HVĚZDA.
Zlé je žití
v dusnu svém i hromobití,
nevábný je den
v duté krychli zaprášených stěn
za papírem cifer, liter,
juristických fint a titěr,
i tam venku na tržišti,
sobců hlučném závodišti,
kde se od úsvitu do setmění rvou
o nicotnou kořist svou.
Ó, jak rád
v podkroví svém – ptáče osamělé
na nejvyšším hrotu jedle zrůžovělé –
tichým zpěvem slavívám tvůj pád,
slunce zářící, – tvůj krásný skon,
pod třásněmi purpurových clon!
Za jehlanci zádumčivých thují
v parku starém zvolna dobleskují
tvoje plameny –
jemným, lehkým červánkovým dechem
zahrál ještě toulec kamenný
[33]
Amora, jenž dávno porost’ mechem,
a pak v měkkou šeď
všechno splynulo – pnou ostře do výše
černé obrysy jen štíhlé cypřiše
nad zatmělou větví spleť.
Ztichlo města vření,
nezalétá ulic šum
do mých dum,
plný tajemného snění
temný palác spočívá jak sfinx,
naslouchaje filomel jen pění:
tin tin tin tin tinx!
34