PROLOG
Syn generace byl jsem zachmuřené,
jež se sebou i světem boj svůj svádí.
Vše veršík jeden žalně připomene:
Jen jedenkrát jsem šťasten byl v svém mládí!
A trpěl jsem a týral pro tu chmuru.
Po letech pláč se přeslechnutý slyší.
Než když jsme kolem hleděli a vzhůru,
zem’ byla větší, nebe bylo vyšší!
A v život nikdo více nepřivleče,
co propaseno a co pokoseno.
– Ta s kosou trávu rodných luk když seče,
ať aspoň voní na okamžik seno! –
12