tom klíče chřest – o, běda, strýcův krok! Pryč odtud, pryč! Ku dveřím divý skok a klopýtnutí – střemhlav do kádě, tam zadělané v půdu, teď se kácím a s omáčkou se syrobovou vracím jak postní kapr v temné parádě,parádě. Jak tekutá hle! říza, po mně plyne mok sladce přítulný a z cípů všech kol kolem hustou krůpějí se řine, lpí na rtu, líci, bradě, ve vlasech, slzami sladkými má víčka klíží – a z venčí nepřítelův krok se blíží. V rozhodný okamžik však dívčí dlaň pozdvihla dortu obrovského báň, mé tělo do prázdného nitra vklouzlo, krov poklopil se – s bohem, lásky kouzlo! 143 Ach, uvěříte, mučírnou že pravou mi byla sladká, cukrová ta skrýše; na bobku v ní se choulím, sotva dýše, v kolena přitažená skloněn hlavou a chvím se bázní, nezdvihne-li maní krov její mstitel zkázonosnou dlanídlaní, i čekám teskně chvíle příhodné, kdy narovnám zas tělo svobodné. Však slyším jen, jak tyran dívku plísní, že plýtvá syrobem; by klidila se, velí a do práce se dává s hlučnou písní. I slyším, jak nůž brousí otupělý a blíž se bere; v duchu zírám již, jak dortu víko lehounce se zdvihá, zrak slídivý se noří v moji skrýš a tygří zlobou jiskřivě se zžíhá, jak na skloněný, ubohý můj vaz ocele skvoucího se nese ráz. Však ruka vražedná můj žalář míjí. Dál tiše naslouchám a každý zvuk jak baňka mučivá v mou skráň se vpíjí: tu do hmoždíře obrovského tluk předtuchu traplivou mi v duši hostí zdeptaných údů, rozdrcených kostí, tu pánev syčící mne tušit učí cit raků živých, nad ohněm kdy bzučí, tu pod válcem, jenž těsto hladí chutě, se v duchu tenčím, šířím dál a dál 144 a na posledy v kotouč svíjím dutě: tak bez konce s mou úzkostí si hrál vrah nevědomky, stále kol se šina, šukaje vůkol, to neb ono kutě, stokráte k dortu hrozivě se vina, – odstíny smrti všaké, tvary různé tak maloval mi v bohatosti hrůzné. Kdes četl jsem, že jakýs patrón sobě smrť sladkou zvolil v sudě malvazu: mně ustýlala v sladším ještě hrobě obava trapná, v krasším obrazu. Jak jidáš natřen syrobovou mastí v cukrové strachem umíral jsem pasti pod libým věncovím cukrových květů, motýlů, holoubátek, amorettů, zadýchán sladkou párou, v nozdry ssaje lahůdek nesčíslných vonný vánek; tak hodiny jsem dlel – až v jiné kraje mě z nenadání unes’ pevný spánek. Jak dlouho spal jsem, nemohu vám říci. Procitnuv s kolenou jsem zdvihl skráň, a promnul oči; syrob na nich lpící a dotknuvší se lebi dortu báň mi hlásaly, že nebyl pouhým snem žalostný konec lásky cukrování, že zdřevěnělé údy dosud chrání klec nevídaná v nitru lahodném. 145 Snad možno vyklouznout – snad prázdna dílna! mi čelem problesklo – i bystřím sluch. Však uprchla mi naděje ta mylná: kolkolem podivný se hlásí ruch, zmatený hovor, nožů, číší znění, – mráz nové hrůzy po zádech mi jde; snad ani dílna cukrářská to není, snad potloukám se s dortem, bůh ví kde! Ba jistě, jistě – hostiny to zvuky: neznámých vřava hlasů, sklenic ťuky. Snad hody svatební, snad křtiny šumné, snad banket veřejný neb dvorní kvas, neb rozkoš bujnou pitky nerozumné tu s dortem okrašluju – zpral to ďas! Již není pochyby, že mezi spánkem jsem přenešen byl s místa bůh ví kam, – co slepý pasažér – s cukrovým stánkem kams na tabuli ve kruh pánů, dam, jež sotva tuší, že v té stolu zdobě jich veselosti klnu v marné zlobě. Na vrchol svého vězení se v duchu bázlivě nořím, rozesílám hled po vlnícím se pestře, šumném ruchu, v němž strmí žalář můj co slavný střed. Korunou bílou, purpurnou i sinou z váz drahých pyšné kytice zde kynou, 146 a plodů jižních mnohobarvý pych z mis usmívá se zlatých, stříbrných; kol tabule pak mezi hrdé muže ve slavné černi, rukaviček sněhu ženštiny v blesků démantových šlehu jsou vpleteny jak pyšné, smavé růže. Vybrané žerty, duchaplné vtipy kol kmitají se jako lesklé šípy, až náhle něčí ruka k posledu po dortu sáhne – jeho krov se zboří – a zjev můj žalostný se povynoří vznešené společnosti pohledu a před ní stane s syrobovém hávu – dík za takého představení slávu! Či chasa mravů méně vybíravých zde žertem rozbije mou křehkou skrýš a já z ní vyskočím, jak bídná myš do chumle kocourů a koček dravých?! Však naslouchejme! Jak to mlaská, srká kol do kola, co hlad mne tuto rmoutí! Jak bujně židle o židlici trká, a já zde nemohu ni prstem hnouti! Uprostřed cukru vězím v samé žluči – Kol všechno veselím a smíchem zvučí, ohnivá v lících plane révy krev a slyš! teď bujný rozléhá se zpěv: Do sklepa přišel milý host a zbudil čírou veselost. 147 Okénko jeví oknu v záři a za ním květu šeptá květ, tvář jasná jasné hlásá tváři, co porosený výská ret, vše učí se jen sladkým tónům: Vinum bonum! Vinum bonum! I zvony hlaholí to zvonům Vinum bonum! Vinum bonum! Snad studentů hod bujný, duch můj hádá. Však zpěv ten hrdla nevýskají mladá. To svatba, tuším. Slyším žerty bujné, jež slýchají se, k hostiny když sklonu k ložnici šilhá ženich za oponu a v hostí spánky víno tepe rujné. Však nejsou hosté stydliví to zvláště, jich povídačce, vtipu, hovoru je valně třeba Martinova pláště – ba, sněm to mistrů v tomto oboru. Tu volný šprým smích budí neskonalý, hned za ním jiný s chechtotem se valí, tak v nevázané stíhají se mele lehtavé žerty, šašky, paboňky – buď dámy uprchly neb rdí se cele jak nejkrásnější světa pivoňky. Teď nohou šelestění, číší znění, obecné těžkých křesel šramocení – hlas pronik’ z družiny, na chvilku němé: „Nejprvé tobě, otče, připíjeme!“ 148 Přec tedy křtiny! Nač bych meškal dále? Již nesnesu tu hroznou polohu. Ven mezi hosty vínem rozháralé – snad zástěrou si žertu pomohu. Přemítám chvíli – sahám po záklopu. Však on teď připevněn. Tu rázný vzmach – proraziv čelem liché vzdory stropu v žaláře svého stojím ssutinách, rozbité cukru stěny, zdoby něžné mne pokrývají kol jak chumle sněžné. Nic nevidím. Jen slyším, jak se kolem vše bouří, prchá, učiněný Babel, poháry, vázy,vázy kácejí se stolem a výkřik ozývá se: Ďábel! ďábel! Než já tu k řeči zdobné slova strojím: PromiňtePromiňte, dámy, páni, ctění hosté, že nezván, k vaší besedě se pojím. Zdráv buď, ty šťastný otče, s dítkem svojím! Nech plémě tvé jak Isakovo vzroste! Smích ryčný zavzněl. Prohledl jsem nyní. Nastojte! Spousta kápí, lysých hlav, rozprchlý mnichů různolících dav kolkolem chumelí se šírou síní. Ten žehná se, ten zraky na mne poulí, ten v křesle smíchem nezbedným se choulí. 149 A otec domnělý je starý mnich s kulatou tváří jako slunce rudé, když v západě poslední mráčky chudé mu bělavě se chvějí na skráních, o palec palcem nad břichem zde točí a slzy smíchu splývají mu z očí. Vše vysvětleno. V cukrovém hle stanu tak zchromlé údy mé se octnuly zde v refektáři otců františkánů, slavících šumně Porciunkuli. Na konec, spláchnuv syrobový brod, jsem tamo zapěl s nimi o závod: V klášteře mešká dobrý host a budí čírou veselosť. Okénko jeví oknu v záři, a za ním květu šeptá květ, ač nestojí to v breviáři, přec na chóře to mumlá ret, i k varhan se to druží tónům: Vinum bonum! Vinum bonum! a zvony hlaholí to zvonům Vinum bonum! Vinum bonum! 150 III.
Dík, pane mistře, – s pousmáním děl mládeže pěstoun, štíhlé prsty noře lehounce v tabatěrky hnědý pel, jak ptáče letem perutě své v moře – dík za příběh, jenž bájce roven smělé, ač znak má pravdy bezúhonné v čele. Zejména věřím rád, že v bujném pychu vévodil humór při besedě mnichů. Květ veselosti bují v stínu kápí, když vinná rosa lupeny mu skrápí. Nesvědčíť duši lidské věčný smutek, v ní stále mraky střídají se s jasem, a veselosť jen výš se vzepne časem pod žíní drsnou, pod ranami důtek. Kdys nahledl jsem v žaltář z dávných věků – mnich pobožný jej na pergamén psal – a hle! květ mnohý barvitého vděku kajícných žalmů verše proplítal i mnohý rarach, z askétova štětce vyklouznuv drze na posvátnou blánu, jak opíče tam vhoup’ se k nohoum světce gótických liter zlatou na lianu a šklebnou lící hlásal v časů příval, že mnich již dávno slabé chvíle míval. – – 151 Než čekal jsem, že z příhody té divé snu vyloupne se finta škádlivá. Vždyť spánek útvary své proměnlivé v kroj skutečnosti časem odívá. Zpomínám noci jedné, noci žalné. Mráz ovíval mne za varhany v kůru a pod nohami zbožných davy valné se v beztvárnou mi rozplývaly chmuru, v níž svíce oltářní tak divně plály, jak bludičky, když mlhou tančí v dáli. A bezvýznamně, jako vody ruch, pastýřské písně šuměly mi v sluch, ty starodávné prostoněžné zpěvy, že vzešla hvězda nad betlémský lán, že narodil se, narodil se z děvy, z nebeské růže kvítko, Kristus Pán. Jen zvykem prsty po klávesách spěly, – však myšlenky mé v minulosti dlely. Dům nízký vidím, v hojné révy zdobě. Na práhu jeho něžná postava, půl děva vesnická, půl města robě, drůbeže davy pestré svolává. Jeť popelka to, zapomněvší skrýti za rána dárek blahopřejných vil: klobouček slaměný, jenž plný kvítí na stuhách hedbávných jí klesl v týl. 152 Vlas prostý vlnou bohatou se lije na pružná ramena, po jemnou hruď, dlaň bělostná kol zrní zlaté sije a lahodný rtík vábí: puť puť puť! Mrak perutí se hemží v šumném plese u nohou jejích, v jasném zápraží – tak nejprv jsem ji spatřil, vraceje se z vycházky ranní, s knihou pod páží a líbezný ten obraz prostých vděků nesmaže s paměti mé ruka věků. Pak viděl jsem ji v jizbě polotmavé, jak ve závoje lehké bílé stíny přede mnou stoudně líčko vila smavé, na skráních majíc vínek rozmariny. Však posléz rozptýlil ty skoupé sněhy prst její laškovný a z pod závoje dvě hvězdy májové, tak plné něhy, plesaly němě: Tvoje! Navždy tvoje! Pak viděl jsem ji, klonící se tiše nad stinný oblouk prosté kolíbky, v níž unešeny do snů divné říše houpáním jejím, písní, polibky dvě hlavičky lnou k sobě v růžném znoji, jak pod ochranným listem poupě dvojí. Mé rámě k srdci blahou vine matku a ret můj na jejích teď hoří rtech. Kolíbky šelest – vrkot kolovrátku – praskání ohně – dítek jemný dech – 153 bouř zimní oknem v liché řinčí zlosti – O, božský půvab šťastné domácnosti! A teď? – Mým dítkám v lůžka zasněžená ukolébavku zimní vichr sténá a ženuška má v pusté jizbě leží. Jak nevěstě jí opět závoj střeží bělostnou mlhou vděkuplné líce – však chladné prsty nezdvihnou jej více. Kol hosanna! i alleluja! pěli, zvon kovovým se v ples ten mísil rtem, varhany jasně pod rukou mi zněly – však duší válo temné rekviem. Poslední smutně sestupuju s kůru a potácím se sněhem k domovu – tisíce světel hraje po azuru i po bělostném země příkrovu. Má jizba plna stříbrného jasu, že paprsků mi jeví klidný ples list myrty každý ve drahém tam vlasu i svatých obrázků těch pestrou směs, jež snesla soustrasť na tu mrtvou vnadu, jak suché lupení dech listopadu. K mrtvole sličné v kolena jsem klesl a ruku její chladnou ke rtům vznesl. Nadarmo žhoucí vláha na ni padla – již neokřeje lilie ta zvadlá! 154 Což na věky již spjata ledným chladem tak miloteplá druhdy, hebká pleť? Ni jeden ještě stisk? – A ruka pádem zazněla temně žalnou odpověď. Jen jednou, ještě jednou zbuď se, milá, tvůj druh tu zoufá – a ty klidně spíš – vždyť jsi mi věrnou těšitelkou byla – zda žalostné mé prosby oslyšíš?! Ať kdekoli tě tají duchů sídla, té prosbě neodoláš, buď kde buď: jen jednou ještě odlož hvězdná křídla a vrať se v tuto mramorovou hruď, jen jednou ještě v tichém, krátkém vzdechu otevři pro mne oči blankytné, a libým rtem mi šeptni pro potěchu jediné slůvko lásky soucitné! Tak volal jsem – leč stínů jenom roje po tváři její v tajném hrály chvění a na rtech usmání, v němž zastihlo je anděla smrti chladné políbení. Za rána teprv dovedli mne k loži – toť byl můj štědrý večer, hod můj boží. Míjeli dnové líným, hluchým krokem, bez cíle, vděku rok se střídal s rokem. Jak báje rek, mdlým okem touže k rovu, jsem přikován pněl k žití pusté skále, vzpomínek dravci obletován stále, 155 již ránu mou vždy rozdírali znovu, mé síly chably, skrovný statek hynul, květ každý uvádal, kam krok se šinul, pošmourných askétů jsem přijal mravy, hled lidský míjel, řeči souzvuk jarý a skrytě pěstoval jen bol ten dravý, jenž v srdce moje zatínal své spáry. Později v knihách úlevu jsem hledal. Zejména rád jsem vědy perutí v nesmírné světů prostory se zvedal, v zářící slávu nebes klenutí nad tento svět, jenž ve kvítí svém hluchém i s mravenčím kol něho lidstva ruchem mou hruď jen steskem plnil, nechutí. Leč kdy jsem bádavými vědy zraky rej světů známých vyměřil a sčet’ až po nejzazší bledé stálic mraky, kam ducha lidského se vznáší let, kam v závratných se čísel vine šiku, let miriády měře v okamžiku, a kdy jsem představil si sbor ten celý, tušených světů spoustu veškeru, jak nespočetný písek, zlatoskvělý v nesmírném velemoři étheru i jiných světů miriády k tomu co pouhý prášek v kosmu šírém dómu: přec bez potěchy vracel jsem se k zemi – vždyť v obrovském tom hmoty pantheónu jsem darmo hledal, kde tam perutěmi můj anděl kývá v toužném hlavy sklonu. 156 Ze spousty knih jsem těžké zdvihal skráně a raděj pod oblohu živou spěl, kde často s milosrdné nebes báně útěcha, již jsem v knihách nenašel, v podobě luzné sechvěla se ke mně po mostě stříbroskvoucím, mléčnou dráhou – tu kolena jsem nížil k prachu země a srdce pookřálo zraků vláhou. Byl štědrý opět večer. Z jizby pusté mne vypudil roj temných myšlenek do spousty sněhu, metelice husté. Jí kmitala zář jasných okének pod bílých krovů ledovatým svahem jak očka dětská, jiskřící se blahem. Ples šuměl po vsi – chvílí zazněl náhle přeletem saní zvonec, dívčí smích – a do hlaholu zvonů zněly táhle radostné zvuky rohů pastýřských. Leč já jsem prchal z radostného ruchu bez cíle sněhem ve kraj zatmělý, až hlahol zvonů zasínalzhasínal mi v uchu jak andělských jen křídel ševely, nesoucích pokoj dobré vůle lidem; též má se hruď tu naplnila klidem. Zrak vlhký s tichým pozoroval sněním hvězdiček bílých dovádivý rej, jenž nesčíslným jemným políbením mi rozpálený chladil obličej. 157 Sníh padal houšť. Však přál jsem si té chvíle, by bez ustání takto padaly na hlavu mou ty chladné hvězdky bílé, by pozvolna se v rubáš spřádaly a pochovaly jemně pod závějí hruď sirou bez potěchy, bez nadějí. V tom náhle sněhu chaos třepetavý lehkého stínu chmuru tajemnou objevil zraku; jemný obrys hlavy pak zřetelně se mihl přede mnou. A jasněji se jevil, určitěji, až rázem hlavinku jsem poznal – její. Těch kadeří jsem poznal světlé vlny, milostné tílko, lehkou chůzi vil, klobouček slaměný, jenž květů plný na stuhách růžových se svezl v týl, tu dívku půvabnou, jak první jitro, když ozlatilo rajských palem sbor. – – Nesmírným blahem zachvělo se nitro, až slzou trysklo vlnění to v zor. V tu chvíli zapomněl jsem, že to robě v mou paní rozkvetlo a zvadlo v hrobě. Vše prchlo z paměti a v blahém zdání jsem za dívenkou spěl, jak v dávný den, kdy poprvé jsem takto chvátal za ní a dostihnout ji váhal roztoužen. Ta stezka tehdáž v olší ranním stínu k tichému luhem vlnila se mlýnu. 158 A vše tak nyní. Vánice ta krutá v zelený kolem změnila se luh, v němž nesčíslná září očka žlutá a sněžných motýlů se hemží ruch, jímž pěšina se vine do dálky pod lehkou nohou vábné rusalky. Však běda! V mihotavém nyní chvění podoba něžná bledne, rozplývá se. I spěchám blíže – sahám v roztoužení po roucha prchavého siné řase – tu ke mně obrací se ladná víla – ne dívka již – zjev paní vděkuplný, kol údů ztepilých jí sněžné vlny vlající závoj lehce rozestýlá a s tváře bledé, jež se ke mně kloní, zář očí krásných těšivě se roní. I roste, roste ve hvězdné až kraje postava vzdušná, hasnouc pojednou, jak mlha závoj třepetavě vlaje v oblasti šíré vlnou průhlednou – již jen ty oči v rozplynulé tváři od nebes ke mně sklánějí se v zem – teď hvězdy dvě tam vysoko jen září nad bílé střechy chudým obrysem. Okénka světlého se chytám rámu do sněhu klesnuv před neznámým krovem, jenž nade mnou hrá kmitem jasných plamů v ledových ostnů věnci křišťálovém. 159 Tu poznal jsem, že k cizí kamsi chatě jsem polospánkem objat zabloudil sněživou nocí – jiný řek’ by svatě, že choti duch jej tamo přiloudil z úmyslů tajných, lásky puzen plamem, přioděv těla vzdušného se klamem. V okénko hledím. Jizba nízká, skrovná a přec tak vábná, plná drobné zdoby, již ruka pilná schraňuje a rovná, – mi připomíná zašlé s chotí doby. Nádobí čínské, lože povlak sněžný, mech v okně kyprý, na něm Betlém něžný, na skříni jablek uzardělých řada – vše, jak to mívala choť moje ráda! Strom vánoční se hvězdičkami kmitá a zlatý ořech kývá s každé snítky, do stínu jeho milostné dvě dítky peřestá vábí hříčka rozmanitá. Stařenka šedovlasá scvrklou dlaní v krabice sahá tajuplnou skrýš.skrýš a před lesklá jich očka v usmívání báječnou Liliputu kouzlí říš z nizounkých postav, obydlí a stromů, – máť sličná opodál se těší tomu. Přec není bez chmury ten obraz jasný: postavu paní mladé ovívá truchlivou vlnou černý hedbáv řasný a její hled se nyní zarývá 160 nad lože v obraz, obestřený flórem, v uvadlých nezabudek vínku sporém, rty, řasy paniny se jemně chvějí a slza vytryskla teď v líce její. Jí zajisté též schází bytost milá k vánoční besedě – a křeslo páté, jež nyní slzíc k stolu přistavila, zpomínce jistě zasvěceno svaté. I prostřeno má vedle krásné paní před židlí tou neviditelný host, jenž duchem jistě z nadzemí se sklání v tu svatonoční tichou společnost. Pojednou vstala paní, vztáhla ruku, hled zakotvila v okno ztrnulý, vzkočily dítky obě v plesném hluku a z jizby o překot se hrnuly. Jásavé „tatínek!“ se v cupot mísí a již ti šotci na šíji mně visí. Máť sličná za nimi se kloní s práhu. – Což činit? Do teploučké vcházím koby a dím, kdo jsem a co té svaté doby sem hustou vánicí mou vedlo dráhu. I slyším navzájem, že v blízkou ves jsem zbloudil k chudé po lékaři vdově. K večeři zvou mě. Díky! Zvou mě nově, bych zhrdavě jim spaní neodnes’neodnes’, a na obrat již ruka švarné ženy plášť s ramenou mi snímá posněžený. 161 Na křeslo u stolu mě nutí prázné. I přisedám – ves odpor na rtu vázne. Polévka vonná přede mnou se kouří, bych poohřál se po sněhové bouři. A musím vyznat, po drahné že době lahodná prósa dobré kuchyně mne opět jednou podmanila sobě. A brzy jak ve vlastní rodině jsem seděl v lidiček těch cizích středu u kamen praskavých. Jak stříbro ledu, jež drobnou perlou ve vlasech mi tálo, i srdce mé se zvolna rozehřálo. Já o choti, o mrtvém ona muži jsme mluvili, v hovoru svěží vínek jsme natrhali s keře upomínek tak mnohou bělostnou i černou růži. I žertů pak jsme rozzvučeli zvonce, na rubu šachovnice hráli mlýnek, ořechy louskali a konec konce punč zakouřil se z útlobokých sklínek. V má ramena se kloní s obou stran hlavinky dítek jak dvé klasů váním. Spí stařena. Již čas, bych s děkováním opustil vděkuplný tento stan! K domovu kráčím. Čisto září nyní hvězdnatá obloha a řízou sněhu na spící krajině se klénot jíní v bezčetných jisker jasném blýská žehu. Však také v duši mojí hravý jas 162 teď rozptyloval těžkou žalů chmuru, a když jsem o půlnoční seděl zas nad zbožným davem za varhany v kůru, tu zasáhl jsem jaře do kláves, že chrámem zvučný rozlehl se ples a slavně hlásal s pastýřskými zpěvy: že hvězda vzešla nad betlémský lán, že narodil se, narodil se z děvy, z nebeské růže kvítko, Kristus Pán. A konec víte. Za rok na sanici od vísky nedaleké v naši ves s rolniček smíchem, sněžnou plískanicí jsem štěstí bývalé si domů vez’. IV.
V tom vojínova berle ranou silnou dopadla na stůl, pozor budíc všech. Leč naznačiv tak náladu svou sdílnou, rek jednonohý dlouho pestrý měch před sebou rovnal, plnil dýmku líně, očima koulel v husté brvy stíně, ssál dýmky vonný dech, ssál volně znova, než s dýmu mrakem vypustil ta slova: Hle, jak pan učitel nás pěkně bavil příhodou zimní, prostým věcí sběhem, jak na kadetře slovo k slovu stavil a mluvil dél, než tehdá bloudil sněhem! 163 Pa – naše zima! Směšné! Páni drazí, konejte pochod, jak náš konal pluk, Tyrolskem k jihu, dolů za Inšpruk, v italskou stranu přes Alp sněžné vazy – pak teprv zvíte, co jsou zimní mrazy! Až balvány se budou kolem řítit a ledovce vám cestou rudě svítit, až spatříte, jak v ustrnutí sklenném umrzlý vodopád se skály visí a ledu škraloup naleznete kdysi na polévce své v kotli nad plamenem, až ruka přimrzne vám k pušky kovu, nad kámen komisárek ztuhne v pěsti a zpláčete-li touhou po domovu, jen hráchy ledu lícem pozachřestí: pak teprv nosy vaše fialové skutečné zimy zvětří rodný stánek a naše mrazy noční tříkrálové vám promění se v teplý jara vánek. Však za to dole na lombardské pláni plamenná obloha nad smavý kraj jak žhavá klenba safíru se sklání: kam pohled sahá, zemský vidíš ráj, od stromu k stromu réva věnec vine, s oranžů zlatem snoubí hrozny siné. Jen jedno zpomínku naň sladí málo: že podívání to mne – nohu stálo. 164 Jak vše se přihodilo, povím hned, ač s pravdy pouze vděkem, bez ozdoby. Rád myslí zalétám v ty krásné doby, když otec Radecký nás k slávě ved’. Maršálek taký nezrodí se zas! Když před bitvou tak vstoupil mezi nás a laskavě jen začal: „Dítky moje –“ hned rty se třásly, zrak nám slzou tál, od pluku k pluku valným mračnem voje vzdychání, slza šířily se dál, až naposled se kolem v jednu notu armáda celá dala do vzlykotu. Však za to – huj! – když kynem jeho dlaně armáda naše v plném blesku zbraně za polnic vřesku, bubnů víření rozpjala křídla k vítěznému letu: tu dychtil každý po krvavém střetu jak po veselém plesu hýření. Tu mohli šumaři ti vlaští znáti, jak má se na válečnou basu hráti, jen jednou vesele jsme břinkli v strunu – hned Carlo Alberto se skácel s trůnu. Šestkrátstotisíc čekalo nás Vlachů v lombardské pláni – málo bylo strachu. Našinců vojsko spatřilo je rádo jak hejno lačných vlků jehňat stádo. 165 Však tři dni plné bitva burácela, děl hudbou hřímavou se chvěla zem, po kopách mrtvá padala tam těla jak ve žní době klasy pod srpem. V den třetí poklesl též smrtnou kulí náš plukovník, všem drahý. Na mém klíně umíral tiše, v libém révy stíně. Chtěl ještě poslední svou napsat vůli – přinesli buben, papír, péro vraní – za inkoust posloužila rudá krev: tak sepsal závěť třesoucí se dlaní a naposled rtem bledým pozachvěv, hasnoucím okem projevil mi přání, bych pečoval o kšaftu vykonání. K přísaze zdvih’ jsem ruku. List pak v botu jsem zatím schoval větší pro jistotu. Hned na to bitvy vlna v prudkém toku k nám přikvapila – všechno couflo v zad – jen já jsem po jednoho druha boku příboji nepřátel zlý odpor klad’. Vůz žebřinový, s klisnou v předu statnou, od něhož pán před bitvou prchl v dáli, nám v tuto chvíli službu konal platnou. V něm s puškami jsme za žebřinou stáli a tak se vznítil bojovný náš zápal, že záhy řady útočního sboru se proměnily v mrtvol děsnou horu, po níž se zadní pracně vzhůru drápal. 166 Nadarmo spousta velkých, malých kulí nám kmitala se bzučíc kolem zraků jak chroustů roje v letě za soumraku a děla hřměla – stáli jsme jak z žuly. Již již nám vítěznou den kynul slávou, tu náhle kůň se boje splašil vřavou a tryskem – běda! – unášel nás s místa, kde vítězství se smála čáka jistá. Než zkrotili jsme prokletého koně, vůz na zad odnesl nás tisíc sáhů a nepřátel roj, volnou spatřiv dráhu, v před za námi se valil v prudkém honě. Náhodou soudruh ke mně shlédl stranou a náhle vykřikl: „Chval duše boha! Mně zdá se, hochu, že ti schází noha!“ Přihlédnu. – Ďáble! – Nemluvil řeč planou. Ta tam je noha! Levá chybí v páru, dělovou koulí v letu odňata. Já necítil to v boje prudkém žáru – teď teprv hlodá bolesť proklatá. Ďas měj si nohu! Hůř mi v srdce bije, že v botě na ní testament se kryje. Tam kdesi zůstal v nepřátelském roji, jenž hučí blíž, jak moře ve příboji. Přec nohu z něho vyloviti musím – s odvážnou myslí podnik slavný zkusím. Druh udatný a věrný k mému přání na záda silná vzal mne bez váhání 167 a takto dýmu mračnem, deštěm střel, levicí hrdlo jeho objímaje, pravicí ocel z pochvy vynímaje v nejhustší zástup nepřátel jsem vjel. Sem tam se v jejich mrak můj palaš hřížil, a jako blesk se s jejich zbraní křížil, již nohu svoji na zemi jsem shled’ a pod páždí ji bleskorychle zved’. Však tu – o běda! – druh můj k mrtvol řadu pode mnou klesl, objat smrti nocí, a já tu s šavlí, přelomenou v pádu, na trupu jeho ležím bez pomoci. Již odevšad se nad mou holou skrání palašů smrtná blýskavice sklání. Však náhle v pocouflém vrahů roji sám – Carlo Alberto přede mnou stojí se štábem svým. Náš kousek zoufalý mu dalekohled jevil z povzdálí i přicválal, by za mou chrabrosť skvělou zpět propustil mě k našim se ctí celou. Tak o jedné jsem ze slavného boje – pod páždím nohu – k našim připutoval špalírem všeho Albertova voje, jenž přede mnou ves řadou salutoval. Kšaft odevzdal jsem. Ale noha moje s vojenskou slávou byla pohrobena na místě samém hrdinného boje. 168 Mramoru deskou hrdě ozdobena, mohyla tamo zlatým písmem věstí, jak uměl Čech tam hrdině si vésti. Nechť cizí hrouda nohu mou tam víže! Však shledám se s ní, páni, jednou svatě, až přehlížeti bude světa kníže armádu velkou v dolu Josafatě. V.
Teď hostinská, v kruh zasedajíc hostí, pustila uzdu bystré výmluvnosti: Což, strýčku, schází vám – krom této nohy?! Hůř’ skončil žití běh váš soudruh mnohý. Když zájezdní jsme měli hospodu na říšské silnici, tu povoz bídný, jak snědých cigánů byt nepoklidný, nám přiklepal se kdysi ku vchodu. Pod jeho nápravou se kolébala svítilna vetchá s žerdí strakatou, nad polámanou obručí se pjala děravá plachta s hojnou záplatou a v předu budil váhavými kroky chraptivý zvonec koník chudoboký. 169 U našich vrat se ztajil skřipot kol, však nikdo s vozu nešinul se v dol. Jen malá ručka okraj plachty zdvihla a pod ní, s cetkou v čele bezcennou, bělavá dětská hlavinka se mihla pod rozedranou čapkou červenou, jak pod lupením sprchlým růží planých, ve věnci cůpků polorozpoutaných. Můj posléz’ k vozu přistoupil. O, běda! Ztrnulým okem hleděla mu vstříc ze stínu plachty nehnutá a bledá, šediny stříbrem ověnčená líc – tak leželo tam na peřesté truhle v hulánském plášti tělo kmeta ztuhlé. Až slzou polil nás ten obraz bídy! Tvář poznali jsme starce invalidy, jenž jedním létem ztrativ za moru své syny oba, stáří podporu, i manželku svou, příbuzenstvo celé až na jediné vnouče nedospělé, umělou rukou, zdětinštělý kmet, dřevěných loutek urobil si sbor – až podiv byl, jak pěkný měly vzhled, hýbaly rtoma, otáčely zor – a povoz přikoupiv za jmění trosku, s hezounkou vnučkou potloukal se světem, hrál Fausta s ďábly, Horiu a Glosku, k úsměvu starým, k vytržení dětem. 170 Však nyní pán, jenž v tomto zemském důle s vysosti nebes na nitkách své vůle nás loutek chabých řídí životy, ukončil rázem jeho trampoty: kmet ku svým loutkám cestou sklonil šíji a žití dohrál smutnou komedii. Starcovo tělo složili jsme v síni a v jizbu vzali děcko. Leč co nyní? Z večera u nás tlupa sousedů se shromáždila v hlučnou besedu a pronášela za žbánkem svá zdání – co moudrých rad tu bylo na vybrání! A často spěly hledy přítomných za kamna v kout – jak věž tam stála věru zelených kachlů, hladkých, ohromných –, kde na lavičce podezděné, v šeru, sukénkou přioděna pestrou, kusou, hlavinku na klín pochylujíc rusou sirota po loutkaři – ubožáček! – seděla schoulena, jak v bouři ptáček. Jen můj si mlčky v hostí kruhu jarém s čepičkou zahrával, jak spůsob měl – tu čepičku jsem ušila mu darem, když o námluvách k našim docházel: z modrého sametu vám byla celá, na vrchu hvězda z perliček se skvěla a zlatý střapec splýval do předu – tak chodil mlčky vřavou sousedů, 171 až náhle čepičku svých prstů zbavil a spůsobem svým drsným klidně pravil: „Eh, jaké řeči! Pohřeb vezmu na se a pro vyžle pás můj se neukrátí. Snad najdou kupce kůň a hamparátí, pak s nebožtíkem účet vyrovná se.“ A tak se stalo. Přivykalo robě Lidušce mojí. Podobna si v líci, ta dítka obě, zdravím jen se rdící, jak spářené dvě třešně lnula k sobě. I zdomácněla u nás sirota, za krátko uschly slzy pro dědečka a z toulavého při něm života jen dvě jí věci nešly ze srdéčka. Z těch první byla klisna vyzáblá, zmořená tahem, stářím ochablá; dívenka sirá ubohé to zvíře kochala něhou, nepodobnou k víře. K ní do stáje se kradla každé chvíle, pamlsky různé schovávala pro ni, svou „princeznou“ ji nazývala mile – snad přezdívka, již loutkář dával koni. I byl to pohled zvláštních půvabů, když siré děcko, vlezši do žlabu, objalo ručkou klisny hlavu sivou a pohrávalo s chudou její hřívou, ji tisklo, hladilo a celovalo, svá tajemství s ní šeptem sdělovalo, 172 a když kůň starý okem velkým, tmavým pod řasou bělavou k ní tiše zřel, jak rozuměl by slovům jejím žvavým, a lásku láskou němě oplácel. A vedle koně láskou výstřednou v ní kotví loutky, v truhle okované na půdě naší zatím uschované. Tam přistihla jsem děcko nejednou, jak za truhlicí sedíc otevřenou společnost pestrou z její útroby v sukénku stěhovalo rozestřenou, jak hýčkalo ty němé podoby na loktech svojich, jak si s nimi hrálo, jak těšilo se z jejich skvoucích tret, k nim rozmlouvalo, jich se vyptávalo, pak odpověď jim kladlo v němý ret té každé loutky přiměřeným hlasemhlasem, Kašpárka sopránem a Fausta basem. Tak prošla zima. V kraj se díval smavý hor slavný zástup, bílých čapek prost, však s jejich boků přivalil se dravý se zlobným hlukem do nížiny host: potůček tichý vzkypěl jarní vodou a na řeku si zahrál s naší škodou. Leč za to na dvorek mi plnou dlaní rok tento sypal boží požehnání. 173 Jak fazolí se z vajec vyklobalo kuřátek pestrých na pět ošatek a mračnu zlatému se podobalo kol matek bílých plémě housátek, že pouhá vzpomínka mi radost činí – vždyť nejkrasší to pohled hospodyni! I dětem ples byl z toho nemalý. S housátky po lukách se toulaly a s písněmi si v kadeř pletly vínek z měsíčků žlutých, bílých konvalinek. V tu dobu chlapík divné postavy k nám zavítal. Pod čapkou s dlouhým pérem vlas divoký se snoubil s vousů šerem a z boty palec dral se zvědavý. Byl poběhlý to školák, hanba rodu, jenž s tuláky a cigány měl shodu, žil jako ptactvo, kvítí v písmě svatém – ač polních lilií se neskvěl šatem. Když časem v sousedů se octnul davu a chmeloviny duch mu vznítil hlavu, tu vesele mu temné oči hrály a v líci smědém smál se každý sval, tu žití svému hlučné vzdával chvály a šťastným sebe filosofem zval. Tu v rozedraných pantalonech hledal groš poslední a říkal v pustém smíchu, že za všechnu by jmění, slávy pýchu a všechnu světa učenost jej nedal; 174 svět knihou nazýval a lidstvo moli, co prý se živí z plísně její blány, však liter neznají, jež na ní psány – nu, zkrátka: řeči, jak je blázen volí. Latinská slova vplítal do těch šplechů, až čelo pokleslo na vlhký stůl: rád býval proto viděn v mokrém cechu a bosým filosofem v kraji slul. Však nedávno mu po zemřelém strýci dědictví jakés malé připadlo. I přicházel k nám, vážnost čírou v líci, by koupil sobě loutek divadlo. Můj smál se, svolil. Litkup s hosty pili – co žertů, šprýmů tehdáž natropili! Filosof bosý v koutě za kamny hned první hostům dával představení. Smích otřásal tu jizbou náramný! Co blázen tropil, není k vypravení: ty šprýmy divoké a změny hlasu, rej pestrých loutek v šumném poplachu – nu právě, jakby tuto drobnou chasu byl náhle posed’ zástup rarachů. Pak truhlu s loutkami na vozík snesli, vyvedli starou klisnu ze stáje – nerada kráčela od plných jeslí! – a nový loutkář vyjel do kraje. 175 Po chvilce Lidka sama do vrátek vehnala zlaté mračno housátek a hlásala, že běží s pláčem, křikem silnicí družka její za vozíkem. Můj hned se vypravil, zlou tuchou jat, bláhové děcko nazpět přivolat. Již nad silnicí křídlem hnědým, jemným vypudil soumrak zlatou záplavu. I spatřil na ní za povozem temným,temným letící v dáli drobnou postavu. A právě tulák s chechtem koně švihl, že daleko vůz odnes’ jeho cval, sirotek s nářkem ručky za ním zdvihl, upadl, povstal, plačky běžel dál. Můj darmo volá. Děcko chvátá dále, ač hrkot vozu ve tmě usíná, klopýtá v běhu, padá neustále, a vstává opět, náruč rozpíná, za vozem volá, daleko se tmícím: „Ach, princezno! Mé loutky! Princezno!“ žalostným hlasem, srdce zrývajícím: „Ach, princezno! Má zlatá princezno!“ Již soumraku ji halí křídlo sivé. Jen „princezno!“ zní temnem, „princezno!“ volání táhlé, žalné, úpěnlivé: „Ach, princezno, ach, princezno – o – o!“ 176 Můj dal se v běh. Štve zlá ho myšlénka: Vod rozpoutaných šumy k němu vanou – tam urván most – vůz jistě dal se stranou – leč ku předu snad letí dívenka. Teď rázem ztichlo volání to žalné – jen vody pod nohou mu šumí valné. Děs ve zraku, bled jako mrtvý v hrobě se posléz vrátil, svolal chasu k sobě, lucerny, bidla vzali ku pomoci a vydali se za ním v temno noci. A přinesli ji. Ležela v mém klíně, stín věčné noci majíc na víčku a v čele věnec žlutých měsíčků, jejž uvila si před tím na lučině. Však smrti okamžik jí blahočinně zanechal úsměv sladký na líčku: Snad myslila, když v hloubnou vodu divou vnořila prsty, že se probírá milého koně plavou chudou hřívou; snad viděla, když vod ji semkla tůně, jak známá truhlice se otvírá a loutek dav se schází v jejím lůně. Však nebožtík můj často s těchto chvil zasléchal v noci, sen když míjel řasy, hlas děcka volající, táhlý kvil, jak tehdy v srdce hluboko se ryl, a já, když někdy pozdějšími časy filosof s loutkami k nám zabloudil, 177 těch loutek vrtění a třepotu a šibřinkám jsem nemohla se smáti; neb vždy jsem v duchu malou sirotu v nevinnou náruč viděla je bráti. I teď ji vidím, úsměv na líčku, v kadeři věnec žlutých měsíčků a řku: Můj bože, kolik divných bájí i v malém dětském srdéčku se tají. VI.
Pojezdný kadeř v purpurové skráni si zlatou, podezřelou opravil a nad mohutnou břicha svého bání k tichému mlýnku palce sestavil, mžouraje smavým okem v řase bílé, rty potom otevřel – Leč této chvíle ctihodná krčmy paní s lepou dceří od stolu prchla za ochranu dveří a pojezdný, tam vztáhnuv ruce obě, v žertovné káral uprchlice zlobě: Ženštiny zbrklé! Dávají se v let, jak hýkadlo by sedělo jim v týle, a já chtěl historku jen vyprávět tak nevinnou, jak poupě růže bílé. Či nevinnou tak historie není prvního dívčích ústek políbení? 178 Jest ovšem dávno tomu. Byl jsem švarný let sedmnácti mladík lepotvárný. Tu jednou otec – pojezdným byl taky – s vážnými ke mně zahovořil zraky: Můj synu, rosteš jako bujný chmel; již věru čas, by úponky tvé zpupné postříhal kolkol umný pěstitel a meze vykázal jim nepřestupné, bys těsně uvázán na kázně kůl k zdárnému cíli snaživě se pnul. A proto v zámku po včerejším honě jsem zmohl mocí přímluvného slova, že lipovský tě vrchní blahosklonně do praxe přijme. Nuže, do Lipova! I jel jsem zvolna na pryčce tam panské, přímluvné v kapse psaní velikanské, z nankýnu maje krásné pantalony, s knoflíky zářivými siný frak a kolem čela rusý, libovonný kadeří pálených se vlnil mrak. Pan vrchní – tehdá byl to kníže pravý – mne přijal vlídným ukloněním hlavy a důstojně se za obšírný stůl v lenošky spustiv hedbáv zlatotkaný, bych usadil se v křeslo s druhé strany, mně blahosklonně rukou pokynul. 179 Však zdálo se, že mdloby jakés tíže mu pohyby a sdílný jazyk víže. Mnul sobě čelo, uzardělé temně, a mnohokrát mu prudké kývnutí malátné hlavy, náhlé zívnutí řeč přetrhlo, již takto bručel ke mně: O, hospodářství, drahý muži mladý, má mnohé vzácné, utěšené vnady. Však třeba při něm pilné činnosti – horlivé – nikdy neumdléva – jící – a především se spolků, pitek stříci – jež hubí pružnost, vodí k lenosti – poslední v lože – první k práci denní – spát maličko – – Tu zvolna hlavu nížil a k podpoře jí ruce na stůl skřížil, jak by se nořil v němé přemýšlení. Ba v myšlení byl zabrán přehlubokém. Já marně čekal, hleděl teskným okem, kdy pozdvihne svou hlavu z dumy clon, až poučil mne harašivý ton, jak pila, kmenem vesele kdy bzučí, že sen ho pojal pevně do náručí. Což nyní počnu? Marné zakašlání a jinak zbuditi jej, úcta brání. 180 Tak dlouhý čas tu sedím v rozpaku, mačkaje bílé rukavičky sňaté a na spícího zřím, na květy zlaté, jež za ním na hedbávném povlaku lenošky modré ozdobně se vinou, na bílé třapečky, jež kol ní kynou. Tu dveřmi za lenoškou znenáhla zvědavá hlavinka se protáhla a párek očí, smavě blýskající pod temnou řasou lehce vypjatou v dívčiny něžné filigránském líci, těkavě bloudil tichou komnatou. Dál, dál se klonila tvář zvědavá, až posléz, plna mladistvého kouzla, lehounkým krokem do komnaty vklouzla v obleku zdobném útlá postava. Jak na zjev, o němž bdícímu se sní, jsem na ni hleděl, ana přichvěla se k lenošce modré, shýbla líčko k ní a s úžasem je směšným zdvihla zase, jak něžný prst pak majíc na rtíku na špičky lehce tělo povypjala v růžových trepkách, zlatých špalíků, a ke mně srnky půvabem se brala. Bych odpustil, mne poprosila tiše. Že otec kvasil po včerejším honu, dnes na oběd též mnohé požil číše. Tak šeptala mi v jemném hlavy sklonu 181 s laškovné tváře odhrnujíc vzad volného vlasu kaštanovou clonu. Pak vedle mne, – jak hostitelka snad chtíc otce nahraditi po dřímotu – si přistavila křeslo bez šramotu. I byla-tě to malá koketa, jež tvářila se, jakby nohou celou již byla vyhoupla se do světa, a dámou byla na vše vychytřelou, ač sotva patnáct jsem jí hádal jar. Však má též mysl snažila se všecka, bych kavalíra přijal celý tvar. Tak nevinné dvě duše, polou děcka, jak pastýřský pár malý na obrázku jsme dvorně bavili se na vzájem slov lichotných a vtipů turnajem. Tak šeptali jsme mnohou sobě zkazku – až div, jak náhle jsme se spřátelili! – tak smíchem tajeným jsme ševelili a v přitlumené mele rozpustilé jsme tiše hráli, jak dvě myšky čilé. Dívčina roztomilá k posledu přinesla šachy v naši besedu. Byl pravý div to řezbářského díla: Figurky nesla ze slonové kosti vonného dříví plocha černobílá a práce figur plna umělosti. Tak loudivě a svůdně ku hře zval, jak vábí k tanci vyzdobený sál. 182 Však ruka má vždy bez rozmyslu hmátla v těch figur dav a pramálo jsem dbal, že královnu mi bujný koník vzal – vždyť jiná královna mi hlavu mátla. Můj zrak se toulá po hlavince její, postavě něžné, vábném obličeji. Obzírám kadeř, v jejíž hnědé vlně nad skrání měkké ustlala si lůže skropena rosou plná bílá růže – jak tento květ jí sluší čaruplně! Zřím ouška lem, jenž rdí se pod kadeří jak skromná jahoda pod větve šeří. Zřím s povzdechem na bílou, pružnou šíji, na čela nezkalený slunný běl, na očí třpyt, jež z pola řasy kryjí, na rtů a líce červánkový pel, jenž do žertu mě neustává zváti svým jarým úsměvem. Však já jsem ztich’ a jí též na rtu zanik’ šepot, smích a nevím, jak jsme přestali pak hráti. O, bože můj, když srdce mladé schvátí sladkého pudu první zaplání, jak v růžné mlze svět se oku tratí a krev se perlí vínem do skrání, jak čarovná tu hudba v uchu zvoní a z oka slza rozkoše se roní! 183 Co vyváží tu číši blaha plnou, když poprvé se ke rtu skloní ret a duše v duši splývá snažnou vlnou! Ten se rtů dívčích utržený květ s líbezným pelem čisté poesie, v němž rosa jitra lidského se třpytí, je králem všeho pozemského kvítí a krásnější též nebe sotva kryje. Nuž, přestali jsme hráti. Ruka moje jí na šíji se octla, nevím jak, a náhle úchvat milostného znoje mi tělem zachvěl, mlhou zastřel zrak a ret můj hořel v příštím okamžiku na jejím drobném, chvějícím se rtíku. Než v této blahé zapomnění noci nás šramot probudil. A ve hrůze do hněvných lící procitlému otci jsem tupě zřel, jak ve tvář Meduse. Dívčina prchla. Na můj kleslý znak však hrom svůj vychrlil ten hněvu mrak. Taková praxe – zvolal vrchní v zlobě – by nešla k duhu mně ni mojí dceři. Zpět domů putujte a v prvním keři hned metlu notnou uřízněte sobě! 184 Tak žalostivé na konec má znění ta historka o prvním políbení. Přec v paměti ji budím mnohokrát; vždyť jara člověk vzpomene si rád, když po strništi hvizdne chladné vání a listy žluté s větví padat počnou – Však zbytečného nechme rozjímání a vy tam, šumaři, zahrajte skočnou! VII.
Ach, pane, – šumař zasmušilý děl – mně ze strun, žalnou rozladěných sudbou, duch veselosti na vždy uletěl. Byl čas, kdy jarou zvonívaly hudbou, kdy smutek duši mé byl řídký host. Ač otce svého nepoznal jsem jméno, ač sirotek, vesnici za břemeno, jak planý chmel jsem nevázaně rost; ač osud uplétal již dětské skráni ostnatý věnec zloby, pohrdání a jediný mne těšil vlídný zjev – stařičký učitel, jenž ze soustrasti naučil hocha pérem, smyčcem vlásti; ač v době jinošské, kdy mladá krev za břehy kázně vykypěla žhavě, ničemou mladým zval mne pohrdavě vesnických mravokárců svatý hněv: přec veselou jen znaly housle moje 185 a bez závisti jasný stíhal zor vířící plesně pod věncovím chvoje děv, hochů vyfintěných šumný sbor, ať s hůry na houslistu v koutku zřeli – já byl jsem sobě víc, než dav ten celý. Tu jednou ve sboru těch dívčích lící sokyně nové zjevila se tvář, nad všechny zdobou, půvabem se skvící jak v roji hvězd jitřenky libá zář. Zrak blankytný se v temné řasy kmitě k dukátům ňader klopil rozpačitě, ruměnce dech se po líčku jí střel, jak na ovoci sladkém růžný pel. Tak stála v dívek závistivých davě, poprvé tance ždajíc ostýchavě. Však brzy sotva tanečníkům stačí – vždyť nevěsta to vísky nejbohatší. Tu nejprvé jsem ve svém životě těm hochům záviděl, když ručku malou objali směle dlaní neurvalou a kroužili s ní v bujném výskotě, a poprvé jsem k houslím hlavu zpupnou hluboko sklonil ve své nicotě před něžnou vnadou, pro mne nepřístupnou. Však splnil se můj nejsmělejší sen: když hledával ji zrak můj v plesném reji, tu nalezal, že také pohled její zalétá ke mně, touhou naplněn. 186 A netušil ten dav, že naše duše přes hlavy jejich v tajné blaha tuše neviditelné vinou úponky: úsměvy, hledy, čela příklonky, že jak dva družné kmeny v lesa hloubi vždy houšť a houšť se lásky poutem snoubí; – až jednou hudec, skřipky hodiv stranou, uchvátil v náruč dívku milovanou a všechna sudby pouta odhodiv, s ní kolem zavířil, všem na odiv, tu všemu světu zjevila se jasně, planoucím písmem psána divukrásně, pod její řasou, na rtu, na tváři k bídnému tajná láska šumaři. Pak poznali jsme lásky smutné trýzeň: rodičů hněvy, soků nástrahy, útrapy stálé, řídkou blaha přízeň, shledání tajná, vroucí přísahy a blíž’ a blíže chvíle hrozná spěla, kdy Anna s jiným zasnoubit se měla. V tu dobu roznesl se krajem hlas, že chystají se mnozí k družné pouti v dalekou Rus, až kamsi pod Kavkaz, kde půdou panenskou jen třeba hnouti, by proměnil se divopustý kraj v sad jeden čarokrásný, zemský ráj. Tam v slovanské prý zemi, mezi braty, můž’ vykvésti jim nový domov zlatý. 187 Když zvěsti ty v můj sluch se dostaly, úmysl čelem kmit’ se zoufalý. A stal se skutkem. V jeden večer tmavý jsem chvěl se na poli u božích muk, zrak upíral jsem ve tmu nedočkavý a vnímal úzkostlivě každý zvuk. Až stín se přichvěl – klesl v náruč moji – v mou ruku sklouzla teplá ručka malá a drahá hlavinka v slz horkém zdroji na prsou mojich hořce pozaštkala. Ač pudila ji v dálku láska ke mně, přec loučení jí probodalo hruď od otce, matky, milé rodné země bez křížku v čelo, slůvka: Zdráva buď! Pak slíbal jsem té žalné rosy vděk jí s růže líčka, rtíků poupátek a šli jsme, těsně přivinuti k sobě. A znenáhla nám nebe nad hlavou zaplálo v plné hvězdiček svých zdobě; jich drobné oči září kmitavou nás vyhoštěnce těšiti se zdály: že s naší láskou zůstanou nám v dáli. Klopotný dech teď zavanul nám v sluch. Hle! třetí na cestu nám přibyl druh: přítulný Lesoň, věren milé paní, v dalekou cizinu se plížil za ní. Neždejte, páni, bych vám vyprávěl, co na cestě té daleké jsem zřel! 188 Jak ve snu střídaly se, splývaly obrazy kolem divné pestrou změnou; leč k duši mé jen bledou hrály pěnou těch různobarvých zjevů přívaly. Ba, právě jako ze sna stíhal jsem tu davy hor, jež zlatě sluncem plály a modrým stínem tratily se v dáli, tam koní dlouhohřívých volný sněm na stepi pusté, s nebem splývající, tam opět ptactvo, nad vln safírem bílými křídly zvolna kývající, jak ze sna zasléchal jsem hlahol měst, zpěv šumný moře, lodě hlasný ruch: bylť zrak můj otrokem dvou jasných hvězd a na rtu krásném ukován můj sluch. Pak objevil nám Kavkaz mlhy krovem kamennou hruď, zeleně huňatou, v zátoky krásné klíně azurovém náručí hor nás objal rozpjatou. Krajané moji pod horami v blízku na skromné říčce, v lesa okraji se rozložili v tábor – příští vísku. Však já jsem od nich oddělil svůj krok; v kozácké vsi za cenu koupiv malou dvojkolou káru, klisnu sestaralou, jsem s Annou vystupoval v hory bok. Pryč od lidí! V jich pohrdavém hledu i zde jsem četl zašlou svoji bědu. 189 Když hory vysoké jsme přešli vaz a kraj pak liduprázdný, krásy divé, hlubokým slavným tichem objal nás, když panenských jen lesů stromy snivé nás vítaly svých temen ševely – tu rozkoší mé rty se zachvěly. I byla slavná, úchvatná to pouť! Před námi spousta vrchů mnohohlavá, les všechno dřímavý a zeleň smavá, co žasnoucí můž’ pohled obepnout. A když se noříš v lesa toho hloubi, tu zdá se ti, že tajemný kýs div ty stromy žhavým lásky dechem snoubí. Kmen každý v roztoužení, jakby živ, ku kmenu tulí se a vzpíná, sklání v zelených větví vroucím objímání. Tak peň se ku pni vášnivě tam tiskne v lupenů hustém, stinném oblaku, jen časem lístek osamělý blýskne jak zlatý peníz v tomto soumraku. A jak by milostné těch stromů plesy věncovím vhodně ozdobiti chtěl, úponky malebné jim v čela věsí had révy divoké a planý chmel. Pak pořídlými lesa vrcholy s povzdechem rozkoše tvůj hled se níží pojednou v tiché, vábné údolí, kde traviny zelený samet svíží 190 povléká stráň, kde stromů skupení, řetězy spjata rostlin povíjivýchpovíjivých, malebně mísí různé lupení, květoucí keře, pěkných barev živých, rozvívajíce dech svůj ambrový zde břehy tvoří, jinde ostrovy té zelené trav libodechých tůně – vše krása jediná, opojná vůně. A ves ten půvab krásný jarní sen tu zdá se dřímat od stvoření svého nižádným krokem lidským nerušen; jen časem laňka z houští dřímavého vychází v luhu květoucího klín lehounkým krokem, šíji táhlou níží a ve zrcadle jasné vody shlíží lahodným okem ztepilý svůj stín. Teď stoupá chodec slunnou strání žhavou, oděnou chrastím nízkým, řídkou travou. Píď každá divným životem tu žije. Hemžení, šustot budí každý krok: zde bleskorychle prchající zmije jak stuha pestrá písčinou se vije; tu mračno kobylek se dává v skok; tam ještěrka co smaragdový blesk se po kamení míhá na útěku; s lupenu pádem onde v divném vděku vzácného brouka září zlatolesk; jen želva mrtvý nápodobí klid: své nohy vtáhši, přikrčujíc hlavu, 191 divákům všetečným až po únavu jen oblý, hrubý nastavuje štít. Vše v barev čarovných tam plane pychu: květ lepotvárný nad vysokým stvolem i motýl, jenž mu klesá do kalichu, i moucha veliká, jež bzučí kolem. Ba i ten pavouk velký, břichatý, oděný v samet pestrý huňatý, jenž na ni spřádá lehké bílé nitě pod větví svislou v přeumělé sítě. Posléze dospěli jsme úvalu, kde stála pustá víska horalů, již kladše Rusům dlouho marné vzdory, s cizinou rodné zaměnili hory. Teď byla spoustou kamení ta ves a nad ní časem kmenů mladých davy, křoviny ostnaté, vysoké trávy, kapradí nádherné a bujný vřes v divokou srostly, neprostupnou směs. Jen sekyrou jsem cestu našel do ní a ze zřícenin pracně upravil útulek nám, chlév zmořenému koni. Pak hranici jsem z klestí sestavil a s ubitou na cestě drobnou zvěří chléb černavý nám sloužil za večeři. Noc první v tomto neútěšném stánku nám prošla bez poklidu, beze spánku. 192 Kol kolem po horách, tu blížblíž, tu dál ston šakalů a vlků hrozný, táhlý se v ustavičné zlobě ozýval, tu jednotlivé vytí, sbor pak náhlý; a časem, jak by těsný vilo kruh kol naší skrýše hladové to plémě, nám blizounko jich vytí znělo v sluch – pak Anna s hrůzou tulila se ke mně. Však druhý den, když v nové opět kráse dol rozkošný se zaskvěl kolem nás v zeleném stromoví a květné řáse a kosů se stráně jen zvučel hlas, jsme s chutí jarou do díla se dali, potřebné sháněli, kraj ohlédali. A když jsme seděli pak z večera pod lípou květoucí a v posled kolem hor slavný zástup, vrchol za vrcholem oděla divná barev nádhera, když halily své velkolepé tvary v brunátné, zlaté, fialové páry a sám ten Ošten, sněžný jejich král, v pozadí hávem purpurovým vzplál, tu v obdiv zaníceni těmi zjevy jsme vyznali si, že ten pustý kraj je s láskou naší přece jenom ráj, a já jsem zulíbal ret svojí Evy. Pak záhy novému jsem přivyk’ žití. Chýš upravil jsem, za ní dvorek čistý, 193 tam na týč fazole se poč’ly víti a tabák rozkláněl své širé listy. Za vískou pustou zdivočilý sad schyloval větve pod ovoce tíží do houští révy, jíž byl obepjat, a studánka v něm prýštila se svíží. Hvozd okolní zvěř hojnou pro nás měl a ve pních kotlavých med lesních včel. Tak moh’ jsem žíti šťastně, spokojeně; však jedno kalilo mé duše jas: že družce mojí v ponenáhlé změně stín temný klad’ se do čela i řas. Ni kraje půvaby, ni láska moje nemohly zahnati těch stínů roje, to stálé vzpomínání strastiplodné zašlého života a země rodné, a trapné výčitky zub hlodavý, že rodiče své v hoři zůstavila, že na věky snad již se připravila o matky, otce pohled laskavý. Napsala otci list. Co úpěnlivých tam proseb vložila, do řádků těch, skropených slzou, splynulých a křivých! Jak toužebně ve mnohých na to dnech čekala kozáka, jejž vodila sem cesta, když nosil psaní z přímořského města. A přinesl jí odvět. Však, o běda! List upustila k zemi, na smrť bledá: 194 hněvivý otec neznal dcery více a navždy odřekl se poběhlice! Z té doby vůčihledě bledla, chřadla, až ruka má ji chorou v lože kladla. A jednou nad hasnoucí jsem se shýbal. Byl den to hrozný. Mračen temných pluk do úvalu se těžce přikolíbal a vzbudil bouře neslýchaný hluk. Jak rozbíti by chtěla hromu mlatem velebný horstva prestol kamenný, tak burácela v kraji, děsně vzňatém sterými žhoucích blesků plameny. A když řev bouře mlčel na chvíli, tu slyšel jsem, jak rtové družky mojí za odpuštění k bohu kvílily, jak vzlykaly, než smrt ji ve hrob sklátí, že v náruč nepojme ji otec, máti. Oslepná blesků nesčíslných zář mi jevila jen sesinalou tvář s bolestným okem, vytřeštěným divě – Dešť v okno bil – pes kňučel žalostivě. Však bouře minula. Jas plnil chatu, kraj znovu skvěl se v libém slunka zlatu. Tu koně klus, krok lidské nohy chvatný před chatou zavzněl. Hle, teď do dveří vstupuje snědolící kozák statný. Z mohutných vousů, hustých kadeří, 195 z huňaté burky, hnědé, pocuchané perlami vláha zašlé bouře kane. List promoklý nám z torby podává. Nemocná zdvihá skráň, vztahuje ruku, však má jej otvírá dlaň třesavá, zrak přelétá ho v bouřném srdce tluku, a čtu již nahlas prostičké to psaní, jež slova neváží a neměří, tak nezdobné, přec vůni božskou schrání – tu sladkou čistou doušku mateří. I čtu, že všechno matka prominula, též otcův tuhý odpor pošinula, ať přijde, přijde zlatá Anička, by v náručí ji opět přivinula a zlíbala ji s plesem na líčka, že vstříc jí letí touhy perutěmi. Co trpěla as v divné cizí zemi! Zrak nemocné se plní svitem, vláhou. Vztahuje ruku zas – list kladu do ní a dcera líbá každou řádku drahou, čte, líbá znovu, slzy v písmo roní, je na hruď tiskne v blahém úsměvu a pod ním cítí divnou úlevu. Pak přála si, bych vynesl ji ven pod jasné nebe. Ustlal jsem jí v trávě na plášti svém. Kraj ve sváteční slávě kol usmíval se, bouří osvěžen. 196 Pod každým listem květoucího křoví, na každém stéblu husté traviny se houpal klénot vláhy démantový – vše v slzách blaha, úsměv jediný. Hor zástup zelená se, modrá v šíru, z nich pára vlá, jak mirrhy vonný dým, a nad nimi znak nebeského smíru obloukem září pestrým, velebným – v ten obraz její tichý zrak se hřížil, než anděl smrti na věky jej sklížil. Já opustil však chatu, krásný dol a všechno, co jsem pro ni tamo stvořil, – nač pro sebe bych potu krůpěj nořil? Co mně ta záře, krása, vůně kol, když jenom pro ni všemu jsem se těšil a vše se táže: Zda’s jí nepohřešil? Však nyní pohání mne touha zpět tam na hrob její znova pohledět,pohledět. V něm netkví pyšná deska mramoru, však za to cypřiš chví se zádumčivá a zelených jak tříseň praporů jí břečtan s vršku skloněného splývá a pod ní do kraje mé družky stín tkaninou zdobnou bujných kapradin dvou modrých květů kalichy se dívá. 197 VIII.
A na to mlynář: Bolestnou vás ranou zasáhl osud zlý. Však, milý příteli, jak jícen hrobový nad vaší Annou, i vaše hruď se časem zacelí. Jak na tom rově zelenými vínky nad hrobním kvítím břečtan povívá, i v duše vaší smutné upomínky nadějí nových zeleň zakývá. Hle, tak jste všichni v naši besedu květ zapletli, ten světlý, onen černý; než kde nám vězí lesník pronevěrnýpronevěrný, by zavinul v ten věnec k posledu peřestý kvítek šumavého boru? Aj, hleďme! šibal tamo v besídce s Lidunkou krásnou dal se do hovoru a mní, že skryt je naší vyhlídce. Jak líc jí rozpaluje žhavým okem! Oč, hubinku že v posled uloví, oč, že nám nebude již příštím rokem nalévat dívka nektar chmelový. Nuž, zbývám já a snad vám bude vděk, že besedu mou skončí přípitek: 198 Nechť kraj náš rodný stále štěstím dýše, nechť usmívá se květů zdobou svíží, nechť plných klasů zlatem šustí v pýše a větve shýbá pod ovoce tíží! Ať hrozen z kadeřavé révy kštice jak safír náušnic mu visí dále, ať jeho jablko i dítek líce ruměncem svěžím zardívá se stále! Ať jeho chmel kol tyčí převysokých, jak půvab jeho dívek útlobokých kol statných jinochů, se družně vine a z plných číší k veselosti kyne! Nechť jeho skalám rovna mužů čela, v nich myšlenka, jak skal těch jedle smělá, nechť z jeho ňader stříbra poklad ryzí a paní jeho něha nevymizí! Ať z jeho brázdy stále k nebi tryská skřivánčí jásot, slavík jeho pěje, ať lidu jeho zpěv dál teskní, výská a básníka mu píseň prsa hřeje! Nechť jako hvězd na nebes jeho báni, jak jiskřiček po jeho sněžné pláni bez počtu po něm krásných vznětů kyne, však duchů noc i mráz ho navždy mine! 199 Nechť uhájí se před nepřátel zlostí svých synů láskou, ramenem a krví! Nechť duchů našich plod, prach našich kostí jej vnukům našim k žatvě zlaté mrví! Tak, rodný kraji náš, buď zdráv nám stále! K pyšnému květu rozvíjej se dále! Shrň v sebe vděky, půvaby všech zemí a jako hvězda skvěj se nade všemi! Buď hrdým klénotem na klínu země, buď růží čarokrásnou v její kštici, staň korunou se slávy v její témě a perlou nadšení na jejím líci! 200
ŽIŽKA.
[201] Kolem Žižky při večerním chladu sebrali se podhejtmani v radu. Unaveni denním po zápolu stírají pot s lící, krev i prach, louč pak, vězíc ve štěrbině stolu, odívá je v přeletavý nach a jich stíny obrovité matně na šedivém kreslí stanu plátně. Za stolem tu sedí hejtman slepý bez pohnutí, jakby v těžký sen pozabrán; leč prsty mocné třepí starodávné bible pergamén. Po levici mladší jeho brat na dlaň čelo kadeřavé níží, nad nímž listnatou je zdobou svíží přilbice lem skvoucí obepjat. S pola vojín, s pola písař on: zkrvavený mlat na bílé bláně před ním spočívá, brk šeré káně vlasem protčen, z jehož rusých clon k bratru zírá oko mužně skromné v oddanosti vroucí, neoblomné. [203] Po pravici Roháčovy zraky pod obočím hustým, z temných řas svítají jak blesky pode mraky; od temene prostý černý vlas smědé tváře hrbolaté rysy oplývá a nad blyštivou řadou šupin železných se dole mísí ve mrak temný s rozcuchanou bradou. Před ním leží obnažený meč, z něhož tknutím obrněné ruky časem jasné vyluzuje zvuky, – v radě nemluvný, jen tu zná řeč. Ostatní pak různo v šeru, záři skupeni jsou stanem; dvojí duch zástupem jich vane; v hnutí, tváři obráží se prudký vášně ruch. Smíšeni tu vojíni a kněží. Mnozí obé v jedné postavě: pod biretem kněžským rouhavě Prokůpkův knír vztýčený se ježí, vedle Ambrož v dlouhé černé říze, s blyštivou však přilbou na hlavě obrací list v žalmů svaté knize: hledáváť vždy citát, nenajde-li, v pochvu sahává pro důvod skvělý. Jedněch k zápasu a druhých k míru přiklání se mysl bohatýrů. Na úmluvu s panstvem obé strany přivěsila pečeť zrádná Praha, 204 s Římem dvorné vyměnila blány, na Zikmunda zakývla též vraha, na vše strany lstivou přízi tkala, lva by slepého v ní zamotala, však lev zařval, zatřás’ mocnou hřívou, v nevěrnou se ztopil českou krev, v plamenech a dýmu rodnou nivou rachotil jak bouře jeho hněv. Hoj, což doposud je uši brní po strašlivé tlápy jeho ráně, jížto zdrtil jako žernov zrní tisíc lebek v malešovském láně! Dlouho krajem hřměl. Teď od hor kdesi, k Praze samé udeřil co blesk náhlým obratem. Tři dny již děsí v poli špitálském ji temný třesk nesčíslných zbraní. Však proč stojí klidně tam? Proč výpady zlý škůdce odráží jen v liché drobné půtce? či hlas v jeho útrobě též dvojí ozývá se, jako vůkol v stanu ze rtů radících se podhejtmanů? Jedni volají: Již činu chvíle, než se páni seberou nám v týle, již na zrádnou houfnicemi vrkni, berany ji, Žižko, v plece trkni, znič to zrady hnízdo v sloupech dýmných! Co tím ztratí kalich, národ, Jene? Sto jen věží, Antikristem zděné, a hrsť kupců zištných, neupřímných. 205 Druzí radí: Dost již k plesu vrahů v útrobách jsi řádil rodné země, ušetř aspoň srdce – nech jí Prahu – pro kalich, jejž nad vrtkavé témě stále vznášela – dost jinde díla. Taký vůdců spor. Jak bystřin dvou s protějších když skal se rovná síla v pádu střetne, změří prudkost svou, s třeskotem se obou tříští toky, s rachotem se lámou, bijí, rvou mezi skal těch zpěněnými boky, až pak letí hlučném při zápole střemhlav u propasť, že poutník dole naslouchá vod vádě s úžasem, tak tu vůdci hlučně, hlučněj v kole měří se slov prudkých zápasem. Náhle povstal Žižka. Hluk a váda rázem tichne. Oněmělých zor v jeho líci bledé, temné bádá, v jakou stranu rozhodne jich spor. Mluví Žižka. Tiše. Hlas však stále hněvem vzrůstá jak hrom, blíž se vale: Sšikujte své houfy v útok ranní, k Praze obraťte všech pušek jícen, až Týn vzplane, jitra svitem znícen, jak hrom boží udeříme na ni! 206 Bůh ví, že mi mocně k srdci sahá večerní teď dumných zvonů zpěv, jímž mi stará připomíná Praha minulých let mnohý blahý zjev. Avšak cítím, že Pán hvězdných stanů, jenž nám v Husi seslal pravdy zvěsť, za kladivo hrozné na obranu v národa mne mého vtiskl pěsť, abych řádil v jeho vrahů tlumě a je tepal jak cep žito v humně, abych ubránil mu pravdu svatu a náš jazyk milý. Proto k mlatu sahal jsem, ne z ukrutnosti líté, z touhy po cti marné. Všichni víte, co jsem konal – boží nástroj slepý – vždyť tam svištěly též vaše cepy! Než kdy potepal jsem vlky cizí, domácí mi zmij’ své jeví hryzy: s panstvem Praha, jižto v boji lítém Tábor chráníval svých prsou štítem. Zpříčil se jí boží zákon ryzí, po němž zpraviti chci český lán, by v něm bratři jen – ni rab ni pán – v jedinou se shlukli obec svornou a tvrz boží pravdy nerozbornou. Ještě víry škrabošku si vtiská v neupřímnou líc, – však ze spod blýská po jhu zašlém oko chtivé zpět, po nevolné zemi s pány, chlapy, po širáku rudém, černé kápi, 207 po bláznovské kukli cizích tret, jež jsem s každou lží a hanbou, strastí vymésti chtěl navždy za mez vlasti. Kletba zlá, jíž hněv nás tíží nebe: žádost cizoty – nevážnosť sebe! Kalich ten, jejž světa všeho zlobě na vzdory dlaň naše k nebi třímá vítězná, chce vyžebrati sobě za almužnu z chabých rukou Říma! Korunu tu, od níž bitev žáry cizáckou jsme odrazili dlaň, vydavší nám Jana v popů spáry, zvoucí proti nám svět celý v zbraň, na prokleté vložiti chce témě arcivraha naší víry, země! Leč tak nebude! Již dotkala v šaleb osnově své tajné nitky, rozetne tu přástvu meč můj břitký, jejž tak zpupně z pochvy vyzvala. V krvi poklesne a ve plameni frejířka ta, jež se s každým líbá, jak nevěstka písma Aholiba, nezůstane kámen na kameni a kde stála Praha lícoměrná, zbude jen mé pomsty stopa černá! Zahřímal tak Žižka. Hněv mu krutý škubal rtoma; řasy pozdvihly se, příšerně dvě sluje zamihly se démona jak pohled mračný, dutý. 208 Na meč sklonil Roháč pádnou ruku, že kov zazněl, jak by v plesném zvuku, jedni mlčky, druzí s pochval slovy opustili vůdci stanu krovy. Osamotněl slepec. Louče zmírá plápol poslední. Tma jako v hrobě pod stanem se pustým rozestírá. Pochýlil skráň Žižka v dlaně obě. Naslouchá té známé zvuků směsi, v nížto tábor zvolna pousíná: slyší, jak zem duní pod kolesy, s řetězem se řetěz zvučně spíná, slyší zbraní lomoz, bičů hvizdy, nesčíslné kroky, dusot jízdy, hlasy mužů, dětí křik, žen pění, svatého blan písma šelestění, – vše to splývá pozvolna a zmírá – ještě šepot vedle stanu kdes – i ten ztichl – zvučně sponou kněz, domodliv se, bibli uzavírá. Dítěte kdes ze sna blábolení ozvalo se – matky chlácholení – stráže v dáli zvolání kdes táhlé – kdesi na blízku kůň ještě náhle, hodiv hlavou, zvoncem pozazvonil – ještě bubnu kůže hnutím čela spícího kdes temně zabručela – a klid čírý na tábor se sklonil. Však on bdí tu, hlava, mysl umná těchto lidských spoust. Na jeho kyn 209 vznesou se těch vojů mračna šumná, za ním poletí, jak obra stín. Kolikerý slavný konal čin nástrojem tím živým ruky svojí! Však teď zdá se mu, že zemdlel v boji, malátná že ruka klesá v klín. Vítěz nezdolný že našel soka, jenž jak titan roste do vysoka, stokrát sražen, znovu před ním vzlétá – nesvornost to lidu jeho kletá. Zachvěl se rek slepý. V jeho vlasy,vlasy vichr zadul, zdvihnuv okraj stanu. Zachvěl se jak v blízké smrti vanu, zachoulil se těsněj’ v pláště řasy a sen divný obletl mu hlavu. Klesá mrak, jenž oči jeho halí; vidí hvězdu dalnou – k ní se valí bitevní vůz jeho v branném davu. Mezi ním a hvězdou jako moře spousta hlav se vlní v šumném vzdoře, však on drtí vozů svojich koly zástupů těch tlum, jak stébla v poli. Marně drtí, hlav těch vzdorných hustá v nekonečno před ním setba vzrůstá. Bouří kolesa přes mrtvol valy – však ta hvězda ještě v dáli – v dáli. Zdá se mu, že zvolna tichne, zmírá vozů lomoz za ním. Hledí zpět a hle! z vozů trouchnivých tam vzpírá nesčetný se k němu dutý hled 210 mrtevců, již nad lebkami točí vetchých cepů rzí a červotočí v rukou kostlivých. A jako led rámě jeho poklesá – hnát bílý – prázdnou hruď plášť vetchý obletuje, žeber skoulí mrazný vichr duje; ale dotud ruka, plná síly, kostlivými prsty svírá mlat, vůle dotud v duté hnízdí lebi a ji vzpíná, v tužný pudí chvat k bílé hvězdě na dalekém nebi – Zarděla se v jitra barvách čarných hrdá Praha věží, štítem, krovem, růžových jak stínů, lepotvárných, divná výspa v moři červánkovém. I Týn velkolepý, dvojvěžatý v purpurový odívá se hav, až pak náhle, bleskem slunce vzňatý, zlatem zdobí dvojici svých hlav a již celý v záři tone skvělé – Či chce krásou zmámit nepřítele? Nevidí však stanu otvorem Žižka matku měst, jak vnadou skví se. Slyší jen, jak tábor probouzí se kroků zvukem, šumným hovorem. Slyší lomoz kol a dusot koní, o vozů jak boky řetěz zvoní, kladivo jak temně na hřeb tluče, jak se budí buben ze sna, bruče, 211 tětiva jak bzučí na lučišti, na zkoušku jak palcát vzduchem sviští, slyší modlitby žen, dětí vzlyk, bojovníků pomíšený křik, až tu náhle souzpěv kdesi hřmící: „Kdož jste,“ zavzněl, „boží bojovníci!“ A jak vichr, v rozsáhlém kdy lese od vrcholku k vrcholku se nese, někde zahučí, hlas onde ztlumí, až pak mocnou hudbou rozešumí všechny vrcholky po celém boru: tak ta píseň hlučná, zvoucí k válce, dál a dál se nesla po táboru, až kraj celý v šíroširé dálce zaburácel jako moře hřmící: „Kdož jste, kdož jste boží bojovníci!“ Zaplanuly vůdci tváře bledé při tom zpěvu – těžký schvátil mlat – vztáhl ruku a již před stan vede k prostému jej křeslu věrný brat. Sedl Žižka. Na klín palcát klade. „Nuž, co Praha?“ ze rtů se mu krade. „Oblekla se v jitra zlatý hav před skonem“,skonem,“ – dí bratr Jaroslav. – „Však co to? Teď brána otvírá se, padací most na příkop se chýlí, pestrá tlupa po něm ubírá se, povznášejíc v čele prápor bílý. 212 Jízdní jsou i pěší. Péra kynou s Lechů čapek, zlato skví se ryzí, vánek hraje s drahou sobolinou, konšelů háv cuchá, kněžské řízy. A hlehle! před zástupem v bílém šatě pacholátek dvé, jak poslů máje, polštářů dvou nesou na šarlatě, s jehož třepením dech jitra hraje, haluz zelenou a visuté pečeti na bláně svinuté.“ Přiblížil se zástup. Krok svůj staví před Žižkou, jenž v stanu šerém stíně, v davu podhejtmanů, s mlatem v klíně, sedí zamračen. A mluvčí praví: Kníže Korybut i město Praha k zastavení proudů bratské krve, k potírání společného vraha mír ti nabízí, jak býval prvé, aby nad krvavé svárů brody sklenula se duha libé shody a nás pojila věk věků příště – – Žižka. (S trpkým úsměvem.) Dlouho as, jak mír u Konopiště. Kolda. Vari s pečetí, jež za vás – zrádce – na Havelské smlouvě rdí se studem! 213 Pražan. Však tvůj znak se v poli, krví rudém, za škůdce rdí země – Jiní Pražané. Konec hádce! Kolda. Blesky boží! Několik Táborů (zdržujíce jej.)jej). V pochvu meč! Bartoš z Valečova. Ať brání teď vás Zikmund, Řím a zrádní páni, jejichž korouhev po třetí právě s pranýře jste sňali k nové slávě! Pražan. Však se bohdá ubráníme sami! Kněz Ambrož. Dosti slov! Ať hřmí teď srubnic tlamy! Křik a lomoz. Výš a výše vzplává váda bratří, Pražan, – Žižka vstává – Než tu náhle pomíchanou vřavou 214 postava se mihla lepá, směrná, kol níž vlála vlnou poletavou mrak co temný kněžská říza černá. I vlas tmavý kněžským pod biretem havraní jak křídla vzpjal se letem. A v té chmuře jako měsíc bílý mladá, bledá zjevila se tvář, v níž zrak temný, kouzelné pln síly, plamenou kol kolem vrhl zář, obojí že maně couvla strana a ret mnohý zašept’: Rokycana! A jak za štít Praze, s hlavy sklonem náruč rozepjal co křídla temná mladý kněz, a slova srdcejemná zazněla mu ze rtů jasným zvonem: Slepý hrdino, svou vztáhni dlaň. Hlavy dosáhneš, v níž jarým chvatem plamenná krev bije v mladou skráň, – roztříšti to čelo těžkým mlatem, znič tam všechnu bujnou naděj’, snahu, dřív než první šíp zasviští v Prahu! Dřív, než vyrveš po bratrském boji srdce z ňader matky, vlasti svojí! Srdce to, jímž od pradávna bije země tato, v jehož čilý tluk od staletí kraj náš rodný vije každý záchvěv plesů svých i muk, tento střed, jenž všechny snahy, síly, všechen lidu pojil, živil ruch, 215 tuto skříň, v niž snesl s umnou pílí nejkrasší své šperky český duch. Všechny děje své a slavné kony v kamenné to moře národ tesal a těch věží nesčetnými zvony stokrát k boji bil a vítěz plesal. Rozpomeň se, Žižko, na lopotu předků nesčíslných, moře potu, než těch věží nepřehledný řad nad pilířů lesy hrdě vzletl k nebesům, než v modru libě zkvetl kamenných těch květů slavný sad! Připomeň si krve moře žalné, jímž lid český mnohé věky valné uhájil ten klenot, pýchy zdroj. Zpomeň si, jak v tomto právě láně bojoval jsi první slavný boj s vojem Němců Prahy ku obraně! A teď chtěl bys ohnivé své střely do věží těch rýt, jež věky zřely? Chtěl bys vykonati děsný čin, před nímž Zikmund sám se zachvěl, coufal? Zdrtí-liž své matky hlavu syn? Kdybys čin ten vykonat si troufal, raníš vlasti hruď, již nezacelí věků řada. Kraj by zalkal celý, vzkřik’ by hrůzou, zaúpěl by bolem, zalkaly by hory modré kolem, šumavské i staré sosny černé a kde jaké české srdce věrné! 216 Pomni, že tam pravdy boží svaté nad Betlémem vzplanul hvězdný zjev, že dlaň Prahy jařmo svrhla klaté, za kalich že první lila krev, že ten kalich vznesla k hrůze vrahů nad vítěznou hlavu v bitev hrom a že vzplesá, pohrobíš-li Prahu, všemi zvony Antikristův dóm. Vinni jsme, že kráčet ve své mdlobě bez tebe jsme chtěli cestou jinou; však teď, vůdče, vracíme se k tobě. Hle, tam naši na východě hynou a vrah cizák řádí na Moravě. Nuž tam veď nás. Tvé se bystré hlavě podřídíme pevným svorným šikem. Ukroť hněv – i bůh je slitovníkem! V tolikerém velkém, slavném boji vítězství se smálo tvému meči, – ale nad vše, nad vše bude větší, dnes-li zvítězíš nad zlobou svojí! O, bys viděl, jak tam k tobě vzpíná,vzpíná kamenné své lokty, plna kras, Praha velebná, jak slunce jas královské jí čelo bleskem spíná, jak těch věží, věkem černých, tíseň, kamenou tu slávy české píseň červánek rtem purpurovým líbá – – Však ty nevidíš. Nuž její hlas ze rtů mojich slyš. O, slyš mne, reku, 217 jenž tu k tobě koleno své shýbá, dotuď shýbané jen k nebes vděku: Jsi-li Žižka, jak jej v srdci máme, jsi-li boží hrdina, jenž zbraň nepřátel jen vlasti, víry láme, jemuž nadšení jen týčí skráň pro národa česť a svaté snahy – vstup co přítel do plesavé Prahy! Mlčí kněz. A v tichu přehlubokém stojí davy. Všechna tkví lidí spousta bádajícím okem v líci vůdcově. Tou divná chví citů proměna. Tu mračné brvy škubnutí, jak by chtěl knězi říci, dál že zří duch jeho pátrající, že by zardousit měl přece v krvi plémě zvrácené, jež dále tkáti bude přízi svou, až v českou vlasť cizák vrah se s Antikristem vrátí – nyní jakby nořil ve propasť duše hled – teď jakby těžkou mdlobou klonil tvář – zas líc mu plane zlobou – a teď jak by jasnou po ní zář jarní slunko mihovatěmihotavě střelo – Zachvěl rtem. Však nepromluvil. Tvář dlaní zastřel. Náhle vypjal čelo a máv’ těžkým palcátem kol hlavy: „Jménem Páně, dítky – do Moravy!“ 218
ZIMNÍ NOC.
[219] Naslouchám samoten, co vítr pěje. Zhasíná svíce. Hledím na stěnu, kde mroucí zář, jak lampa čaroděje, míhavých stínů kreslí proměnu. Stín vánočního stromu mezi nimi větvemi kývá, hraje kosmatými. Tma nyní kol. Skráň do dlaně se hrouží. Leč kolem čela, cítím, že mi krouží má poesie chmurná vděků planých jak motýl noční křídel otřepaných. Pryč, motýle, s těch zvadlých čela květů! Proč nepřilétáš v zašlé podobě, kdy nebes azur, vlny smaragd v letu jsi sobě sbíral k pyšné ozdobě? Proč do zpráhlého nenosíš mi nitra pel růže stolisté a rosu jitra? Pryč, motýle! Pryč, vánoční ty sne! Mně nesou žal tvé zpěvy líbezné. Mně lépe do noty tam venku zvučí varhany bouře. Nesčíslný shluk tam píšťal skrytých šumí, sténá, skučí tajemnou hudbu nezbádaných muk. [221] I hledím do noci, kde vichr šílí a trhá v chomáčky plášť zimy bílý. Teď vykřikl jsem. Známé drahé hlavy ve vločkách mih’ se obrys třepetavý. Toť on! Jen chvíli hrůzou zachvělo se tělo mé jak dechem věčných ledů, pak s jasnou vláhou v roztouženém hledu s pocitem blahým na něm utkvělo. I hledím vytržen, jak burným sněhem ta drahá líc se jasněj’ probírá, pod rubášem, jenž urván větru šlehem vlá kol a prchá, v dál se prostírá. Ach, otče můj, tak obličej tvůj drahý mi září v paměti, z mých dětských let, kdy věk a hoře ve tvé krásné tahy nevryly ještě hluboký svůj sled, kdy čelo hladké k nebesům se pjalo a jarým leskem oko plápolalo. Kdy v mužné síle, ideálů pln, ramenem silným v píli nehynoucí zrak upíraje k lidstva hvězdě skvoucí jsi veslo ztápěl do života vln, ba krásou nadzemskou teď tamo září tvůj obličej, nebeským světlem vzňat, závoje žití poslední ti spad’ útržek sporý s lunojasných tváří a zcela proměněn tvůj dobrý hled v ten hvězdný třpyt, jenž životem tě ved’. 222 Ach, čeho žádáš na svém bídném synu? by z cizí země vykopal tvůj prach a přenesl jej v milou domovinu? Či přicházíš, bys drahou ruku vztáh’ – jak před skonem jsi žádal – nad mou skrání a otcovské jí vdechl požehnání? Či slovo nějaké, jež’s chtěl mi říci před skonem svým, jež nevyřknuté vzal ti ze rtů anděl smrti bledolící, by’s pro útěchu rád mi zanechal? O, promluv! promluv! Práhnu po tvém hlase a po všem tom, co spočívalo v něm, co nikdy v uchu nezazní mi zase – O promluv již! Jen pohni drahým rtem! Otcův hlas.
Co vyznával jsem, v srdci choval vezdy, co bylo myšlenkou všech mojich dnů, co vedlo mne, jak záře dalné hvězdy, mých tužeb korunu, mých perlu snů den příští vyplní, den velkých činů, můj plesá duch – a ty mi truchlíš, synu? Což zapomněl jsi dob, kdy na mé hrudi jsi skrýval slzu, k mým se vinul rtům, kdy v tiché světničce, před světem chudi, jsme střehli poklady svých svatých dum? Mé srdce mrtvé plesá v hrobním stínu, že sen se plní – a ty truchlíš, synu? 223 O pojď, pojď v náruč mou! Chci tebe vznésti zas k výši zářivé nad zemský prach, zas věnec nadšení ti v kadeř plésti a v boj ti žehnat, dědici mých snah, a dějiště ti zjevit velkých činů, by’s okřál k životu, můj chorý synu! V tom pozdvihla se náruč otce mého jak valná závěj sněhu jiskřivého a pojala mne v lokty. Jak mi blaze! Ze skrýše teplé sněhu vánicí hled můj se prochází po mléčné dráze, jak v zašlý čas, kdy hladkou sanicí, v objetí jeho, útlý hoch, jsem sníval a pláště skulinou se k nebi díval. Přes kraje letíme, jak větru vání. Teď pod nohou nám ledů valí kry mohutná řeka. Po bílé tam pláni nesčetných jisker skotačivé hry. Leč nastojte, ta niva jiskřící pojednou vzhůru kouří se a práší, pak celá bílým oblakem se vznáší jak pozdvižena prudkou vichřicí. Však život tajemný ten jeví sníh: ze spousty jeho beztvárné a hrubé znenáhla obrys všeliký se klube, směsice divná tvarů lehounkých, jak hříva komoňů, jak plášťů cípy, jak vlasy, vous, jež bouře zimní rve, 224 jak meče, lučiště a toulce s šípy i pušky, šavle, bubny, korouhve – jak sever oživlý, jenž vojskem sněhu podmanit chvátá jihu květ a něhu. Ba, zřetelně již kolem v jasném vzduchu bitevní severu se jeví šik, sněhové pláště v divném vlají ruchu a ledové se blýští hroty pik, sníh kolem žerdí v chomáče se chytá, mráz praporů těch stříbří okraje, kdes jíní květem na pochvách se kmitá a časem třásní s ramen zavlaje, na čapkách bílých z kosmatého sněhu skvost ledu plane v démantovém žehu. Jsou smíchány tu různé zbraně, kroje: třpytivé šupiny, v něž Oleg slavný kdys odíval své bohatýrské voje, i Síče bulava a bunčuk dávný, i prapory, jež Petr k letu pudil, a bubny, jimiž Děbič Balkán budil. – Ba, zdá se, jakby Hospodinův dech byl náhle zavál u nesčetné hroby, jež vyryly v zem tuto zašlé doby, a jak by z kůry ztuhlých plání těch slovanských kostí miliony vzrýval, zas těla podobou je přiodíval, hnát v rezavých jim týčil třemenech a toužením, jež druhdy nevyplnil, zas mrtvá prsa bouřlivě jim vlnil. 225 Dál k jihu letí; kudy krajem bouří, mrak nových duchů od země se kouří. Kdes moře hlav se vyvlnilo z rovu, jež kdysi Lazar sčítal na Kosovu. Pak ráje porubané smutný hon: roj starců, žen i dívek, zevšad sletlý, i povražděných dítek oblak světlý jak andílků, již boží věnčí tron. Teď hory před námi. Tam pode skálou spícího muže děva oblačná se dotkla obrovského ručkou malou: Markova sestra, víla průzračná. I povstal jonák, protírá si oči, ze skály vytrh slunojasnou zbraň, poskočil, výskl, buzdoganem točí, jej metá k hvězdám, v pevnou chytá dlaň a mezi letící se vznáší stíny po sladkém boku víly posestriny. Hoj, cypřiš, pinie – dech jihu sladký – lesk divný v dálce temnem proniká, kde k zemi dřímající Pontus hladký toužebně skvoucí ňadra přimyká. Než jaký stín to jasnou plochu kalí? Ký mrak se z dálky nad vodami valí, jak racků dlouhokřídlých hustý sbor? Již letí kol, již rozeznává zor 226 lehounkých lodic nesčíslných mračna, jež rodí dálka i sám moře klín: hemživých člunů spousta polprůzračná, bezčetných zobců mnohotvárný stín, druh druhem projíždí jak mlhou mlha, stín člověka po stínu rahna šplhá, obláčkem vlají plachty různotvárné a zbraně kmitají se v přízi lan, nesčetné davy kozačiny švarné po moři sbírá mrtvý ataman, hřmí „urá“ bez konce a v plachet mihu jak listí vichorem se nesou k jihu. Teď před námi, jak město z bájí říše, ve stříbře luny štíhlých věží les jak tisíc prstů bílých nad cypříše vztaženo slavně hvězdných do nebes. A brána, zazděná po mnohý věk, se mžikem rozskočila. V šumném letu přes plochy střech, kde na koberců květu zastřených dívčin odpočívá vděk, jichž bílý kotník, zvonci ověšen, před chvilkou ještě v jarém tanci zvonil šedému starci, jehož leb se sklonil k jich kolenu – teď ze sna vyděšen skráň lysou vypíná, zrak do tmy poulí a v zimní vichřici se mrazem choulí. Velebný chrám se duchům otevírá a v jeho temeni, čím vanou blíž, půlměsíc bledne, tisíc hvězd se sbírá v obrovský, skvoucí, plápolavý kříž. 227 Voj severu teď chrámem šumí, víří a prudkou vichřicí s pošmourných stěn, jak pavučinu, křídla netopýří, praporů vetchých rozmetává plen, kol na zdi mizí verše prorokovy a zlatých písem zdoba všeliká, koranu tamo blednoucími slovy obličej Kristův jasně proniká, jenž věky zahalen byl v malty cloně. Zas postať obrovská na skvoucím troně se světlem věčné lásky v božském zraku plá shůry, jakby požehnati chtěl hustému duchů nesčíslných mraku, jenž velebným se chrámem rozestřel. Jak příboj bez konce se hlavy vlní do šeré svatyně, hruď její plní. Zasvitla hvězda v temném pozadí, ve dvě se hvězdy rozskočila mžikem, a z každé nových řada tajným vznikem vytryská, vzlétá, chrámem dovádí, již sto, již tisíc do kola jich hoří, chrám velebný ve světel ztopen moři planoucích svící v rukou nesčetnýchnesčetných; i v kupoli se světel věnec nítí, od římsy k římse, plamenné co kvítí, věncoví skáče září třepetných. Zeď otvírá se, oltář vydává, jejž kdysi strážnou hrudí obemknula, když ve chrám spousta Osmanů se ssula, – 228 nesčetných kněží vážná postava na stupních v oblaku se třpytí dýmném a velebný chrám šumí duchů hymnem: Den spásy nadešel! Procitlo plémě, jež povrženo v plemen zástupu, jim bylo otrokem a v prachu země snášelo jarmo, bič a potupu, jež svíjelo se věků řadu mnohou pod berlou cizinců, jich těžkou nohou, jak Rómy barbar za jich krb se bilo, v arénách k zábavě jim krev svou lilo, až skleslo tak ve světa pohrdání, že samo tupilo svých předků rov, svůj mrav a spůsob, vlastních citů vlání, řeč rodnou s kouzlem prvních matky slov. Však nyní rozpomněl se rod ten, vstává a pociťuje obří v údech síly, již perutěmi k letu pozahrává Slovanstva orel bílý! Ve stesku západ k východu se dívá a ve zlých snech tam vidí lesklou jež pik sáhodlouhých, jimiž step se kývá, a spoustu noh, jež stoupá na otěž, jak moře kobylek roj drobných koní, mrak jezdců huňatých, již v let se kloní, jen chvíle čekají, by náhlým tryskem půl země v kopyt zahalili prach, 229 zář ducha ztlumili svých kopí blyskem, zdupali podkovou žeň svatých snah, Gog Magog písma, Hunů nových mračna chrám zapálí, jenž snesen věků pílí, a v popeli tom zhřeje prsa lačná Slovanstva orel bílý. Sen zlého svědomí, stín bázně lichý. Ne k plenu, výboji náš vstává rod: jhem povrhá jen cizí zvůle, pýchy, svůj z vodítek vyzouvá juný chod. Ctí s tebou, západe, tvé hrdé dómy, jak ty jsi z ňader Hellady a Romy ssál božských osvěty kdys mléko jasné, on vzdělanosti tvojí na hrudi byl odkojen. Však dospěl k síle žasné a sahá pro los v dějin osudí. Skráň zdvihá, plnou nových dum a vznětů, svou kolejí chce spěti k lidstva cíli a k volnému svou peruť vznáší letu Slovanstva orel bílý. Došuměl chorál duchů. V dálce zmírá. Chrám jasný zanikl, tma kolem čírá. Jsem samoten. Skráň do dlaně se hrouží. Však nad temenem, cítím, že mi krouží ohromnou perutí, pln jaré sílysíly, Slovanstva orel bílý. 230
HANDŽÁR.
[231] Přede mnou tu handžár, pochvy prost, na stole se blýská – z dálky host. Na ozdobné knize českých zpěvů, sladkodechých, vyfintěných slov, nutících se k slzám, do úsměvu – podivně tu svítí drsný kov. Hledím k němu, v dlaň se hlava kloní, čelem chmurné vidiny se honí a duch stíhá věků tajemství – – Přede mnou se handžár klidně skví. Přemítám, kdy vyschne kalich muk, jejž pil praděd můj, pít bude vnuk. Přemítám, proč vedl bůh mé plémě pouští jen a nocí bezlunnou a proč osud zedrané mu témě trnovou jen věnčí korunou. Kdy se dovrší běd, hanby míra? Zrak můj teskně do budoucna zírá a hruď chabá úzkostí se chví – – Přede mnou se handžár klidně skví. [233] Jako kněz, jenž nad Chebarem snil, v údolí jsem kostí zabloudil. Stál jsem v bílé, neobhledné tříšti kostí rozmetaných v šíř i dál, ztrouchnivělých sterém na bojišti – ve Slovanstva kostnici jsem stál. A jak onen Hebrej v pole hluché nad kostmi jsem zvolal: „Kosti suché, zda-li oživnete, bůh jen ví – –“ Přede mnou se handžár klidně skví. Mrakem dýmu hledím v tichou ves – trámů černých doutnající směs. Mrtvo kol. Jen tamo na prs bílý, zacloněný pustou kadeří, s kvílením se drobná hlava chýlí – mroucí děcko k mrtvé mateři. Utišil je čepel s hůry mračné a zlé oko, rudé, krvelačné pod zelenou blýsklo korouhví – – Přede mnou se handžár děsně skví. Slyším bratrů nářek, pláče jek, jako kdys kol Babylonu řek. Dívku vidím, s mořem žalů v oku, holubici krotkou, tichou laň, jak jí s útlých, sněhobílých boků poslední rve clonu tmavá dlaň, 234 v porobu ji smýká vilník hrubý; – vidím zločin, zločin – skřípám zuby a jak podrážděné oko lví přede mnou se handžár náhle skví. Ha, již do úpění kmetů, děv pomsty hřímavý se mísí zpěv. V meče rezavé již perlík buší, houkla puška hlasně, vesele – a již zaslechli ji, k nářku hluší, naši příznivci a přátelé. Jeden žehnáním a druhý zlatem vraha obsypal, by v boji svatém brat můj klesl, s pouty otroctví – – Přede mnou se handžár klidně skví. Kulí smrtných pronikavý hvizd ohlásil již skalních orly hnízd. Jako živý vodopád se řítí s výšin svých již bratři junáci, blýskavicí handžáry jich svítí a jich píseň hromem burácí. Nic je nepoleká, nezastaví, v prachu válejí se lysé hlavy a hor ohlas hřímá: vítězství – – Přede mnou se handžár jasně skví. Sem, ty handžáre, sem na mou hruď! Na srdce tě vinu, zdráv mi buď! 235 Pryč s té knihy veršů sladkomřivých, zvučných rýmů! Nehodíš se k nim: jiné básně ve slokách ty křivých sepisuješ písmem krvavým. Nepoznal jsi našich sladkých žalů, slovanských’s jen sílu poznal svalů a tvá čepel surová se skví divokým jen leskem hrdinství. Zde tě zavěsím! Tvůj smrtný lesk rozptyluj mé hrudi žal a stesk, zbrani vítězná, již ukul k boji dalekých mých bratrů svatý hněv! Nestyď se, že na čepeli tvojí bledým ruměncem hrá lidská krev. Řeka ještě do prachu jí steče, nad sledním než vrahem, jehož meče v srdci rodu slovanského tkví, poslední se handžár pozaskví. 236
NA HROB HAVLASŮV. (Psáno roku 1878.)
[237] Byl’s jedním z těch, jimž tísní prsa smělá jak pouto otročí kruh českých hor, jimž teskno v otčině, kde obestřela vše mdloba mrákotná jak těžký mor. Chtěl’s žíti. Ne však po Feáků mravu, jimž úkolem je žití sytý břich, ni jako skot, jenž v jarmu kloně hlavu, svůj život měří počtem sypkých rýh. Chtěl’s žít, jak slušno pro nadšení syna, chtěl’s půdu deptati, jak volný oř, tvou hlavou myšlénky jak perly vína šosáctví všemu hrály na příkoř. Leč záhy zakusil’s, že místa není v tom kruhu našem pro tvé bujné chtění, že v tupé mrákotě zde všechno tlí, že v polosnách vše bez činu se klátí, že shaslo nadšení, ba přestal smáti sám nad sebou se ret náš ochablý. I jal tě stesk jak volné ptáče boru uzounké klece dusném u prostoru, rozepjal’s křídla jasný pod blankyt – Oj, s bohem buďte, přátelé! Chci žít! [239] Přec miloval’s tu zem, svých otců chatu. Na cizím lánu sníval’s o návratu. V toužebném nazpět putoval jsi spěchu a hroudu vlasti nadšen zulíbal a strádal opět, ba i v teskném vzdechu pod jarmem hrubým šíji ohýbal. Než, jarními když kraj se plnil ruchy, přilétlo ptáče, zkvetla fiala, vše procitlo, jen hlavy naše hluchy a srdce naše mrtva zůstala, tu zableskl tvým okem touhy kmit, a znova rozpjal’s perutě: Chci žít! A žil jsi, příteli! Dnů málo jen – než, za rok života byl každý den. Ves půvab země obsáhl tvůj zor: klín moře bezměrný se pod ním vlnil, dech jihu slzou rozkoše jej plnil na patě sněžných velkolepých hor, noc jižní v lokty kouzelné tě jala, a pralesem tvá noha putovala. Tam v božský večer, když se třpytné hrany hor ledovatých odívaly v nach, když zkvetly bílé nesčíslné stany po stráních jasných, v šerých dolinách, když jak les živý s úbočí se řítil řadami železnými temný šik, a prachu oblakem ve hřívách svítil hrot kmitající nachýlených pik, 240 když písně kozácké kol ohňů zněly a bubny kolem vířily a hřměly – v ten večer poznal’s rodu svého sílu, jejž dotud zřel’s jen v bídě, povržení; tam olbříma jsi k velkému jej dílu jdoucího spatřil v němém vytržení. Ba, divákem jsi němým nebyl jen ve slavný lidu slovanského den. Ach, kolikrát as v jezdců mraku lítém vichorem letě, hlavu vzpřímil’s, výskl, a kolikrát meč nahý z pochvy blýskl, by’s pokochal se slunným jeho třpytem; jak často na rty palčivé jsi tiskl kov studený a zpomněl, skřípě zuby, na všechnu hanbu, trýzeň domácí, jak mrzké jho tam ducha, srdce hubí a sterým poutem síly podvrací, jak nohou cizota tam deptá šíje a na vše, co nám svato, drze plije. Zde děj zas velký nad tvou vanul hlavou, duch okřál bleskem nadšení a slávou, zde spatřil’s bouři slovanského moře a v očích stotisíců svatý žár, i zaslechl jsi, poklesaje s oře, vítězný hrom, jímž duněl Avliár. Teď dřímáš v zemi daleké – ne cizí. Pod Kavkaz ustlala ti slávská říš v lem čarokrásný knížecí své řízy, pod olivu a platán, pod cypříš. 241 Tam iris lazurná ze stinné hloubi vavřínu kyne nebes modru vstříc, chmel tamo s révou divokou se snoubí a v hrob ti sklání věnců na tisíc. Tam vlnami se plamennými chvějí granátů květy, růží, azalejí, že vůní klesá opojena skráň. Ves hmyz a plaz tam drahokamem svítí, sám pavouk ten, jenž lehkou protká nití kdys myšlének tvých bujných prázdnou schráň. Tam ze tvých ňader oheň jarý ssaje růžový hrozen, lesní merunka, jež v úkrytu jak děvče jihu zraje. Tam svěží, jasná květu korunka prosvitne houštím, jakby oko tvoje vyhlédlo ven věčnosti ze závoje. Tam hlomoz kramářský ni smutek lživý ni školská chvála hrob tvůj nenavštíví, ni pozdní přízeň. Sbory slavíků kol pěti budou. Časem hlavu skloní Gruzínka nad ním, v chůzi pozazvoní kovovou zdobou bílých kotníků, neb řada velbloudů kol stoupat bude s větrným stanem na čabrace rudé, neb starý kozák, opřen o píkupíku, tam stane chvíli ve vysoké trávě a zadumá se o boji a slávě. Tam tisíců jsi klesl do mohyly, již s nadšením krev za otčinu lili, 242 a líp se ti v tom hrobě bezejmenném, příteli, dřímá v hrdin objetí, než pod laciným veršem, pod kamenem, jejž snesli by ti z chlubných obětí, jejž vztýčili by u slavnostním hluku – a v klín zas chabou položili ruku. 243 Poznámky k „Čerkesu“.
1) Nahajka, bič. 2) Burka, huňatý plášť kavkazských horalů. Kozáci na Kavkaze přijali kroj čerkeský. 3) Aúl, čerkeská vesnice. 4) Čechlo, huňatá plstěná torba na pušku. 5) V novějším čase založeno bylo několik českých osad v „černomořském okruhu“ kavkazském. Jednu z nich, Methodějovku, ležící nedaleko Novorossijska, navštívil jsem na své cestě po Kavkaze. 6) Arbuzy, druh melónů, rostoucí na Kavkaze, chuti velmi lahodné. 7) Burďuk, kožený měch na víno. Největší slávy požívá na Kavkaze víno kachetinské. 8) Ďáče, kostelní žák. 9) Kinžal, dlouhý dvojsečný nůž čerkeský. 10) Čardak, světnice v prvním patře. 11) Archaluch, spodní přilehavý kabátec Kavkazanů, obyčejně z pestré, světlé látky zhotovený.
[245] 12) Čerkesové užívali zhusta starožitných štítů s nápisy latinskými neb starofrancouzskými. Mnozí spisovatelé vyslovují náhled, že tyto štíty pocházejí z válek křižáckých, byvše na Kavkaz uprchlými křižáky zanešeny. 13) Kanla, krevní msta. 14) Asrail, anděl smrti. 15) Sura, kapitola koranu. Zde míněna jest 36. sura, kterou odříkávají Mohamedané nad zemřelým. 16) Arba, dvoukolý vůz. 17) Čocha, svrchní dlouhý kabát Kavkazanů, s rozstřiženými svislými rukávy. 18) Eblis, Iblis, satan.
[246] OBSAH.
EVROPA1 ČERKES83 VE STÍNU LÍPY119 ŽIŽKA201 ZIMNÍ NOC218219 HANDŽÁR231 NA HROB HAVLASŬV237
[247] OPRAVA. Na str. 11 má 14. řádek shora: „ač večera se snese listí rudé“ správně zníti: „až podzimku se snese listí rudé“.
E: av; 2002 [248]
Další informace
Bibliografické údaje

Nakladatel: Grégr, Eduard; Dattel, Ferdinand
(Nákladem knihkupectví Dra. Grégra & Ferd. Dattla. Tiskem dra. Edv. Grégra v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [IV]+248

Věnování: Rak, Jindřich
(Strýci svému Jindřichu Rakovi z upřímné vděčnosti věnuje spisovatel.)