EVROPA.
[1]
ZPĚV PRVNÍ.
Již kotva nad vodou. Hurrá! Jen zvykem
kdes v lanech zaznělo a ztichlo mžikem.
Bez hlasu, kradmo v oceán se hrouží
mohutná loď. Jak roucha přízraků
pohybem vlastním, šíří se a dlouží
dav plachet, vzhůru po stěžních se plouží
a míchá se jak spousta oblaků.
Na přízi lanové v tajemném ruchu
motouzy křepčí – – Zdaž to koráb duchů?
Či z plachet „Evropy“ dnes vane mor?
Kde šátky vlající, kde hlučné davy,
kde tisíceré „s bohem! zdar a zdraví!“zdraví!“,
kde člunů kolébavých pestrý sbor,
jež druhdy kolem ní rej vedly skočný,
jak hejno kuřátek kol statné kvočny?
[3]
Ach, nese mor, mor děsný ve své hrudi
tajemná loď. Ne zhoubu lidských těl,
leč nákazu, jež duchů říši trudí,
dav bídných druhů, vlasti vyvrhel.
Sto čel v ní klesá beznadějnou mukou,
jak hlavy vln, jež o žebra jí tlukou.
Ó duchu člověctva, kdy dojdeš míru?
Kdy svěsíš křídla v blahém pokoji?
Kdy nohu vzneseš z krouživého víru,
bys odpočinul stálém po boji?
Pohledni nazpět ve hlubinu věků,
vychladlou sopku žhavých zápasů:
co’s děl tu vlastních v divném rozbil vzteku,
svých dítek shltal v hrozném pospasu.
Do čela sfing jsi tajemství svá zavil
a kladivem pak hádanky se zbavil.
Vykouzlil’s Olymp usmívavých bohů,
ověnčil révou štíhlých sloupů vděk,
eólským zvukem okřídlil jsi nohu
k božskému tanci v roji charitek.
Rci, duchu neklidný, kde bozi smaví?
Kde sloupy ztepilé? charitek davy?
Barbarskou nohou, v záři plamenné
jsi drtil sloky básně kamenné
a snil jsi novou. Snil’s o záři trojí
v jediném věčném snoubící se znoji,
snil’s o serafů krásné bouři sněžné,
o světlé panně, vznešené i něžné,
s robátkem v loktech, s hadem pod nohou.
4
Kříž ještě neoschl, jejž na Golgatě
jsi pod hněvivou vztýčil oblohou,
a již s tím křížem na železném šatě
jsi v Golgatu své rány dovlekl,
bys po boji tam spasen poklekl.
Rci, duchu vrtkavý, kde svatý zápal,
jenž pro květ Jordanu se meče chápal,
jenž na velebném krovu mocných týnů
pilířů prales umně vytesal,
a ve špičatých oken pestrém stínu,
ve vonném dýmu k zemi poklesal
a z prachu vzhlížel, drsnou oděn žíní,
k hostii sněžné ve stříbrném jíní?
Kde pošmourných je mysterií vděk,
co s kříže květy krvavými pršel?
Kde blesk je tajemný, jenž celý věk
s čelenky zlaté drahokamem sršel?
Kde bohatýrská zbraň, kde pyšné hrady,
kde pestrá klání, bludných pěvců žal,
kde pergamény, v něž jsi krví psal
své přísné, temné, nedůtklivé řády?
Aj, dotknutím svých prstů zvetšelé
jsi blány změnil v hrstku popele.
S úsměvem zřel’s, jak naposled se blyští
věčného světla mroucí plápoly
v soumraku ssutin; nad gótickou tříští
svět nový stavěl’s, nové idoly.
Teď stojíš na troskách a snivé čelo
podpírá dlaň. Co křídlem pozachvělo
5
jak bouře dech? Co svitem řasy plní?
Co škubá brvami, čím ret se vlní?
Či nové zámysly tvým čelem víří
a k novým letům peruť tvá se šíří,
rýt mečem nový v zeměkouli plán?
Jsi opravdu, jak zde ten oceán,
tvořící bez oddechu, trosek plný
a stále vlastní hltající vlny,
ničící věčně každou stvůru svoji
u věčném šumu, věčném nepokoji?!
Ba, lidstva hloub se chmurou kalí novou.
Již nových myšlének tam hmotní svět
a tisícerou jehlou krystalovou
chaosu hledá rodícího střed.
A jako bublina těch kvasů rmutná
vyvřela nad hladinu chasa smutná,
již nese koráb dálných do končin.
Ji v době osudné, pod mečem vrahů,
nestvůru divnou, měnících se tahů,
porodil města obrovského klín.
Dech utajilo lidstvo, vidouc náhle,
an divý dav, jak deštěm vyvstalý
hub jedovatých zástup z půdy zpráhlé,
pod rudou čapkou, bledý, schátralýschátralý,
s hlubokým okem zimničného žáru
rozbalil prapor krvorudých cárů
a hesla divá do nich blátem psal,
jež svět si dosud šeptat netroufal.
6
Však chvíli jenom společnosti hled
ten požár děsil. Sám pak sebe zdávil,
svým vlastním rmutným plápolem se ztrávil
a zůstavil jen černých ssutin sled.
A mstící společnost, když mezi rumy
blouznivých škůdců povalila tlumy,
pod kadeř pustou, nad těkavý zrak
jim hnusu, pohrdání vtiskla znak.
Vlasť vymítla je za niv svojich lemy,
tam jícen lodi pohltil je němý,
by vyplinul je na daleké břehy
k žalnému skonu pod vrátníků žehy.
Okénkem lodi, jehož těsný kruh
zastírá časem pěny mořské pruh,
přes vodu kolísavou psanců hledy
k evropským břehům letí naposledy.
I zdá se, jak by k doplnění trestu
ukrutná vlasť, jež v dál je vyhání,
jim tiskla v ňádra na dalekou cestu
svůj krásný obraz v čarném usmání
a posléz vila závoj nad kadeře,
by shlédli vše, co na věky jim béře.
Zaplála náhle tlupa břežních hor
večerní krásou. Purpurem a zlatem
ovila krajina své kypré vnady:
v přístavu plachet různotvárný sbor,
ruch města za ním, bujné vinohrady,
malebné hory, kouřící se vísky,
bohatých parků lehké vodotrysky,
7
i racků perutě v povětří zňatém
i plachtu člunu, mihnuvší se kol, –
vše zaníceno v nach a ve plápol.
Tak děva krutá, s bohem davši chladné,
nám ještě jednou nelítostným rtem
svůj úsměv nejsvůdnější v líci vnadné
pod zlatotkaným jeví závojem.
Přes vodu kolísavou psanců hled
vlasť prchající stíhá naposled.
První.
Má žena mladá v tichý ten čas
rozplétá snivě bohatý vlas,
z křišťálu hloubi zírá jí vstříc
slzavým okem truchlivá líc.
Ženuško drahá, neboj se jen:
svět neopouští půvabných žen;
sladké máš oči, bohatý vlas
a na rty úsměv přiletí zas.
Zpomeneš časem na dálný kraj,
na jižní hvězdy, palmový háj,
stín věže v moři, rezavou mříž –
přeptáš se časem: Mrtev-li již?
8
Druhý.
Nadarmo vlny mezi nás se valí,
tvůj obraz milostný mi nezakalí,
tvou sladkou podobu, tvé čelo jasné
unáším s sebou ve vyhnanství mrak,
tvůj zrak,
tvůj sladký zrak
mi v duši nikdy, nikdy neuhasne.
Pod plachty okrajem, na štítu lodě,
na hvězdné hladině, v kypícím brodě
i z vlny příšerné, jež hlavu sklennou
pod bičem bouře vzepne do oblak,
tvůj zrak,
tvůj sladký zrak
mi zářit bude krásou neproměnnou.
Nech časem vínek v modlitbách tvých zvadne,
sen lásky vyvane a srdce schladne,
nech duše tvá mých lící pozabude
i jméno klesne v nepaměti mrak,
tvůj zrak,
tvůj sladký zrak
mne věrně dálkou provázeti bude.
Až psanec utýrané čelo skloní,
zpěv pohřební mu okov pozazvoní,
9
až vynesou jej na rohožce zdrané
palmových listů stinný pod oblak,
tvůj zrak,
tvůj sladký zrak
kouzelným květem na mém hrobě vzplane.
Třetí.
S bohem, vlasti! Na prahu jsi
nahé zdvihla dítě,
od té doby na sobě jsem
zdravé neměl nitě.
V jesle jsi mi stala v zimě,
v sedmikrásy z jara,
chléb mi drobila jak vrabci –
lakotnice stará!
Na konec jsi uchystala
pytel pro mne režný;
kazajku’s teď z něho střihla –
díky za dar něžný!
Čtvrtý.
Ach, pusté hnízdo, kdo tě chránit bude,
až podzimku se snese listí rudé,
až ledovýma rtoma mráz tě zlíbá
a vítr bouřlivý tě rozkolíbá,
10
až padne sníh:
ach, kdo se ujme,
ach, kdo se ujme drahých ptáčat mých?!
Jen pro ně žil jsem, lopotil se, trudil,
do noci bdíval, s dennicí se budil,
jen žhavé jejich slze, hladu muky
mně palaš vtiskly do mozolné ruky
a smolný vích.
Ach, kdo se ujme,
ach, kdo se ujme drahých ptáčat mých?!
Spoutána ruka, z nížto zobávali,
dál moře bezcitné své vlny valí.
Nadarmo ptám se, kdo je živit bude,
ač večeraaž podzimku se snese listí rudé,
až padne sníh.
Ach, kdo se ujme,
ach, kdo se ujme drahých ptáčat mých?!
Pátý.
Ha, ha! Jak zdlouhavá ta píseň vod,
jak chůvy písnička – mně vhod! mně vhod! –
o zámku kouzelném, o zlatorouném bravu,
o ctnosti, mravu –
tak, tak,
již klesá zrak,
chci spáti jen a jedno mi, kde složím hlavu.
11
O zlatě prohraném, o lásce děv,
o žití zmařeném – oj krásný zpěv! –
Jen zapleť ještě v ospalou tu vřavu
mi pravdu, slávu –
tak, tak,
již klesá zrak,
chci spáti jen a jedno mi, kde složím hlavu.
Šestý.
Buď kleta, země kejklířů a troupů!
Šum dále vírem, plese zhýralý!
Již slepý Simson tvých se chápe sloupů
a na věky tvou slávu rozvalí.
Teď’s prosta, společnosti, hlízy klaté
a klidně položíš, až zhasne den,
bezpečnou hlavu do podušky zlaté –
však bude kratičký tvůj hříšný sen.
Nás vyhnala jsi. Ale na tvém prahu
náš mstitel zůstal v dítka podobě
s hasnoucím okem, sestaralých tahůtahů,
se zmijí hladu v choré útrobě.
Tvůj hedbáv zůstal, zůstaly tvé hadry,
tvých perel tisíce a slzí víc,
milostné básně za cudnými ňadry,
i hanby prodajné uvadlá líc.
12
Zmíravá slova o nadhvězdných luzích
a v tučné ruce nabobtnalý měch,
strom vánoční a jeho ve haluzích
umrzlých dítek nesčíslný vzdech.
Tvých řádů vyšeptalých vetché spony,
v nichž pavouk sobectví má volnou skrýš,
v nichž tlumíš chladně milionů stony,
jež svatými se zváti nestydíš.
Však vyletí dav utlumených duchů
a s římsy klesne Themis přežilá,
pak hlavu skloníš v novém světa ruchu
a vydáš lup, jejž’s věky střežila.
Byl krasší Hellén, v kobercích když měkkých
helotských slzí píval šumnou číš,
byl statnější pán rabů středověkých –
a skončila se navždy obou říš.
Krásnější víra, než tvé básně hvězdné,
světější právo než tvých soudců ret,
platnější než tvé mudrlantství bezdné
je sbratřeného lidstva šťastný svět.
Ne svatost měšce, ale bratr sytý,
ne svatá mez, než kolkol šťastná zem,
proud lásky svorné světem porozlitý
je vítězným nás evangeliem.
13
Nás darmo hroužíš do vln nedohledných,
kolesa budoucnosti stavíš běh:
vítězně vrátí se duch psanců bědných,
jichž těla vyplila jsi v dalný břeh!
Tak mnohým zvukem, divokým i tklivým,
ret vyhnanců se pod palubou chvěl.
A na ní klidně pod stožárem sivým
dlel šedobradý lodi velitel,
kněz lodní jako stín po jeho boku
v taláru řásném, s jarou září v oku.
Kněz.
Ach vizte!
Velitel.
Poutníků ty čluny družné!
Kněz.
Jich plachty vlající obláčky růžné,
jak s ametysty zlatohlav se skví
korouhve, kříže; mráčky nachovými
vznášejí k nebi kaditelnic dýmy
modliteb zbožných vonná poselství.
Jak různý zjev! Pod nohou naší v hloubi
roj duchů sporem neskonalým vře,
zde s červánkem se zbožný zápal snoubí
a sladkou písní nad vodami mře.
14
A v zem jak rosa gethsemanská kane
klid večerní. Břeh rajskou krásou plane.
Velitel.
Mně večer na moři nejsladší druh:
když západ nad vodou své barvy míchá,
větérek plachtou duje, vlna šplíchá,
kol moře volné, věčnosti co kruh.
Kněz.
Však nejkrásnější večer, pane drahý,
jste sám si uchystal. Váš pozdní věk
doznívá jako hlahol zvonů blahý
v údolí tichém šťastných zpomínek.
Ať krov je zasněžen, ať z luhů světa
již ledové jen kvítí v okně zkvétá,
vy v teplé jizbě, při večera sklonu
mohutné knihy svého života
pokojnou rukou otvíráte sponu –
tam každý list vám těchu šepotá.
A klidně zavřete ji k hlasu Páně:
vždyť bůh a vlast na každé její bláně.
Po boku vašem anděl chví se bílý,
odvívá s čela každý mrak a stín,
vás obletuje láska v něžné píli –
ach, miluje vás, pane, Hospodin!
15
Velitel.
Má dcera, pravda, do vlasů mých sněhu
zaplétá jara čarovonnou něhu.
Kněz.
V ní vděk se nebeský s pozemským snoubí.
Zná lidi z pohádek, svět mlhou tuší,
zrak jasný otvírá až v srdce hloubi –
půvabem panna, děcko sladkou duší.
Hle, ku hře v šachy přiměla mne právě.
Hra smutná! Pestrý šachovnice plán
tu sem, tu tam se chýlí kolísavě
a skočnou sedlák začíná i pán;
královna králi do náruče klesá –
než dívka se smíchem jen tleská, plesá,
a hrajem’ dál, až vlny prudší val
partii celou v klín jí vysypal.
Velitel.
Teď s mořem v žertovných se baví hrách,
jak báječná kdys děva s býkem – bohem,
leč bojím se, že zjinačí ji brach,
až hřívu bílou zčeří, pohne rohem.
Jsem loutkou v ruce její, slaboch šedý.
Žebrala stále, bych jí pohled přál
v ty kraje daleké, kde dětské hledy
kdys vysílala s břehu v mořskou dál,
16
s věncovím jižních květů, víla malá,
se ve visutém lůžku houpávala.
Bylť správcem ostrovu jsem v jihu dalném,
kam „Evropa“ teď míří v letu žalném.
Tam pásmo blažených mi spělo dnů
po boku choti. Tam ve stínu palem
pod bílou skálou mořským nad přívalem
jsem družce ustlal ku věčnému snu.
Pak osud v otčinu mne vedl zpět.
I vyhledal jsem žití za večera
svých otců zámek, snící u jezera,
a zabloudil tam pod šeříku květ,
kde pestrým oknem pod gótické krovy
mdlý padal svit, kde anděl mramorový
ukláněl čela hvězdnatého nach
a k odpočinku zval mne dědů prach.
Než z temné dálky, z hloubi oceánu
se nesl ke mně tichý, sladký hlas,
a ždal a toužil po domácím lánu,
že kratičký mi poklid prchl z řas,
že znovu mdlou jsem povytýčil hlavu
a poslední se vzchopil na výpravu,
bych drahý popel ještě přinesl,
jej skropiv slzou, k němu poklesl.
Umlkli muži. Jeden slzu stírá
a druhý v červánky a vlny zírá.
Slyš! Odkudsi, jak z moře hlubiny,
z ukrytých vížek tiché dubiny
17
tajemný hlahol večerního zvonu
po vlnách letí sborem sladkých tonů,
jak duchové kdy nad vodami pějí –
Angelus dei!
Pod jasným stěžněm družné postavy
v čarovný lesk večerní záplavy
sklánějí hlavy k míruplné hrudi,
v níž struny zvuků nebeských se budí
a rtové tichou modlitbou se chvějí –
Angelus dei!
Aj, třetí podoba tam nyní plá,
kol těla hedbáv bělostný jí vlá,
hlavinka její, v bílých zdobě růží,
s otcovou hlavou šedivou se druží
a obou kadeře se zlatem stejně skvějí –
Angelus dei!
18
ZPĚV DRUHÝ.
Když před tebou se měkce tulí
ku krásné tváři krásná tvář
a zrakem blýská, rtíky špulí –
nesnadno čísti breviář.
Na klíně kniha, vánek listy hraje.
Zrak těkavý jich bloudí přes okraje.
Aj, sluho boží! do rezavých spon
již uzamkni roj žalmů, antifon.
V záhyby přísné marně čelo sbíráš,
nadarmo s oka hříšný sen si stíráš
a v dlaně lysou pohružuješ leb –
již konec žalmů, konec modliteb!
Jak hrdličky se tamo k sobě tulí
dvě dívky v hnízdě zamotaných lan,
a hledí kolem v jasně rozplynulý,
houpavý, zelenavý ocean,
[19]
jak vln se stádem laškujícím zmítá,
s blankytným nebem splývá jeho kruh,
a zamodralý v dálce vodní luh
jen racka perutí kdes bíle zkvítá.
Zrak po nebi se toulá bezoblačném
a klesá snivě ve průsvitný brod,
kde z hlubiny se lehkým zdvihá mračnem
hemživých rybek nesčíslný rod
a nazpět v tajemná se noří bezdna –
té vodní noci mlhovina hvězdná.
Již nasytil se dívek čilý zor
vln jednostejné hry, obláčků honu,
nádherných slunce východů i sklonů
a toužebně se vzpírá na obzor.
Jak rozličný jich půvab! Jedna z děv
severní tiché krásy čistý zjev.
Jí z oka blankyt usmívá se slunný
a měkký oblak světlých prstenů
kol tváří vnad, jak bílé kolem luny,
se k okrouhlému sklání ramenu.
Kol tílka hedbáv bělostný se klade,
stříbrných květů na něm lehký dech,
jak říza sněhová kol jedle mladé
v bohatých k zemi splývá záhybech,
a safír tam, tu démant po něm hraje
jak bludné jiskry sněhového kraje.
Toť obraz milostný, jejž u náhradu
bůh poskytl nám synům severu
20
za cizích květů čaroskvoucí vnadu,
za mocné kouzlo jižních večerů;
toť onen zrak, jak hvězda v jezeru,
jenž v duše krásné tajiny se hloubí,
v němž plachý stud se s ohněm lásky snoubí;
toť kadeř světlá, nad níž jasně hoří
koruna našich nejvzácnějších dum;
toť královna, již na křídlatém oři
vznášíme písní, písní k nebesům!
A jiný půvab po družce se stele.
Horoucí krůpěj krve cizokmenné
tu v kavkazský se přimísila zdroj,
jí v oku žhavěj’ plá, výš ňádra klene
a pletí dvé vyzývá v krásný boj.
Ač vítězí na líci vnadné sníh,
pod černým vlasem z brvy tmavoskvělé
svou nejkrásnější nocí zírá jih,
a tváří červánky i rtíky její
ruměncem planou skvostným orchideí.
Penízků zlatých navlečený řad
havraním vlasem třepetavě blýská
a zlatým deštěm z pod kadeře prýská,
by skryl se v ňadrech, skrýši oblých vnad,
jež přítulně lnou k sobě v muselínu
jak za bouře dvé ptáčků v loubí stínu.
Ztepilé tělo v pestré ozdobě
lehkého roucha vábí, loudí, kyne,
že duch se s těží z objetí mu vine,
do prachu před ním sladké ve mdlobě
21
s povzdechem klesá vášnivého žáru
k milostných nožek neklidnému páru.
Oj, rcete mi, kdo zdvihne první kámen
na muže modlitby, že brevíř svůj
zavírá náhle, opojen a zmámen,
že jako světců dávnověkých sluj
duch jeho hříšným hemžením se plní
opojných vidin, svůdných obrazů,
jež kol temene lysého se vlní
a nedbají slov přísných, zákazů?
Než dívky netuší, proč temné čelo
tam nad brevířem v dlaň se podepřelo.
Po plachtách, lanoví jich těká zor,
a častěji než jindy, nedočkavý
se na paluby jednom místě staví,
kam někdy psanců vystupuje sbor,
by odměřeným douškem vzduchu, záře
hruď chabou osvěžil a bledé tváře.
Však hustěji než druzí vězeň mladý
tam samoten se noří do ohrady,
tisíckrát křížem těsný prostor měří
a hledí stále v dálku mořských niv
truchlivým okem, temnou pod kadeří,
schromenou ruku v šátek zavěsiv.
Smí delšími okřívat výlety,
než chasa druhů, s níž se nerad mísí.
Je sláb a raněn, z choroby se křísí –
a skráň mu zdobí vavřín poety.
22
Ó žel, proč zbloudil?! Proč že zlaté struny
neladil k poctě děv a rytířů,
vesnických zvonů, tiché v borech luny
neb milkujících v nivě pastýřů?
Proč neopěval bitev hluk a stony,
děj otčiny, vděk jarních večerů,
báj lidu, Baucidy a Filemony –
klassickým veršem v lepém rozměru?!
Proč zlatou pohrd’ ořízkou a zdobou,
proč chválou katedry a dívčí kobou?!
Proč života jen bídu, hanbu, muku
na Parnas zneuctěný divě vlek’,
a v harmonii mísil božských zvuků
odporný lůzy polonahé skřek
a rudých praporů se věnčil třísní?!
Teď ruka poklesla a konec písní. –
Teď za večera na palubě stává
a hledí zamyšlen, jak v topasy
a rubíny si slunko lože stlává; –
též jeho zašel den – leč bez krásy!
Kde mešká dnes? Již nad vodou se spřádá
stín večera. Kde dlí? duch dívčí hádá.
Jak dlouhé dny! Jak život lodi nudný!
Jen voda, mrak a koráb v dálce bludný.
Co činit? Pohlížeti ve hru par,
neb za kormidlem v kypný, sněžný var?
Házeti drobty v rybek lesklý roj,
šachových figur baviti se skoky,
neb chytat hopkující řádky, sloky? –
23
Již do dna zábav vyčerpán je zdroj.
Poslední hříčkou nevinné té řady
je vlasti vyvrženec, pěvec mladý.
Procházky jeho v těsném prostoru,
pohledy jeho truchlé v dálku moře,
dny jeho minulé a příští hoře –
jsou předmětem jich tajných hovorů,
a mnohý pohled přes ohradu pílí.
Zda psanec vnímá je? jim rozumí-li?
Dnes dlouho v lodi hlubinách se tají.
V lanovém hnízdě dívky šepotají.
Angela.
Jak žalostné as tráví hodiny
tam dole mezi odsouzenců davy,
uprostřed směsi divoké a vřavy!
Gonzaga.
Ba, příšerné je členem rodiny.
Zda slyšela’s, co při večerním čaji
tvůj otec s knězem sobě povídají?
Že zuřivá ta chasa sloupů les
kácela zdobný, hrdými jenž čely
velebné stavby, vlasti chloubu nes’,
že propukala ve vandalský ples,
když krovy kořící, jež věky zřely,
soch bílým deštěm v pádu zapršely.
24
Že kněží sbor ve smrti vlekla muku,
v mír svatyň vedla tanec zhýralý,
že znesvětila dechem mrzkých zvuků
posvátných varhan cudné píšťaly,
že s madon čela vínek rvala zlatý
a karnevalu ovila je šaty...
Angela.
Ó rci, jak zabloudil ten pěvec mladý,
duch krásou nadšený, v divochů řady?!
Gonzaga.
Teď pyká s nimi za nesčetné viny.
Krov otců ztratil, háje domoviny,
přátelství, lásku, všechnu žití těchu,
a skloní hlavu k poslednímu vzdechu
pod krutým žárem cizí oblohy
za mříží nelítostnou.
Angela.
Ubohý!
Však na palubu vynořil se právě.
Povstaly dívky, plaše, ostýchavě
zpět pohledly.
Než kněze skráň
se dosud chýlí v nepohnutou dlaň,
25
a prstů skulinou hled jeho žhavý
jen u nožky se hravé chvilkou staví.
Však jeho duch jak lian jižních plémě
kol tílka dívčího se bujně pne,
lehkými pouty po havraní témě
objímá vilně vnady líbezné,
a s temene se k nožkám vine zpět
myšlének žhavý purpurový květ.
Rve pestrý šat i závoje i spony
a vidí ňader vlny, těla sníh,
a vidí bez obláčku, beze clony
lahodný soubor vděků rozkošných;
zří nahou nožku, jak se pod ní vlní
již nedočkavě křišťálový brod,
a stínem krásy čarovné se plní
průzračná vlna safírových vod,
po růži plovoucí sníh ručky měří,
zrak smavý blýská svislou pod kadeří.
V tom z podlubí se ozval zvonku hlas.
Rak mořský volá v kardinálském hávu,
mok révy kapské, oranž, ananas.
Kněz brevíř schvátil, povstal, vypjal hlavu
a zašeptal( „Apage, Satanas!“
V dol k večeři se bere vážně, zdlouha...
Pryč, světa přelude! vše marnost pouhá.
Na lodi pusto. U děla jen strážná
obchází postava, kdes v koutku jen
vojínů, plavců ruka nerozvážná
křepčící kostky vrhá na buben.
26
Večerní růže v plachtoví již zvadly.
V šepotu dívky stojí u zábradlí,
jež od psance je dělí. V oblacích
zrak jeho bloudí. Obrátil se maně
a pohlíží k nim truchle, zadumaně.
Umlkly dívky, stojí v rozpacích.
Gonzaga vzhledla tmavou pod kadeří;
rtem pohnula. Smí mluvit s ním?
Aj, nikdo na blízku; již vzduch se šeří
a plachty v něm se vlní jako dým.
I zašeptala rychle: „Pověz, pane,
čím pomoci ti můžem’? Vše se stane,
co v moci naší slabé. Šachy sem
neb romány ti tajně přinesem’ – “
Pavel.
Ó díky! Ničeho mi třeba není.
Gonzaga.
Chceš přísných, krutých řádů ulevení?
Tam stojí dcera lodi velitele.
Velmocná přímluva. Jen žádej směle!
Pavel.
Nuž volím jedno jen. Té růže sníh,
jenž ve světlých jí září kadeřích.
27
Toužebným okem zahleděl se na ni,
jak v rozpacích tu stála, chýlíc k dlani
hlavinku krásnou v libém polosvitu
ve zlatě kadeří a perel kmitu.
Angela váhá chvíli, hledí kol –
květ náhle vyrvala ze skrýše jasné,
střelhbitě na rty přitiskla jej krásné
a podavši jej vězni prchla v dol.
Po nebi širokém, nad mořem dalným
prokvetla obloha hvězd rojem valným,
i leskly se tak divně hvězdičky ty malé
a mezi nimi hořel v kráse neskonalé
jižní kříž.
28
ZPĚV TŘETÍ.
V „Evropy“ hruď se ostýchavě kradou
paprsky dne okrouhlých skulin řadou
a slabě psanců ozařují směs.
Podlaha vlhká zdvihá se a sklání
i stěna lodní v stálém kolísání
a v ucho šumí věčný vody ples,
jak uzpívat by chtělo svaté moře
v sen hluboký vyhnanců těžké hoře.
I klidny napohled jsou jejich davy –
hovorem všedním potichu se baví.
Než časem zpytavě své zraky věsí
na čupřinatou hlavu mohutnou,
na skráně běl, jež s dumou urputnou
jak čelo sfingy vyniká z té směsi.
Ba, sochy líc to, rysů kamenných,
v níž nedočteš se víry, touhy, lásky,
v níž zůstavil jen chladné, hlubé vrásky
vyhaslý požár vášní plamenných.
[29]
Přec tajný oheň plápolá v tom hrobě.
Viz, chvílemi se temných očí pár
za svislým vlasem nítí v blesk a žár
a divoce se koulí v mocné zlobě.
Ký záměr ve chvíli té Roland kuje?
co mračné obočí mu vymršťuje?
a jaký blesk mu chmurnou letí duší?
nejeden bádá druh a všichni tuší.
Nadarmo Pavel v temném ústraní
klid těšivý, samoty půvab hledá.
Již host si nezvaný mu k boku sedá
a pěknou hlavu skloniv do dlaní
šepotá opět, stokráte co šeptal:
jak prapor vlál, jak pokryly se kosy
kanoucí krůpějí nachové rosy
a komoň válečný jak trávu deptal,
jak zbraní nepřátel ti, oni padli,
jak břízy vyrostly, kde rodný stával dům,
a v parku že as břečtan polosvadlý
obtáčí soch a vodotrysků rum.
Že rád by zabloudil ve svitu lunném
v kraj daleký, kde býval šťasten, mlád,
a s milenkou unášen lehkým člunem
jak druhdy veslo na kolena klad’.
Jeť toulavý to dálné Polsky syn.
Již konec toulky, konec na vše časy.
Jak stal se druhem bohopusté chasy
ten romantický, sešlý paladin
30
se škapulířem za ňadry? Či duchem
neklidným hledal boj a rozkoly
a dobrodružství, bouř – ať kdekoli
a jako buřňák veselil se ruchem?
Či lhostejno mu bylo, zač se rděla
ruměncem krve otců karabela?
Teď k rybce v dlani lysou kloně hlavu
kmet shrbený se přidružil k nim z davu.
„Hle, poeto! Za haléř slávy kus
jsem sobě koupil. Druh to z brusu nový.
Hle, průsvitný ten živok fialový,
jak božsky něžný utvořil jej vkus!
Ó Muzo stárnoucí, tam ponoř sítě
v tajemnou hloubku, lesklý pod azur,
kde snivý Neptun v růžném polosvitě
kraluje uprostřed svých plachých stvůr;
tam vylovíš si skvoucí perly pravé,
báj čarokrásnou obraznosti zdravé.
V plen větrům zanech mizivé své stvůry,
oblaky mystického kadidla,
mdlou lásky sladkost, romantické chmury,
z antických škorní vyzuj chodidla;
hoď stranou vše, co lidský piplal duch,
v přírody vrať se krásný, svěží luh.
Vstup nohou smělou v potápěče zvon,
ber koralů se lesem, hvězdných květů,
kde žasnoucím tě zrakem změří v letu
podivných tvarů nesčíslný shon;
neb vyhoupni se lehce pod balon
31
a vznes se rázem nebes pod oblaky,
bouř pod nohou, nad čelem hvězdný týn
a v hrůze svaté nadšenými zraky
v propasti hledej zeměkoule stín.“
Nihilista.
Oj, směšno mi to vědatorů plémě!
s heřmánkem v torbě, s věncem motýlů,
hynoucích trýzní, na klobouku lemě,
když z lesního nám káže pahýlu.
Příroda spasí vás! V té bibli čtěte.
Nuž rcete, vy co zbádali jste v ní?
Kde vajíčka co snáší, jak co květe,
kolika kyvy loutny struna zní.
Nebesa pokryli jste číslic řady,
zem rozdělili v názvů myriady.
Nuž dobrá: spočetli jste bible slova.
Než kde duch posvátný, jejž v sobě chová?
Vzal třísku děd, nasadil okulár
a rozštípal ji třísek na tisíc,
a z každé třísky nových třísek pár,
až nezbylo mu v suché dlani nic.
Prozkoumal světlo zašlých oběžnic
a ví, že řadu let tam svítí nic.
Nuž s mudrcem již rcete z přímých plic,
že ví to každý z vás, že neví nic.
Dál robte stroje nové, šrouby, vesla –
jen kněžím nepleťte se do řemesla.
32
Jiný z davu.
Oj, nechte si své básně, vědy, dumy,
i vtipy pusté, planých řečí šumy.
Jeť nejprvé a nad vše lidstvu třeba
jen chleba, chleba!
V tom Roland povstal. Rázem tichnou davy.
Vše kouzlem upoutal zrak jeho tmavý,
planoucí hrozně. Šepot jeho rtů
zní ztlumený jak hukot bouře dalné:
Dnes kyne čin! Buď jarmo střásti žalné,
pochopů zdrtit bídnou kohortu,
neb v krvi klesnout přes paluby lemy –
slavnější smrť to sklonu za mřížemi!
Vše uchystáno – spojencem nám zrada –
zbraň poskytne – otevře východy –
až dennice nad mořem svitne mladá,
pozdraví bohdá vlajku svobody!
Zableskly nadějí se zraky steré,
odvahou, bázní chvěl se vězňů tlum,
zaznělo „hurrá“ do prostory šeré
dušeně, hlucho jako vlny šum.
Noc nad vodou. Stožárů blednou rysy,
s nich plachtoví jak černá chmura visí.
Na lodi denní utajil se ruch,
jen šumná kol se rozrážela vlna
a moře píseň věčná, tajuplná
podivnou bájí uspávala sluch.
33
Pod stropem kajuty světélka znět
vyšlehá, hyne v křišťálové kouli,
skotačí, těká, do sebe se choulí
a znovu rozpuká jak zlatý květ.
A v prchavém tom stínu, světel reji
s dřímotou v oku, na rtu šept a smích
Angela s Gonzagou se volně chvějí
v lehounké přízi loží visutých.
Po sněžných ramenou se rozlil jarý
prstenců havraních i rusých tok,
a v muselínu měkkém tílka tvary
svítají kradmo z drobných sítě ok.
Angela prosí: Gonzago má drahá,
povídej něco! Stesk mi k srdci sahá.
Tu Gonzaga zpomínkou v dálku letí
a šeptá báchorku, již zrodil jih,
již šepotá si národ hnědé pleti
pod chatou z kůry, v hájích palmových.
Angela.
Pst, Gonzago! Poslechni, ustaň přec!
Gonzaga.
Toť vlna opřela se v lodi plec.
Angela.
Jak burácí to z hloubi výš a výš,
noh sterých dupot, hlomoz – neslyšíš?
34
Gonzaga.
Snad mužstvo bouře poplašila náhlá!
Angela.
Slyš, kroky odevšad! Zmatený hluk,
znamení píšťal pronikavá, táhlá,
a zbraní, střelby promíchaný zvuk –
Gonzaga.
I děla rachot, bouře zlobných křiků –
Angela.
Úpění, jásot, otce mého hlas –
Gonzaga.
Již vzhůru tam, vytrhnu z roucha dýku –
Angela.
Ach, madonno, spas otce mého, spas!
Vyletly dívky na palubu vzhůru
a zřely v boj a plamen, plachty, dým,
jak hrdličky dvě z krovu v bouřnou chmuru,
stouleny k sobě, okem zděšeným.
Svítilny rudé v plachtách sem a tam
porůznu visící, pochodní plam
příšernou září, matnou oblévaly
35
bojiště těsné; paluby již půl
zástupy vězňů vzteklých pokrývaly
a nové rodil ještě lodi důl
jak sopky jícen. V šeru houfy jich
se zadní vlní. Tváří zjitřených
směs divoká se s bledým noří rtem
pod rozedrané plachty okrajem,
a jiní skoky vrhají se lvími
do zbroceného krví prostoru,
kde lodi velitel se s branci svými
hotoví pozdě, darmo k odporu.
Loď zradou ztracena. Ač psanců roje
jen různo bambitku a břitkou zbraň
do divokého přinášejí boje,
však zoufalství jich sílí zrak a dlaň.
Již v hrozném věnci povalených těl
sám strmí tu „Evropy“ velitel.
Hrdinná krása v zimním vděku svém!
Nad staré hlavy prášivými sněhy
dlaň pevná blýská břitkým čepelem
a v oku mladistvé se nítí žehy.
Teď chví se, klesá šedý hrdina
a přeseň tlupa bouří zločinná.
Zoufalý výkřik. Klesá Angela,
než nedopadla. Mladý psanec skokem
ji pevně uchvátil, podepřel bokem
a v hruď mu klesla hlava omdlelá;
na bedra Pavel sladkou pojal tíži
a pod palubu s plenem svým se níží.
36
Než Gonzagy vzkypěla jižní krev.
Dlaň její v ňadra sklonila se letem
a s bezpečným se zdvihla amuletem –
ozdobnou dýkou. V oku plá jí hněv,
již do vřavy se chýlí – sličný zjev!
Jak hádě hravé, peřesté kol těla
jí vlaje rozpoutaný indský šál
a z vlasů havraních do ňadra, čela
déšť penízků se zlatých rozsypal.
Však náhle Polák, v rudé plana záři,
jí v cestu vstoupil s usmívavou tváří.
Oj, krásná Valkýro, kam bouříš letem?
Kde dýky cíl? Jak ozdobný to skvost:
modravý čepel pod stříbrným květem,
přec ku hře s věčností té hříčky dost.
Nuž, jiný terč-li se vám nenabízí,
zde srdce moje, rytířské a ryzí.
Při lehkých těchto slov žertovném zvuku
Gonzagy vázne krok, uklání ruku
a dýka pádem na podlaze zvoní.
A s dvorným Polák úsměvem se kloní
i rámě nabízí:
Aj, krásná slečno,
pospěšme stranou: zlá tu hudba zvučí,
kol ucha mouchy olověné bzučí
a štípnutí jich valně nebezpečno.
37
Přikročil blíž – v tom na srdce si sáhl
a potácel se, klesl. V pádu stáhl
dlaň její sladkou, již byl lehce jal,
na mroucí ret, a hlavu pochoval
jejího roucha pestrých do záhybů;
i sklonila se nad ním v leknutí,
však zaslechla jen: „Vislo!“ šeptnutí,
a v bledou patří líci, mrtvou, bez pohybu.
Dozuřil boj a krví zbrocený,
krvavou plachtu, rozedranou v cár,
pozdvihl Roland. „Vzhůru na stožár
svobody svaté prapor červený!“
38
ZPĚV ČTVRTÝ.
Nad mořem svítá. Vlhkým ještě kmitem
kdes hvězda mžiká, bledne, umírá;
poslední zhynula a pod blankytem
kruh oceanu z mlh se probírá.
Již světlo kolem, ranní světlo mladé,
malátná záře, bledě průzračná;
po modru jemném chasa oblačná
jak ve snu hloučky plachými se krade
a mořské ptáče křídel vznáší lem
nad snivé vlny bledým hřebenem
bez pohnutí jak motýl květu snící –
robátko v ňadrech matky dřímající.
V komnatu lodní ranní zář se krade.
O dveří opřen mocnou závoru,
tam Pavel do dlaně skráň horkou klade
a zrakem těká v úzkém prostoru.
[39]
S povzdechem hledí, v půvabném jak boji
o dívku záře s mrakem zápolí,
jak zdvihá jitro závoj po závoji
s krásného tílka v jaré svévoli,
z útulků řasných noční šero pudí,
stříbrné květy v půdě sněžné budí
a rubín, safír v různý plápol zžíhá,
jak den se s nocí dále hašteříhašteří,
až posléz, vítěz, s rusých kadeří
zářnými prsty lehkou clonu zdvihá
a v zanícení líbá čela běl
krásnější zočiv plen, než doufat směl.
Ba, krásná je ta mladá Nioba,
jež nad raněným otcem tamo kvílí.
Anděla truchlícího podoba
tak nad mohylou sličné témě chýlí.
Bělostný mramor smutná její líc,
jen víček obruba se lehce pýří,
jak ranná chudobka, jež bílé chmýří
s ruměncem lehkým vznáší jaru vstřícvstříc,
a slzy bohaté, jež tváří kanou,
jak rosa jitřní v bílé růži planou.
Jak pečlivě tu houni rovná hrubou
pod hlavou otci; hladí šediny
s horkého čela, choré vidiny,
jež blýskají mu z očí, rtoma škubou,
nadarmo zažehnává péčí tklivou,
polibkem vroucím, řečí konejšivou.
40
O bojích dávných šedá hlava sní,
a časem z houně klopotně se sbírá,
zrak horečný se volně pootvírá
a ze rtů šumí povel bitevní,
duch jeho v posled k boji pořádá
korábů tlupu, ráhna, plachty, lana. –
Naslouchá teskně děva polekaná
a hlavu k otci s žalem ukládá.
V ty chvíle Pavel pevněj’ svírá zbraň
levicí zdravou, přísahu si šeptá,
že ve prach zloba soudruhů jej zdeptá,
než zasáhne tu něžnou rusou skráň,
že dřív té růže běloskvoucí, cudné
na prsou jeho každý lístek zrudne!
Kde pěvec volnosti? Kde rytíř lidu?
Zdaž okamžik mu smazal s paměti
plamenná hesla, těžké oběti,
národů hanbu, porobu a bídu?
Kdy bratří dav se s vrahem v boji mísil,
on dceru jeho políbením vzkřísil
a líbezného rtu i zraku žal
jej nazpět vzhůru na palubu hnal,
by zdvihl tyrana, pochopů hlavu,
by krví zbroceného vyrval z davu,
nedbaje kulí, ruky schromené
by klopotně jej do úkrytu vlekl,
by v péči synovské u něho klekl
a hojil křídlo dravce zlomené.
41
A teď, kdy nad volnými jitřní nebe
soudruhy svítá, těžkou závoru
on pracně vsouvá mezi ně a sebe,
zbraň k zoufalému svírá odporu,
jsa hotov stavit je těch na veřejích
krůpějí slední krve své i jejich.
Ba, zapomněl svých zásad, hesel, druhů!
Zapomněl světoborných úkolů
a hledí oslněn ve krásnou duhu,
prosvítající mračnem rozkolu.
I chová mrzké přání jeho duch,
by ztepilé ty stěžně, plachet sněmy,
obrovský koráb s bydliteli všemi
roztříštil rázem bouře náhlý ruch,
by hlubinám vše beze stopy svěřil
a chvíli jen se nad hrobem tím čeřil
vln pobouřených kolísavý kruh,
jen těla dvě by prudké vlnobití
na zlomku stožáru, v lan vlhké síti,
dál unášelo z jícnu záhuby
v neznámé výspy bílé obruby,
k nádherným pralesům, jichž rajský sen
sekyry rázem dotud nezrušen,
kde dosud, lidskou nedotýkán rukou,
pel květů stoudným plane purpurem,
kde nezatřepal křídel azurem
pták sněžný doposud nad šípu mukou.
Dál s rozkoší sen tento Pavel spřádá
a bloudí v duchu zelenavým dómem,
jejž nad ním klene tisícerým stromem,stromem
42
směs pralesa, již oko neprobádá,
nad hlavou kývá tisíc vějířů,
v něž jemné listí ozdobně se skládá,
pitvorných opic spouštějí se stáda
s lesního chrámu mocných pilířů.
Jak Adam kráčí v duchu rájem tím
a sladká Eva bloudí, žasne s ním,
bok její milostný se k němu tulí
a s pola vlas jej halí rozplynulý.
Ne hedbáví – srsť jenom hebká, bílá
spanilé tělo měkce obestýlá.
PryčPryč, cetky stříbra, perel, rubínů,
pryčpryč, marnivé ty pýchy kletý kroji:
nádherněj’ prales kněžku svou si strojí,
kdy ponořena polou ve stínu
v plamenné slunce záři hlavu sloní,
když v čelo její na květ planoucí
jak duhy skvoucí krůpěj kanoucí
diamant živý kmitavě se kloní
a sterých barev oslnivé hry
drobounkým křídlem budí kolibri.
Na břehu sedaje, kde jitřní vánek
vlas jejich zasnoubí, kde k spánku spánek
milostně přilne, což tam zapomene,
že v dálce nebe chladnější se klene
nad spočítanou hrudou těsné země,
v níž mravenčí se hemží lidstva plémě,
o sousto zápasí a lup svůj chrání
v chechtotu, vádě, repotu a lkání!
43
Procitnul náhle z bláhového snění,
zbraň svírá pevněji a bystří sluch.
Již korábem se denní budí ruch,
řinčení zbraně, hlasy, kroků znění.
Již celá prostora se zlatem šňoří
a v okna kotouči tvář slunce hoří. –
***
Buď vítán, světla věčný pramene,
jenž bleskotně se na východě zžíháš,
velebnou koulí nad vodu se zdvíháš –
dne radostného oko plamenné!
Zahořel skvostně oceanu lem,
roj vln se zarděl políbením světla,
v nich křídla ptáků purpurově zkvetla –
svět zaplál nebes jasným pohledem.
Brav lehkých mráčků blankytem se pýří,
ryb hemžení se budí v peřeji,
větérkem svěžím plachty běl se šíří
a prsa lidská novou nadějí.
Hle! „Evropa“ svátečním šperkem hoří!
Plá motouz každý jako zlata skvost
v lan přízi ohnivé. Na volném moři
dnes volný koráb letí, pouta prost.
Již není žalářem. Již nespěje
osudnou drahou. Nové koleje
si rýti může smaragdovou rolí,
kam plachtě libo, sladké u svévoli.
44
Hřímavým jásotem dnes psanců davy
s paluby moře osloněné zdraví.
Hurrá!
Buď zdráva, nebes jasná pochodni!
Zdráv, oceane, volnosti ty brate!
Jsme svobodni,
jak volný pták, jak volný mrak,
jenž zrcadlí se ve tvé vlně svaté!
Vyhnanců jeden hlouček snivým kruhem
obstoupil globus, mapy, bussolu
a v sen se noří, hovoří druh s druhem
o směru plavby, příštím úkolu.
První.
K severu, plachto! K domovu zpět
volá mne žínky slzavý hled, –
milostné čelo, bohatý vlas
v první jak večer zulíbám zas.
Druhý.
Toužebně větérkem se plachta vlní,
návratu blahou předtuchou se plní
a duší mou radostná naděj’ vane,
že znovu rozptýlí mých žalů mrak
tvůj zrakzrak,
tvůj sladký zrak
a slza tvá zas na mé čelo skane.
45
Třetí.
Plujte si! Mne jenom složte
v pustou výspu moře.
Nevábí mne stará bída,
psota, hlad a hoře.
Čtvrtý.
Ó, rychle, rychle! Dětské hlasy žalné
v můj dolétají sluch přes moře valné.
Než vítr chladný krovem pozahude,
než podzimku se snese listí rudé
a padne sníh,
ať v náruč zdvihnu
slzící hlouček drahých ptáčat svých!
Pátý.
Mně jedno, kam se kotvy vryje zub.
Ať klesnu pod palmu, ať pod košatý dub.
Jen vítr ve větví ať šumí davu
jak voda splavu –
tak, tak,
by klesl zrak,
chci spáti jen a jedno mi, kde složím hlavu.
46
Šestý.
Poplujme tamo, kam se druhdy lany
Kolumbův pohled nesl upjatý.
Tam v pralese rozbijem’ volné stany
i zastíní nás prapor hvězdnatý.
Ve středu tlupy Gaston v zamyšlení
dumavým okem stíhá dralky chvění.
Blaženým snem se mění jeho tahy
a v duši syté, zpráhlé, zemdlené
údolí svítá tiché, zelené,
lesnatých výší kouřící se svahy,
včel roje zlaté v bílém oblaku
kvetoucích třešní, unylé kde hledy
blouznivý jinoch, leže na znakuznaku,
v míhavý blankyt zdvihal na výzvědy,
na prsou starý zpěvník spočíval
a vánek jarní listy rozvíval,
závějí květů zasypával zpěvy.
I vidí znovu Gaston podobu
mladistvých družek, rusalčí jich zjevy,
prostičkou růží planých ozdobu
kol světlých kadeří, již živůtky
nachově rudé, pod plachetkou bílou
blýskavá očka, tváři roztomilou
i svěží rty jak lesní jahůdky.
47
I vidí sad, jejž plnil svými hrami,
útulnou jizbu, drahých stříbro hlav,
na kůru stojí opět před notami,
a pod ním peřestý se vlní dav...
Ó, což by přál si, aby lodi běh
moh’ řídit jako plavec jižní báje,
k ostrovu mládí, věčného kde máje
čarovné kvítí smavý věnčí břehbřeh,
jak pod věčnou by tamo zelení
ssál plným douškem z průhledného zdroje
mladosti vláhu v chabá prsa svoje
a s údů střásal trud a zemdlení!
48
ZPĚV PÁTÝ.
Ruch bujný na palubě. V čela zpráhlá
jak víno mladé stoupá volnost náhlá,
z omladlých duchů na povrch se klove
záměrů nesčíslných jaro nové.
Dav psanců s volností se snoubí mladou,
opojen všecek okamžiku vnadou,
a zapomíná rázem v loktech jejích,
že neznámých se toulá na peřejích
kdes pod rovníkem, že ta vlna směrná
nesčetné pikle kuje lícoměrná:
závojem řásným potměšile halí
špičáky ostré podmořského skalí,
že s větérkem, jenž lehce plachty zdouvá,
snad o plen bouře zítřejší se smlouvá.
S výskotem psanci v zrádné hledí toky
kypící sněhem pod korábu boky,
[49]
zářivé oči upírají v dáli
a nedbají, že bouře tam se rodí,
že břehů pustých číhají tam skály
a hejna kříží nepřátelských lodí.
Jen stěží Roland vířivou tu chasu
upoutal mocí hromového hlasu:
Oj vzhůru! Práce krvavá nás čeká.
Dobijme houf, jejž do vazby jste jali,
proč do pola jen čin jste vykonali?
Či duch váš obměklý se krve leká?
Či soustrasť k oněm sklonila vám ruku,
již v dálných žalářů vás vlekli muku?
Gaston.
Nic o krvi! Již dost jí teklo v boji –
vražděním neposkvrňme ruky svojí.
Zde vstoupit máme ve šlépěje davů,
jež na praporech tmavých nosily
Kristovu světlou, smíruplnou hlavu?
ji krve deštěm znovu rosily?
U vínek mladému-liž dáme dílu
surové vášně, hrubou moc a sílu?
Ó, jiný obraz na mysli mi tane:
zřím budoucnosti kraje požehnané,
kde pod oblaky květných haluzí
bohatých klasů zlaté moře chrustí,
kde lidé mírní, lepí, smavoústí
kořáním bloudí, štěstí soudruzi.
50
Jich oči jasné bez závisti, vzdechu,vzdechu
v přírody hledí krásný, štědrý sad,
vždyť všechněm zraje, květe pro potěchu
a všechněm skýtá vůně své i chlad,
tu nikdo nevolá: To moje, moje!
tu nezří chudých závistníků roje
v růžovou zdálí boháčovu skrýš,
tu žádná ostny neježí se mříž,
před nížto děcko slzy hladu lije
a za níž jablko ve trávě hnije.
Tu všichni svorně o všechno se dělí,
jen láska plní tu, co láska velí.
Zákonů není. Na pranýři tkví
jen jeden mrzký zločin: soběctví.
Žaláře zpustly. Soudce talár tmavý
odložil s boků, přísné s čela vrásky
i kloní v srdce pohled shovívavý,
neláme hůl, výčitky šepce lásky.
A když se nad tím krajem z večera
zatřpytí noci hvězdná nádhera,
když tucha divná do srdcí se vplíží
a duch se s tajnou nesmírností sblíží,
tu budoucích těch lidí skupení
přitulí k sobě unavené hlavy
a v hovor splynou družný, šepotavý
jak háje dumavého lupení,
vypoví sobě, co jim vane duší,
co za hvězdnatým závojem tím tuší,
sny o věčnosti, žití básni jiné –
svým každý slovem, jak mu na rty vzplyne.
51
V tu dobu těsnej hruď ke hrudi přilne
a na rtech spočinou rty družby sdílné,
ba samo zvíře, láskou zkrocené,
přitulí družněj’ k lidskému se boku,
bez plaché bázně ve dřímavém oku
v klín děcku složí růžky zlacené.
I ono dechem lásky okřeje,
sen splní se, jejž Hindu šeptal snící,
že všeho světa živok různolící
na božských ňadrech láska zahřeje.
Zdaž lid ten budoucí, až rezavý
meč pluhu jeho pochod zastaví,
poblednuv hrůzou, nepovzdechne sobě:
Tím vraždili se lidé v dávné době?!
Roland.
Oj, snílku bláhový! Jak libě znějí
tvé selanky o příštím lidstva ději!
Leč této hudby stébel krátkodechých
společnost otrlá se nelekne;
ba, chceš-li, brachu, v sametový přepych
tvé mravokárné zpěvy oblekne,
příjemně pošimrá se jejich ostny,
s úsměvem pročte zápal jejich sprostný
a k dlouhému je vřadí posléz voji
prokletí, vzdechů v zlatém stejnokroji.
Ó věř mi, jenom plamenem a kovem
svět obrátíš – ne myšlenkou a slovem.
52
Hleď, víra! Okaž člověka, jenž věří –
co blesků prošlehlo tou ducha šeří!
Přec ve věčnosti závoj velebný
pop dále tká své bájky šalebný,
z každého cípu tkaniny té svaté
v klín žádostivý mléko dojí zlaté,
nech frčí satiry kol kolem šípy,
nepustí z rukou kouzelné ty cípy.
Dál bude hlupec proto týčit hlavu
ve směšném pohrdání z lidstva davu,
že zdědil v prádle heraldické růže,
že lépe jí a lepší nosí šat,
že místo práce zívat, hýřit může,
ve vlastních lesích kance, lišky štvát
a najde hlupce, kteří jeho znaku
ponesou slávu na lokajském fraku
a klaněti se budou vůkol síní
do taktu s pagódami jeho skříní.
Ni málo nezachví se písní tvojí
železný společnosti řád i lad,
v němž hovět můž’ si každý u pokoji
a jako skřeček plniti svůj sklad,
děkovat bohu, že má plné měchy
a nestarat se o svých bratří vzdechy.
Vždyť dobře ví to stará společnost,
že lží je víra její, právo, cnost,
i na rtu jejím Kristův zákon svatý,
že lží je celá od hlavy až v paty,
však její žezlo pravda nezlomí:
tu nevěstku jen smělec ohromí,
53
jenž rukavici železnou jí hodí –
jen rudým křtem se znovu lidstvo zrodí!
Gaston.
Nuž, buď si hrdinou, kde boj se nítí,
v hruď bezbrannou však nechtěj ocel rýti.
Roland.
Meč brousil na nás, jím ať katan zhyne!
Gaston.
Ký užitek nám z jejich zhouby kyne?
Roland.
Zavřeme svědků, žalobníků ústa.
Gaston.
A za ně promluví loď tato pustá.
Roland.
Pojednou možné zbavíme se zrady.
Gaston.
A v moři neznámém pomoci, rady.
Roland.
Nač o chudou se s nimi dělit spíži?
Gaston.
Než zhrotí je, s mou tvá se ocel skříží!
54
Hlasy.
Hej, vari! Stranou! Sudů král se zjeví.
Jiné hlasy.
Buď zdráv nám, vítej, božský duchu révy!
Hlasy.
Již konec nudné poradě a vádě!
Jiné hlasy.
Den tento vína podroben buď vládě!
Roland.
Však prve nepřátel se krví zbrodí.
Hlasy.
NeNe, ne! Jen sudu krev se dnes nám hodí!
Gaston.
Vzduch bouří páchne –
Jiné hlasy.
Ať si bóra hude,
pak loď i moře s námi tančit bude!
Vystoupil Roland ze soudruhů tlumu,
však pod čelem, zlou hýčkajícím dumu,
zrak jeho bleskem divokým se vzňal
a tento pohled na Gastona slal.
55
Dávného poznal soka, protichůdce,
s nímž v nejedné se druhdy měřil půtce,
potřásl hlavou, zaťal bílé zuby,
v myšlenkách temných sešel v mezilubí.
Též Gaston vyšel z hýřícího kruhu
a za ním hlouček stejnoduchých druhů;
upřeli v dálku vodní teskný zrak,
kde zavilo se slunce v temný mrakmrak,
a ruče v práci nezvyklou se dali,
stáčejí lana, plachty vinou, balí,
po stěžních, ráhnech nejeden se souká
a hledí v moře rozkypělý var,
kol přízí lanovou dech bouře houká
a plachty v příšerný se choulí tvar.
Tak chystají se k boji s mořským lánem:
Gastona mlčky volí kapitánem.
Než kolem stožáru dav pozůstalý
na bouři nedbá, jíž se obzor kalí.
Dav rozstoupil se. A hle! středem tlumu
divoký průvod letí v ryku, šumu.
Obličej v předu odulý a rudý
nad staré skotské uklání se dudy
a pod páží, jež kvičící měch stiská,
červeným okem z bílé čupřiny
bradatý kozel rozpustile blýská
jak Faun ve stopách nahé dívčiny.
56
Dvé psanců za ním v lodní píšťaly
s posuňkem vilným pronikavě píská,
rachotí bubny, chřestí cimbály,
směsice víří tisícerých zvuků –
v šíleném tanci ruka jímá ruku,
co zatím druzí mohutnými svaly
sud ověnčený na palubu valí.
A na něm jízdmo, s loutnou v náručí
jun holobradý, vína žárem zňatý
sem tam se kolébá, nejisté paty
zarývá do železných obručí,
pod věncem flóry rozedrané, zvadlé
uklání čela vrásky, líce vpadlé
a časem pracně tento kmet i jun
vztyčuje hlavu, s čela třese vlasy,
půl oka z vlhké probleskuje řasy,
prst suchý deptá v loutnu beze strun,
vrásčitým čelem luzná duma vlaje,
satyra úsměv na rtu zvadlém hraje.
Podivná kořisť za sudem se jeví:
Kněz, připoutaný k bokům slíčné děvy.
S výskotem tlupa nestejný ten pár
palubou vleče, váže na stožár.
Kněz zasmušile lysou chýlí hlavu
a pohled časem důtky, soustrasti
z pod brvy metá do hlučného davu,
neb mlčky vzírá k nebes oblasti.
Gonzaga vedle na mohutném pni
jak luzně krásná mrtvola tu visí;
57
stín hluboký jí v libé padá rysy,
na víčka mír se klade záhrobní.
Ve směsi pusté rozedraný šat
objímá tílko pestrém u neladu,
na hrudi cudné mrzkou páše zradu,
nevěrný strážce sněhobílých vnad,
že do pola jen svislé mračno vlasů
můž’ utajiti zrazenou tu krásu.
Však líbezná ta nahost v líci její
nebudí studu barvy čarovné.
Či zvadly přes noc květy orchidejí
a zhasly očí blesky laškovné?
Ba zdá se, smyslové že bledé děvy
již nevnímají divé kolem zjevy,
když časem krásné oči pootvírá,
že noc jen tmavá, bezlunná z nich zírá.
Necítí drzých očí pohled chtivý
na ňadrech svých, nevnímá drsný hlas:
„Neboj se, hrdličko, že někdo z nás
vlas jeden tmavý, hedbávný ti zkřiví.
Hleď, minuli jsme rovník; na oslavu
šprým ustrojíme po lodníků mravu.
Chtěj, nechtěj, slavnou chystáme ti svatbu
a za ženicha pop ti bude dán,
byť proto papež uvalil nás v klatbu. –
Buď posvátný již obřad vykonán!“
Ze smějící se tlupy vyšel v před
pitvorný stařec s usmívavou lící –
58
s posuňkem vážným ruku žehnající
k obřadu nyní žertovnému zved’,
kol holé lbi se sporý bělá sníh,
na dlani leží brevíř rozedraný,
v němž vítr míchá vyšeptalé blány,
hlas chraptivý z úst chřestí uvadlých:
Co Řehoř rozloučil, žert lehký snoubí
ve jménu krále, kterýž mocnou berlí
k obloze sahá, na dno vod se hloubí
a květy na zem sype, v moře perly.
Ve jménu moci, kteráž posílá
po hmyzu zlatokřídlém, vánku chvění
jinošských květů sladká políbení
ve květných panen ňádra rozvilá,
jež duhou strojí v čarokrásný lesk
ryb šupinaté boky v dobu lásky
a v noci jarní slavičími hlásky
krajinu v rozkoš potápí a stesk,
jež krále hvozdů hlavu nádhernou,
pod listím hravým, v drobných stínů dešti,
po lani touhou kloní bezměrnou
a vášní vzpírá, žárlivostí třeští,
že v hloubi lesa soka vyhledává,
a parohy s ním v žasném boji stkává,
ve jménu moci, která dívčí hruď
svým dechem zdouvá v nejkrásnější vlny –
jíž na počest ten pohár vznáším plný,
s AdamemAdamem, EvoEvo, zasnoubena buď!
Buď veleben pud tento bujarý,
jímž sladké žití mysterium proudí,
59
jenž písně nesmrtné z úst pěvců loudí,
z mramoru tesá božské útvary,
i pod madon se svatou vkrádá řasu
a plá – Ho ho! Můj brevíř letí k ďasu!
Dudák.
Ty tam jsou dudy!
Hlas vedle.
Ajhle, sud se plaší!
Jiný hlas.
Štíhlého jezdce na palubu metá.
Hlas v předu.
Burácí orkán! – Lan se chopte, braši!
Jiné hlasy.
Můj plášť!
Pomozte, hoši! –
Po všem veta!
Gonzaga chví se, náruč rozestírá,
zbuzena bouře hlukem třeskutým;
pod vlasem černým, mocně vzedmutým
jiskřivým okem kol do kola zírá,
jak šerem podivným se všechno halí,
jak mořský obzor, vyvstav pojednou
v obrovskou vlnu, hroznou, nezbednou,
vzrůstaje letem, na koráb se valí,
60
jak burácí již nestvůry té dech
v tančících rahnech, příčlích, provazech
a výskající davy rozmetá;
ten přes okraj se lodi v bezdno řítí,
ten v provazů se chaos zapletá,
jak pavouk temný na vlající niti
na lanu visí ten, placht na obrubě,
do vnitra lodi ostatek se svez’ –
jen dívka ztepilá a bledý kněz
tu pod stožárem zbyli na palubě.
61
ZPĚV ŠESTÝ.
Gonzaga novým zachvěla se žitím
v objetí vichoru, jenž kol a kol
jí tílko šlehá prudkým vlnobitím
a sklání, prohybá jak lil’je stvol.
Oj, divoký to neurvalý jun!
Jak burně tepe ňader sponu křehkou,
jak zmítá poslední tou mlhou lehkou,
v níž dvé tam bílých ukrývá se lun,
jak pěny stopou čelo, líce značí,
kam ústa v prudkém celování vtlačí,
jak rozpustile temným vlasem rve
a roucho sápe v prudké vášni své.
Však volně, krotce Gonzaga se vzdává
té rozpoutané vášni, bez mezí,
jak milenému děva vítězi,
když v bouřlivém ji plesu objímává.
[62]
I s knězem vichr po zvůli si hraje:
kol holé lbi mu cuchá věnec vlasů,
taláru černou pozdvihuje řasu,
že smuteční jak prapor vzduchem vlaje.
V úžasném loď se zmítá kolísání:
tu paluba se pod nohou jim sklání
a stožár v dol se chýlí, poklesá
jak padající titan pralesa,
níž plachta snáší se jak anjel smrti,
již obr pádem třeskutým je sdrtí,
teď nad propastí visí bezednou
a vlny vzedmuté obrovská škeble
se kloní nad nimi. – Tu pojednou
poznovu stožár vymrštil se vzhůru
a na zad poklesá. Korábu příď
pronikla zobcem pěn i vody chmůru
vysoko nad rozbitou vlny stvůru
a zraky jatců v lanovou se síť
zapletly opět, shledly nebes líce
v závratném pádu na zad klesajíce,
až do předu se znovu stěžeň sklátil.
Tak tancem s „Evropou“ si chvíli krátil
za rahen praskotu a hvizdu lan
a racků chechtu bujný ocean.
Teď ustál na chvíli. Bouř odtahuje
od plachet rozcuchaných ostré drápy,
jen z podálí své zraky v oběť stápí
a v nový skok vln záda protahuje,
63
jak dravec hrající svůj pouští lov,
by mžikem příštím uchvátil jej vnov.
I slunko náhle zhostilo se chmůry
i přiodělo v libé plápoly
vod kolísavých rozmanité stvůrystvůry,
údolí, hřbety, sedla, hranoly,
tu kraje tekutého spoustu sklennou,
jež ustavičnou třepotá se změnou.
Gonzaga.
Oj, hleď, jak hora za horou se zdvihá,
jak valící se vlna vlnu stíhá!
Jak letem rostou v pyšné obryně,
hran průsvitných se diademem třpytí
a náhle s výše závratné se řítí,
podobny burné sněhu lavině.
Hle, s jakou nádherou se tam ta blíží,
jak úchvatná ji zdobí světel hra,
jak v blesky zelené se celá hříží
ta nebetyčná smaragdová kra!
Kdo sejme pouta, jež mé tělo víží,
bych vyletla té krásné vlně vstříc
a v její ňádra zářivá a svíží
sklonila navždy rozpálenou líc.
Jen blíž, o blíž, ty živle svatý, krásný,
obemkni čistou náručí mou šíj’,
kol bídné rozestři svůj závoj řásný,
64
znak mrzké potupy mi s čela smyj
a navždy ve svých hlubinách mne skryj!
Jen blíž, o blíž, ty krásná vlno skvoucí,
o horo smaragdu, jen sřiť se, sřiť
v tu kletou loď, ty plachty morem dchnoucí,
v lan těchto ďáblem rozetkanou síť!
Stožáru toho pokoř mrzkou pýchu,
znič tento koráb zločinu a hříchu!
Ach, před časem se skláníš, horo sklenná,
a v neškodný se roztřišťuješ sníh,
jak slina oceanu jen tvá pěna
na ráhnech visí, plachtách ztrhaných,
loď hrozná dále v čisté, svaté moře
hlubokou brázdu vin a hanby oře.
Kněz mlčky k dívce rozechvělé vzhlíží
i zdá se mu, že v jejím oku teď
bleskové šílenství se temnem kříží.
Obzírá vlasu havraního změť,
jenž rozptýlil se pusto bouře šlehy,
jímž onde jako panenské alp sněhy
okrouhlých ramenou zasvítá pleť.
Ať stud či nevole jí lehké záře
ruměnců vdechly na truchlivé tváře,
přec tato líc zde na pni šedivém
tak luzně ve slunečním svitu hraje
jak meruňka, jež na zdi slunné zraje,
toužebným oko plníc obdivem.
Krůpěje slzí na řasách se třpytí
jak rosa na zpeřeném černém kvítí.
65
Hloub oko kněze dumavého padá,
kde nešetrným bouře ramenem
na polo odhalená ňader vnada
hled jeho nítí náhlým plamenem.
A lehký závoj promoklého šatu
tak těsně přilnul k lepé postavě,
že obráží se od hlavy až v patu
ves její vděk v té pestré náplavě,
že halí ji co stvůru oblačnou
jen lehkou mlhou poloprůzračnou.
Čím déle kněz ty něžné rysy stíhá,
tím toužebněj’ se oko jeho zžíhá
a šíje klesá v těžším vášně jhu,
jak v první den, kdy ve šťastnější chvíli
duch jeho pestrou rozptyloval mhu
kol sněžných údů lahodné té víly.
I zapomíná rázem místa, času:
provazu kolem těla, bouře hrůz,
zlověstných pod palubou zvuků, hlasů,
že připjat za vítězný sběři vůz,
jenž kolej ryje do vln zpurných klína
k neznámým cílům – – všeho zapomíná.
Jen slunce polibek na tváři cítí,
jenž sladkým plamenem krev jeho nítí,
jen dívku sličnou vidí po boku
a kolem stáda vln, jež moře klínem
plesají v blesku zeleném a siném
u věčném kolísání, poskokuposkoku,
a v čarokrásné této odyssei
sirény žití svůdnou píseň pějí.
66
Dál dívka mluví: Vodo hluchá, zrádná,
což z vln tvých krásných nespasí mne žádná?!
Či nechceš jasný poskvrniti brod
těch ňader bídných hanbyplným znakem,
či pohrdáš tím pustým lodi vrakem
a vyplineš jej na břeh z čistých vod?!
Jak práhnu po tobě, o zhoubo krásná!
o posle hvězd, o práhu věčných jar!
Přej, ať se duše vítězná a jasná
povznese nad šalebný těla tvar,
podobna lehké nad horami mlze
zůstaví zemi hanbu svou i slze.
Květ sbírala jsem včera, šťastné děcko –
noc jedna nelítostná vzala všecko.
Nuž, zemru. Přichyl ucho, zbožný knězi,
slyš moji zpověď na věčností mezi.
Kněz.
Dej výhost dumám zoufalosti tmavým!
Hle, jak se nová třpytí naděje
vod rozjasněných krajem kolísavým –
i nám se slunce opět usměje.
Již utišil se psanců vztek i hněv,
rozvaha chladná do mozků se vrátí,
a z varu temného, jenž teď je chvátí,
snad vynoří se mnohý světlý zjev.
Snad zítra plachta vyhrouží se z moře,
by přinesla nám volnost, konec hoře.
67
Snad ukončí se let náš cizím břehem,
kde nad palmových mořem vrcholů
vyhaslá sopka věčným září sněhem.
Tam evropských stín mine rozkolů,
tam s beder odložím ten černý háv,
vypudím z mysli starý řád a mrav
a ty, má lani, ve pralesa noci
se ke mně přitulíš, jak dcerka k otci.
Gonzaga.
Pryč, pryč! Mé smysly temná chmura halí.
Jak prsty tvé mě na ramenou pálí!
Tvůj dech mi vane ohněm do čela –
Což s oltářů též svatost zmizela?
Tak dnešní noci na mé šíji v pychu
hořely prsty vítězného hříchu.
Oj vari! vari! V hukotu a kouři
již spasení mi neseš, vlno, bouři!
Úžasný příboj k „Evropě“ se nes’,
vše vodou, pěnou kypící se skrylo.
Zasténal stožár – lano povolilo –
a s vichrem ve propasť se stočil kněz,
než dívku Gaston na paluby lemu
přitiskl pevně k boku ochrannému.
68
ZPĚV SEDMÝ.
Minula bouře. Usmívá se kruhem
zlý ocean, zrak povyjasniv hněvný,
a honí pokrytec, jak pastýř zpěvný,
vln krotkých stáda safírovým luhem.
Ba, mněl by’s věru, že jen šalmaj míru
dech jeho svěží probouzeti umí,
že nezná zrádných úskalí a vírů
a prost až na dno šalebné je dumy;
zrak tvůj se těší třepetavým jasem
a stíhá rybky vláhou průzračnou,
i vidět můž’, hru jejich oblačnou
stín žraloka jak rozptyluje časem.
Ba, stěží uvěříš, když stihneš okem
kol rahen kusých poletavý cár,
že řádil takto stěžni na vysokém
krásného toho živlu zub i spár.
[69]
Přec, oceane, dík ti Gaston vzdává
za šedý chaos plachet zedraných,
jenž na „Evropy“ rahnech pozavlává,
za spasný věnec člunů ochranných,
jenž, upjat řetězy, bok její vroubí,
za stožár ten, jenž hrdě vznáší témě,
jak druhdy, titan, pod oblaků plémě
vypínal čelo ve pralesa hloubi.
Netuší Gaston, pod ním v nitru lodi
že nová bouře záhubná se rodí.
Užíváť tamo Roland doby vhodné,
by zničil živly mírné, nerozhodné,
by schvátil veslo lodi ve svou dlaň.
Kol něho vrahů opojené tlupy
se slétají, jak lační k hodům supi, –
vyvrhel psanců hroznou tasí zbraň.
V tom šumném víru chladná rozvaha
s poslední jiskrou lidskosti se ztápí:
vězení lodních vlhká podlaha
zajatců krví ubohých se skrápí.
Krev prolitá jen výše vzteky nítí,
dál přes mrtvoly branný tlum se řítí,
frygickou čapkou Roland v čele jich,
zbarvenou krví, zdivočile mává
a za ramenem jeho pozavlává
zlověstný prapor cárů krvavých.
70
Teď o kajuty dvéře proud ten bije.
V dubovou plochu sterý vniká hrot,
sekyra brázdy hluboké tam ryje,
pěsť do ní četná buší o překot.
A němý vzdor té hráze skalopevné
popouzí dvojnásob ty davy hněvné.
Vítězný jásot. Pádná sekyra
široký průlom rázem otvírá
a z nitra kajuty, průlomu tříští
dvě známé oči davu vstříc se blyští.
V pozadí z šedé houně hrubých vln
obličej bledý vstříc jim okem sklenným
pod sněhem vlasů hledí rozprášeným
ve skonu hrd, slavného míru pln
i zdá se, že ret jeho oněmělý
po smrti ještě plachtám, rahnům velí.
Nad mrtvolou pak dívka spanilá
jak na ochranu náruč rozstýlá.
Paprskem jitra hoří její tvář,
květ stříbrný na roucha sněhu plane
a kolem hlavy kadeř zlatá kane
jak nebeského zjevu svatozář.
Leč před skupením, stráž té krásy dvojí,
s palašem v ruce bledý Pavel stojí.
Na chvíli příboj zuřivců se staví
a Pavel řečí poklidnou je zdraví:
Aj, čeho, bratři, hledáte? Zde vane
dech smrti jen a žalu rosa kane.
71
Roland.
Ha, zrádce zbabělý! Zde’s tedy čekal
v objetí sladkém zlatovlasé víly
v úkrytu bezpečném, kam boj se schýlí,
jenž nad hlavou se bázlivou ti vztekal.
Aj, chápu nyní, proč tak volná, snadná
tvá byla vazba. Dokud lidu ret
vynášel k nebesům tvých písní vzlet
a volnost kynula jak děva vnadná,
nosíval’s v prsou rudý její květ:
než kdy trn věnce jejího ti zbodal
skráň nadšenou, tu vychladnula leb,
tu luzy úděl nevděčný jsi prodal
za úsměv pochopů, za panský chleb,
na místě růží, jež se krví pýří,
jsi vetkl na hruď bílé panské chmýří.
Pavel.
Toť mýlka, brachu: Všemi duše svazy
k myšlence lnu, jíž voj náš cestu razí.
Jak vznešená tam plane přede mnou!
Jak luny před sluncem se před ní kalí
všech zašlých věků světlé idealy,
moc tratí úchvatnou i dojemnou.
Hellady zář se před ní temnem halí,
plaménkem rudým došlehují Grali
nad křišťálovou miskou tajemnou,
72
vše kouzlo umění, ves vědy výboj,
snah novověkých hrdošumný příboj,
vše bledne, umlká i klesá v prach
před myšlenky té velké jitřním vznětem,
jež zvolna, hrdě nad mládnoucím světem
perutí zdvihá červánkový nach.
Té myšlenky, jež po věky se klube
z pod soběckého řádu vazby hrubé,
jež z knihy posvátné, jak písmem hvězd,
mystickou plíseň, mnišské arabesky
staletý prach, missálů hrubé desky
proniká slov těch nesmrtnými blesky:
„Milujte se! Toť přední zákon jest!“
Již vidím ji, jak starý zákon myje
s desk lásky slzami a nový ryje.
Jak pokrytci, jenž k nebi točí zraky,
o hvězdách šeptá nahé chudině,
„prv hůl tu zlatou“,zlatou,“ velívelí, „pyšné znaky,
pak hvězdy svoje metej mezi ně!“
Jak vrací v dívčí čelo uhýčkané
stud za perly, s nichž sester slza kane,
jak vrací lidstvu rozchvácenou zem
a každou mez, již soběctví tam vrylo,
jíž staletou svou loupež obklopilo,
velebné řízy smítá okrajem.
Již vidím ji, jak ve vítězném zjevu
kolesem skvoucím drtí sobců šik,
jak přehlušuje bouři jejich hněvu,
potupný úsměšek i zlobný ryk.
Oj, vidím ji a vítám v touhy vlání
73
příštího věku lepou nevěstu,
svůj chudý um, své srdce, laur svých skrání –
vše radostně jí metám na cestu
a z rukou jejích přijmu v plném díku
trnový věnec jejích mučenníků.
Však ona kněžka světla, milování
své many odívá jen čestnou zbraní
a banditovu oškliví si dýku.
A nesmáčí, jak zašlá tyranie,
svou řízu v nach, jenž ze srdcí se lije.
Roland.
Citlivky choré! Svět obrátit chtějí
a před každým se vánkem hrůzou chvějí.
Za starý chrám chtí nový vytvořit,
leč za těžko jim starý pobořit,
nad zkázou jeho topor klesá žalem
v pilířů lese, věky začernalém;
jim líto věží, jež se tamo mračí,
jim líto každé řimsy, ozdůbky
a s krovů temných provázejí v pláči
pád každé šklebící se podůbky.
Ve válku jdou, leč krev se prolít bojí.
Když klesá svět, což krve krůpěj platí?
V tom lidstvo mládne koupajíc se zdroji,
v ten purpur každý velký čin se šatí,
v něm poesie též svá prsa hřeje.
Když dokončí se plodné světa děje,
74
když bezpečno je na bojišti čistém,
tu pro nadšení na krvavou step
zalétá ráda, vavřínovým listem
věnčívá vrahů, povražděných leb,
tu prapor krvavý a bubnů plíseň
jí z ňader loudí mnohou vzletnou píseň.
Pavel.
Ach, poesie! V čas to slovo zní.
Toť prapor můj, jenž nikdy nevšední.
Ten schází v praporů tvých rudých tlumu.
Pobořte vše, co stojí – z černých rumů
jejího stolce sterý úlomek
třesavou rukou vznese potomek
a nový trůn jí nad ssutinou vztýčí.
Toť rostlina, již marně hubí kov,
jež tisícerým květem pučí v nov,
jež z každé skuliny a spáry klíčí
a nad pokleslých sloupů temeny
rozpíná věnec věčně zelený.
Vypleňte ji a poušť se prostře kol,
již oživí jen bledé vaše stíny,
jíž povleče se k hrobu chod váš líný
a ve hnus mutný splynou slasť i bol.
Toť svatyně, k níž bůh se sklání v kouři,
kol pestrých oken jejích každý voj
ať skloní prapory a mimo bouří.
Slov jakýchkoli upravte jí kroj,
75
ať cností, krásou, nadšením se zove,
ať snem, ať pestrou ducha bublinou,
však nad života hluchou bařinou
jak růže vodní čarokrásná plove.
Zde smrti led i žití jarní krása
vám lepým spolčením moc její hlásá,
nuž skloňte před velmocnou hlav i zbraní
a spějte dál – neb smrt mi přejte za ni!
Roland.
Nuž, rytíři, braň hvězdnou svoji dámu!
Dál, hoši, dále!
Sekyr pádných ráz
nadobro svalil prolomenou hráz
a Pavel klesl pod nárazem trámu.
Roland.
Bez boje padl nejsmutnější z bardů.
Popřejte mi, bych s prsou jeho v plen
květ bílý vzal, jenž krví porosen
se na čapku mou hodí za kokardu.
Dál Roland burácí. Však náhle stanul,
ucítiv mocný na rameni tlak
železných prstů. Poobrátil zrak:
hled Gastonův i palaš před ním planul.
Bylť krásným Gaston v této chvíli hněvu:
na čele žíla zmijí napjata
76
a všechna mužná síla, podstata
se shromažďuje v jarém jeho zjevu.
A s hlavy jakby střásal v pohrdání
předčasnou jeseň probělavých skrání.
Ach, pozdě seznal Rolandovo dílo,
přivedl pozdě věrnou svoji tlupu;
pohledl na krvavých spoustu trupů:
dvé hrdliček jen po hrůzách těch zbylo.
Tam jedna šílená. Zde druhá klesla
kol kolem lítou obstoupena sběří
a již se zbraň jí nad hlavinku vznesla,
by zbarvila jí nachem sněžné peří.
Jak poutem železným teď Gaston jímá
vrahovo rámě, do zástupu hřímá:
Tak chcete volnost založiti nově?!
Šakalů obec na lidskosti rově?!
Roland.
Již známo nám, že nejsme po tvém vkusu.
Nás neobrousíš na svém jemném brusu.
Pletichy strojíš, věčně třeš se k vládě –
Nuž, učiněn buď zbraní konec vádě!
Zamířil k soku Roland smrtným hrotem,
než Gaston prudce za prsa jej schvátil
a mrštil ku vchodu jím, že se zvrátil
se schodů do podlubí s temným hřmotem.
77
Tam s rykem povstal. Vzhůru opět bouří.
Než vstříc mu těla soudruhů již metá
v zápasu tuhém Gastonova četa,
výstřelů blesky křižují se v kouři,
hloub, hlouběji se zoufalý boj sklání
po schodech lodních, v temném trupů pádu
a Roland podléhá. Jen s hloučkem brání
zřízenou dole na spěch barrikádu.
V kajutě ticho. Pavel s úsilím
raněné zdvihl tělo. Blažen zírá,
jak Angela jej rukou obestírá
a loktem podporuje spanilým.
Tak na palubu vystupují spolu.
Lahodno kolem. Safírově plane
klín moře jasný slunce ve plápolu
a s rozedraných plachet zlato kane,
lan příze zmotaná se párou kouří –
jen pod palubou dosud zápas bouří.
Tam samoten již Roland odpor klade.
Však náboj došel. Na podlaze zvoní
bambitka marná. Dlaň se v prsa kloní,
mok rudý prstů mezerou se krade.
„Již vzdej se, Rolande! Nech marných vzdorů!“
Gastonův shora ozývá se hlas.
Však Roland těká okem po prostoru
a hledá zbraň poslední pro zápas.
78
Ký zjev tam divný v pozadí se zdvihá?
Vlas pustý dívčí obletuje skráň
a v záři pochodně, již svírá dlaň,
penízků třpyt se kolem čela míhá.
Do dveří nízkých zoufale se vpírá
bok polonahý. Marně slabý sval
potřásá dveřmi, železný kruh svírá,
neht ryje brázdy v dubový ten val.
Přistoupil Roland k dívce šílené.
„Sem pochodeň! Ať posvítím si k Hádu!
Než skončím boj, zapálím barrikádu.“
Pozdvihla děva čelo schýlené.
Noc blouznivá se pod řasami kmitla,
zamávla pochodní, dlaň jeho chytla:
Ach, pomozpomoz, muži! Mocné tvojí dlani
ta branka jistě povolí.
Roland.
Co za ní?
Gonzaga.
Viz na ni! Nevidíš ten obraz kříže,
znak posvátný, jenž zem a nebe víže?
To znamení, jímž svatá nebes víra
těšivou náruč k lidstvu rozestírá?
79
Jak blýská ze tmavé těch dveří půdy!
Jak zbožných slzí démantový skvost,
jak mučennické krve plápol rudý,
jak sírný dešť, jímž hyne bezbožnost.
O, skloň svou hlavu před těmito jasy –
svobodu nese nám ten symbol spásy.
Co za těmito dveřmi, ptáš se, brachu?
Tam konec muk a hanby, černých dum, –
to pažení nás od věčnosti dělí –
Sboř tuto hráz – a z pozemského prachu
duch očištěný vzlétne k nebesům
jak nad popelem fénix čistý, skvělý.
Pochopil Roland. S chechtem divokým
pochodeň schvátil. Dvéře zaskřípěly
pod jeho bokem, bedrem širokým.
Hlas s vrcholku stěžně.
Ho, země, země!
Hlasy z dola.
Slyšte: země!
Hlasy všech.
Hurá, buď zdráva!
Pavel.
Nové jaro ve mně.
80
Gonzaga
(dole).
Královno hvězd!
Hlas Rolandův.
Zhyň, rabů plémě!
V té chvíli z místa, „Evropa“ kde plula,
s výbuchem hrozným chaos bouřící,
ohromný chumel pěny kouřící,
k nebesům spousta vodní vyplinula,
jak sopka podmořská by náhlým šlehem
mísila s vodou plamenný svůj prysk,
tak chvíli kypícím se vznášel sněhem
úžasný nad vlnami vodotrysk.
Ten „Evropy“ byl skon. A šumně, sněžně
hrob její značily vln prsteny.
I kruhy zanikly. A s troskou stěžně
vlnami tone prapor červený.
81